Po konci školy jsem šel rovnou domů. Hodil jsem si věci na stůl, usedl na gauč a pustil si televizi. Zavrněla mi kapsa. Vytáhl jsem z ní mobil a podíval se na displej. Přišla mi zpráva. Byla od Seishina.

„Zase prijdu.“

Na to jsem mu odepsal jen krátký souhlas. Učit se mi ale nechtělo, tak jsem pokračoval ve své činnosti lenošení. Přemýšlel jsem nad různými věcmi. Vyrušily mě až zprávy, ve kterých říkali, že se pohřešuje malá holčička. Pozorně jsem si prohlédl její fotografii a snažil se rozpomenout. Ale bohužel, nikoho mi nepřipomínala. Zase jsem televizi vypnul a šel do kuchyně. Připravil jsem si něco jako večeři a sedl si s ní k jídelnímu stolu. Zbaštil jsem ji raz dva.

Hrozně jsem se nudil, tak jsem si vzal mobil a hrál na něm hry. To nějaký čas zabralo. Než jsem se nadál, ozval se zvonek u dveří.

„Ahoj,“ pozdravil jsem Seishina, „pojď dál.“

Zavřeli jsme se zase v pokoji. Učili se, učili a opět učili. Celé dvě hodiny. Bylo to vyčerpávající. Přisedl jsem si k němu na postel. „Víš... Měl bych otázku...“

„Zase?! Už toho začínám mít do-“

„Co máš se mnou sakra za problém?!“ přerušil jsem ho dost hlasitě na to, aby ztichnul a věnoval mi svou pozornost. Vykulil oči, nečekal to. „Nemůžu se tě ani na nic zeptat, aniž bys spustil to svoje! Proč mi nechceš říct, jak se jmenuješ? Odkud znáš mé číslo? Proč mi na jednu stranu pomáháš a na druhou odrazuješ? O co ti ksakru jde??!“

Mlčel. Nic neříkal. Po chvíli se napřímil. Stále jsem čekal na odpověď. Jeho výraz prozrazoval rozhořčení. Napřáhl ruku a... jednu mi vlepil, ale pořádnou. Sykl jsem bolestí. „Co-“

„Mám tě už plné zuby!“

„Já tebe!“

Odešel. Uslyšel jsem zabouchnutí dveří. „Hajzl!“ vypadlo ze mně. Rozzuřeně dojdu k hlavnímu vchodu a kouknu se kukátkem ven. Nebyl tam, nečekaně. Lehnu si na gauč s ovladačem v ruce a koukám na běžící film. V nejlepším někdo zaklepe. Seishin? Napadlo  mě. Šel jsem otevřít. Byl to on. Stál tam přede mnou s mokrou kapucí na hlavě, pohledem upřený na mě. Vypadal naštvaně ale zároveň radostně. Zamračil jsem se. „Co tu ještě chceš?“ snažil jsem se o klidný a lhostejný tón. „Pojď se mnou,“ ignoroval mou otázku a chytl mě za předloktí.

Zatáhl mě k němu domů. „Proč mě sem taháš?“

„Mlč!“ okřikl mě. Stále držíc mou ruku mě vedl po schodech nahoru. Zamkl nás ve svém pokoji. Oči mi kmitaly z něho na ostatní věci, které se zde nacházely. Měl velkou postel, všude visely plakáty, na psacím stole leželo pár otevřených knih. Otevřeným oknem sem přicházel čerstvý příjemný vzduch. Dřevěné skříně zabíraly celou jednu stěnu. Poodešel jsem doprostřed. Seishin se opíral o dveře. „Co tu dělám?“ Chvíli nic neříkal, jen se zamyšleně díval.

„Chci ti něco ukázat,“ řekl sundávajíc si mikinu. Jeho vypracovaná hruď mě překvapila. Přesunul se ke stolu a přehodil ji přes židli. Byl jsem nervózní. Pomalými kroky se dostal ke mně. „Proč-“ Políbil mě. Něžně a dlouze. Pak se odtáhl. „Co? Ty-“ opět se přisál. Rukama mi sevřel tvář a zaklonil. Chtěl jsem protestovat, ale nešlo to, jeho chuť mi přišla příjemná. Toužil jsem zjistit proč. Polibky jsem mu oplácel. Jeho pousmání mi neuniklo. Svalil mě na záda, rukou zajel pod tričko. „Dost-“ opět jsem se pokoušel promluvit. Studenými prsty mi přejížděl po boku. V jeho krásných sytě modrých očích byla dychtivost, touha. Rty přesunul na můj krk. Zakousl se. Zasyčel jsem bolestí a snažil se ho odtáhnout. Avšak jeho svaly se neudělaly jen tak, byl o dost silnější. Bránil jsem se ze všech sil a jim to ani nepohlo. Mrskal jsme s sebou jak ryba na souši, tak dlouho než se vzdal.

Postavil se. Odebral se ke stolu a vytáhl něco ze šuplíku. Obrátil se ke mně. V rukou držel nějaký sešit. „Na,“ podával mi ho. Převzal jsem ho a opatrně otevřel. Čekal jsem kdeco, ale tohle ne... V sešitě byla báseň. Začal jsem ji číst. Po pár řádcích jsem přestal. Sedl si ke mně a setřel mi slzy stékající po tváři. Podíval jsem se na něj. Usmíval se. Nebyl to klasicky milý či roztomilý, ale spíše starostlivý a provinilý. „Já věděl, že jsi to ty, promiň,“ řekl tiše, „neměl jsem to dělat.“ Neměl! Vrátily se mi vzpomínky, na které jsem se snažil tak dlouho zapomenout. Během chvilky je dokázal vrátit. Srdce mi bolestivě bušilo. Pot stékal po čele. Rukama jsem sevřel Seishinův pas. Byl jsem na něj děsně nasraný, ale teď jsem se potřeboval uklidnit. Pohladil mě po vlasech a jemně je políbil. Po celém těle mi naběhla husí kůže. „Ne,“ špitl jsem, „nedělej to už.“

„Co myslíš?“

Poodtáhl jsem se: „Ta pusa, už nikdy.“

„Ale proč? Před chvíli ti to nevadilo.“

Jeho otázku jsem vypustil. „Kdes? Kde jsi to sehnal?“

„U sebe, napsal jsem to sám,“ přiznal se.

„Co?! Kdy? Proč? Jak?“ vyjekl jsem na něj užasle.

„Tak jo, začnu tedy od začátku. Jmenuju se Kyoshi Koukou, já vím, moc pěkné. Na základce jsem poznal jednoho kluka. Byl divný, měl potřebu se s každým bavit a každému pomáhat. Přišel mi dost vlezlý, ale když jsem se s ním začal bavit změnil jsem názor. Dovolím si říct, že byl můj nejlepší kámoš. Po základce se odstěhoval do Sapporo, ale zůstali jsme v kontaktu. Často mi vykládal o jednom klukovi. Jaký je, jak vypadá, co dělá a podobně. Až z něho vylezlo, že se do něj zamiloval. Bál se toho. Nikomu to neřekl, jen mě. Byl jsem na to pyšný a chtěl mu nějak pomoct se s tím vypořádat. Vedli jsme po nocích dlouhé hovory. Jednou mi řekl, že už nemá moc času. Ptal se mě, co má dělat. Poradil jsem mu, ať se vyzná, že bude mít klid a nebude toho litovat. A jelikož byl hrozný antitalent a nechtěl to pokazit, tak jsem tu báseň napsal za něj.“ Skoro jsem nemrkal, celý se třásl. „Jeho jméno bylo,“ pokračoval, „Naoto Marise.“

Slzy se draly ven. Naoto. Jméno kluka, který mi týden před svou smrtí četl báseň, báseň o mně. Zaťal jsem pěsti. „Mám otázku, kde jsi vzal mé číslo? Od něj?“

„Od něj,“ přitakal. Od něj, tak moc mi chybí. „Vím, že ti chybí, i mně,“ četl mi myšlenky.

Hlasitě jsem vzdychl. „Proč mi to ukazuješ?“

„Proč? Protože jsem chtěl. A teď...“ pohladil mě jemně po tváři a poté vtiskl polibek, „teď se mi oddej.“

„Cože? Nikdy!“

Převalil mě na záda, chytl obě moje ruce a přišpendlil je za hlavu. „Hej-“ umlčel mě polibkem. Prohloubil ho a nohou dráždil mé přirození. „Chceš jít s mou ségrou ven?“ Když poznal, že se už nebudu vzpouzet, uvolnil mi je.

„Já nejsem gay, nejsem,“ zašeptal jsem a z očí mi stekly slzy.

„Ale jsi, Shinichi, copak nevidíš, co s tebou dělám?“ zeptal se a dlaní přejel po mé chloubě.

„Nejsem,“ stále jsem tvrdil.

„Tak to zjistíme.“ Změnili jsme polohu, posadil si mě na sebe. Rukou mi zajel zezadu pod trenky a jedním prstem začal kroužit kolem dírky. Dívajíc se na mě, čekal na reakci. Při představě, co bude následovat po přípravě, jsem si zkousl spodní ret. To ho ještě více nažhavilo. Okamžitě se ke mně naklonil a začal líbat. Nejprve pomalu a vášnivě, poté přešel na francouzský. Naše jazyky se navzájem proplétaly. Levou rukou jsem ho držel pevně za svalnaté rameno a druhou jsem mu putoval ve vlasech. Náš jazykový souboj stále zrychloval a přitvrzoval. Slyšel jsem naše nepravidelné a hluboké dýchání. Nechával jsem se jim unést. Po chvíli jsem ucítil, jak mi oním prstem zajel dovnitř. To přerušilo naše dýchání. Lehce jsem se prohnul v zádech a vydal ze sebe bolestivé zaúpění. Jeho rty přistály na mé klíční kosti. Zkousl. Opatrně pohyboval prstem dovnitř a ven. Podíval se na mně. Pohled jsem mu oplatil. Vypadal dychtivě a zároveň nevinně. Přitiskl jsem rty na jeho a pokračoval v předešlé činnosti. Netrvalo dlouho a přidal i další prst. Nikdy jsem si nemyslel, že by mě zrovna tohle mohlo tak vzrušovat. Zlehounka jsem se začal otírat rozkrokem o jeho. Podle přerušovaných zásuvů jsem poznal, že ho to zaskočilo. Odtáhl se. Pozoroval mě, ale nic neříkal. Nakonec vzal mou ruku z vlasů a přiložil si ji na již tvrdý penis. Konečky prstů jsem po něm přejížděl. „Vidíš? Říkal jsem ti, že jsi.“

Střelil jsem po něm vražedný pohled. „Jen kvůli Hideaki.“