Medovina se mi dostala téměř do celého těla. Než jsem si to uvědomil, dychtil jsem po dalších polibcích. Ale ty mi byly odepřeny. Když už to vypadalo, že po krátké pomlce by mohlo to něco pokračovat, cítil jsem, že se o mě opřel celou vahou. Sakra, on opravdu usnul?! Ano, usnul. Chvíli poté sklouzne z mého ramene na zem a spokojeně chrápe. Má štěstí, že ještě pořád nejsem schopný racionálně myslet. A to, že jsem nakonec odpadl chvíli po něm, je jen detail.

***

Velká chlastačka skončila jako vždy ne příliš slavně. To, že Leif zvracel, bylo na denním pořádku. Ale aby se k němu přidal i zbytek posádky, to už je co říct. Včetně mě. Ano, pěkně prosím, i já obdařil obyvatele moře svými zvratky. Myšlenku, že se ještě někdy opiju, zaženu daleko do koutu své mysli a držím se na vratkých nohách, zatímco se snažím nepřepadnout přes palubu, abych nenásledoval své zvratky na dno moře.

„Vítej ve světě dospělých,“ ozve se přiškrceně vedle mě, hned na to následují zvratky.

„Už nikdy nebudu pít,“ slíbím nahlas.

Leif se pobaveně rozesměje na celé kolo, než se mu nepříjemně stáhne žaludek, až se zkroutí bolestí do předklonu. „Až se otevře další sud, budeš mluvit jinak.“

„Za ty potíže mi to nestojí.“

Poplácá mě soucitně po rameni a rázně přikyvuje. „Věř mi - stojí,“ dá mi téměř otcovskou radu.

„Měl bys šetřit, penězořiťko - s takovou nebudeš mít zásoby na cestu zpátky,“ shovívavě mu poradím s trpkým tónem sarkasmu.

***

Pevná země pod nohami!

Moře mě konečně vyslyšelo a vyplivlo naši loď na pobřeží.

Snad nikdy jsem neměl chuť políbit zemi tak moc. Je úlevné vidět, že nejsem jediný, kdo nedůvěřivě dělá první kroky na pevnou zem po takové době. Kdyby nás bouře a nepozornost některých lidí nevyvedla z kurzu, tuhle zimu bychom už trávili minimálně ve Vinlandu. Leif se ovšem nezlobí. Z otcovy kapsy těsně před odjezdem ukořistil mnoho zlaťáků. Kdyby výpravu vedl Erik, jistě by dopadla jinak. To věděli všichni přítomní, i Leif to několikrát řekl nahlas… ale přesto bylo uklidňující vědět, že rozkazy vydává Leif, nikoliv jeho otec. Nikdy jsem se s ním nesetkal, ale stačily mi povídačky lidí nebo Leifa samotného.

Přízvisko Rudý nebylo jenom na parádu.

Pevnou zemi nevyužil Leif jenom k zajištění obchodu, zásob a dalšího chlastu. Kontroloval zdejší zemi, kameny, stromy, rozmístění skal a vypočítával naši další cestu. Rozhodl se zde zůstat pár dní. Chtěl předejít dalším ztrátám nebo zmatkům. A tento návrh jsem plně podporoval i já. Protože jsem stejně neměl co dělat, následoval jsem Leifa za jeho obchodními výpravami, učil se od něj nepřímo, jak rozumně smlouvat a jak být vychytralejší než obchodníci sami. Udivovalo mě, jak snadno rozumí lidem, jejichž jazyk slyší poprvé v životě. Ale Leif byl vzdělaný, rozumný muž. Jistě měl rady i od svého otce.

Když ovšem slova nestačila, poznal jsem, že je na čase, aby mluvila i síla, kterou Leif postrádal. Sotva obchodníci chtěli být vychcaní až běda, věděl jsem, že musím zasáhnout, přestože by se z toho Leif chtěl zase nějak vykecat. A jak lépe ukázat tlučhubovi, kde je jeho místo? Sice mě za to Leif peskoval, jak šílený, protože násilí na bližním svém je přece hřích, ale já se jen smál, zatímco jsem s ním prchal s kořistí, za kterou chtěl ten hlupák dokonce i zaplatit! Kašlu mu na hříchy, nemám víru a je to úžasný pocit. Řídit si život sám a neohlížet se na následky.

***

„Thorvalde, Thorvalde,“ kroutí nade mnou hlavou, když jsme jednoho večera seděli v hostinci a popíjeli medovinu, „ty špatně dopadneš.“

„Rozhodně lépe, než penězořiťka, co neumí smlouvat,“ ušklíbnu se na něj. Zase zaúpí. To oslovení pořád nenávidí.

„Ta penězořiťka tě tady klidně může nechat, jestli ji nepřestaneš srát.“

„Domů doplavu, neměj starosti.“

„I se svázanýma rukama a nohama?“

„Rozkoušu i provaz, neměj péči.“

Leif se po chvíli rozesměje na celé kolo, až se všechny zraky stočí k nám. „Ani by mě to nepřekvapilo, zvíře!“ schytám povzbuzující ránu do ramene, až vyliju část své medoviny na zem. Věnuji mu všeříkající pohled a hned krátce poté se mi spěšně omlouvá a už huláká na hostinského, aby mu donesl rychle další pohár s medovinou. Nešlo o medovinu, chtěl jsem ho postrašit, což mi šlo vždycky dokonale. I když mi bylo jasné, že toho opilého vola bych zabít nemohl a ani nechtěl. Potřebuji ho stejně, jako on potřebuje mě. Byl to jeden z mála lidí, co by mi po smrti chyběli. A navíc na mém seznamu je na prvním místě někdo jiný… Někdo, kdo najde smrt už na této pevnině a nikdy neuvidí ani počátek Vinlandu!

***

Zda se nějakým způsobem posunula má zvědavost, co se Gunnara týče, ptáte se?

Byla by se posunula, kdyby od toho večera neměl opět věčně za zadkem Jariho. Doslova.

Naštěstí pro nás pro oba jsme byli oba zaneprázdnění až běda. Já musel hlídat věčné dítě Leifa, on byl vocasem Jariho na každém jeho kroku. Nedivil jsem se mu. Bylo mi jasné, že to byl nepřímý rozkaz, který musel splnit.

To, že občas bavil muže v hostinci různými povídačky, patřilo k jeho práci na lodi. V podstatě si tím platil za jídlo, pití a nocleh. Byl bavič, jinak by ho Jari na loď nepropašoval. Ať už šlo o tuto zábavu nebo o Jariho vlastní…

Byl jsem za to možná i rád.

Čím méně času jsem byl po jeho boku, tím klidnější se má mysl znovu stávala.

A pak pokaždé nastal večer, kdy seděl na druhé straně místnosti, a oba jsme se marně snažili ignorovat přítomnost toho druhého. O nic v podstatě nešlo, ale ani jeden nedělal, že ta noc se nikdy nestala. Pořád jsem cítil hořkou chuť medoviny na rtech, ale zároveň i trpčí chuť něčeho jiného. Rtů jiného muže. V noci jsem na to nemohl přestat myslet. Poprvé mi ukázal svou uvolněnou, svobodnou stránku… Nedožadoval se povolení, bral si sám a možná i s potěšením a radostí. Jednal sám za sebe. Poznal svobodu, byť jen na chvíli.

Palcem si přejedu nepřítomně po spodním rtu.

Další večerní oslava, která pro mě nic neznamená.

Leif utužuje vztahy, získává si pozornost dalších zdejších lidí a jeho posádka se baví. Mohlo se stát, že tyto naše večerní zábavy jsou našimi posledními. Co skrývají neobjevené pevniny tam daleko za mořem?

Po delší chvíli mi je na nic ze všech těch opilců kolem.

Vstanu od nedopitého poháru medoviny a jdu na čerstvý vzduch.

A opět jsem se ocitl sám na kopci, shlížeje dolů na prostornou stavbu, odkud mám perfektní výhled na Leifa a ostatní.

Vše se zdá být v pořádku, tak se rozhodnu trochu uvolnit i já.

Ulehnu do studivé trávy a zavřu oči.

Po chvíli uslyším kroky a instinktivně rukou stisknu dýku na svém boku.

„Bojíš se?“ slyším pobavený hlas, když se kroky zastaví.

„Tebe? Nikdy,“ ušklíbnu se a otevřu oči.

Na tři kroky ode mě stojí Gunnar. Když se zvednu do sedu, váhavě se usadí vedle mě. Chvíli oba mlčíme a užíváme si nočního klidu, který ruší opilci pod námi.

„Jari tě snad poslal pro další rundu?“ rozhodnu se trochu si rýpnout. Všimnu si jeho úšklebku, když shlíží dolů do oken hostince.

„Jari bude chlastat, dokud bude něco týct. Sice s vodou to půjde těžko, ale i tu časem stráví.“

„Pravda. To hovado spolkne cokoliv. I kdyby mu zrezavěly trubky.“

„I špinavou vodu smíchanou se sazemi.“

„Ne!“ otočím se na něj prudce. Na tváři mu hraje větší úšklebek, než předtím. „Překvapuješ mě, umělče,“ dloubnu si do něj.

„Tys to snad nikdy nezkoušel?“

„Když nepošel ani ze starého syrového masa?“ pokrčím ledabyle rameny, na což se rozesměje. „Chvíli jsem měl obavu, že jsi nějaký patolízal, co svého pána zbožňuje.“ Přestože ho jeho pán przní, kdykoliv má k tomu příležitost. Ale to už jsem nedodal. Pro své vlastní bezpečí, protože jsem nepochyboval, že by mi to dost nehezky oplatil.

Pozvedne obočí, než nade mnou zakroutí hlavou. „Jedině zoufalec by ho zbožňoval jako svého pána… To prase by si zasloužilo jít na rožeň.“

„Budeš chtít pomoct?“

„S čím?“

„S tou rožní.“

Vůbec nezměním tón ani barvu hlasu, jen to ledabyle oznámím. Ale jeho to opět rozesměje. Nikdy předtím jsem ho neslyšel se smát a nyní se nefalšovaně, upřímně směje. A podruhé! Za tak krátkou dobu. Že by pomáhala medovina?

„Popřemýšlím o tom,“ zhodnotí nakonec.

Sleduji pohled v jeho modrém oku. Je to jiný pohled. Uvolněný, klidný, dovoluji si tvrdit, že i laskavý. Stejný pohled, jako mívá Leif, když něco vysvětluje už poněkolikáté a vůbec se nezlobí. Je snad opilý, že mě nečastuje nadávkami nebo nehezkými pohledy? Když se naše pohledy střetnou, všimnu si, že zaváhá. Před čím?

Nastane mezi námi ticho.

„To, co se stalo předtím…“ začne váhavě. Aha, tak odtud vítr fouká. Chce z toho vycouvat, vykecat se na opilost nebo něco podobného. Sakra, já to věděl! A já blbec jsem si začal dělat pomalu i marné naděje, že v tu chvíli ještě vnímal. Nebo chce tvrdit, že si to nepamatuje? Bude chtít zapírat, že to on nezačal? A že to nebyl on, co mi udělal v hlavě bordel?

„Myslíš to, jak jsi na mě sám zaútočil?“ volím moudrá slova, jak by Leif řekl.

Pousměje se. „Ne,“ vyvede mě z omylu a nahne se ke mně, což mě trochu zarazí. Nechtěl snad tvrdit, že si nic nepamatuje, takže se to nestalo? „Myslím to, jak jsem vytuhl.“

Počkat, cože? Mozek mi asi na chvíli vypnul… Cože to sakra řekl? Nechtěl se vymlouvat, že si nic nepamatuje nebo že to bylo jenom pomatení smyslů? Teda opilost jak prase?

„Ano?“ pozvednu obočí zvědavě. Sleduji ho, jak se ještě víc ke mně nahne, až je v mé těsné blízkosti. Kdyby to byl kdokoliv jiný, už bych ho dávno odstrčil, ale on…

„Co když jsem to udělal vědomě? Změnilo by to něco?“ zeptá se konečně.

Mlčím a váhám. Třídím si myšlenky. Takže mi nyní naznačuje, že si vše taky pamatuje a to, že se mi celou tu dobu vyhýbal, bylo nejspíš proto, že si myslel, že si to nepamatuji, nebo že ho za to nenávidím? Přeci jenom není normální, aby se dva chlapi (byť opilí na šrot) líbali. Kdyby řekl, že si to nepamatuje, nebo že to byla chvilka slabosti v opilosti, zachránil by tak svou hrdost. Ale tu už nejspíš neměl, když je jeho pánem Jari.

„Záleží, co bys považoval za změnu,“ odpovím konečně, zatímco mě upřeně sleduje tím svým jasně modrým okem, až je mi to nepříjemné, ale zároveň mě to prapodivně uklidňuje.

„Třeba to, zda bys mi v tom nyní zabránil, když jsi střízlivý?“ odpoví po chvíli zaváhání. Propaluje mě pohledem zblízka. Cítím, že nemám kam utéct, přestože mi v tom nebrání. Tomu oku bych ovšem neutekl. Nadechnu se nosem a stáhnu k němu ruku. Neucukne a vyčkává, co udělám. Sundám mu pásku z oka jenom na půl. Stejně tak jeho tmavé, odlišné oko mě bedlivě pozoruje.

Musím mu dát odpověď, když už se zeptal.

„Třeba ne. To bych musel zjistit,“ uznám nahlas a nechám jeho pásku, aby mu zůstala viset na čele. „Pokud to ovšem budeš ty celý, ne někdo skrytý za páskou.“

Pochopí.

Nevidím v jeho očích ani špetku zaváhání, když se přiblíží. Opět voní po medovině, ale jenom lehce. Převažuje zápach ryby, kterou jsme měli k večeři. Zmenším tu mezeru mezi námi. Přibližujeme se oba váhavě, po kouskách, zatímco pečlivě sledujeme toho druhého. Špetka zaváhání nebo strachu a všechno bude pryč. Zůstane jen přetvářka a trpký pocit.

Sevřu jeho tváře mezi prsty. Můj chtíč je silnější než racionální myšlení. Chci to znovu pocítit. Chci znovu okusit jeho rty. Chci je ochutnávat déle než předtím. A víckrát. Nejednou. Chci prozkoumat jeho ústa jazykem. Stejně jako v představách, které mi nedávaly spát už od toho večera. O zlomek vteřiny reaguje téměř stejně a jeho pohled se trochu změní. Přimhouří oči. Jeho ruce příjemně chladí mé tváře. Ještě vteřinu vydržíme, než se necháme ovládnut chtíčem, a vrhneme se na rty toho druhého. Dravě, divoce, pořád nezkušeně, ale chtivě, téměř vášnivě. Jazykem přejedu po jeho spodním rtu a pak jím zaputuju i k vrchnímu. Nechá mě, než to zopakuje po mně. Nechává mě vést, aby to posléze zopakoval? Sám pořádně nevím, jak pokračovat.

Jazykem se snažím probojovat dál do jeho úst, ale čelist má pevně stisknutou k sobě. Nemám ještě povoleno prozkoumat jeho ústa? Postačím si s jeho horním rtem, do kterého kousnu, až s sebou cukne. Nečekal to? Šibalsky se ušklíbnu, jemně potáhnu a pak ho pustím, když polibek přerušíme. Bylo to jiné od posledně. A přestože to trvalo jen chvíli, dechu máme oba pomálu. Ani jeden z nás nic neřekne. Pořád jsme těsně blízko toho druhého. Nepotřebujeme slova nebo povolení. Stačí totiž jeden pohled a oba víme, že ten druhý nemá ještě dost. A oba se znovu přitiskneme svými rty k tomu druhému, abychom mu sebrali dech, kterého máme nedostatek, a nyní útočili zase o něco dravěji, vášnivěji. Zneužiju, když se chce nadechnout ústy, a zaútočím i na jeho vnitřní část úst. Rty mi už dávno nestačí. Chci prozkoumat jeho ústa důkladněji. Cítím, že se lehce zachvěje, ale neodstrkuje mě. Beru to jako svolení. Jazykem mu přejedu přes zuby a horní patro dolů k jazyku. Špičkou se o něj otřu tím svým. Cítím jeho pevný stisk na mých ramenech. Pohyb pomalu zopakuju. Když tak udělám potřetí, vyjde mi vstříc. Téměř zalapám po dechu, když svůj jazyk omotá kolem toho mého.

Prudce se od něj odtáhnu a snažím se popadnout dech. Uhne pohledem a hřbetem ruky si zakryje ústa. Stejně zareaguju já. Srdce mi splašeně bije. Co to bylo za pocit? Něco, co začalo nevinně, jako polibek, který jsme si věnovali i tu noc, se změnilo v něco, co jsme neovládali, ani nestihli zastavit v čas. Všimnu si jeho ustavičného pohledu stranou, tentokrát má ovšem celá ústa zakrytá rukou. Vyčítá si snad, že stejně jako já ztratil kontrolu? Dýchá pomalu a soustředěně.

Tiše si odkašlu a sklopím zrak k zemi.

Rty i jazyk mi pořád hoří. Chci víc. Víc takovýchto polibků, nejen těch letmých, kdy se naše rty sotva dotknou. Nechápu to. Je to muž. Jako já. A přitom si uvědomuji to vzrušení, které cítím, když na něj nyní hledím. I předtím. Chci víc! Víc než jen polibky, Gunnare! Ale nejsem sobec. Nevezmu si nic násilím. Nejsem Jari. Dokud mi on sám nedá svolení k něčemu dalšímu, spokojím se klidně i s obyčejnými polibky, ne takový, který jsme nyní zažili oba poprvé. A přesto byl tak intenzivní… vzrušující… mysl zatemňující, že jsem toužil po víc takovýchto polibcích. Hned teď a tady, klidně i bez svolení. Na jazyk se mi drala slova naplněná touhou a chtíčem. Chci víc!! Mysl jsem měl prázdnou, rty mě pálily a srdce mi div nezaskočilo v krku.

„Tohle…“ ozve se konečně po chvíli šeptem zpoza své ruky, zatímco pořád uhýbá pohledem. Je po všem dřív, než něco mohlo začít? Když na mě ovšem pohlédne svýma jedinečnýma očima, na chvíli téměř zapomenu dýchat. Ten pohled neumím popsat. Vidím, že váhá. Stiskne trávu mezi prsty druhé ruky. Odkryje si ústa a prudce se ke mně nahne, než vyhrkne: „Ještě jednou! Udělej to ještě jednou!“ s očima dokořán.

Zůstanu na něj zírat.

Pokud jsem se předtím obával, že nyní řekne, ať na něj už nikdy svými špinavými ústy, kterými jsem snad ušpinil ty jeho, nepromluvím, úplně jsem se uvolnil.

Očima dokořán sleduje každou mou reakci.

Nečekám, až si to rozmyslí, a znovu zaútočím jeho ústa. Prudčeji, než jsem očekával, protože ho málem celého převážím pod sebe. V čas se zastaví, ale zalapá po dechu, čímž mi usnadní cestu do jeho úst. Znovu jazykem přejedu po jeho zubech, ale pak je to on, kdo naše jazyky proplete a svádí boj o nadvládu. Opřu se rukama vedle těch jeho a tlačím na něj, abych si udržel vládu nad situací. V hlavě mi tepe, sotva popadám dech, tak kradu ten jeho, ale odmítám přestat. Přivře oči a já cítím nepříjemné pnutí ve svém rozkroku. Nevím, čí sliny mu stékají po bradě, ale nepřestávám. Slyším, jak lapá po dechu, ale nedovolím mu se nadechnout. Ne, dokud sám nepřijdu i o ten poslední kyslík v plicích. Zpoza přivřených víček se mu lesknou chtivé oči. Chce snad víc než jen polibky? Uznávám, jsem nezkušený.

Odtáhnu se, když hrozí, že se udusím.

Podlomí se pod ním ruce a žuchne s sebou do trávy. Zadýchaně mě sleduje skrz malou škvírku mezi víčky. Ten pohled mi téměř vyrazí dech. Opět cítím to nepříjemné pnutí. Co to je za pocit? A proč ho cítím o to víc, když se na mě takhle dívá zrovna on?

Natáhne ke mně ruce a stiskne můj oděv mezi prsty.

Chvíli mu opětuji upřený pohled, než mě stáhne dolů do dalšího šíleného polibku, který nám oběma zatemní mysl.

***

Ležíme na zemi vedle sebe, oba sotva popadáme dech. Mlčíme a zíráme otupěle do noční oblohy. Ještě pár takových polibků stačilo, abychom přišli o veškerou sílu i dech. Nevědomky přejedu po jeho prstě malíčkem. Rukou nejdříve ucukne a trhne ke mně zmateným pohledem. Po chvíli ruku vrátí zpátky, ale znovu uhne pohledem. Očima sjedu k jeho ruce, po jejímž hřbetu letmo přejedu malíčkem. Několikrát, pomalu, téměř opatrně. Po chvíli cítím jeho slabé chvění, ale není to ze strachu. To je ten příjemný druh chvění, mravenčení v celém těle, kdy je nám něco příjemné. Polknu na sucho, když svůj malíček zaháknu o jeho ukazováček. Všimnu si, že se trochu pousměje. Cítím, že můj malíček taky jemně sevře mezi ukazováčkem a prostředníčkem. Netrvá dlouho a je to on, kdo uvězní můj prsteníček mezi palcem a ukazováčkem. Taky se pousměji. Zbylé prsty pomalu přitisknu na jeho hřbet ruky a jemně jej sevřu.

Byl to nový pocit, který jsem díky němu cítil. Příjemný pocit.

Netrvalo dlouho a on propustil mé prsty, aby mohl pomalu, letmo, lechtivě přejet po mém hřbetu ruky. Nebylo to nepříjemné. Když už se pomalu prsty blížil k mezerám těch mých, snad aby je mohl uvěznit pod nadvládou své ruky, prudce se otevřely dveře hostince a Jari opilecky něco zařval ve švédštině.

Chvíli jsme hleděli do očí toho druhého, než jsem jen smutně přihlížel, jak jeho ruka opouští tu mou, stejně tak jeho teplo je najednou pryč. Sledoval jsem ho, jak se zvedl a setřepal ze sebe trávu. Věnoval mi smutný úsměv, skryl své hnědé oko za páskou a zamířil dolů za Jarim, který v tu chvíli už zvracel před hostincem. Pohlédl jsem na svou ruku, která ještě před pár chvílemi byla uvězněná pod tou jeho.

Netrvalo dlouho, a to nepříjemné pnutí taky pominulo.

A taky srdce zklidnilo svůj tlukot. Ale pořád bolelo. Mnohem víc, než předtím.

***

„Co je to tentokrát?“ zeptá se, jako vždy velmi všímavý, Leif.

„Co by mělo být?“ nechápu.

Leif se vševědoucně usměje. „Víš, že mě neoklameš. Tak to vyklop.“

„Opravdu nechápu, na co tím narážíš?“

„Včera v noci jsi zmizel z oslavy a vrátil se až k jejímu konci. Že by sis tady nějakou vyhlídl?“

Loktem ho šťouchnu do žeber. „Jako bych na to měl čas,“ dráždím ho.

„Když tě člověk nevidí celou noc, tak je to logické myšlení, nemyslíš?“

Převrátím nad ním očima. „Nepřeháněj.“

„Tak mi řekni, jak je možné, že můj věčně zamračený a mrzutý společník doslova září energií a usmívá se?“ zeptá se provokativně. Schytá ránu pěstí do žaludku. Zaslouženou, jak sám uzná. „Takže jsem to trefil?“ provokuje po chvíli, když ho žaludek přestane bolet.

„Chceš přidat?“ ušklíbnu se se zatnutou pěstí.

„Dej mi pokoj, včera jsi pil sám!“ směje se. „Takže cokoliv jsi způsobil, je jen na tvou hlavu!“

Pousměji se při vzpomínce na včerejší večer.

Pokud by mi medovina pokaždé získala několik takovýchto skrytých okamžiků s Gunnarem, třeba ji začnu pít každý večer…

***

Sleduji Leifa, jak klidným hlasem rozmlouvá s místními lidmi, ptá se jich na podrobnosti, zatímco vše značí do mapy. Jeho posedlost roste každým dnem. Vzrušení mu číší z očí i celé jeho bytosti. Přímo prahne po dni, kdy konečně poplujeme dál. A zatímco Leif čas využívá k získání informací, každou noc, kdy ostatní pijí, zneužívám nepozornosti Jariho a ostatních, když si přivlastňuji Gunnara zase o trochu víc. Stejně jako on mě. Ani jeden z nás to nemůže zastavit. Ani nechceme zastavit. Celý den pomalu oba přetrpíme jenom pro tu krátkou chvíli v noci, kdy jsou našimi svědky mlčenlivé hvězdy.

Ale je mi jasné, že polibky brzy přestanou stačit.

Dřív nebo později zatoužím se ho skutečně dotknout.

Na holé kůži.

Vidět ho bez oděvu.

A možná i víc, než si nyní připustím.

Ty večery strávené s Gunnarem mimo zrak kohokoliv jiného se mi měly vtisknout do paměti nejsilněji. O to víc nyní bolí, když vzpomínám na cestu, která se stala zkázou nás všech. Včetně mě. Nejen cesta samotná, ale i ty překrásné, prokleté oči člověka, který byl vězněm muže, který měl zemřít mou rukou již brzy.