Yuno si vesele vykračovala s úsměvem na tváři, zatímco já nesl dvě plné tašky ovoce a zeleniny.

„Yuno, proč mi nepomůžeš?“ zeptal jsem se trpce.

Zastavila se: „Jsi snad chlap, ne?“

Poraženecky jsem přikývl.

Když jsme konečně došli ke Keiko, spokojeně jsem odložil tašky v kuchyni a pomáhal je vybalit, zatímco Yuno vařila jakýsi, podle ní strašně zdravý, elixír. Poté jsme odešli do jejího pokoje. Tentokrát byla v posteli. Yuno si sedla k ní a já si zabral židli. Povídali jsme si celé hodiny. Ani jsem si nevšiml, že mi vrněl mobil. Až když jsem šel na záchod a instinktivně po něm šáhl, měl jsem pět nepřijatých hovorů a tři esemesky. Všechno bylo od Kyoshiho. Ze zvědavosti jsem si je přečetl.

18:05 „Kde jsi?“

18:30 „Nebudu tu cekat vecne.“

19:01 „Jdu.“

Tiše jsem se zasmál a zase ho schoval do kapsy. Došel jsem na záchod a vyndal si své nádobíčko v úmyslu se vyčůrat. Chytl jsem ho a namířil doprostřed mísy, když v tom mi došlo, že mi stojí. Znervóznělo mě to. Proč, ptal jsem se sám sebe.

„Klidni hochu,“ okřikl jsem si ho v duchu.

Začal jsem panikařit. Pokoušel jsem se myslet na všemožné věci, jen aby mi klesl. Nedařilo se mi to. Pustil jsem se tedy do onanování. Pořád jsem kontroloval dveře, nešly zamknout a bylo by blbé, kdyby mě tak někdo viděl. Po skončení jsem si pořádně umyl ruce a vracel se zpátky za holkami. Cítil jsem se trapně a doufal, že jim nepřijde divné, že mě tak dlouho nebylo. Došel jsem ke dveřím, ze kterých zrovna vyšla Yuno.

„Jdeme!“ zakřičela, chňapla mě za ruku a táhla pryč.

Snažil jsem se z ní dostat, co se stalo, ale marně. Mlčela. Došli jsme na rozcestí, kde mě konečně pustila.

„Promiň,“ špitla a zmizela za rohem.

Stál jsem tam. Sám. Uvažoval jsem, kam mám jít. Jestli za Yuno, Keiko nebo domů. Nakonec jsem zvolil třetí možnost, neboť mi přišla nejlepší. Opatrně jsem prošel kolem Kyoshiho domu a vklouzl do svého. Svalil jsem se na pohovku a přehodil si ruku přes oči. Spokojeně jsem vydechl. V hlavě mi zněl oblíbený song. Pobrukoval jsem si tak dlouho než mi něco došlo. Hbitě jsem se posadil. Ruce mi vylítly k hlavě a chytly vlasy. Tahaly je.

„To snad! To snad ne! To-To se, ne ne ne ne ne,“ říkal jsem nahlas s kolébajícím se tělem.

„Proč mi to hned nedošlo?! Jsem kretén! Byla to past!“ nadával jsem sám sobě.

Vytáhl jsem mobil z kapsy a vytočil Kyoshiho číslo. Trvalo mu, než ho zvedl. „Ty zmrde!“ seřval jsem ho hned, jak přestalo pípání.

„Proč si nadáváš?“ promluvil klidným a lehce ospalým tónem.

„Proč jsi to udělal? Je plno jiných způsobů! Proč jsi zvolil zrovna tenhle?!“ štěkal jsem po něm rozzuřeně.

„Co prosím?“

„Nedělej, že nevíš! Až tě potkám, rozbiju ti hubu! Zase!“ Típl jsem to. Volal mi zpátky, nebral jsem to. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Netrvalo dlouho a ozval se zvonek u dveří. Věděl jsem, že je to on. Nechal jsem ho. Svou zuřivost jsem přenesl na polštář. Zvonek stále vyřvával.

„Odejdi!“ vykřikl jsem.

Bylo ticho. Pět minut, deset, půl hodiny. Pak se ozval zase.

„Řekl jsem, ať odejdeš!“

„To jsem já zlato, zapomněla jsem si doma klíče,“ ozval se mámin hlas.

Okamžitě jsem přepnul. Upravil jsem si vlasy, polštář dal zpátky na své místo a šel ji otevřít.

„Promiň,“ pronesl jsem.

„To nic. Proč ještě nespíš?“

„Byl jsem venku.“

„Takhle pozdě?“ divila se.

„Jednou za čas nevadí, ne?“

Udělala ten svůj úšklebek a zmizela v kuchyni.

„Jedl jsi?“

„Jo, jedl,“ zalhal jsem, „už jdu spát, dobrou.“

„Dobrou,“ odvětila.

V pokoji jsem si sedl ke stolu, vytáhl si papír ze šuplíku a začal čmárat. Byl jsem naštvaný a potřeboval se z toho nějak dostat. Z Kyoshiho mi bylo zle. Jak si něco takového vůbec mohl dovolit?

Zazvonil mi mobil. Podíval jsem se kdo mi píše. Byl jsem překvapený, že to nebyl Kyoshi.

„Jeste jednou promin, byla jsem nastvana...“

Odepsal jsem Yuno: „Co se stalo?“

Na to mi už neodpověděla. Ještě jsem ji chvíli otravoval, ale nedala se.

 

Další den ráno jsem se probudil s tím, že mám dnes rande. Měl jsem zvláštní pocit v břiše, těšil jsem se, ale zároveň se obával. Dvě hodiny jsem se připravoval. Jednu se jen tak válel a stále sledoval hodiny. V devět jsem vyšel z domu. Ještě jsem nechal mámě vzkaz na lednici, aby se o mě nebála a nečekala mě na oběd.

Rychlým tempem jsem kráčel ke škole. Byl jsem nervózní, až jsem se potil. Doufal jsem, že to nepůjde moc cítit.

Pochodoval jsem před bránou školy a vyhlížel ji. Čím blíže se ručička hodin přibližovala ke dvanáctce, tím víc jsem se bál. Párkrát jsem si odkašlal a setřel rukávem, mé nejoblíbenější a nejlepší košile, pot z čela. Jelikož je červená, je na ní vidět mokrý flek. Několikrát jsem na něj zafoukal v domnění, že ho zmenším.

Najednou přede mnou zastavilo auto. Řidič vystoupil a obešel auto. Přistoupil k zadním dveřím, směrem ke mně, a otevřel je. Vystoupila z nich mě dost dobře známá osoba.

Její krásné havraní kudrnaté vlasy se lesky ve slunci. Stočila ke mně svůj pohled a její sytě modré oči žádaly pozornost. Dostaly ji.

„Ahoj,“ pronesla lehce.

„Ahoj,“ opětoval jsem pozdrav a natáhl k ní ruku, snad abych jí pomohl vylézt na chodník.

Řidič, který ji přivezl, zase odjel. Jsem rád, že je Hideaki tu. Vedl jsem jí do kina cestou, kterou mi poradily Keiko s Yuno. Přišli jsme akorát, když ještě běžely upoutávky na jiné filmy. Vybral jsem nám místa hned vedle sebe, konkrétně dvousedadlo. Hideaki vypadala, jako by jí to potěšilo.

Dívali jsme se na film a zobali popcorn, který jsem ještě stihl koupit. Snažil jsem se vytipovat, kdy pro něj sáhne, abych se jí mohl nenápadně dotknout. Z pěti pokusů jsem pětkrát selhal. Už jsem to chtěl vzdát, ale ona si objala mou ruku a hlavu opřela o rameno. Tep se zrychlil. Vytřeštil jsem oči. Rychle jí od sebe odstrčil.

„Promiň!“ vyjekl jsem, až mě museli ostatní okřiknout.

„Promiň,“ řekl jsem už tišeji, „ale, víš… To sluníčko dneska pere a já… Je tady moc horko-“

„Chceš odejít?“ zeptala se přímo.

„Ne! Ne nechci, já jen… že jsem se zpotil a nevoním nejlépe...“ přiznal jsem se.

Zasmála se. Zase si mě přitáhla k sobě.

„Chlap má smrdět,“ špitla.

Po skončení filmu jsem ji vzal do nejbližší restaurace. Seděli jsme naproti sobě. To mě trochu uklidnilo. Objednali jsme si nějaké jídlo, co znělo cizokrajně. Povídali jsme si o různých věcech. Měl jsem na duši jednu důležitou otázku, ale bál jsem se jí položit. Ne, ne to není přesné. Bál jsem se na ní znát odpověď. Nechtěl jsem si dnešní den kazit. Ale k mému štěstí, to Hideaki poznala.

„Copak máš na srdci?“

„No, víš, ty a Kyoshi jste sourozenci, že?“

„Takže ti už řekl své jméno?“

Přitakal jsem.

„Ano, jsme. Proč se ptáš? Tohle už víš dávno, ne?“

Zase tak dávno to není, pomyslel jsem si.

„Bydlíte spolu?“

Mlčky se na mě podívala. Připadalo mi to jako věčnost. Tohle je otázka, na kterou musím dostat odpověď ještě dnes.

Žaludek se mi sevřel, tentokrát strachem. Přál jsem si, aby byla odpověď záporná.

„Nemůže s ním bydlet… to nejde… To by pak mohla zaslechnout a nedej bože zahlédnou něco, co by v žádném případě neměla! Nemohu dopustit, aby zjistila ten incident s Kyoshim. V tu chvíli mě nenapadlo, že by mohla být třeba hned ve vedlejším pokoji… Ale... Kyoshi, ty idiote!!“ plašil jsem v duchu.

Natahovala tuhle chvíli až nehezky dlouho. Srdce jsem měl už v krku. Položila svou ruku na mou. Naklonila se přes stůl blíže ke mně. Z jejich rtů vyšla odpověď. Poté mě políbila. Jazykem se dostala dovnitř. Chutí mi připomínala Kyoshiho. Něco ve mě probudila, nebo spíše někoho. Věděl jsem, že jsem na holky! Prohlásil jsem vítězoslavně.