4.  Palouk lesních víl

Mraky už se neobjevily. Zato je nyní všude kolem tma. V tom zoufalství jsem nezpozoroval, že už se setmělo. Teď to ale vidím zcela jasně. Vím, že je pozdě, stále se mi nedaří všechno pochopit, ale něco mi říká, že to chce jen čas. Odkdy vlastně hvězdy mluví? Další z mnoha otázek, které nemám komu klást. „Ne! Toto je čas otázek,“ tak to řekl… To byl tedy krátký čas otázek. Jenže na tom už také nezáleží. Jestli si nenajdu nějaké teplé místo, tak budu mít zítra rýmu a horečku k tomu. Nevím, jestli je tady nějaká civilizace, ale každopádně bude jistě dost daleko na to, abych se tam dostal “dneska“.

Nějak se mi to všechno slévá. Uvažuji příliš konzervativně. Už toho mám plné zuby. Vstávám a jdu. Nevím kam, ale jdu. Je to těžké kráčet lesem po tmě. Bylo to těžké za dne natož v noci. Každý krok bolí, při došlápnutí. Nohy se mi chvějí. A přece se vždy zastavím jen krátce. Jako bych skutečně věřil, že mohu něco najít. Ale co přesně doopravdy hledám?

***

„Naděje, žije!“ zvolal Ra‘jil, když se vrátil ke svému mistrovi.

- „Já vím…“

„Podařilo se,“ hlesl poněkud zaraženěji.

- „A proč jsi ho zase nechal samotného?“

„Samotného?“

- „Nevíš snad, kde je tvé místo?!“

„Ano, mistře…“ tak to končilo pokaždé. Slovy „Ano, mistře…“ Ra‘jil už z toho byl mírně otrávený, ale na druhou stranu, dnes zažil úžasné dobrodružství a mnohé se naučil.  Jeho šance, že jednou bude opravdu dobrou hvězdou, tak vzrostla.

Vyšel na chodbu a pokračoval cestou, kterou velmi dobře znal, až do míst, kde byl doma.

- „Konečně synu,“ oslovil jej otec, „dnes jsi měl dlouhou výuku. Pojď. Máš nějaké místo, na které by ses chtěl dnes podívat?“

„Ano, mám…“ ukázal do hor, kde ještě před chvílí sám stál, „Je tam jeden kluk, vlastně mladý muž, chtěl bych se na něj dívat, až bude spát.“ Otec se na svého syna podíval zkoumavým pohledem, ale Ra‘jil pohled odvrátil.

- „Nemáš se zač stydět. Každý prošel touto zkouškou… Jsi teď jeho patronem. Jen málo kdo tak mladý jako ty, dostane tento úkol. Většinou se přiřazuje ochranitelství až starším… Jsem na tebe hrdý, Ra‘jile.“

Chlapce těšila otcova slova, ale nedokázal dát najevo, jak ho u srdce zahřála. Nemohl, protože na něj dolehl stín odpovědnosti. Od nynějška ručím za jeho život. Tímto večerem začalo mé dospívání, ale i mé poslání… Dokážu ho zvládnout? Dokážu mu být oporou? Světlem, až nezbude mu nic než tma? Zvládnu být tak silný? Viděl jsem ho jen jednou. Vím, že na konci toho všeho ho čeká zase smrt. Zkrátka to tak musí být… Jenže já už teď vím, že ho nechci vidět umírat. Jeho ne… Je můj svěřenec, jako já jsem jeho patronem. Miluji ho…

***

Už nemůžu dál. Mám hlad a asi i celkově toho na mě bylo moc. Ještě naposledy se podívám k nebi. Kde asi je Ra‘jil? Neměl bych se tak ptát. Neměl bych, protože ač vím, že byl skutečný, vím zároveň i to, že nemohl být. Nesmím se tak ptát, jelikož to co jsem pocítil při jeho doteku, nemohlo být skutečné, jelikož mám doma někoho, koho miluji…

„Odpočívej,…“ oslovil mně podivný tichý hlas.

Ohlédnu se a nevěřím vlastním očím. Stojí přede mnou žena. Je bledá. Vlasy má stříbrné, jako před ní už měl Ra‘jil, oči bledé a hlas hladký. Je půvabná. Všechny modelky mého světa by zbledly závistí, kdyby na ni byť jen na okamžik pohlédly.

Kdo jste? Co mi chcete? Kde to jsem? Mám tolik otázek, ale ona si jen dá prst před rty, když vidí, že otevírám pusu, abych se zeptal.

„Neruš tanec lesních víl…“ praví ke mně. Ohlédnu se směrem, kterým mi pokynula. Byl bych přísahal, že tam nic nebylo, jen tma a stromy… Ale teď se před mými zraky rozprostírá palouk ve vší své kráse. Měsíční světlo hladí ladné pohyby úchvatných vílích panen tančících na trávě, která se pod nimi sotva prohýbá. Lehké jsou jako vánek. Tanec, nápadně připomínající balet, vypovídá příběh. Hledím na něj v pokusu představit si ho. Ale nedaří se mi.

„Teď spi, maličký, žádný smrtelník nikdy nesmí hledět na náš tanec až dokonce…“ slyším, ale vlastně už jen vzdáleně. Mlha se mi rozprostírá před očima. Víčka těžknou s každým nádechem…

***

„Támhle je…“, ukázal Ra‘jil na spícího hocha v lese pod horou Guan-chick.

- „Ta ale není odsud…“

„Ne, přišla branou do srdcí a duší vytesanou,“ usmál se Ra‘jil, který už za dvě hodiny cesty oblohou dokázal potlačit úzkost a strach z odpovědnosti. Otec se na něho podíval zděšeně. Prudce se otočil a zmizel v chodbách Chrámu. Co se mu stalo…? Nechápal syn. I Matka na něj hleděla úzkostlivým pohledem. Ra‘jil se na ni nemusel dívat, aby to postřehl. Ovšem na klidu mu to zrovna nepřidalo…

Byl to náročný den.

***

„Proč můj syn?!“ rozčiloval se Ra‘jilův otec Dront.

- „Vyřešil hádanku,“ odvětil starý Měsíc moudrým hlasem.

„A to je důvod, přidělit mu zrovna jeho?!“

- „Ano.“ Zdálo se, že tím jejich rozprava skončila…Jenže Dront se nehodlal vzdát.

„Jeho se to netýká!“ rozčilil se.

- „Naopak,“ přerušil jej Měsíc, „Ra‘jil je klíč. Sám to řekl: ‚Nechť se mraky rozestoupí, nechť proroctví starších toho světa je vykonáno. Já mu dám smysl, budu klíčem k jeho srdci…‘ Zvolil si to sám. Mohl ho nechat zemřít. Bylo to jen jeho rozhodnutí. Jeho a toho chlapce, když přijal.“

„On nechápe tíhu odpovědnosti…“

- „Naopak, chápe ji až dost. Unavuješ mne svými protesty.“

„Nechci, aby z mého syna byl pouhý hvězdný prach!“ to už Dront křičel.

- „Toto rozhodnutí nech pouze na něm!“ rozčilil se Měsíc.

A v té chvíli se Nebeský Chrám otřásl…

***

Píchá mne v boku. Vím, že jdu pozdě. To nemůžu stihnout…! Sakra! Proč zrovna dneska?! Hele autobus. Když bych ho stihnul, ještě tam můžu přijet včas… Dechu mi ubývá. Ale je červená…?! Když nestihnu tenhle, přijedu pozdě, oni na mně spoléhají…! Vbíhám do silnice. Pruhy zebry přede mnou ubývají…Už jsem skoro tam… To zvládnu! Lehce se usměji. Už jen jediný krok…

Něco se stalo! Ale co…? Náraz! Bolest a tma. Všude je tma. Svírá mne nepochopitelný strach. Nebe, asfalt, nebe, asfalt, nebe, asfalt… Koulím se. Všechno mě bolí. Asi mám něco zlomené… Zastavuji se. Co se stalo? Vidím auto. Jede sem! Co mám dělat? Pane bože…

Prudce otevírám oči. Mžourám do matného vlhkého světla. Jsem jen v lese… Je to ten samý les, kde jsem minulé noci usnul. Cítím to v kostech. Jsem si tím jistý. Nebo spíš hvozd? Kdo ví…? Není mi zima, jako minulého dne. Ke svému zděšení poznávám, že už nejsem nahý.

Mám na sobě, překrásnou róbu, lehkou jako pírko a tak jemnou na dotek… Co to má znamenat? Opouští mne strach. Podobné šaty měly včerejší noci i ty víly na palouku. Hebké, jemné a průsvitné, ale zima mi není. Vlastně mám radost.

Už mi tento svět nepřipadá tak nehostinný jako minulého dne. Vzpomínky, ach ty vzpomínky… Zase pláču. Nesmíš brečet! Ty nesmíš brečet! Nejsi malé děcko… Oni tě potřebují, i když nevíš, co tu máš dělat. Ra‘jil to řekl…

NE! Neřekl! Žádný Ra‘jil není!¨

Ale je…!