8. Úkol a přání

Chladný křišťál mi mrazí dlaň. Čím však je bolest v dlani způsobená mrazem větší, tím pevněji kámen svírám.

„NE!“ křičím… Tohle museli slyšet snad i čerti v pekle…

Zahazuji křišťál. Vší silou jsem jím mrštil proti skále, ale nic. Nerozbil se.

Sakra!

Na ničem už mi nezáleží. Tolik vzteku jsem v sobě ještě nikdy nedusil. Beru do ruky hůl. Je to spíš jen klacek. Rozmlátím toho draka na cucky. Nezbude z něj ani tolik, co z Ra’jila!

„Chcípni, ty hajzle!“ řvu nepříčetně, „Zrůdo! Proč?!“

„Necháváš se unést, Moan-pa, trochu více klidu do tvé roztěkané mysli.“ Vybaví se mi Taliesinova slova. Začínám se nepříčetně smát smíchem bláznů, kteří už pozbyli smyslů. Hůl mi vypadla z ruky. Propukám v pláč. V beznadějný pláč, který nedokáže nic utišit.

„Tuhle píseň zpívám hvězdám,

křičím do nebe,

že tak bláhově vždycky se ptám,

mně prosím odpusťte…

Soudit Vás mi nepatří,

soudit proroctví…

Soudím však sebe, soudím, že jsem zlý,

že daň života Ra’jil platit musí…“

„Nevyčítej si nic, co není tvá vina, Moan-pa.“ Za ta slova bych Urmeka nejraděj zabil. Otočím se k němu a odfrknu si.

„Vám se to řekne…“ Slzy na tvářích prakticky nevnímám. Kde se tu vůbec vzal? Copak neříkal, že na mě počká dole? Jak dlouho už tu vlastně sedím? Matně si začínám uvědomovat, že už se stmívá.

„Jak jsi to dokázal?“ ptá se mírně udiven. Ale já mu nic vysvětlovat nechci. Vstávám a jdu pro křišťál. Ukládám ho do váčku s kamenem mých vzpomínek a jdu pro stříbrný prášek, který jediný mi zůstal po Ra‘jilovi. Se slzami ho pomalu beru do dlaní a ukládám ho ke kamenům… Cítím, jak mě Taliesin pozoruje, ale je mi to jedno. Zamiloval jsem se do Ra‘jila, chlapce z hvězd. Jak jsem jen byl bláhový… Co jsem si to myslel? Chci, aby to přestalo. Všechno to trápení a strádání. Tohle se nemělo stát…

Z váčku vyjmu kámen od Taliesina a přináším mu ho: „Vraťte mi to, co jste musel vzít…“ Tváří se zvláštně. Dívá se na mě skoro otcovsky. Jak já to tu nenávidím…

„Posaď se, Moan-pa.“ Usedám na kámen a zavírám oči. Slzy mi mlčky tečou z očí. Zase zoufalství, bezradnost… Kdy už to skončí? Já chci umřít…!

Cítím zmatek, chaos. Mizí prázdnota. Vidím obrazy své vlastní minulosti…

*záblesk! *

„Nech mě na pokoji…“ pláču nahý v posteli. Pláču a snažím se nevidět svého bratra, který se právě obléká.

*záblesk! *

Bratranec mne hladí po tváři. Je to něžný dotek a mne zalévá příjemné teplo. Přesto se mi to zároveň nelíbí. Nelíbí se mi to proto, že ruka, jež mě hladí, patří právě jemu.

*záblesk*

- „Co to vyvádíš!“ křičí kamarádka.

„Pomáhám ti,“ odsekávám jí, když se za námi konečně zavřely dveře trolejbusu.

- „Tomuhle ty říkáš pomoc? Co já dělám je jen moje věc!“

„Nechci, abys měla ve škole průšvih…“ snažím se jí vysvětlit své nejčistší úmysly.

- „To je jen moje věc! Žádný průšvih bych neměla…! Za školu chodí, kde kdo!“ kamarádka stále křičí a já jí odporuji. Nechci se s ní hádat, ale ona vůbec nechápe, proč jsem ji vtáhl do MHD. Vůbec si neuvědomuje, že by měla ve škole problémy. Neuvědomuje a nebo jí je to jedno. Asi už se se mnou nebude nikdy kamarádit… Tolik to bolí… Vždyť jsem jen nechtěl, aby šla za školu, aby si zničila budoucnost…

*záblesk*

Sedím v pokoji. Je šero a přede mnou sedí Pavel.

„Víš, Ádo, mezi námi nikdy nic nebylo a nic nebude.“ Oči mám plné slz. Srdce mě bolí, cítím jak je sevřené v křečích mých vzlyků.

„Ale…“ snažím se ještě něco dodat. Jak tohle může říct? Co potom byly ty poslední dva měsíce?

„Podívej, chodíme v kruhu. Já jdu před tebou a přede mnou jde Roman. Ty se díváš na moje záda, jako já se dívám na jeho. A za tebou… Za tebou jde Marek. Ohlédni se, protože on tě miluje. Ohlédni se, protože já se neohlédnu.“ To už vážně nevím co říct, ani co dělat.

„Já se taky neohlédnu…“ snažím se říct, že ho pořád miluju. I po tom všem, i přes to všechno co teď řekl, ale nevím, jestli mi rozumí...

Vstává a odchází.

***

„Dost!“ křičím… Rozhlížím se kolem sebe. Jsem stále na skalní plošině. Taliesin stojí za mnou. Pomalu vstávám… Všechno se mi vrátilo. Vzpomínky na Marka, Pavla, bratra i Maxe… Na všechny a na všechno. A to jsem se zde zamiloval do Ra‘jila… Jak jsem jen mohl zapomenout…

„Už je po všem…“ říká mi konejšivým hlasem starý unavený muž.

„Nerozumím tomu. Co se stalo…?“ slyším zoufalství čišící z mého hlasu. Je téměř hmatatelné. Bolí mě hlava. Svět se zbláznil… Já jsem se zbláznil… Já se zblázním…

Ani jedno z toho není pravda. Špatně jen snáším léčbu šokem. Snažím se uklidnit, ale nejde mi to. Vůbec mi to nejde…

„Je načase dokončit tvé dílo…“ Co tím myslí? Pozoruji ho, když mi podává meč. Kde ho vzal? Je nádherný. Mnohem hezčí než ty, které jsme používali ve skupině historického šermu. A lehčí. Vyndal ho ze záhybů svého hábitu, skoro jako by snad ten meč byl jeho součástí.

„Zabij ho…“ ukazuje na „sochu“ Morlinga. Na tváři mám slzy, ale teď i pobavený úsměv. Zabij ho… Je to tak zvláštní, legrační, ve všem tom smutku a zoufalství…

Přicházím k drakovi s mečem. Přesně mi padne do ruky. Za tohle Morlinga zabiju. Zabiju ho, za každou chvíli, kdy jsem byl na pochybách. Za strach o Ra‘jila. Za bolest, kterou mi působí být v tomto světě. Zabiju…! Ano, tak.

Jednou - dvakrát stačilo udeřit, aby se mohutná ledová socha rozpadla na kousky. Vytoužená úleva se však nedostavila…

***

Adam nebyl jediný, kdo pro Ra‘jila truchlil. Dront s Átou též uronily mnoho slz. Ra‘jilův mistr Fruander zase odmítal opustit balkón a stále se díval na ono místo na Zemi, kde se to stalo. Jen Měsíc ve své moudrosti dohlédl dál…

„Slíbil jsi vyplnit jedno přání…“ promlouval Měsíc do jeho snů.

„Já vím…“

„Slyš tedy přání, jež máš splnit.“

„Poslouchám…“

„Až svůj úkol v tomto světě vyplníš, přijď za námi v ty černé hlubiny. Do světla Nebeského chrámu vystoupej. Budeme tě čekat, Moan-pa. Tebe i Ra‘jila. A pamatuj: Co je psáno to je dáno…“

***

 To byl ale podivný sen… říkám si. Ale je to pořád lepší než ty bezesné noci, a než aby se mi pořád dokola zdálo o smrti nebo o Ra‘jilovi. Ra‘jil je mrtvý a já si nemohu dovolit naivně milovat. Láska je mi, zdá se, navždy odepřena… Snad mám pravdu. Nerozumím ničemu… „Až svůj úkol v tomto světě vyplníš, přijď za námi v ty černé hlubiny. Do světla Nebeského chrámu vystoupej. Budeme tě čekat, Moan-pa. Tebe i Ra‘jila. A pamatuj: Co je psáno to je dáno…“

Jakoby to snad bylo možné… Ale co když je? A co potom znamená, co je psáno to je dáno? Jde mi z toho hlava kolem. Rozhlížím se po mýtině a hledám Taliesina. Nikde ho nevidím. Třeba šel zase pro něco k jídlu… Už mě to nijak nevyvádí z míry. I když dneska by mě nevyvedlo z míry snad ani tornádo. Připadám si tak nějak otupělý. Jako bych požil nějakou drogu.

Strávil jsem sám asi hodinu. Chtěl jsem ji věnovat meditaci, jak mě Taliesin učil, ale moje schopnost soustředění je na nule…

Á už se vrací.

- „Už je ti lépe, Moan-pa?“

„Ano…“ Jen kdyby můj hlas nezněl tak prázdně, jako právě teď.

- „To je dobře… Dnes tě odvedu na okraj lesa. Musíš se vydat splnit své poslání…“

„A co je to mé poslání?“ Proč se vlastně ptám? Kdyby to věděl, snad už by mi to řekl…

- „Nevím to.“ No prosím, jako bych to neříkal… „Vím jen, že máš být nadějí, že máš pomoci zdejším lidem a proto tě odvedu mezi lidi. Tam už si jistě poradíš…“

Inu co mi zbývá…? Povzdechnu si. Ačkoliv pravda je, že to poslední po čem nyní toužím, je potkat zase další lidi. Další zlé, kruté zbytečné lidi, na jejichž životech nikomu nezáleží. Ani jim. A přesně takhle by asi jejich naděje uvažovat neměla…