Hodina matematiky ubíhala pomalu. Očima jsem neustále tikal z učitele na onu dívku a na hodiny, visící nad tabulí. Po nějaké té době jsem zpozoroval, jak ji jedna dívka, sedíc vedle, podává kousek papírku. Rozložila ho a podívala se na něj. Netrvala dlouho a otočila se směrem ke mně. Usmála se. Nenápadně jsem se rozhlédl kolem sebe, jestli ten úsměv nepatřil náhodou někomu jinému. Všichni upřeně sledovali učitele, jak cosi čmárá na tabuli, a podle toho jsem usoudil, že bude skutečně patřit mě.

Úsměv jsem ji opětoval. Nervózně jsem si začal hrát s tužkou v ruce, až mi vyklouzla a spadla na zem. Všechny oči padly zase na mě. Moje nervozita stoupala. Pohledem jsem hledal svou tužku na zemi. Kam jen mohla… A! Tady je! Řekl jsem si v duchu a vítězoslavně se usmál. Odsunul jsem se od stolu a sehnul se směrem k ní. Chtěl jsem ji sebrat, když v tom mě do ruky praštil zmuchlaný kousek papíru.

Podíval jsem se směrem, odkud přiletěl. Hideaki na mě mrkla a otočila se k tabuli stejně jako všichni ostatní. Sebral jsem ho i s tužkou a narovnal se.

Na papíru bylo napsané: Už se těším na sobotu :-)

Srdce se mi rozbušilo. Jo! Zaradoval jsem se. Najednou mi všechno připadalo veselejší.

Do konce hodiny jsem přemýšlel o tom, kam ji vezmu. Moc to tady neznám, takže bych se měl radši někoho zeptat. Ale koho? Yuno a Keiko! Problesklo mi hlavou.

O přestávce jsem zašel k jejich lavici. „P-Promiňte… já se jen…“ , vykoktával jsem ze sebe,“…jen jsem se chtěl zeptat… nevíte, kde je tady nějaká… restaurace… nebo kino?...“

„Takže to klaplo?“ zeptala se nadšeně Keiko.

Přikývl jsem.

„No, kino je o dvě ulice vedle a myslím, že dávají tento týden nějaké slaďárny.“ řekne Yuno.

Usměji se. „Děkuju, a ještě bych chtěl i poděkovat za to, že jste mi pomohly… Neměl jsem z toho zprvu radost, ale-“

„To nestojí za řeč.“ přerušila mě Keiko.

„Ale-“ chtěl jsem za každou cenu pokračovat.

„Pššt! Přišel ředitel.“ sykla po mě Yuno a dloubla do mě prstem. Otočil jsem se.

„Milí studenti, věnujte mi chvilku pozornost prosím.“ řekl a všichni si sedli na svá místa. „Chtěl bych se vás zeptat, jestli byste chtěli mít tento rok Sportovní den. Jednalo by se o celodenní školní akci, při které se vybraní žáci z tříd, zúčastní sportovních her, které se určí na školní radě. Loni nebyl skoro žádný zájem, ale říkal jsem si, že letos, když je nás zase o něco více, by mohl být větší a akce by se mohla uskutečnit. Takže teď bych se vás chtěl zeptat, jestli byste se, jako třída, chtěli zúčastnit či nikoliv?“

Třidou se nesly radostné hlasy. Byl jsem překvapený, že všichni souhlasili. Na předchozí škole, jsme žádné akce nepořádali, takže jsem zvědavý, jaké to bude…

Jedná holka, nejspíše předsedkyně třídy, se postavila a pronesla veselým hlasem: „Moc rádi se zúčastníme a všem to natřeme!“

Ředitel se zasmál a zapsal si něco na papír. Poté se s námi rozloučil a odešel z naší třídy.

Okamžitě začali všichni řešit, na co je kdo dobrý a jaké hry by si chtěli zahrát. Hmm… na co jsem dobrý já?

Někdo mi poklepal na rameno. Yuno. „Tak co, Shinichi? Chtěl by sis taky zasoutěžit? Na co jsi dobrý?“

„Um… myslím, že na překážkový běh…“ odpověděl jsem ji.

„Dobře, tak si tě zapíšeme.“ řekla a šla k ostatním.

Bude soutěžit i Hideaki? Chtěl bych vědět, na co je dobrá…

„Tak děcka, zklidníme se! Už zvonilo! Všichni na svá místa! Řeknete si to po škole!“ okřikla nás učitelka.

Přes ten hluk nešlo slyšet ani zvonění.

Všichni si šli otráveně sednout a přitom si pořád něco brblali pod nosem.

Učitelka projížděla třídu očima a zastavila se u mě. „Ty jsi ten nový, viď? Jak se jmenuješ?‘‘

„Shinichi Soratoru.“

„Tak pojď k tabuli, Shinichi.“

Zarazil jsem se. Co? Proč já? A zrovna angličtina, která mi jde ze všeho nejhůře…

„Pověz nám něco o sobě.“ přikázala mi, když jsem došel k tabuli.

Všichni se na mě dívali. Co-Co teď? Nevím, co mám dělat, nevím, co říct… Mám v hlavně prázdno!

„Promiňte, ale já nevím… Já nejsem v angličtině zrovna moc dobrý… Vlastně vůbec…“ řekl jsem popravdě.

„Co jsi z ní měl?“ vyptávala se.

„Čtyři s odřenýma ušima…“ přiznal jsem se.

Sjela mě pohledem a poté dodala: „Dobrá, nebudu tě trápit. Jdi si sednout a sežeň si doučování. Jestli to neuděláš, tak nečekej, že u mě projdeš.“

Polkl jsem a vrátil se zpět na své místo.

Poté jsme dělali nějaká cvičení v učebnici.

---

Hodina skončila a s ní i dnešní škola. Jaký to dlouhý den. Pomyslel jsem si.

Nadšeně jsem se šel přezout a vyšel z budovy. Měl jsem namířeno domů, ale Keiko na mě zamávala. Pochopil jsem, že mám jít k ní.

„Tak jaký byl první den?“

„Ušel.“ odpověděl jsem s úsměvem.

„No jo, ještě bude trvat, než si tu zvykneš. Bydlíš odtud daleko?“

„Kousek. Asi půl hodinky pěšky.“

„Já si představuju kousek jinak.“ řekla a zasmála se. „No nic, nebudu tě zdržovat, tak zase zítra. Měj se.“

„Měj se.“ odvětil jsem a vyrazil.

V polovině cesty jsem se zastavil. Co se to dneska všechno odehrálo? Nebylo toho… nějak moc?...

---

Doma jsem se najedl a usedl k televizi. Dávali můj oblíbený seriál. V jeho polovině někdo zazvonil u dveří. Kdo to může být? Někdo z rodičů si zapomněl klíče?

Přišel jsem ke dveřím a zvědavě je otevřel. Stál tam nějaký kluk. Přibližně stejně starý jako já. Měl černé vlasy, sytě modré oči, trochu svalnaté tělo a v rukou držel koláč.

„Zdravím, tohle posílá moje máma. Bydlíme hned vedle.“ řekl s úsměvem na tváři.

„Ach, děkujeme…“ odvětil jsem a vzal si nabízený koláč.

„Není za co. Mohu na chvíli dál?“

Byl jsem překvapený. Co to právě teď řekl? „No… jo.“ odpověděl jsem a nechal ho vstoupit. „Co bys rád?“ zeptal jsem se po chvíli.

„Nic. Máte to tu moc pěkné, ale asi tu dlouho nebydlíte, že?“

„Ne, nedávno jsme se přistěhovali.“

„Je to vidět.“ pronesl klidným hlasem.

Netrpělivě jsem čekal, co bude následovat.

„Vlastně je tu něco, pro co jsem přišel.“

Zarazil jsem se. O co mu jde?!

Přistoupil ke mně. Chytil mě za tričko a přitáhl k sobě.

„Bu!“ vyhrkl ze sebe.

Celý jsem se zatřásl a poodskočil o kousek dozadu. „C-Co to bylo?“ zeptal jsem se vyděšeně.

„Chtěl jsem uvolnit atmosféru.“, zasmál se a pak pokračoval, „Ale vážně tu něco je… Moje ségra říkala, že jsi na ajinu lempl.“

Co? „Tvá ségra?“

„Ano. Požádala mě, jestli bych tě nemohl doučovat. Tak jsem tu, abych se tě zeptal, jestli bys měl zájem.“

Zůstal jsem stát jako solný sloup. „No, ale já nemám peníze na doučovatele…“

„S penězi si starost nedělej. Mně stačí, když si občas s mojí ségrou vyjdeš, fakt se jí líbíš.“ řekl s úsměvem a mrkl na mě.

„Jak se vlastně jmenuje?“ zeptal jsem se bázlivě.

Zadíval se mi do očí a mlčel. Když už se mi ta chvíle zdála dlouhá a chtěl jsem něco říct, najednou promluvil: „Hideaki.“ Srdce mi radostí poskočilo. JO!