„Tak-tak jo, nevidím v tom problém.“ řekl jsem a usmál se.

Úsměv mi opětoval, ale zdál se mi lehce falešný. Nechal jsem to být.

„Tak kdy začneme?“ zeptal se mě.

„No… Kdy budeš chtít.“ odvětil jsem.

Místo odpovědi se zasmál. Co mu přijde vtipné…? „Víš co? Přijdu zítra v 6, tak buď připraven, jo?“

Mlčky jsem přikývl. Dále následovalo pár minut trapného ticha.

„Vidím, že ti tu už vadím, tak zase jdu. Měj se.“ Otočil se na patě a kráčel ke dveřím, chytil kliku a pomalu je otvíral, jako by čekal na to, až ho zastavím.

„Nevadíš mi tu… Jen… neznám ani tvé jméno…“ řekl jsem popravdě. Všiml jsem si, jak se jeho levý koutek úst trošku nadzvedl.

„Nepředstírej zájem… Poznám, když jsem někomu ukradený…“ zašeptal směrem ke mně a zmizel za dveřmi.

Hleděl jsem s otevřenou pusou do prázdna. Co-Kde-Jak…? Dveře cvakly a já se odebral zpátky k televizi. Spadl jsem na gauč a vzal si do ruky ovladač. Přepínal jsem programy v naději, že najdu něco, co mě upoutá a donutí mě nepřemýšlet o… Neřekl mi to blbý jméno! Asi by ho to zabilo nebo co… Naštvaně jsem si odfrkl a odhodil ovladač na druhou stranu gauče. Druhou rukou jsem popadl polštář, přimáčkl si ho k hrudi, skrčil nohy, a když jsem na ně chtěl položit svou hlavu, zabrněla mi noha. Nahmatal jsem mobil a vytáhl ho z přední kapsy kalhot. Kdo to může být?

>Promin, ze jsem po tobe tak vyjel… Nechtel jsem… Plati jeste ten zitrek?<

 Páni, to byla ale rychlost… A kdes vzal mé číslo?!

>V pohode. A porad s tim pocitam.<

Odeslal jsem tuto rychlou odpověď a vrátil mobil zpátky.

Trochu se mi ulevilo a tak jsem mohl v klidu pokračovat lenošením.

---

„Zlatíčko, vzbuď se… Běž se převléct a lehnout si do postele.“ Budil mě, mi dobře známý, hlas.

„Hmm… Mami? To už jsi doma? Kolik je?“ zeptal jsem se rozespale.

„Jedenáct večer.“ odpověděla mi.

Už? Kdy jsem usnul? Vůbec se mi nechtělo spát…

Posadil jsem se, protáhl, postavil, popřál mamce dobrou noc a odpochodoval do svého pokoje. Kde jsem se převlékl a ulehl do postele. Tak já se líbím Hideaki… S myšlenkami na ní jsem spokojeně usínal…

---

Veselý zvuk budíku mě probudil z divokých snů.

Netrvalo dlouho a já byl připraven k odchodu do školy. Dnes jsem se těšil více, než včera. Po cestě jsem si broukal svou oblíbenou písničku a nevnímal okolí.

Zastavil jsem se pár metrů před školou a zadíval se na ní. Zhluboka se nadechl. Při výdechu mě někdo přepadl zezadu. Vyděsil jsem se a s vytřeštěnýma očima otočil hlavu.

„Yuno!!!“ vykřikl jsem naštvaně.

Zasmála se. „Volala jsem na tebe, ale tys mě ignoroval.“

Propíchl jsem ji očima a setřepal ji ze sebe. „Kde máš Keiko?“

„Není ji dobře, tak zůstala doma…“ řekla smutně a rozešla se k budově školy.

Následoval jsem ji.

„Nebuď tak smutná…“ řekl jsem a dloubl ji do ramene. Čekal jsem odvetu, ale žádná nepřišla. „Chřipka?“

„Asi jo.“ odpověděla.

„Půjdeš za ní dneska?“

„Jo, po škole.“ řekla a zastavila se. „Chceš jít se mnou??“ vyhrkla ze sebe úplně jiným tónem hlasu, radostným.

Překvapilo mě to. Mám? Spíše bych si tam připadal jako třetí kolo u vozu… I když… na chvilku se možná zastavit můžu, pozdravím a zase půjdu… Musím být do šesté doma… A hlavně, nechci se moc vtírat… Přece jen se známe jen jeden den… Samotného mě šokuje, jak se chovám…

„Myslím, že na chvilku bych jít mohl…“

„Bude nadšená!!“ Usmála se a táhla mě dovnitř za ruku. „Čím dříve tam budeme, tím dříve můžeme odejít!“

„Jsem si jistý, že takhle to nefunguje.“

„Ticho! Nech mi naději!“

„Jasně-jasně, ta umírá poslední.“

 

Než jsem se nadál, seděl jsem na svém místě… a dokonce přezutý.

Hideaki! Naklonil jsem hlavu lehce na stranu, abych se mohl podívat na přední lavici. Kde je? Zamračil jsem se.

„Hledáš někoho?“

„Proč si myslíš, že někoho hledám?“ zeptal jsem se.

„Škoda… Myslela jsem, že hledáš mě…“

„H-H-Hideaki?“

„Ano?“

„Kde ses… Jak ses-“

Sklonila se ke mně. „Byl u tebe včera můj bratříček?“ zašeptala mi do ucha.

„Jo…“

„Co jste dělali?“

„Nic, co by? Jen mi nabídl doučování za-“ Asi by nebylo dobré říct za co…Mohla by si myslet, že to dělám jen kvůli tomu.

„Za?“

„Za chvíli zvoní. Měla bys už jít…“ Ou… to znělo trochu hnusně…

„Fajn.“ pronesla a odešla.

To jsem zvoral…

---

Během přestávek jsem pozoroval jak Hideaki tak Yuno. Obě vypadaly deprimovaně. Za kým mám zajít první? Hideaki by mohla mít jedovaté poznámky… Yuno by se se mnou asi moc nebavila… To ji tak dostalo, že je Keiko nemocná, nebo je v tom něco jiného?

Nakonec jsem se zvedl a došel k Yuno. Už jen z toho důvodu, že byla úplně první, kdo se se mnou začal bavit, první, která mě někam pozvala.

Objal jsem ji kolem ramen. „To bude dobrý, hlavu vzhůru.“ zašeptal jsem skoro neslyšně.

Podívala se na mě nepřítomně. Zamával jsem ji rukou před obličejem a sledoval její mrtvý výraz. Začal jsem si hrát s jejím obličejem, zkoušel různé obličeje a bylo mi úplně jedno, že jsem středem pozornosti. Šlo mi o to, ji odreagovat.

Po pěti minutách poctivého snažení, se mi to konečně povedlo. Odtáhla mé ruce pryč z jejího obličeje, který byl teď krásně rudý.

„Červená karkulka.“ poznamenal jsem se smíchem.

„Ha-Ha-Ha…“ řekla otráveně.

„Ale no táák, usměj se trošku.“ řekl jsem a názorně to předvedl.

Rukou mi zakryla obličej. „Jsi pako…“

Náš rozhovor přerušil zvonek oznamující dnešní poslední vyučovací hodinu. Yuno se nepatrně pousmála.

---

Yuno už stepovala před školní budovou a netrpělivě na mě čekala. Naznačil jsem ji, ať ještě chvilku vydrží.

Rychle jsem běžel k Hideaki. Chtěl jsem ji něco říct, byla však rychlejší. „Psal mi brácha, že ti mám připomenout to doučování. Ať na to nezapomeneš.“

„Neboj, myslím na to. Ještě bych ti chtěl říct, že…“

„Vymáčkni se, vypadá to, že se tě nemůže Yuno dočkat.“

Otočil jsem se na ní. Mávala mi, ať si pohnu. „Těším se na sobotu.“

Její oči se rozzářily. „J-Já taky.“

Vypadala překvapeně. Doufám, že mile…

„Tak já už půjdu, nebo bude zle… Měj se Hideaki.“

„Pá, Shinichi.“ řekla a zamávala mi.

„Ježíííš! Nemůžeš zdržovat ještě víc?! Už jsme tam dávno mohli být!! Hideaki sem! Hideaki tam! Počká!! Máš štěstí, že mám nervy z ocele, jinak bych už dávno šla!!! Jdeme! Pohni si! Nebudu už více čekat!“ seřvala mě Yuno a rázně vyšla. Šel jsem za ní – hodně – rychlým krokem.