Najednou se zastavím. Koutkem oka zaputuji ke skupince rybářů, co se už delší dobu nudí a hází šutry do moře. Na druhé straně je vzdálený les, před ním kamenitá cesta. K domku, kam míříme, by měl výhled pouze Leif, který je nyní stejně zaneprázdněn něčím jiným. A už dávno jistě není na svém místě. Zase někam zdrhl, aby nemarnil čas. Usměji se pro sebe. Vše hraje v můj prospěch. Osud sám chce, abych dnes dosáhl své pomsty. Každý další krok je náhle nyní lehčí. Nebude to jen má pomsta, ale pomstím i Gunnara. Jistě bude rád jako otrok, že bude opět svobodný. A vyřeším i Leifovy trable, když si nechce posrat svůj posmrtný život, až stane před tím svým Bohem. A já budu mít konečně klid. Budu se moci konečně nadechnout. A dát matce její zasloužený klid.

„‘Sem překvapen, že si Leif držel u těla zrovna chlapa tvého formátu a učinil z něj něco jako svého slouhu,“ ozve se za mnou, ale moc na jeho slova nereaguji. „Už vodmalička to byl spíš samotář, ten Leif, tak mě dost zarazilo, když ‘sem viděl, jak za ním furt pobíhá někdo jinej. Erika to celkem sralo. Synáček měl mozek na jiný věci, než bylo potřeba. Neuměl se rvát, neuměl vést lidi, neuměl zabíjet. Syn na hovno. A teď se dívej - uprostřed ničeho získal hromadu chlapíků, co jsou mu věrní a oddaně mu slouží. Dokonce dokáže zkrotit takový zvířata, jako jsme já a ty.“

„Nejsem zvíře,“ ozvu se klidným hlasem.

Hrdelně se zasměje. „Thorvalde, jsi zvíře. Každej z nás je zvíře. A chcípneme taky jako zvířata. A ať už máš víru v toho Leifova Boha nebo jsi vůči němu lhostejný, čeká tě smrt.“

„Někoho ovšem dříve, pokud si nebude dávat pozor na jazyk.“

Ušklíbne se. „Mám se obávat?“

Otočím k němu hlavou a mile se usměji. „Měl bys,“ ujistím ho. „Protože zpochybňuješ muže, co mi zachránil život a vychoval mě. A myslím si, že uvěří spíše mně, že ses sám nabodl na mou dýku, když jsi vopilý padl k zemi.“

Možná, že by mi Leif uvěřil. Nebo by mě zatratil. Je mi to jedno. Pokud bych dosáhl své pomsty, mohl bych se klidně vzdát svého místa po Leifově boku. Už tak mi pomohl hodně. A být po boku hříšníka mu neprospívá. Už tak jsem ho jistě pošpinil, když mi tehdy pomohl. Pořád se ale může spasit.

Jari to ovšem vezme jako vtip a znovu se rozesměje.

Jeho smích se po chvíli zarazí, když se mu v hrudi ocitne moje dýka. Veselý pohled najednou nahradí zmatený, když ke mně očima zaputuje. Vidím v odrazu jeho očích, jak se šíleně usmívám. Kdo by se neusmíval?! Na tohle jsem čekal celou dobu! Chraplavě se nadechne. Netrvá dlouho a ústa se mu zaplní krví. Sevře mi zápěstí pevně v ruce, ale je mu to málo platné.

Prudce škubnu rukou na stranu, abych se mu vymanil ze sevření a zároveň zanechal v jeho těle hlubokou jizvu. Dosáhnu jistého uspokojení, když vidím, že z něj teče krev jako z prasete, co si kdysi tak často nechával uvařit. Znovu bodnu, dřív než mě stačí znovu chytit. Je starý, sotva se umí bránit. Stará prasata by měla přijmout svou smrt, aby posloužila mladé krvi. Stará prasata by se měla zabít jako první. Tak jsi to přece říkal, Jari!

Dokud se prase drží na nohách, musíte ho povalit na bok. Krev poputuje dolů kolem vás. Vnitřnosti potom můžete vyndat, aniž byste se zbytečně zašpinili.

Je snadné sebrat Jarimu rovnováhu. S hekotem dopadne na zem. Máchá rukama. Skutečně jako prase, co se snaží z posledních sil ještě zachránit. Nezasáhl jsem nejspíš důležité orgány. Ani jsem nechtěl. Nechci mu dopřát milosrdnou smrt. Záměrně jsem nestrefil srdce. Proč taky? Zaslouží si trpět! Není to válečník ale zbabělec! Chladnýma očima sleduji jeho boj o kyslík. Natahuje ke mně ruku. Snad už mu přestal fungovat mozek a on vidí nějakého Boha, kterého prosí o slitování.

V tom případě se s radostí stanu tím Bohem a trápení mu ukončím.

Konečně se přestane hýbat, když mu čepel dýky protne hrdlo. Chvíli ještě chraptí a kašle krev, ale netrvá dlouho a jeho tělo ochabne. Posmrtná křeč také odezní. Všude je hromada krve. Jako z prasete. Nohou ho převalím na bok. Nechci si zbytečně ušpinit boty od prasečí krve nebo vnitřností. Apaticky sleduju, jak z něj pořád teče. Pomalu se usměji.

„Matko,“ zašeptám a vzhlédnu k nebi, „pomstil jsem tě.“

Je mi jedno, co se stane dál.

Leif věděl zčásti, co se tehdy stalo. Věděl, že ho chci zabít. A jestli uvidí Gunnara jako hlavní spouštěč mé chuti po Jariho krvi, budiž. Chtěl jsem pomstít matku. A ochránit Gunnara. A povedlo se mi. Štěstí i osud byly na mé straně!

Osud mi přál!

A se vysmál Bohům, ne oni mně!

***

Nebyl to ani z půlky tak dobrý pocit, jak jsem si myslel, že bude. Sedím před jeho mrtvolou a otupěle sleduji jeho nehýbající se tělo. A přitom mi hlavou prochází jen jedna myšlenka: „A to je vše?“

Ano, dosáhl jsem své pomsty, ale… jen pro tenhle prázdný pocit?

Měl jsem snad ještě vyčkat? Měl jsem ho zabít před všemi? Ne, pomsta je osobní věc. Když se chcete pomstít, musí to být v tajnosti, aniž by vás někdo viděl. Obzvlášť, když chcete zabíjet. Tak co je to sakra za debilní pocit?

„I když jsi zdech‘, pořád mi způsobuješ potíže,“ ušklíbnu se pro sebe. Jaká ironie.

Trvá to dlouhou dobu, než slyším něčí křik.

To si toho konečně někdo všiml? Musím se pousmát. Sedím tu s rozkládající se mrtvolou a rybáři si teprve nyní všimli zápachu krve nebo toho, že jeden z nás leží a nehýbe se, zatímco ten druhý sedí před ním a usmívá se.

Není to ani zdaleka tak, jak jsem si představoval. Mělo to být jinak. Měl jsem ho zabít jinak! Proto nemám pocit zadostiučinění? Proto se mi zdá, že má pomsta byla k ničemu? Proto mám pocit, že jsem sám o něco přišel? Nevím.

Nejspíš místní rybáři poznali Jariho nebo mě jako jednoho z mužů od toho chlapíka, co věčně rozhazuje za chlast. Když totiž uslyším Leifův křik, musím se pousmát. Moje poslední chvíle samoty s tělem chlapa, co si smrt zasloužil, mě utvrdily v tom, že jsem měl ještě počkat. Čekal jsem tolik let jenom pro pár chvil skryté slávy…

Sakra, to je pocit na hovno.

***

„Co se stalo?“

Tak předvídatelná otázka. Leife, odpověď na ni znáš jistě sám. Nemusíš si hrát na tupého. Máš všude hrdě napsané moje jméno.

Přesto mlčím. Ten pohled v Leifových očích bolí víc než jakákoliv moje předešlá smrt. Vidím v nich pocit zrady a zlosti z klamu. Má na to právo, ale zároveň to mohl čekat. Dřív nebo později.

„Thorvalde, co se stalo?“ zeptá se znovu.

Neptej se tak blbě, Leife. Každý by to poznal ze scény, ke které jsi přišel. Nenuť mě si myslet, že jsi přišel o mozek nebo něco. Pravda, když viděl Jariho mrtvolu, začal se hned modlit, šeptem vzýval svého Boha, aby odpustil, že jeho oči musely vidět takový hřích. A jiný kecy. Vím taky, že se mě předtím ptal, proč se tak usmívám. Leife, moc dobře víš, co se stalo. Chceš snad, abych ti to vyprávěl do všech nechutnejch detailů? Aby tvá mysl byla stejně zkažena, jako ta moje? Prosím, jak je libo. Ale pak se nediv, že to tvůj žaludek nevocení ani nevydrží.

Vždyť i nyní vidím, jak se mu špatně dýchá.

Mouchy musely přijít o chuť, když se sletěly na hostinu na rozkládajícím se těle od Jariho. Jen do toho, holky, je váš.

Abych se vyhnul zpytavému pohledu Leifa, pohlédnu nezaujatě stranou. Ale hned poté toho zalituji. Raději pohled Leifa, než jeho.

Říkal jsem si, kde je…

Proč se tváří takhle, sakra? Vždyť je volný! Proč se tváří, jako bych mu zabil nejbližšího člověka? A proč mě ten jeho pohled tak bolí, sakra…

Sleduji omámeného Gunnara, který beze slova se zdrceným výrazem kráčí k Jarimu. Sleduji ho, jak kleká k němu a bere jeho hlavu do rukou. Proč se tváříš takhle?! Nemáš se spíše radovat, že jsi volný od toho prasete?!

A pak mě zarazí jeho slzy ještě víc.

Proč…?

Proč sakra brečíš pro někoho, jako je on?

Před chvílí jsem ještě vinu necítil, ale nyní mě sžírá zaživa. Proč? Proč?! Získal jsi volnost! Když na mě vrhne znovu ten chladný pohled modrého oka, téměř zapomenu dýchat. Stejně chladný, odtaživý pohled jako předtím. Proč? Když jeho pohled rychle sklouzne na dýku, moc dobře vím, co se mu honí hlavou. Stejně tak vím, co udělá v blízkých pár vteřinách. Ale přesto nic neudělám a přijmu jeho zlost. Neuhnu ani se nepokusím utéct, když popadne mou dýku a vrhne se na mě. Nezaujatě sleduji jeho zlostný pohled v očích, zatímco pevně svírá mou košili v prstech a tiskne mi dýku na krk. V jeho očích vidím zlost, vztek, ale také i smutek.

Proč se neraduješ?

Čelist má pevně sevřenou, přesto má na jazyku několik hnusných slov. Ačkoliv mu v očích ještě schnou slzy, tvoří se v nich další, a přesto jeho vztek přerůstá. Kdyby mě ale chtěl skutečně zabít, nezaváhal by.

Nedal by šanci dvěma chlapům, aby ho po chvíli popadli za paže a stáhli ho ze mě. Bránil se jim, křičel, ale já věděl, že to jen hraje. Kdyby si přál mou smrt, neváhal by a zabil by mě ihned. Měl k tomu tolik příležitostí. Ale on nic neudělal. Jen mi vyčítal pohledem vše, co jsem udělal. Zvednu se do sedu a pohledem zaputuji ke skupince nad Jarim. Nezajímá mě jejich rozsudek. I kdyby Leif čirou náhodou prohlásil, že to byla nehoda, ostatní by mi šli po krku, protože jsem zabil jednoho z nich. Ne, že by tomu předtím bylo jinak, ale aspoň drželi tu chladnokrevnost na uzdě.

Pohledem zaputuji ke Gunnarovi, který vzdal svůj boj, klesl na kolena a s pohledem k zemi něco tiše šeptal.

Modlil se?

Ne. Skrz jeho pačesy zahlédnu záblesk nehezkého, šíleného úsměvu.

Přišel o rozum.

„Co teď s votrokem bez pána?“ slyším někoho říct.

„Co by? To bude záležet na Leifovi,“ odvětí ledabyle druhý.

„Nejlepší by bylo zbavit se zbytečný váhy a krku navíc. Stejně hovno dělá.“

„Moh‘ by se hodit i jinak.“

Oba se zasmějí. Stačí však, když si všimnou mého pohledu, hned jim zmrznou úsměvy na tvářích.

Po chvíli očima ovšem zaputuji k Leifovi, ke kterému se upírají pohledy nás všech. Musí vynést rozsudek. Kdyby tady nebyl on, třeba bych už dávno zemřel. Tak nějak tuším, jak se Leif rozhodne. Nemůže odsoudit jiného člověka. Nemůže si brát moc svého Boha. A ani mě nezabije, protože to by byl pro něj hřích.

Hřích, který jsem já přijal bez váhání.

Sleduji, jak zvedá opatrně Jariho bradu a prohlíží si jeho krk. Váhá, než ke mně vzhlédne. Ten pohled opravdu bolí. Ale přesto mě tak nějak uklidňuje.

Muži začínají být neklidní, kdykoliv se na mě podívají.

Aspoň oni mají špetku citu pro to rozcupované prase u svých nohou, já ne.

„Leife!“ ozve se jeden konečně, netrpělivě.

„Ticho!“ zarazí ho Leif ihned rázně, zatímco sleduje mrtvolné oči muže u svých nohou. Stáhne k němu ruku, aby mu je zavřel. „Jariho duše už není s námi. To nejmenší, co pro něj můžeš udělat, je na chvíli sklapnout.“

***

Sedím uprostřed místnosti a čekám.

Leif sedí v rohu místností a nepřítomně mě pozoruje, zatímco na něj hulákají jeho muži ze všech stran. Nic neříká ani se nehýbe, nijak jim nedává najevo, že to jejich věčný tlachání ještě poslouchá. Věčně slýchá jenom samé „měl bys“ nebo „musíš“. Dva příkazy, které člověk, jako je Leif, nesnese. Má rád volnost. Nechce se vázat starými pravidly. A to stejné chtěl i po mužích, které pro něj vybral jeho otec. Přímo vidím bolest v jeho očích. Nerad rozhoduje o jiných. Raději by dovolil jim, aby mě soudili, ale sám by znal odpověď ihned na začátku.

Od té doby, co nás oba zavlekli dovnitř, jsem Gunnara neviděl.

Je tam s ním někdo nebo trpí o samotě? Pochybuji, že by mě chtěl vidět. Hlavně, když jsem mu zabil pána a odsoudil ho tak jako otroka…

Už mi došlo, proč se tak tvářil, proč nic neříkal…

Postřehnu, že se Leif na židli konečně pohnul. Vstane z ní a přejde k oknu. Co se mu honí hlavou?

Když se pohledem vrátím ke zbytku posádky, musím se pousmát pro sebe. V očích mají jasný rozsudek pro mě. Smrt a jenom smrt pro vraha jednoho z nás. Nedivím se jim. Stejně jako bez váhání odsoudili ty dva, co se pokusili zabít Leifa, je přece přirozené, že odsoudí k smrti i mě, když jsem skutečně zabil.

„Thorvalde,“ osloví mě Leif konečně. Nejdříve sklopím zrak k zemi. Leif je jediný muž, který nade mnou měl kdy nějakou vládu. Jedině on uměl to zvíře ve mně zkrotit. Je směšné, že nyní používám slova Jariho… Ale měl pravdu. Všichni jsme zvířata. A ve smrti se nijak nelišíme. Když nám někdo podřeže krk, chcípneme a chvíli poté je naše tělo v křeči. A stejně tak potřebujeme někoho, kdo nás bude vést, kdo nám bude velet. Někoho, kdo usměrní hromadu mozků a hlasů, aby poslouchali jenom jeden.

Protože Leifovi neodpovídám ani pohledem, slyším jeho blížící se kroky. Když se mi před očima objeví jeho boty, musím se pousmát. Penězořiťka by si měl pořídit nové boty, jinak v nich bude mít za chvíli díru.

O to víc mě po chvíli zarazí, když se přede mnou objeví jeho tvář přímo. Zestárl a jeho tvář byla zarostlá víc, než jsem si pamatoval.

„Co se skutečně stalo?“ zeptá se mě znovu, tiše, skoro jako dítěte, které něco udělalo a neuvědomovalo si své špatné činy.

„Jari na mě zaútočil,“ promluvím konečně. Nepozná, že lžu. Nikdy to nepoznal, dokud jsem sám nechtěl. Takže pokud ho nyní oblbnu a on uvěří mé lži, vše se vyřeší.

„Proč?“

„Bez důvodu.“

„Proč na tebe zaútočil, Thorvalde?“

Tentokrát mé lži nevěří. Vidím mu to na očích.

Z podřepu vstane a pomalu kolem mě projde kolem dokola. Sehne se ke mně a zašeptá: „Nezaútočil na tebe, Thorvalde, ale ty na něj. Co ti řekl, že jsi na něj zaútočil?“

„Proč se ho ptáš, Leife? Podřežem‘ ho jako von podřezal Jariho!“ udeří jeden z hromotluků do stolů, až se stůl zatřese.

„Ticho!“ přikáže mu Leif rázně, než se znovu skloní ke mně a vlídným hlasem se znovu ptá: „Řekl něco o Gunnarovi? Zpochybnil snad tebe? Urážel Boha? Co ti řekl, Thorvalde? Co ti řekl, že můj klidný společník ztratil nervy a takhle ho odsoudil k smrti?“

Pochopím jeho snahu mě vyzpovídat a snad očistit od hříchu, ale musím se ušklíbnout. „Zpochybnil tvého Boha,“ řeknu mu narovinu. Vidím v jeho očích zmatení. Ale až pochopí, jistě schválí tento můj další hřích. Leif se pomalu odtáhne, v očích pořád šok, když pomalu chodí po místnosti a přemýšlí. Stačí tak málo, aby se Leifovi úplně změnila myšlenka na mrtvého muže. „To dozajista stačí na vraždu toho nevěrce,“ pokračuji sebejistě. „A tvůj Bůh mi jistě odpustí, když jsem zabil v Jeho jméně. Každý hříšník by měl být po zásluze potrestán.“

Leif na mě pohlédne.

„Jděte ven,“ přikáže ostatním. Ti ho beze slova poslechnou a poslední za sebou zabouchne dveře. Vstanu ze židle a přejdu k Leifovi. Vidím jeho vnitřní boj. Mám pocit, že se ho stačí jenom dotknout a buď vybouchne vzteky, nebo se rozpadne jako špatně postavená hráz z kamení.

„Chceš si o tom promluvit?“ zeptám se. Nenabízím mu zpověď, kterou jeho duše potřebuje, ale kterou by z mojí strany odmítl. Jsem neznaboh a pro něj by to byla urážka. Normálnímu pokecu se ale bránit nemůže.

Zarazí mě ovšem, když mě pěstí udeří do hrudi. Nikdy nebyl silný, ani nyní jeho rána nijak nebolela. Svou pěst však nechává zatnutou, pořád na místě, kde mě udeřil.

„Nebylo to jenom kvůli mně,“ zhodnotí racionálně. Nedívá se na mě, ale čeká na mou reakci. Přikývnu. „Gunnar?“ Opět přikývnu. „A ještě někdo, nepletu se?“ vzhlédne ke mně konečně. Mlčím. O mojí minulosti vědět nemusí.

Položí mi ruku na rameno.

„Nebuď sobec jako on a dopřej mu řádného pohřbu,“ vyzve mě nakonec.

„On by ho pro druhé neudělal,“ zasyčím.

„Když už jsi jeho vrah, je to to nejmenší, co pro něj můžeš udělat, nemyslíš?“

Odvrátím pohled ven k otrokovi bez pána, který se sklání nad kusem masa. „Dobře…“

***

Nuceně kopnu do malé lodi, kde se nachází tělo Jariho se všemi svými cennostmi. V ruce držím pochodeň. Nechci mu dopřávat tak vznešený pohřeb. Nezaslouží si ho! Nejlepší by bylo, kdyby se do něj pustili ptáci nebo zvířata a roztrhali ho na kusy! I to by byl pořád úctyhodný pohřeb. Pohlédnu na Leifa, který mě bedlivě pozoruje.

Promluvil s muži a vysvětlil jim, že mé činy pochopil a oni by je také měli pochopit. Nezacházel do detailů, ale zachránil mi tím krk. Kdyby tak neučinil, mohl bych mít v noci návštěvu. Nebo rovnou dýku v zádech od nějakého zbabělce.

Hodím pochodeň na palubu k tělu a po chvíli přihlížím jako ostatní, jak plameny požírají dřevo.

Všimnu si Leifových sevřených rukou v tiché modlitbě.

Postřehnu i pár dalších, kteří se modlí, spíš jen na oko, aby se neřeklo. Ale pár z nás přihlíží jen lhostejně, ne z úcty ani ze zdvořilosti, čistě z povinnosti, a abychom Leifa neurazili.

Gunnar na pohřeb svého pána nedorazil.

***

Večer se nese v ponuré náladě. Cítím na zádech příliš mnoho pohledů. Sice už nejsou tak nepříjemné, jako předtím, ale pořád se mi ani trochu nelíbí. Nechtěl jsem pozornost. Chtěl jsem se jen pomstít. To by měli ctít! Jari nebyl dobrej chlap a smrt si zasloužil. Ale pro ně to snad byl vzor. Však s ním Leif hodně mluvil, jistě v něm viděl i něco ze svého otce nebo nějaké podobné hovadiny se jim hnaly hlavou.

Co když nyní ten chlap vodkrágluje i Leifa?

Kdo bude další na řadě?

Příště by Leifa už nemusel poslechnout, co s ním teda?

Spoustu nevyřčených poznámek, které byste mohli číst z očí snadno.

Dusná nálada uvnitř domu se mi nelíbí. Vstanu od nedopité medoviny a spěšným krokem zmizím venku za doprovodu všech párů očí v domě.

***

Ani ticho prázdné místnosti mě moc neuklidní. Nepříjemně se mi stahuje hruď a špatně se mi dýchá. Proč se cítím takhle, když jsem dosáhl toho, po čem jsem prahl celou tu dobu? Neměl bych se cítit vinen, vždyť jsem konečně naplnil svou pomstu. Tak proč?! Vztekle kopnu do stolu, až se jedna jeho noha nalomí a poháry se sesypou na zem. Přivřu oči a také do nich kopnu. Po delší době není v pokoji nic na stejném místě a já zuřím víc, než předtím.

Proč litují nějaké chladnokrevné hovado?!

Proč smutní nad tím prasetem? Proč se spíše neradují, že se ho zbavili?!

Vždyť o něm všecky ty povídačky museli slyšet!

Nakonec sklouznu dolů podél stěny a opřu hlavu o kolena.

***

Prudce zvednu hlavu, když uslyším zavrzání dveří, a ruka mi automaticky stiskne dýku v opasku. O to větší překvapení dostanu, když ve dveřích spatřím Gunnara. Stisk na rukojeti povolím a uvolním se. Zahanbeně sklopím zrak k zemi.

Musí mě nenávidět. Přišel o ochranu, kterou měl jako Jariho otrok, jako jeho majetek. Neuvědomoval jsem si, že i když mu pomůžu na svobodu, nepoděkuje mi. Určitě nezná nic jiného než otroctví. To, že se mohl bezstarostně smát a pohybovat se kolem, bylo nyní minulostí. A co teprve muži, kteří už dlouhou dobu nebyli u svých žen? Otřesu se při té myšlence.

Zpozorním, když uslyším jeho váhavý krok mým směrem.

„Thorvalde,“ osloví mě v tichu noci.

Nereaguji. Nemám odvahu se na něj ani podívat.

Znovu slyším jeho šoupavé kroky.

Spěšně k němu vzhlédnu. Jeho tvář pořád nese jizvy po jeho posledním pobytu u Jariho.

Slyším, jak se nadechne, aby ještě něco řekl.

„Omlouvám se,“ promluvím rychle, ale pořád se mu nepodívám do očí. To ho zarazí, protože mlčí. „Neměl jsem na to právo. Neuvědomil jsem si, že když Jariho zabiju… vystavím tě většímu nebezpečí.“ Pořád mlčí, a to ticho bolí víc a víc. „Nevěděl jsem, že jako otrok bez pána… se můžeš stát najednou majetkem… kdekoho.“

Rychle v hlavě hledám slova, ale nenacházím.

Po chvíli mě ovšem zarazí tichý smích.

Vzhlédnu ke Gunnarovi, který se tiše směje a zakrývá si ústa.

Dlouhou dobu to nevydrží a rozesměje se na celou místnost, až se drží za břicho. Řekl jsem něco špatně? Je to smích bláznů, co přišli o rozum?

„Proč se omlouváš?“ zeptá konečně se smíchem. Sevře mi ramena mezi prsty poněkud silně a zeširoka se usměje. „Neomlouvej se!“ směje se dál, ale je to… bolestivý smích. „Já ti děkuji, Thorvalde!“ zatřese se mnou. „Děkuji ti! Díky tobě mám znovu svobodu! Díky tobě to nemusím udělat sám! Díky tobě mohu znovu žít!“

Zůstanu na něj strnule hledět.

Dojdu k jasnému závěru.

Přišel o rozum.

Nic jiného mě nenapadá.

Po chvíli se odtáhne, aby pokračoval v tom šíleném smíchu. Usadí se vedle mě a po chvíli se přestane smát, aby se nadechl. Zmateně ho pozoruji.

Pousměje se a pohlédne na mě se slovy: „Kdybys to neudělal, dřív nebo později bych to udělal sám. Takže se není třeba vinit za smrt zvířete, které by šlo stejně na porážku.“

Nenacházím slov.

Jak může to jeho modré oko zářit takovou radostí, když mě před pár hodinami div sám nezabil před ostatními…?

„Ale tys…“

„Divadlo pro ostatní. A taky… jsem byl fakt naštvanej.“

Zmateně zamrkám.

„Připravils mě o pomstu,“ zašeptá mi v blízkosti ucha. „A to se nedělá, Thorvalde.“

Pořád mlčím. Opravdu to říká nebo si vymýšlím slova, která mu vkládám nevědomky do úst?

Až když mě pleskne do tváří, konečně se vzpamatuji. „Posloucháš mě? Děkuji ti. Děkuji ti, že jsi zabil Jariho!“

I přesto mlčím.

Nesdílím jeho radost.

Toužil jsem po pomstě, které jsem dosáhl… a přesto se cítím tak prázdný. Abych se zbavil zbytečných myšlenek, zneužiju situace. Když je mi tak blízko, nemůže mě obvinit. Nakloním se k němu a přivlastním si jeho ústa. Jen na pár vteřin mě zmateně sleduje, než přivře oči a polibek mi začne náruživě oplácet.

Cítím, jak se ke mně nahne a tiskne se k mému tělu, zatímco jazykem zkoumá má ústa. Rozptyluje mě, když mi rukou přejíždí po hrudi. Pomalu se uvolňuji pod jeho péčí a dotyky. Zarazí mě, když se po chvíli přitiskne svými rty na můj krk. Cítím, jak mi kůži tiskne v zubech. Tělem mi projede příjemní mravenčení. Ještě párkrát mě kousne na jiných místech na krku. Opatrně kolem něj omotám ruce, načež rychle ucukne. Pohledem ho uklidním, než si ho přitáhnu zpátky k sobě, ještě blíž. Uvězním ho ve svém náručí.

Opře se o mou hruď. Pořád se třese. Cítím, jak mi tiskne látku mezi prsty. Nepřítomně ho hladím ve vlasech. Dělám, že neslyším jeho vzlyky. Necítím ani drobnou bolest, když mi nehty zabodne do kůže skrz látku.

„Ochráním tě. Slibuji,“ zašeptám mu do krku, který políbím. „Nikdo se tě nedotkne.“

Na stvrzení svého slibu ho vtáhnu do dalšího polibku.

Je to nový pocit.

Chránit někoho jiného, než Leifa, mě doposud nikdy nenapadlo.

I kdybych měl čekat na odezvu nebo odměnu celou věčnost, nevadí mi to.

Protože jsem doposud nikdy necítil to, co cítím k němu. Co mě k němu táhne? Co mi říká, abych se ho nepouštěl? Kdo mi radí, abych ho bránil?

Pomalu zopakuji cestu rty po jeho krku, jen jazykem letmo okusím jeho kůži, ale když se do něj potom zakousnu, tak pořádně. Až s sebou škubne. Ten jeho mírný třes mě dráždí a vzrušuje… Zkousne si spodní ret, ale trpělivě vyčkává. Sleduji, jak pomalu, napjatě dýchá.

Chce něco, po čem toužím i já. Ale opravdu si ho mohu přivlastnit?

Nebudu pak stejný jako…

Chod myšlenek mi přeruší jeho ústa. A ruka, která se dostala pod mou košili. Kdekoliv se mě dotkne, zanechá svou stopu. Netrvá dlouho a i já mám problém udržet si klidnou mysl.

Přimhouřím oči, když mou ruku navede ke svému tělu.

Pamatuji si místa, kde jsem se ho předtím dotkl.

„Thorvalde,“ vydechne zadýchaně, když mu rukou sjedu dolů po boku. Hned strnu v pohybu. Pohlédnu mu do očí. Zkousnu si spodní ret, když ho sleduji, jak dosedne na můj klín. Chvíli je v místnosti slyšet jen jeho dech, než znovu promluví: „Prosím…“

O co prosíš?

Rukou sklouznu k jeho klínu, který skrz kalhoty párkrát promnu. Opře se o mě a roztřeseně vydechne.  Přivřu oči, když cítím, jak se začne hýbat v mém klíně. Ještě chvíli a nevydržím to!

***

Moje obavy byly správné.

Přestože jsem mu dal nejednou jasně najevo, že pokud nepřestane, neovládnu se, ten provokatér nepřestával… ba ještě zintenzivnil své pohyby. A když jsem ho povalil na zem a včas nabral zpátky trochu zdravého rozumu, ještě se na mě potutelně usmíval!

Nyní se nad ním tyčím… a nevím, zda by bylo moudré pokračovat. Nebylo. Ale pohlcuje mě horko. A vzrušení, které sálá i z něj.

Stáhne mě k sobě dolů. Přímo mě pohledem vyzývá, abych si ho vzal.

„Mám tě zase vést?“ zeptá se šeptem.

Nejsem schopen odpovědi. Jak může tak snadno svoje tělo nabízet jiným? Pokud se budu ale rozhodovat příliš dlouho, tahle napjatá chvíle pomine a zbyde jen další pocit viny.

„Nenutím tě do ničeho, že ne?“ zeptám se tiše.

Věnuje mi úsměv a dostane se na lokty. Přisaje se mi na rty a stejně tiše odpoví: „Myslíš, že mě nutíš? Spíš to vypadá, že já tě tady nutím a svádím zbytečně. Nebo ses stal odolným vůči mé snaze a své touze?“

Se vzrušením v očích sleduji, jak ze sebe pomalu sundává košili a zahazuje ji za sebe. Netrvá dlouho a vyschne mi v ústech, když leží pode mnou zcela nahý. Přitáhne mě k sobě dolů a jemně zkousne můj spodní ret.

„Ale vypadá to, že je to pořád málo…“ zašeptá mi do ucha, které jemně olízne a zkousne, zatímco rukou putuje po mém klínu. „Nemysli na nic, Thorvalde. Uvolni se.“

To se ti jednoduše řekne

***

Uklidní mě, když rukou vyhledá tu moji a stiskne ji.

Před chvílí mě zbavil i posledního kousku šatu a donutil mě si lehnout na zem. Nechávám ho, aby mě sváděl. Jednou rukou tiskne tu moji, zatímco tou druhou se věnuje mému údu. Radí mi, co mám dělat já. Nenápadně se směje přes semknuté rty, když mi to nejde, zatímco já jsem frustrovaný. Když ale do něj konečně proniknu prsty, přestane se smát a z úst se mu vydere vzdech. Sakra svůdný vzdech. I můj kolega dole radostně souhlasí, že tohle se mu líbí.

Nechává mi volnost, zatímco se hýbe proti mým prstům a mne můj úd. Tohle je opravdu hříšná kombinace. A když se ještě sehne pro vášnivý polibek, div nevyvrcholím jenom z tohohle…

A potom to najednou zničehonic přestane. Jeho ruka opustí můj tvrdý úd, který tepe, a vysune ze sebe i mé prsty. Vzrušeně sleduji, jak chytá můj úd a směřuje ho do sebe. Cítím, jak mou špičkou krouží kolem svého otvoru. Plivne si do dlaně a párkrát ještě protře můj úd, než pomalu dosedne a celého mě pohltí.

Oba vzrušeně vydechneme.

Cítím každý jeho pohyb. Bojím se pohnout. Je tak úzký… Sleduji, jak se pomalu nadzvedne a znovu mě celého pohltí. Ten pohyb ještě párkrát pomalu zopakuje. Příliš pomalu… Chytím ho za boky a přirazím. Překvapeně vzdychne a zakloní hlavu dozadu. Pak je to ale on sám, kdo téměř prosí, ať to udělám znovu. Rychle dýchám, když ten pohyb znovu zopakuji. A potom znovu a znovu. Rychleji a rychleji.

Slyším jeho hlas a splašený dech.

Sténá bolestí? Ne… Když se sehne k mým rtům, ujistí mě tím, že mu nezpůsobuji bolest… Omotá kolem mě ruce a vychází mi svým tělem vstříc. S každým dalším přírazem přicházím o kousek zdravého rozumu a propadám mu víc a víc. Mezi jeho vzdechy slyším, jak mi říká, abych nepřestával. Tiskne se ke mně a já ho drtím ve svých pažích silněji, zatímco rukami mapuji jeho záda. Neodvážím se ovšem rukami klesnout níže. Poslouchám jeho svůdný hlas, kterým šeptá mé jméno. Až potom se vzpamatuji, když si uvědomím, že mu tisknu hýždě. Chci je sundat, ale on mě nenechá. Své ruce přitiskne na ty moje a chtíčem zahaleným pohledem mě ujistí, že mu to nevadí.

Dostává mě plně pod svou nadvládu a já se nebráním.

„Gunnare,“ zašeptám zadýchaně.

Umlčí mě polibkem. Záměrně znovu zpomalí tempo a já přivřu oči. Každý jeho pohyb je předem vypočítaný. Musí být! Jinak bych se nemohl cítit tak… dobře.

„Thorvalde,“ zašeptá pomalu, svůdně proti mým rtům.

Kousnu ho do spodního rtu.

A pak si znovu od něj vezmu další polibek…

Když cítím, jak se znovu začne pohybovat o něco rychleji, napodobím ho. Chytím ho za boky a začnu proti němu přirážet. Znovu se ozve ten jeho chraptivý hlas, když zakloní hlavu dozadu, kdy sténá a vzdychá.

Přivřu oči, když mi chvíli poté rozdrásá kůži na zádech.

Je sex hlavně o slasti a bolesti?

Všimnu si jeho ruky, když si začne rychle třít úd. Slyším ho, jak mi radí, abych nepřestával. A já mám pocit, že za chvíli nejspíš vybouchnu…

***

Od té doby, co jsem se bezvládně doslova skácel na záda, jsem se nepohnul a snažím se popadnout dech. Ono je to těžké, když nejste zvyklí na břemeno na hrudi. Chtíč z nás obou vyprchal mnohem rychleji, než jsem očekával. Ale už teď vím, že na ten pocit jen tak nezapomenu. Bylo to poprvé, kdy jsem si Gunnara konečně přivlastnil, aniž by nás někdo vyrušil. Bylo to poprvé, kdy byl už skutečně jenom můj a já mohl být sobec a nemusel jsem se o něj s nikým dělit. Usměji se, zatímco si užívám pohled na něj. Leží mi na hrudi jako malé mládě a pomalu zklidňuje svůj dech. Prohrábnu mu vlasy. Unaveně se na mě podívá. Jako bych ho právě nyní probudil uprostřed noci. Když se na mě ovšem usměje, moje obavy jsou tatam.

„Na tvoje poprvé dobré,“ rýpne si s úšklebkem.

„Mám dobrého učitele,“ dloubnu ho do tváře.

Pozvedne pobaveně obočí. „Sotva ses začal učit.“

Přitáhnu ho blíž k sobě, až je jenom sotva na šířku palce ode mě. Úšklebek mu trochu zmizí a napjatě čeká, zda něco řeknu. „Tak doufám, že mě toho naučíš i víc,“ zašeptám mu do ucha, které jemně zkousnu mezi zuby.

Cítím, jak se napne. „S radostí,“ vydechne po chvíli.

***

Rozhlédnu se kolem. Naštěstí pro nás ostatní chlastají a užívají si večera. Držím ho pevně za ruku, zatímco ho vedu rychlým krokem k moři, a rozhlížím se. Směje se mým obavám, aby nás někdo neviděl spolu. Jen ať se směje! Však já už dohlédnu, aby se na něj nikdo ani koutkem oka nepodíval! Bez ostychu ze sebe sundá oblečení a… doslova se přede mnou producíruje.

Bohové, jak jste mohli stvořit tak nestoudného muže, který by svedl každého?

Div nezavyju, když se za ním vydám do moře.

To hravě skryje pach sexu, který z nás byl cítit i na dálku.

Nedovolím mu, aby mi utekl pryč. Přitáhnu ho k sobě a zakousnu se mu do krku. Hravě zavzdychá leknutím, než se rozesměje.

„Nejsi trochu majetnický?“ zasměje se.

Po chvíli se ušklíbnu, když mi omotá nohy kolem pasu a ruce kolem krku, když ho táhnu do větší hloubky.

„A pak že já jsem majetnický,“ uchechtnu se.

Věnuje mi nehezký pohled.

„Ale můžeš se klidně držet, je to rajcovní,“ ušklíbnu se po chvíli.

Zakryje mi ústa dlaní, když se k němu sehnu. „Bídáku,“ zasměje se.

Vůbec jsem nezneužil toho, že neumíš plavat,“ ujistím ho.

„To vidím.“

„Mám tě pustit?“

„Opovaž se!“

Ani omylem! Když už se mě sám takhle chytil, byl bych blázen, kdybych ho od sebe odsunul, nemyslíte?

Občas pohledem zaputuji k pevnině, ale opilci se o nás stejně nezajímají.

Když tak učiním už po několikáté, cítím na tvářích mokré dlaně, které mě přinutí se na něj znovu podívat. Než stihnu vysvětlit, proč se spíš dívám na pevninu, než na něj, políbí mě. Nevadí mi to. Stejně mi už nevadí, kdyby nás někdo viděl.

Voda je příjemně studená, takže veškeré pokusy mého těla se vzrušit z jeho přítomnosti naštěstí zanikají hned v zárodcích.

„Mrzne mi zadek,“ svěří se po chvíli.

Zadržím smích. „Ještě chvíli to vydržíš, ne?“ zeptám se, zatímco mu nosem přejíždím po krku a sem a tam jazykem slíznu slané kapky.

„Nevím, jestli mi za to stojíš,“ ušklíbne se hravě, ale nepouští se mě.

„Tak si plav ke břehu,“ pustím ho, div rovnou neklesne pod hladinu. Spokojeně se usměji, když se na mě znovu natiskne. „Copak?“

Kousne mě do krku surověji, než kdy předtím.

Tohle určitě zanechá pořádnou značku na zítřek.

Bídáku,“ zašeptá mi hrozivě do ucha.


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 5
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.