Probudil mě zvuk budíku. Rukou jsem ho nahmatal a vypnul. Protáhl jsem se, protřel si oči, sedl si na okraj postele a podíval se na kalendář, který byl hned vedle budíku. Hlasitě jsem si povzdechl a odešel do sprchy, kde jsem na sebe pustil proud studené vody, abych se pořádně probudil. Poté jsem se ještě učesal, oblékl a šel se nasnídat. Po vydatné snídani jsem si přehodil tašku přes rameno a vyrazil do své nové školy.

---

Stál jsem u tabule a pozoroval své nové spolužáky. Všichni mě sjížděli očima a divně se šklebili, až jsem začínal mít pocit, že na sobě nemám kalhoty nebo že mám každou botu jinou.

,,Tak třído, tohle je váš nový spolužák, Shinichi Soratoru. Buďte na něj hodní.‘‘ řekl učitel, ukazujíc rukou na mě. ,,Rád vás poznávám.‘‘ řekl jsem. ,,Támhle je volné místo, tak si tam můžeš jít sednou Shinichi.‘‘ pobídla mě jedna dívka, sedíc přímo přede mnou. Vypadala sympaticky a její sytě modré oči upoutaly mou pozornost. Byl jsem jimi lapen a nevnímal okolí. Mám pocit, že se mi právě zbláznilo srdce. Chce se dostat z mého hrudníku ven.

Začal jsem cítit, jak mě ostatní oči ostře probodávají a tak jsem zavrtěl hlavou a tím se dostal zpátky do reality. Myslím, že bych si tu mohl zvyknout. Neubránil jsem se úsměvu a šel si sednout na nabízené místo.

Třídou se proháněl šum, ale i přesto jsem zaslechl kousek rozhovoru skupinky holek. ,,Je v pořádku?!‘‘  ,,Em, nevím jistě.‘‘ ,,Vypadá divně… Proč na něj tak civěl?‘‘ ,,Hideovi se to bravurně povedlo, co na to říct.‘‘ … Hideovi?

Podíval jsem se opět na tu dívku. Její havraní vlasy se kroutily do krásně velkých prstýnků. Hideaki?

Po zbytek vyučovací hodiny jsem sice poslouchal učitele, ale nevnímal ho. Myšlenkami jsem byl u ní.

Jakmile zazvonilo, všichni, jako na povel, vstali ze židlí, které zaskřípaly, a shlukli se do pár skupinek. Očima jsem si je všechny opatrně prohlížel. Nezpozoroval jsem nikoho, kdo by se na mě nepodíval a nezasmál se. Co jsem udělal špatně? Naštvaně jsem vstal a odešel na záchod. Zastavil jsem se u zrcadla a pozoroval se. Zepředu. Zboku. A lehce zezadu. Nic. Nic divného jsem neviděl. Oblečení bylo v pořádku, účes taky. Na obličeji jsem také nic zvláštního ani neobvyklého neviděl. Jde o tu holku?...

Opláchl jsem si obličej studenou vodou, utřel jej a vrátil se zpět do třídy. Jen co jsem vstoupil dovnitř, všechny oči padly opět na mě. Snažil jsem se jich nevšímat a sedl si na své místo. Jen co jsem se usadil, přišly ke mně dvě holky. ,,Ahoj, Shinichi, že?‘‘ zeptala se mě jedna z nich. Přikývl jsem. ,,Odkud jsi přišel?‘‘ zeptala se tentokrát druhá. ,,Ze Sapporo.‘‘ odpověděl jsem. ,,Páni, to je dálka… A co tě k nám přivádí?‘‘ ,,Rodiče tu dostali práci.‘‘ ,,Aha. … Mimochodem, já jsem Yuno.‘‘ ,,Já Keiko.‘‘ Řekly dívky a usmály se na mě. ,,Těší mě.‘‘

,,Zaujala tě?‘‘ zeptala se mě Yuno. ,,Kdo?‘‘ ,,Nedělej, že nevíš… Celou dobu ji sleduješ.‘‘ odpověděla mi Keiko a zasmála se. Co teď? ,,T-To vůbec není pravda!‘‘ zalhal jsem nakonec. Yuno se naklonila k mému uchu. ,,Víš… Vypadáš mile… a kdybys s ní chtěl na rande… mohly bychom to zařídit…‘‘ řekla a poté mě do něj zlehka kousla. Ztuhnul jsem. Co? Proč to udělala? Cítil jsem, jak mě zalila vlna horka.

,,To nechci, děkuji…‘‘ vydal jsem ze sebe nakonec. ,, Lháři.‘‘ řekly obě najednou. Pozoroval jsem je a ani nedutal. ,,Kdy máš čas?‘‘ zeptala se mě Keiko. ,,V sobotu…‘‘ odpověděl jsem ji váhavě. ,,Tak fajn, buď v deset u školy.‘‘ Mrkla na mě a poté obě odešly. Co se to právě teď stalo? Snad mi nechtějí… fakt domluvit… to rande?! Už jsem ho dlouho neměl… Jak se mám chovat? Co když se ztrapním? Co když ztrapním ji? Co budeme dělat? Kam ji vezmu? … Přijde vůbec? … Nevystřelí si ze mě jenom? … Mám tam vůbec chodit? … Z mého přemýšlení mě vytrhlo zvonění na hodinu.