„A jsme tu!“ řekla radostně Yuno, stojíc pár metrů před šedým rodinným domem. Šli jsme ke vchodovým dveřím a Yuno zaklepala. Netrpělivě těkala očima. Po chvíli nám otevřela starší paní. Měla bělavé vlasy, vrásčitý obličej i krk. Na nose ji seděly velké kulaté brýle. Na sobě měla zelený huňatý svetr a dlouhou hnědou sukni až na zem. „Dobrý den, přišli jsme se podívat na Keiko, můžeme dál?“ zeptala se Yuno.

„Ahoj Yuno, jasně že můžete, ale nebuďte u ní moc dlouho, ať si to neodnesete domů,“ řekla mile a pustila nás dál.

Yuno mě chytla za ruku a táhla po schodech do patra a po chodbě až k posledním dveřím. Zaklepala na ně, ale už nečekala, jestli ji někdo otevře nebo odpoví, rovnou vtrhla dovnitř. „Ahooooj!“ zvolala do místnosti.

„A-Ahojte,“ ozvalo se za mými zády. Cukl jsem sebou a otočil se.

„Ahoj Keiko,“ pozdravil jsem a nechal ji projít.

„Proč nejsi v posteli?“ zeptala se Yuno překvapeně.

„To si nemůžu ani zajít na záchod?“

„Můžeš…“

„No tak vidíš. A co že jsi tu tak vtrhla? Co kdybych spala?“

„Promiň, to mi nedošlo…“ odpověděla smutně Yuno a sklopila hlavu.

„V pohodě,“ usmála se Keiko a zalezla si do postele pod peřinu. „Co tady děláte? Nesete úkoly?“

„Chceš??“ zeptala se ji vyděšeně Yuno.

„Jasně, že ne,“ zasmála se. „Klidně můžeš vejít Shinichi, nemusíš stát ve dveřích, tak rychle tě nenakazím.“

Usmál jsem se a nesměle vkročil do jejího pokoje. Když jsem se rozhlížel kolem, zaujal mě obraz nad pracovním stolem. Byl na něm košatý strom a pod ním si hrály děti na slepou bábu. V pravém dolním rohu byly čtyři hrobečky a u nich seděla dívka v černých šatech a plakala. Proč tu nemá nějaký… jiný obraz? Co se ji na tomhle může líbit? Nechápu…

„Nelíbí se ti?“ zeptala se mě Keiko.

Odtrhl jsem oči od obrazu a podíval se na ní. „Jo… Ne, nelíbí,“ řekl jsem popravdě.

„Nedivím se ti…“ Její slova mě zarazila.

„Tak proč ho tu máš?“

„Jediná vzpomínka…“ Na co? Nebo spíše… na koho?

„Táák, cos dělala celý den?“ změnila téma Yuno.

„Ležela v posteli,“ odvětila ji.

„Nelžeš mi?“

„To bych si nikdy nedovolila.“ Mrkla na Yuno a lehce se usmála.

Zpozoroval jsem, jak se Yuno pod jejím pohledem slabě, ale přesto jasně, začervenala. Nevím proč, ale připadalo mi to roztomilé a divné zároveň.

„Tak už si někam sedněte. Znervózňuje mě, když stojíte,“ okřikla nás Keiko.

Sedl jsem si na její židli a Yuno na bobek u její postele. Povídali jsme si o všem možném, smáli se, vyprávěli vtipy, pomlouvali a podobně.

Když v tom jsem si vzpomněl na ono doučování. Podíval jsem se na hodiny, které vysely nad jejími dveřmi, a zjistil, že už mělo začít. Rychle jsem vstal, rozloučil se s holkami, se starou paní – pravděpodobně babičkou, a pelášil domů.

Ve dveřích jsem dostal okamžitě zprda, že jsem si něco domluvil a nikomu o tom neřekla a ještě, že jsem přišel pozdě. Omluvil jsem se a běžel do svého pokoje. Otevřel jsem dveře a uviděl ho. Seděl za mým psacím stolem a prohlížel si vystavené obrázky.

„Ahoj, moc se omlouvám, že jdu pozdě, byl jsem u Keiko a trošku se to protáhl-“ začal jsem omlouvat své opoždění, ale nenechal mě domluvit.

„Nic se neděje. Máš moc milé rodiče. Tvá mamka mi donesla zákusek.“

„Jestli ti nechutná, tak ho nejez,“ řekl jsem, když jsem zpozoroval, jak je napůl rozjedený na druhém konci stolu.

„Kde jsi přišel na to, že mi nechutná?“ otázal se mě a konečně se na mě otočil. Vstal, natáhl se pro talířek a kráčel s ním ke mně. „Schoval jsem i pro tebe. Říkala, že je polední.“ Vzal vidličku do volné ruky, napíchl na něj trochu čokoládového zákusku a pobídl mě, ať otevřu ústa.

„Nechci, děkuji,“ řekl jsem a zároveň zavrtěl hlavou.

„Držíš dietu?“ zeptal se pobaveně.

„Tak něco.“

„Ale no tak, jeden kousek tě nezabije.“

Chtěl jsem zase protestovat, ale jen co jsem lehce pootevřel ústa, už jsem měl vidličku i s dobrotou uvnitř.

Vytáhl ji a olízl. Nechápavě jsem na něj hleděl.

„Ještě tam byla trocha čokolády,“ řekl s úsměvem. „Tak jdeme na to?“

„J-jo.“

„Tak si nachystej věci a běž si sednout.“

Sedl jsem si ke stolu a vytáhl ze šuplíku učebnici a sešit. Naklonil se nade mnou a koukal mi přes rameno. Nesnáším to…

„Co neumíš?“ zeptal se mě.

„Tak nějak… všechno…“ odpověděl jsem plaše.

Slyšel jsem jeho hlasitý povzdech. „Dobře, začneme tedy od úplného začátku.“