13. Lektvar, příběh a Taliesinovo přání

 

Tekutina je chladná, téměř ledová. Ne! Je ledová…! To jenom mé rozpálené útroby a srdce hořící plamenem bolesti, zoufalství, odhodlání a lásky, mi dávají pocit, že není tak studená. Necítím žádnou chuť. Jako bych kromě chladu nepolykal nic.

Číše je prázdná. Leží přede mnou na oltáři a mě se začíná motat hlava. Sahám po brku a namáčím ho do kalamáře, kam jsem předtím nalil trochu tekutiny z poháru. Ne příliš, ale přesně tolik, aby ho to naplnilo.

Nevím, co mám psát, ale tentokrát vím, že slova ze mne vyjdou sama. Bude to stejné, jako kdykoliv předtím v mém světě. Vím, že bych neměl psát, neměl bych, protože to jistě mnohým ublíží, ale mé srdce už se tomu tolik nebrání. Nebrání se, protože mé emoce zadržel chlad hvězd.

„Děkuji ti, Ra‘jile…“ šeptám a přikládám brk k pergamenu. Už se té lásce nebráním. Vím, že ho miluji… Nezapomněl jsem na Marka. To bych ani nemohl. Byl a stále je, pro mě pilířem v mé mysli. Přístavem pro bludnou loď. Copak mohu za to, že se mé srdce zadívalo jiným směrem? Vždyť je to celé šílené.

Jakoby na tom snad teď záleželo…

***

Taliesin se opřel o strom. Cítil, jak z něj pomalu odchází život.

„Hodně štěstí, Adame…“ zašeptal do tmy, která se mu rozlila před očima. Útroby měl sevřené v křečích a začal zvracet. Cítil, jak ho svědí celé tělo, ale nedokázal se podrbat. Tlačily ho oči, a tak se je pokusil zavřít. Nestihl to však v čas… Už jen cítil, jak mu z důlků po tvářích stékají lepkavé bulvy.

„Áááá…“ zakřičel nepopsatelnou bolestí, když se pokusil podrbat a zjistil, že se podrápal až do masa, jak mu nemoc naleptala kůži. Znovu začal zvracet. Celé tělo měl v jednom ohni. Než by snášel dál taková muka, raději se poddal své nemoci, která by mu jinak byla schopná způsobit daleko větší muka, než už pocítil. Poddal se a zemřel…

Adam tě zničí, More, zničí… pomyslel si. Byla to jeho poslední myšlenka. Poslední přání…

***

Brk jako by psal sám. Nedívám se na pergamen před sebou. Hledím zpátky a ve svých vzpomínkách hledám bolest, hněv a oheň. Hledám sílu v emocích, abych mohl vzdorovat stále silnějšímu chladu v mých útrobách. Tak rychle jako nyní jsem ještě nikdy nepsal. Znovu prožívám vlastní smrt, znovu se ocitám v hnízdě s dračím mládětem… Píšu o tom, co jsem prožil od své „smrti“

Ve vší té bolesti a zoufalství, dávno přešlých vzpomínek, nacházím slova, jež, zaujímají své místo na pergamenu.

Bude to vůbec někdy někdo číst…? Zamýšlím se.

Na tom nezáleží… Vím to, ale přesto je zajímavé představit si, co by asi ten náhodný čtenář řekl.

A konečně jsem se dostal k současné situaci. Jak sedím ve věži a přemýšlím. Jak stále ještě, ač oslaben, vzdoruji chladu hvězd. Ra‘jilovu chladu… Vzdoruji a konečně začínám psát příběh tohoto světa. Příběh, jehož součástí vlastně nejsem a ani nikdy ani nebudu, přesto, že beze mne by nevznikl….

 Mor měl ve své duši prostý plán. Tak prostý, až zněl geniálně šílenci, jako on. Jako jsem možná už i já. Moan-pa, ten o níž mluví proroctví, byl vtažena do tohoto světa branou, aby byl nadějí místním lidem. Ovšem, když nebude, komu by byl nadějí…? Tak jednoduchá byla ta myšlenka.  Až moc… Napadá mě, aniž bych přestal psát.

Taliesin se poddal nemoci, která ho zastihla nepřipraveného na lesním palouku. Poddal se, aby už více nemusel trpět. Zemřel však s nadějí, že Moan-pa, já, Mora porazí. Nemohl tušit, že je chlapec vězněm Měsíčním věže, ani že si to vězení sám zvolil. Meč, který mu dal, zůstal opuštěně ležet u studny v nedaleké vesnici stejně jako i kus popsaného pergamenu.

Sám hoch zas nevěděl nic o okolním světě. Přesto, že při psaní mu připadalo, jako by všechno věděl. Jeho myšlenky se však nesměly zastavit. Kdyby tak učinily a Adam se začal zamýšlet nad tím, co píše, riskoval by nejen svůj život, ale i životy všech těch, které ještě měl šanci zachránit. A měl…? Mám…?

Odkládám čtvrtý pergamen…

***

 Měsíc si k sobě pozval Dronta, Átu i mistra Fruandera, aby byli svědky tomu obřadu. Obřadu, kdy Adam pozřel nápoj z Ra‘jilova prachu.

„To je šílené… To přeci nemůže. Zemře…!“ téměř vykřikl Fruander. Áta jen pevněji stiskla Drontovu ruku a sám Dront shlížel oknem do Měsíční věže s výrazem škodolibého uspokojení. Poprvé od ztráty syna pocítil něco jiného než smutek a nezkrotnou nenávist. Byla to radost, naděje, ale i… I lítost… Jak si později uvědomil. Moudrý Měsíc je pozoroval s neskrývaným zájmem. Nemusel se dívat dolů, aby věděl, co se děje v jeho věži, aby neměl pochybnosti, že to Adam doopravdy udělá.

A také to udělal. Bez rozpaků, bez přemýšlení. Udělal, co považoval za správné, obětoval se…

„Vidíš, Dronte? Tvůj syn se obětoval pro něj a ona pro zbytek světa…“

- „Ale to nedává smysl…! Vždyť ho to zabije, proč nemohl psát, aniž by to pil? A jaké to bude mít důsledky?“ skočil mu Dront do řeči svým typickým drsným tónem. Áta stiskla ruku svého muže ještě pevněji, aby mu dala najevo, že se zachoval nevhodně. Pak ale sevření opět povolila…

***

Jako vlna tsunami se šířily nemoci, které do světa vyslal Mor. Šlo to rychleji, než by si lidé dokázali představit v těch nejdivočejších snech. Lidé… - Umírali. Někdy to šlo rychle a jindy se třeba dlouho nic neprojevilo. Mor nemusel pospíchat. Rozhodl se vyzkoušet všechny druhy smrtelných nemocí, kterými vládl. Dlouho už jich neužil. Nemusel. Bavil se tím, že do jejich srdcí zaséval zlobu a nenávist. Stal se za ta léta strůjcem mnoha válek a nepokojů.

Jenomže čas her skončil… Alespoň si to Mor myslel. Čekal ho dlouhý a těžký úkol, nakazit každého člověka na světě…

A tak se stalo, že nedaleko vesničky Trulline, na poli s kukuřicí, uviděl mládenec Terry přijíždět jezdce na koni.

***

 „Ano, Adam zemře. Tedy jeho tělo zemře…“

- „Jak to myslíte…?“ tázal se tentokrát opatrněji Dront.

„Přesně tak, jak to říkám. Adamovo tělo zemře, nemůže dlouho vzdorovat chladu hvězd. Ale jeho duše je silná. Ta přežije, dá-li se to tak říci.“

- „A co Ra‘jil…“ Tentokráte mu z hlasu zaznělo zoufalství. Jakoby si teprve nyní uvědomil, že se synem už nejspíše nikdy neshledá.

„Dočkej času, však on přijde s ním…“

Měsíc záměrně nedokončil, co mohl říci. Mohl toho totiž říci mnohem více, ale nechtěl. Dront s Átou na to nebyli připraveni. Zatím…

***

 Jezdec jel, jakoby závodil o život. Do této části panství jen málokdy přijížděli cizinci, natož pak takovým tempem. Mladého farmáře přemohla zvědavost. Ihned vyrazil naproti neznámému jezdci. Chvíli mu připadalo, že neznámý ani nezastaví, ale Terryho obavy v tomto směru byli zbytečné.

Cválající kůň se zastavil, sotva mu mladík vstoupil do cesty. Terry poplácal koně po krku a vlídně oslovil jezdce. Ten se však v sedle jen mírně naklonil, pak se ospale převážil a spadl ze hřbetu svého oře. Terry mu už-už chtěl přiskočit na pomoc, ale zarazil se, když pohlédl neznámému do tváře. Byla plná opuchlých boláků… Stejně zanícené měl i ruce a vlastně i celé tělo, pokud mohl vesnický jinoch odhadovat.

S hrůzou a odporem se díval do zjizvené tváře neznámého muže. Bál se k němu přiblížit. Ostatně se nemusel nad cizince naklánět, aby poznal, že umírá a že mu nedokáže pomoci. A tak tam jen stál. Umírající muž k němu natáhl ruku a sípavým hlasem ze sebe vydral jediné slovo: „Mor…“

Terry zůstal stát nad nyní již bezvládným člověkem po boku jeho koně. Pocítil takový strach, že se nedokázal ani pohnout.

Cítím, že se můj oheň vytrácí. Ruce už se mi třesou chladem stejně jako nohy. Zuby drkotám o sebe a přeříkávám si každé slovo, jež píšu. Ne, abych se nad ním zamyslel, ale abych pohyboval rty. Také mě můj vlastní hlas uklidňuje a dodává mi odhodlání. A to i přesto, že vím, že už mi ubývá čas.

To slovo, které slyšel od, nyní již mrtvého cizince, mu nedopřálo klidu. Mor… Mor… Terry překonal strach z nákazy, neboť si uvědomil, že byl – li Mor probuzen, nikdo nebude ušetřen. Přehodil mrtvého muže přes hřbet koně, kterého pak vedl do vesnice.

Odkládám pátý pergamen…

***

 - „Co tím chcete říct…?“

„Tím chci říci, že kdo si počká, ten se dočká,“ pravil Měsíc.

***

Chlad je stále silnější. Cítím však i přízračný klid, který jakoby ani nebyl můj. Co se to děje…?

„Nic, maličký…“ promlouvá ke mně Ra‘jil. Nevím jak je to možné, ale je to skoro jako by se stával mou součástí. Dvě duše v jednom těle…

„Ano, tak… Ale neboj se, pomohu ti, jak jen budu moci.“

- „Jsi chladný…“ pravím mu zděšeně. Celý se třesu. Částečně je to zimou, částečně strachem, údivem, štěstím. Chce se mi plakat, ale ten klid je silnější.

„Musíš psát dál. Mor už je silný… Jen tvůj příběh ho může zastavit.“ Vím, že má Ra‘jil pravdu. Měl bych psát dál. Jenže když tak hledím na pergamen před sebou poznávám, že má inspirace vyprchala. Vše, co jsem již napsal, se mi vykouřilo z hlavy. Nevím, jak mám pokračovat. Ra‘jil pocítil mé pochybnosti i zmatek v mé mysli. Rád by mě nějak uklidnil. Snaží se mi pomoci, ale já přesto nevím jak dál.

„Ty to dokážeš…“ Mluví sebejistě. Jak si může být tak jistý?

„A proč se nezeptáš mě?“

- „Jak to, že jsi si tak jistý?“

„Jsi přece Moan-pa. Porazil jsi Morlinga. Dokázal vejít do Měsíční věže. Napsat krátký příběh přece zvládneš.“

- „Mé síly již docházejí.“ A to je pravda… Třas stále sílí. Mé hnědé vlasy jsou čím dál bělejší.

„Já vím. Stejně rychle jako já sílím, ty slábneš. Přesto jsme teď jedna bytost. Teď na krátký okamžik jsme jedním člověkem.“

- „Jak je to možné…?“

„Uchoval jsi můj prach a vypil Lektvar hvězd. Sdílíme teď stejné tělo, stejný osud.“

- „Kdy přichází život? Po smrti…“

„Ano, tak.“

Chtěl bych se dál ptát - mluvit s ním. Mám mu tolik co říct… Ale Ra‘jil mi to nedovoluje. Slábnu. Cítím to. Vím, že tomu tak je. Před očima se mi rozprostírá mlha. Tohle nedokážu…

Nikdo mi však na mé zoufání neodpovídá.

„Povedu tvou ruku… Dokud jsme jedna bytost, je tvůj dar i mým darem…“  Neslyším už, co dále mi chtěl Ra‘jil říci. Jen vzdáleně si uvědomuji, že někdo vede mou ruku po pergamenu. Snažím se pročistit své oči a vidět tak, co Ra‘jil píše, ale můj zrak je zastřený.

A když Terryho… Mlha. Vydal se na dlouhou… Mlha …utíkala, ale on přesto cítil… Mlha… Už se ani nesnažím prohlédnout. Bolí mne i myslet. Ovládá mne chlad.

***

Terry nemohl tušit, že někdo je strůjcem jeho osudu. Prožíval svou pouť stejně, jako o ní psali Adam s Ra’jilem, aniž by věděl, že tyto pocity vlastně nejsou tak docela jeho.

***

Dront, Áta a Fruander se nedočkavě dívali, jak Adam píše svůj příběh a brzy vycítili Ra‘jilovu přítomnost v jejím těle.

„To není možné…!“ hlesl užasle chlapcův otec.

- „Ale ano, je!“ odvětil Měsíc důrazně a potěšeně sledoval dění ve světě. Dívali se, jak Terry schvácen jednou z Morových nákaz uhání a snaží se vyhledat Taliesina, posledního z Urmek. Byli při tom, když nalezl jeho tělo a pak když se rozhodl žádat o pomoc hvězdy a přišel až na úpatí Měsíční věže.

Terry jel mnoho dní, ale ve věži uplynulo teprve několik minut. Ra‘jil sílil a Adam slábl… Nakonec i Ra‘jil poznal, že nemá dost času na to, aby příběh dokončil.

***

„Je konec,“ pravil Adamovi.

- „Je konec…“ hlesl mu odevzdaně v odpověď. Nestihli to. Přes to přese všechno, nebyl dost silný, moudrý, schopný a ani nevěděl co ještě, aby zachránil cizí svět.

***

Terry zabušil na dveře Měsíční věže…

***

Mor se prudce otočil a s náhlým přívalem strachu a nejvyšší rychlostí uháněl zpět k Věži.

***

„A je to tady…!“ pravil Měsíc Drontovi, Átě a Fruanderovi.