„Jak jsi na tom se slovní zásobou?“ zeptal se mě.

„Bídně…“

„Bože… cos dělal celé ty roky místo učení?!“ zeptal se mě podrážděně.

„Em…,“ zamyslel jsem se – Mám mu to říct? Ne! Nikdy! Jak mě to jen mohlo napadnout?? Potřebuji spánek… „všechno ostatní,“ řekl jsem lehce pobaveně.

Chvíli mě jen mlčky pozoroval a poté sklopil hlavu. „Dobře, tak tedy začneme u nich.“

Přikývl jsem.

„Do zítřka se naučíš tyhle, tyhle, tyhle a tyhle slovíčka,“ řekl, ukazujíc na ně.

„To nestihnu! Je jich hrozně moc!“ protestoval jsem.

„Neměl ses flákat!“ vyjel po mně.

Já se neflákal! Pomyslel jsem si. Chtěl jsem to říct nahlas, ale nechtěl jsem vyvolávat hádku… přece jenom… je to bratr Hideaki… Toho si nemůžu znepřátelit.

„Copak? Chtěl jsi něco říct?“ zeptal se mě.

„Ne…“ odvětil jsem mu.

Sehnul se ke mně a zašeptal mi do ucha: „Co přede mnou tajíš, Shinichi?“

Otřepal jsem se a odstrčil ho dále od sebe. „Nic, co by tě mělo zajímat!“ řekl jsem naštvaně.

Zasmál se. „Fajn, fajn… Máš pravdu, nic mi do toho není, vždyť se ani moc neznáme, viď?“ Mrkl na mě.

„Ani kdybychom se znali!“

„Když myslíš…“ Jeho výraz se změnil. „Tak pokračujeme,“ řekl po chvilce mlčení.

Kývl jsem hlavou na souhlas.

Za dvě hodiny jsme stihli probrat pouze základní časy. Ale to je vlastně více než dost.

„Měl bych už jít,“ pronesl, jakmile jsem dlouze zívl.

„Dobře, půjdu tě vyprovodit,“ řekl jsem a vstal ze židle.

„Tak se měj, a díky,“ loučil jsem se s ním ve dveřích.

„Neděkuj, ještě není za co.“ Usmál se a s rukama v kapsách odcházel.

Zavřel jsem dveře, šel do svého pokoje a hodil s sebou na postel obličejem vpřed. „To byl dneska náročný den,“ zamumlal jsem si sám pro sebe. Otočil jsem hlavu na stranu, abych mohl lépe dýchat. Když nad tím tak přemýšlím, vlastně pořád neznám jeho jméno… Jsem idiot, že jsem se ho na to zase nezeptal… Zasmál jsem se sám sobě. Mohl bych mu napsat smsku, ale proč bych to dělal, když se na něj můžu zeptat zítra u Hideaki? S těmito myšlenkami usínám.

Řev budíku mě probudil z nočních můr. Zdálo se mi o mé staré škole. O… O důvodu, proč jsem se chtěl přestěhovat…

Celý zpocený a s vyschlým hrdlem jsem odešel do koupelny. Posvlékal jsem se a pustil sprchu, proud vody smýval můj pot. Zvedl jsem hlavu, otevřel ústa a nechal téct vodu do mých úst. Sice jsem měl pořád žízeň, ale bylo to lepší, než nic.

Svěží, voňavý, najezený a připravený na dnešní den jsem spokojeně vyrazil do školy.

Mé kroky vedly k Hideaki. „Ahoj,“ pozdravil jsem jako první.

„Ahoj.“ Usmála se.

„Víš, je mi to trošku trapné… ale chtěl bych se zeptat na tvého bráchu…“ začal jsem.

Vytřeštila na mě oči. „Ano?“ zeptala se s lehkou nervozitou v hlase.

„Víš, když jsem se ho prvně ptal, tak mi neodpověděl… Jak se vlastně jmenuje?“

Začala se nahlas smát. Nechápal jsem. „Nechtěl ti to říct?“

„Ne…“

„Asi k tomu měl důvod.“ Mrkla na mě.

„A řekneš mi ho prosím? Nevím, jak ho mám oslovovat…“

„Říkej mu třeba… Seishin… jako duch.“

Nevěděl jsem, co si mám pod tím představit. Radši jsem poděkoval a odešel ke své lavici. Vyučování probíhalo normálně – nudně, jako vždy. Dneska jsme neměli ani angličtinu, takže jsem nemohl předvést své nové dovednosti před učitelkou. Yuno dneska vypadala lépe, než včera. Evidentně jí návštěva Keiko pomohla. Podle toho, co mi dneska řekla, by se měla vrátit už příští týden. Jinak jsme se bavili o obyčejných nepodstatných věcech. Taky se mě ptala na něj. Samozřejmě i jí jsem se zeptal, jestli neví, jak se jmenuje, omluvila se mi s tím, že to bohužel neví, nikdy neměla potřebu to zjišťovat. Musel jsem se smířit s prozatímním pojmenováním Seishin.

Když už jsem byl na odchodu ze školy, zastavil mě. „Ahooj.“

„Ahoj, co potřebuješ?“ zeptal jsem se.

„Já jo? To spíše ty,“ odpověděl s úsměvem. „Už to umíš?“ pokračoval.

„Myslíš slovíčka? Popravdě… Od tvého odchodu jsem je neviděl…“ přiznal jsem se.

„Počítal jsem s tím. Tak se je koukej naučit do večera, než zase přijdu, dobře?“

„Co když už večer něco mám?“

„A máš?“ zeptal se.

„Ne… ale co kdyby?“

„Na to se nehraje,“ řekl pobaveně.

„Fáájn, tak zase v 6?“

„Budu tam, tak zatím.“

„Jo, ahoj,“ řekl jsem a zamířil domů.

Doma jsem se zase válel na gauči u televize s učebnicí v ruce. Nevěřím tomu, že se fakt učím… Po asi hodině někdo zazvonil u dveří. Šel jsem se podívat, kdo to je. „Ty?“ zeptal jsem se překvapeně, „Co-co tady děláš??“

„Přišel jsem tě zkontrolovat, jestli se vážně učíš, nebo lenošíš,“ odpověděl s úsměvem na tváři.

„Kupodivu se vážně učím,“ přiznal jsem. Stáli jsme naproti sobě a mlčeli. Když se neměl k odchodu, nabídl jsem mu, jestli nechce na chvíli dál. Přikývl. Sedli jsme si v obýváku na pohovku. Rozhlížel se kolem. „Vodu?“ zeptal jsem se ze slušnosti.

„Rád.“

Odešel jsem do kuchyně pro sklenici vody a donesl jsem mu ji. „Prosím,“ řekl jsem podávajíc mu ji.

„Děkuji,“ vzal si ji, „Tak jak jsi daleko?“

„Asi v polovině.“

„To je slušné.“ Vzal si do druhé ruky učebnici a prohlížel si má zvýrazněná slovíčka. Usmíval se u toho. „Moc pěkné,“ dodal a odložil jí zpátky.

„Díky.“

„Prý ses ptal mé sestřičky na moje jméno, je to pravda?“

Kývl jsem hlavou na souhlas.

„Proč se nezeptáš mě?“ zeptal se s lehkým naštváním.

„Děláš si srandu?!“ vyjel jsem po něm, „už jsem se tě na to ptal, ale poslal jsi mě do háje! Už si to nepamatuješ?“

„Pamatuju, klid, klid…“ snažil se mě uklidnit. Jak mám být klidný?!

Hodil jsem po něm zlý pohled.

„Takže, jestli si pamatuješ, co jsem ti říkal, když ses mě prvně ptal… že nemusíš předstírat zájem… Tak jsem to myslel vážně, nepředstírej ho, vadí mi to.“

Hlavou se mi honily samé otazníky. „Kdo říkal, že předstírám zájem? Ty mě doučuješ! Mám právo znát tvé skutečné jméno!“

„Zapomněl jsi ještě na jednu věc, jsem bratr Hideakiho, tedy vlastně Hideaki… Jakmile se vy dva, dáte dohromady, tak na mě zapomeneš,“ řekl vážným tónem.

„To není pravda, proč bych na tebe měl zapomenout?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Utíkáš přede mnou.“ S těmito slovy vstal a odešel ke vchodovým dveřím. „Tak zase večer, pilně se uč nebo tě postihne trest,“ řekl pro změnu vesele.

Dveře za ním se zabouchly a já zase zůstal sám. Utíkám?