Nikdy jsem neviděl Leifa naštvaného. Občas sice prskal nebo zvýšil hlas, ale oproti tomu, jak se tváří nyní, si dovoluji tvrdit, že i samotní Bohové by se ho museli bát. A mají proč. Jakožto blázen, tedy křesťan, tvrdohlavě věřil ve svou víru. A jeho víra hlásala, že jsme si všichni rovni. Tak proč by měl trpět na své lodi otroka? Nezajímalo ho, že více než dvě třetiny jeho posádky byly v jeho očích neznabohy. Dokonce i já měl ještě pět pohromadě a neuznával jeho Boha. Jeho křesťanské žvásty se opravdu nedaly poslouchat.

Co ho však dokázalo opravdu rozzuřit, byli otrokáři. Takže je jasné, že když se Jariho zeptal, proč se jeho společník nebaví nebo proč ho pořád pronásleduje jako pes, můj bývalý pán samolibě odvětil, že poslušný otrok svého pána bude následovat kamkoliv a učiní, cokoliv si jeho pán přeje. Takže si umíte představit, jak Leif začal vyvádět - vykřikoval, abychom se hned vrátili zpátky, že na své lodi neznaboha a hříšníka nestrpí, že na jeho lodi žádný otrok nebude. Jari využil situace a uklidnil ho, že žertoval, že jeho společník je potulný umělec. Ignorant, co by na volnosti způsoboval škodu a vysmíval se Leifovu Bohu svými čáry. Nic z toho samozřejmě nebyla pravda. Ale chápu Jariho chuť zůstat na lodi. Pokud se skutečně objeví nová země, chce být u toho, chce mít své jméno vepsáno na věčnost.

Jaká smůla pro něj, že se toho nedožije.

„Jaká potupa!“ pronese Leif, pořád ještě rudý vzteky, zatímco chodí z místa na místo a snaží se svůj hněv zkrotit, což mu vždycky šlo hravě. Jenže tato urážka jeho víry mu zabere delší dobu na strávení. Sleduji, jak chodí v kruzích, máchá rukama a vůbec - není to ani z půlky ten klidný muž, jakého jsem ho znal po celou dobu našeho společného žití. Občas se chytne za kříž na krku, něco rychle zašeptá, prudce změní směr a opět něco zašeptá. Modlí se. Neklečí sice na kolenou, nedrží ruce sepjaté, ale je mi jasné, že rozmlouvá s bohy. S Bohem. Pro něj je jen jeden Bůh. Ví o mé lhostejnosti vůči téměř všemu, včetně jeho víry. Když se mě kdysi zeptal, zda věřím v Boha, prostě jsem odvětil, že mě víra ani za mák nezajímá. Ani víra někoho jiného. Když zítra zdechnu, budu vědět, že jsem něco podělal sám, ne že do mého osudu zasáhla nějaká vyšší síla.

Sám si řídím osud. A pokud udělám chybu, ponesu za to následky.

„Leife,“ oslovím ho.

Skrz zaťaté zuby pronese nějakou nadávku, které pořádně nerozumím. Vstoupím mu do cesty, abych ho konečně zastavil a vzpamatoval. Zuřit může později. Nyní potřebujeme nabrat správný směr, abychom se někam dostali. Nelíbí se mi černá mračna, která nás vítají s otevřenou náručí.

Naštěstí se Leif vzpamatuje, zchladí si hlavu, pořádně zhodnotí situaci a konečně vydává rozkazy, kterých už bylo potřeba.

Když projde kolem Jariho, slyším, jak na něj zasyčí: „Odveď toho muže do podpalubí. Ať ho tady nevidím. Pokud z něj nesundáš pouta, neexistuje na lodi a ani ty neexistuješ.“

„Je to prej vumělec,“ zachechtá se Jari, „určitě tě pobaví. Ale ty vokovy mu nechám. Ještě by tě moh‘ zabít, a to by nikdo nechtěl.“

Jeho poznámka se mi ani trochu nelíbí. A vůbec se mi nelíbí, že se tváří jakoby mě zatím nepoznal. Pochybuji, že zapomněl tvář, díky které nyní napadá špatně na jednu nohu nebo ho bolí bok při větší námaze.

Zabloudím pohledem k mladému muži vedle Jariho, který se tváří, jakoby ho vůbec nezajímalo, že se zrovna baví o něm. Má nepřítomný pohled.

Ten dlouho nevydrží. Poletí přes palubu jako první mrtvola.

„Umělec?“ zopakuje Leif po chvíli a pohlédne na muže za Jarim. Ten k němu zaputuje pohledem, ale nic neřekne, a znovu upře svůj zrak před sebe.

„Vykládá fakt vtipný věci. Určitě tě pobaví,“ ujišťuje ho Jari. „A když ne slovy, jinak určitě taky.“

Neunikne mi jeho dvojsmysl.

Na rozdíl od Leifa.

„Jak se tedy jmenuje?“ zeptá se Leif chytře. Je vyloučeno, aby pán svému otrokovi dával jména nebo se obtěžoval zapamatovat si to, které mu dali rodiče. Pro Jariho jsou otroci zboží, které, když spotřebuje, může zahodit.

Vidím, jak Jari náhle zkrotne a znejistí. Nikdy se nestaral o své otroky, vždycky jen vydával rozkazy a ty se musely plnit. Takže je jasné, že na Leifovu nečekanou otázku nemá odpověď. Proč by to maso vedle něj mělo mít jméno? Je to jenom otrok, nepotřebuje jméno. Jari střelí nehezkým pohledem po svém otrokovi a nenápadně ho udeří do zad. Jasně mu dává najevo, že má mluvit nyní on. Ale pochopitelně jen to, co si sám Jari přeje slyšet.

Plavovlasý muž mlčenlivě na svého pána pohlédne a až si nejspíš z jeho očí vyčte skutečné povolení mluvit, pohlédne zpátky na Leifa a jednoduše odvětí: „Gunnar.“

Jeho hlas je hrubší, než jsem čekal. Bylo to vůbec poprvé, co jsem ho slyšel mluvit. Prozatím za něj mluvil Jari nebo mu jenom rozkazoval a on beze slova plnil jeho příkazy.

„Gunnar,“ zopakoval Leif a jeho vztek z tváře hned vymizel a vystřídal ho přívětivý, přátelský úsměv, „vítej, Gunnare, příteli Jariho. Nečekal jsem, že budu mít na své lodi umělce. Byl bych si objednal větší loď.“

Žertuje a snaží se zvednout ponurou náladu kolem, což se mu povede, dokonce i já se musím uchechtnout. Penězořiťka někdy vykládá dobré vtipy. Ale hlavně to není hlupák. Uvědomuje si, že kdyby neodlehčil situaci, mohl by toho později litovat.

Vzpoura je to nejmenší, po čem by toužil. A myslím si, že si oba dokážeme představit, že by toho třeba takový Jari byl schopný.

„To by ani nebylo třeba, zas‘ tak skvělý není,“ ujistí ho hned vzápětí Jari a předstoupí před svého otroka. To tak, ještě by mu sebral všecku slávu.

„Thorvalde,“ otočí se Leif ke mně a chvíli poté mám chuť po něm něco hodit, „proveď Gunnara po lodi. Musím si s Jarim o něčem promluvit.“

Neházej na mě zbytečné úkoly, idiote. Co mu tady mám ukazovat? Hele, támhle je stěžeň, tohle je plachta a do toho sudu tě za chvíli narvu, jestli se na mě nepřestaneš tak blbě čumět, jako bys mě chtěl zabít. Hotovo, nemusím ho dál provádět.

„Nemůže to udělat někdo jinej?“ zkusím protestovat.

„Ne,“ usměje se Leif mile. „Taky si můžeš prohlídnout loď.“

A tebe taky narvu do sudu a hodím přes palubu!

Protočím nad ním očima. Bezva. Budu dělat chůvu nějaké třasořitce. Nemohl vybrat někoho jiného? Raději bych zůstal na palubě, ale budiž. Pohlédnu na něj. Sleduje svého pána obezřetným pohledem. Snad se bojí, že by ho Leif mohl nějak ohrozit, když ho odváděl stranou. Přejdu k němu. Beze slova svůj zrak vrátí ke mně a má zas‘ ten pohled zvířete připraveného vás kousnout.

„Tak jdem‘,“ řeknu nenuceně.

***

Opravdu by mě zajímalo, co si Leif někdy myslí. Co mu mám ukazovat sakra na podpalubí? Vždyť mě ani neposlouchá a čumí se jinam! Když nohou zavadím o provaz, napadne mě, že bych ho tady mohl svázat, někam pověsit a zdrhnout a dělat, že jsem ho nikdy neviděl.

„Umíš přece mluvit, tak se ptej, když tě něco zajímá,“ pokusím se navodit konverzaci, což mi nikdy nešlo.

Gunnar je nejspíš ze stejného těsta, protože přísahám, že se momentálně tváří stejně nadšeně jako já. „Co si takhle ušetřit tuhle trapnou situaci, rozejít se a dělat, že se tohle nikdy nestalo?“ zkusí mi číst myšlenky. Ušklíbnu se.

„Neznáš Leifa. Ten by mi dával přednášku ještě dva dny, takže si to raději odbydem‘ rovnou, co ty na to?“ navrhnu. Protočí znuděně očima.

„Fajn,“ pronese po chvíli, když pohlédne stranou. „Všechno lepší, než být s ním,“ slyším jeho skoro neslyšný šepot. Dělám, že jsem nic neslyšel. Nebudu strkat nos tam, kde by mi ho mohl někdo useknout.

Přesto, když se máme vrátit zpátky na palubu, vidím ho, jak stojí na místě a rozhlíží se.

„Děje se něco?“

Ignoruje mě. Fajn, už se nestarám! Po chvíli kolem mě beze slova projde. Toliko k mojí starosti. Leife, za tohle si tě podám, až budem‘ zase na pevnině!

Zastaví se na schodech.

„Jak dlouhý je ten provaz?“ zeptá se najednou.

„Co já vím,“ uchechtnu se. Opravdu se nestarám o takový kraviny. Leif by to jistě věděl. „Proč?“

„Jen tak,“ odpoví po chvíli a po pár schodech zmizí zpátky na palubu.

Ale fakt - kdo to kdy slyšel, ptát se na délku provazu?

***

Jari odchází od Leifa, zatímco se oba hlasitě smějí. Je mi jasné, že se navzájem uplatili, aby se to jejich malé divadýlko smetlo přes palubu. Ani jeden nechtějí problémy. Když oklamou posádku, nehrozí jim nebezpečí z vlastních řad. Už tak na nás bude nebezpečí číhat všude. Neobjevená země. Země, kterou Leif pojmenuje. Je jasné, že kdekdo by chtěl takovou poctu. Ať už se dostaneme kamkoliv, i kdyby to byla vyprahlá země a my se vrátili domů s prázdnou, Leifa nezradím. Budu věřit jeho snu stejně pevně, jako v něj věří on.

I kdyby se mu všichni vysmáli…

I kdyby ho jeho rodina zatratila…

Jari pohledem vyhledá svého otroka, beze slova pohodí hlavou stranou. Nevyřčený rozkaz, aby hned naklusal k němu. Nekompromisní pohled. Bez možnosti vyjednávat aspoň pár dalších vteřin svobody bez jeho dohledu. Moc dobře si ten pohled a nevyřčené příkazy pamatuji. Svrbí mě prsty, když je pevně obemknu kolem rukojeti své dýky.

Zpozorním, když se o mně lehce někdo otře svým ramenem.

„Nedělej ukvapené pohyby,“ poradí mi Gunnar šeptem, než přejde k Jarimu. Znovu začnu racionálně myslet. Pravda. Kdybych po něm nyní vyjel… měl by navrch. Na lodi, která se pořád houpe, by se jen stěží dalo bojovat. A zbytek chlapů by ho možná chtěl i chránit. Má zkušenosti, raději hodí přes palubu mě. A k tomu všemu je tady ten jeho otrok.

Kdybych zaútočil nyní kvůli ruplým nervům, později bych toho litoval. Pomalu uvolním stisk a nosem vydechnu zadržovaný dech. Před zraky všech ho zabít nepotřebuji. Ještě chvíli počkám, abych si to vychutnal. Na pevnině.

***

Nikdy jsem nebyl tvrdý spáč. Byl jsem rád, že aspoň na chvíli mohu bezstarostně zavřít oči. Naučil jsem se na Jariho pozemku, že sotva ulehnu, musím usnout. Sice lehkým spánkem, kdy mě probudí i hlasitější vítr, ale aspoň těch pár minut zabere. Nebo klidně ve stoje, když je potřeba.

Leif musel posádku rozdělit na denní a noční skupinu. Lidi, co budou přes den spát, mají nyní plno energie a mohou řídit loď. Nebo se ujišťovat, že nesjela příliš ze směru, když si Leif zrovna dává šlofíka. Na mě dopadl spánek přes noc, ale stejně se smradlavýma lidma kolem vás se hodně blbě spí. Hlavně, když se každý z nich přeřvává nebo doplňuje svým chrápáním a vytváří tak hroznou melodii.

Posadím se a zamžourám do tmy.

Leif je na svém místě a svým tichým chrapotem přidává té neskutečné melodii kolem. Vůbec mu nedělá potíže, že ho vlny jednou převalí z jednoho boku na druhý nebo díky jisté nestabilitě lodi sám putuje z místa na místo. Naštěstí se zastaví o jiná těla. Je to skoro groteskní pohled. Taky bych chtěl umět tvrdě usnout a nic nevnímat. Někdy to chrápání jde vytěsnit, ale dnes večer se opravdu překonávají a řvou na celé podpalubí.

Znovu ulehnu na bok a aspoň zavřu oči.

Zbystřím, když o pár okamžiků slyším nějaký šepot, ale oči neotevřu. Něco mi říká, že bych toho hned vzápětí mohl sakra litovat.

„Udělej to,“ říká hrubý hlas.

„Udělej si to sám,“ odvětí ten druhý.

„Sakra, dělej. Dřív, než se vzbudí, vole.“

„Tak ho aspoň podrž, aby se pak nehýbal.“

„Až bude v křeči, bude mu to hovno platný.“

„Tak do toho, zapíchni si ho sám.“

„Na tom jsme se už domluvili předtím.“

„Tak mu aspoň zakryj hubu, aby neřval, když to poseru.“

Jsou dva. Vzhledem k tomu, že je i přes ten šepot slyším dostatečně hlasitě, stojí nejspíš nade mnou. Spíš jsem čekal, že půjdou po Leifovi. To bych měl plné právo je zabít. Ale takhle netuším, zda někdo z posádky usiluje o můj život nebo někoho vedle mě.

Nedivím se jim. Nejeden z nás pomalu přichází o mozek, když vidí jen samou vodu a zemi nikde kolem. Pokud mě ale chtějí zabít, musí počítat s tím, že se budu bránit. Jsou to zkušení muži na lodi, ale ne se zbraní v ruce. Sotva umí zacházet s mečem nebo nožem tak hbitě, jako já. Co na tom, že jsou dva? Hravě je zvládnu.

Pootevřu oči. Shýbají se nade mnou. Jeden má pracky připravené, aby mě umlčel nebo chytil, kdyby to bylo nutné, druhému se ruce třepou. Doposud nikoho nezabil. Jak dojemné. O to větší požitek budu mít, když se netrefí a jeho hrdlem projde dýka.

Na jednu stranu, kdyby se mi smrt tentokrát nevyhnula… mohl bych se zbavit věčného dítěte, Leifa. Na druhou stranu by mě tihle šašci připravili o pomstu.

Spletl jsem se.

Mířil sakra dobře.

Tělem mi projde nepříjemná bolest, jako tehdy, kdy mě zabili Jariho muži na statku. Rychle se rozmáchnu pěstí. Strefím ho do oka, pustí dýku v mém boku. Nechám ho, aby se odtáhl, než se rychle jeho dýkou oženu po tom, co se mě marně snažil umlčet. Nečeká to. Přijde o oko díky mému dobře mířenému výpadu. Nezařve však. Má tužší kořínek, než se zdálo. Nestihnu se rozmáchnout znovu. Ten, co ode mě dostal pěstí, mě chytí za ruce a svalí na zem. Dýka se mu zakutálí přímo do ruky. Doslova.

Jestli fakt existují nějací bohové, musí se teď jistě hlasitě smát a popadat za pupky nad tou podívanou.

Jestli bohové opravdu existují, mám nyní oficiálně dobrý důvod je nenávidět a neuctívat!

Ramenem mi projede další ostrá bolest.

Prudce pohnu hlavou vzhůru. Tvrdě narazím na jeho ústa. Tlumeně zařve a odtáhne se. Zda jsem mu vyrazil jenom zuby nebo se sám připravil o jazyk, nezkoumám. Protože ten druhý se o svého bracha ani trochu nezajímá, když po mně vypálí pěstí. Uhnu stranou, takže ránu schytá jeho parťák. Dostanu se za něj k dýce. Chybí mi jen kousek, než ucítím dlaň na svém temeni. Je mi jasné ihned, co se stane dál, než se tak stane. Natáhnu se pro dýku, ale už ji nestisknu. Zkušená pravačka bývalého kováře je rychlejší, když mou hlavu přirazí k palubě. Nejednou. Po chvíli se mi motá hlava. Když se oženu loktem, zkroutí mi ruku za záda a na okamžik přestane z mé hlavy dělat pokrm pro ryby.

Khua,“ slyším skučivý hlas toho, co přišel o jazyk a část zubů.

„Drž hubu!“ zavrčí ten, co mě drží. „Dlouho ho neudržím, tak si pohni!“

Poleví v ostražitosti. Kopnu ho do stehna, čímž na chvíli téměř ztratí rovnováhu. To mi ovšem bohatě stačí. Sice se mi motá hlava, ale po druhém hmátnutí téměř naprázdno vím, že v ruce už znovu svírám jeho dýku. Dostat se na nohy je ovšem těžší. Hlavně, když dostanete herdu do zad, která vás znovu téměř uzemní. Zahlédnu letmý pohyb ve tmě a skrčím se. Nevím, co mi prosvištělo těsně nad hlavou, ale když je to vedle mě, bez váhání to bodnu.

Tentokrát se už ozve řev z bolesti a následný dopad těla na zem.

Khua!“ zaskučí znovu ten, co jsem ho připravil o jazyk a zuby.

V hlavě mi tepe, když se snažím zklidnit dech a soustředit se na prostor kolem sebe. Nikde totiž nevidím toho druhého. Ani ho neslyším. Kdyby ten vedle tak neřval…

Jednou dobře mířenou pěstí ho konečně umlčím.

Špatně se mi ovšem dýchá. V hlavě mi třeští. Nos mám ucpaný, nejspíš krví. Ohlédnu se za sebe. Symfonie chrápání se doposud nijak nevyrušila. Umím se o to postarat v tichosti. To ti dva jsou hluční.

Slyším pohyb za mnou. Rozmáchnu se dýkou. Slyším tichou nadávku a posléze dopad na kolena a ruce, ale rychlé plazení. Protože je na zemi, jen stěží ho dokážu nyní najít. Ale slyším ho.

Když se za ním ženu, zakopnu o tělo někoho, kdo spí. Zanadávám a znovu se dostanu na nohy. V tu chvíli obří vlna vrazí do boku lodi, div znovu nespadnu.

Ano, bohové mě musí taky silně nenávidět.

Jaká smůla, že jen tak nezemřu, aby se pobavili.

Když se vyškrábu ke schodům, rozhlédnu se po temnotě podpalubí. Neslyšel jsem pohyb po schodech, takže jsem ho musel nejspíš předběhnout, aniž bych na něj narazil. Přeci jenom ve tmě pohybuji lépe než on.

Chyba.

Kdy se dostal za mě, jsem nezjistil.

Jediné, co si pak pamatuji, je jeho ruka na mých ústech a dobře mířená rána zezadu na záda.

A pak několik dalších do levého boku.

Kdy jsem zemřel, netuším.

Ale pamatuji si, že kolem mě prošel a mířil k Leifovi.

***

Stěží se nadechnu a rozkašlu se. Snažím se ze sebe dostat zbytky krve, které mě dusily. Jako zázrakem jsem přežil… Ne, vím jistě, že jsem zemřel. Proč pořád žiju, je mi záhadou. Stejně jako tehdy… Až pak se vzpamatuji. Jak dlouho jsem byl mimo?!

Rychle vzhlédnu.

K mému překvapení někdo stojí přímo nad Leifem. Když však vstanu a dopotácím se k němu blíž, zarazím se.

Byli to dva muži, blízko sebe.

Jeden mrtvý, druhý jeho vrah.

Jen zaraženě sleduju, jak na zem dopadá ten, kdo mě předtím zabil. A nad ním stojí Gunnar.

Prázdným pohledem sleduje jeho mrtvé tělo.

Udělá krok dozadu, jakoby ho mrtvola muže znechucovala, byť ho sám zabil.

Když si mě všimne, nic neřekne.

Pohlédnu na Leifa, který, jako všichni ostatní muži, pokojně spí.

Vrátím se pohledem ke Gunnarovi.

„Nic mu není,“ řekne stroze a překročí mrtvolu, aby se dostal ke mně, „což se o tobě říct nedá. Divím se, žes ještě nezařval.“

Nic na jeho poznámku neřeknu a pohledem zabloudím znovu k Leifovi. Po chvíli se na důkaz slov otroka skutečně převalí na druhý bok a spí dál jako batole. Snad si úlevně vydechnu, zatímco si držím bok. Ten totiž, na rozdíl od hlavy nebo hrudi, pořád bolí.

„Pár bodnutí mě nezabije,“ ušklíbnu se.

„Chceš pomoct?“

„Není třeba. Jsem zvyklý.“

Pohledem modrého oka mě sleduje, dokud neusednu, spíš nedopadnu, zpátky na své místo k omráčenému chlapovi.

„Ale můžeš mi pomoct ho přivázat ke stěžni,“ navrhnu po chvíli.

Všimnu si jeho pohledu, který směruje k Jarimu. A uvědomím si, že ten parchant tomu všemu musel nejspíš tiše přihlížet a pak ho vyslal, aby se zavděčil Leifovi… Krysa Jari, jak jinak. To na něj sedí.

„Dobře,“ ozve se po chvíli Gunnar, když dostane souhlasné přikývnutí od svého pána, „ale nejdřív tě ošetřím.“

„Už to stejně nekrvácí,“ vzdoruji, když se snažím dostat zpátky na nohy.

Blbý nápad. Scvaknu zuby k sobě, když mi záměrně stiskne bok. „Řekl bych,“ řekne vážným hlasem, „že to krvácí pořád dost.“

Fajn. Bod pro něj.

Tentokrát vyhrál.

Když se ráno střídá denní a noční směna, nestačí se doposud klidně spící muži divit. Jeden mrtvý, hromada krve. Druhý přivázaný ke stěžni a vedle něj já a Gunnar držíme hlídku, aby náhodou neutekl. Sice tak rozkaz od jeho pána nezněl, ale nakonec se Jari může posrat hrdostí. Nezapomene Leifovi připomenout, že Gunnar patří jemu a že je schopný.

Když se mě Leif zeptá na podrobnosti, jsem strohý.

Mé zranění shrnu do jedné věty. Způsobené vlastní blbostí.

O hodinu později přihlížím, jak hází přes palubu dvě mrtvá těla. Jich škoda nebude, Leifa by byla. Nemůžou mi to mít za zlé. Když zaútočíte na zvíře, taky se zuby nehty brání až do konce.

***

Pevnina se zdá být v nedohlednu. Netrvá dlouho a po pár dnech není Leif jediný, kdo zvrací přes palubu kvůli mohutným vlnám. Přidají se k němu i někteří jeho najatí muži. Chybí jim pevná země pod nohami. Stejně tak nám všem. Naštěstí jsou pořád schopni dělat svou práci a zbytku (zatím) vlny potíže nečiní.

Neklidné moře není naším jediným nepřítelem. Bohové, ne… I počasí je proti nám. Poklidnou plavbu se sluncem nad hlavou, které nás poslední dva dny provázelo, vystřídala černá mračna, vítr, hustý déšť, hromy a blesky. Prší tolik, že sotva v té záplavě vody vidíte na krok. A pochybnosti, zda loď sama vůbec vydrží nebo ji vlny přelomí vejpůl, jsou na místě. Přestože se Leif snaží navést loď mimo rozbouřené moře, jen stěží by nyní mohl znát ten správný směr.

Vydává poslední zoufalé rozkazy.

Stáhnout plachty, upevnit všechny věci a modlit se k Bohu, aby na nás nesesílal svůj hněv.

Z paluby se stává téměř led. Je více vody na palubě než medoviny v sudech. Jen stěží dokážete udržet rovnováhu, natož splnit rozkazy. Nemilosrdný vítr nás žene do záhuby a vlny objímají naši loď čím dál prudčeji. Blesky se nám vysmívají a déšť nás oslepuje.

A přesto má Leif tolik času na to, aby se držel za kříž a nahlas se modlil k Bohu.

Zatáhnu za provaz spolu s ostatními muži. Ty po chvíli ovšem srazí další vlna k zemi, některé dokonce přehoupne přes palubu a oni navždy zmizí pod hladinou moře. Já se ovšem pevně držím provazu a tahám. Jen koutkem oka si všimnu světlých vlasů. Nečekal bych, že by měl ten otrok tolik síly. Ale Jari by ho na loď jistě nevzal jenom na okrasu. Společnými silami stáhneme plachtu a provazy upevníme vše, co voda chtěla stáhnout do moře. Zbývá upevnit Leifa a sebe samotné.

Naštěstí má Leif aspoň ještě zbytek rozumu a sám se předtím přivázal ke kormidlu, zatímco křičel modlitby ke svému Bohu.

Sotva chci navrhnout Gunnarovi, že ho s radostí svážu a hodím přes palubu, samotné moře mě předběhne. Naštěstí uskočím v čas stranou. Ale sám. Plavovlasou třasořitku vlna stáhne s sebou přes palubu.

Vidím, že se ještě zachytil rukami o její bok… ale další vlna ho stáhne s sebou skutečně.

Ani nevím, co mě to popadne.

Tělo se mi prostě pohne samo od sebe.

Jediné, co si vybavuji, je, že skáču do moře za ním s provazem omotaným kolem pasu.

Ano, jsem šílenec.

Moře mě přivítá svou studenou náručí. Musím bojovat při každém tempu, když se snažím dostat dolů. Ve tmě jen stěží rozeznám natažené ruce. Neumí plavat; jak jsem si myslel. I mně musel Leif naučit pořádně plavat, abych na moři přežil.

Popadnu ho za nataženou ruku a přitáhnu k sobě. Naštěstí ten blbec ví, jak zadržovat dech. Ten pohled by si ovšem mohl odpustit.

Chytí se za provaz a přitahuje se směrem k hladině, já plavu hned za ním.

Sotva se dostane nad hladinu, je jako ryba na suchu. Máchá rukami kolem sebe a znovu klesá pod vodu. Rozbouřené moře mi moc nepomáhá. Neslyším, co na něj křičím ani co on křičí na mě. Ani já neslyším, co vlastně říkám.

Škubnu provazem.

I kdybych křičel, jak moc bych chtěl, přes hluk bouřky a moře by mě neslyšeli. Naštěstí pochopí a někdo nás začne tahat nahoru. Pevně držím toho blbce u sebe. Cítím, že se o mě zahákl. Nedivím se jeho strachu ani ho neodsuzuji.

Když jsme na palubě, snad bych si nikdy nepomyslel, že budu děkovat nějakému nickovi, co si ho Leif najal.

Odmotám si provaz a konečně pořádně vydechnu, když se rozplácnu na palubu. Pohlédnu k němu, zatímco se ze sebe snaží dostat vodu a popadnout dech.

‚Měl by ses naučit hodně rychle plavat. Příště tě nechám utopit se,‘ pomyslím si a zavřu oči.

„Nikdo se tě o to neprosil,“ slyším tiché zavrčení místo poděkování.

„Teď jsme vyrovnaní,“ prohodím.

„Příště se udav…“ procedí skrz zuby, když ode mě odvrátí tvář. Je to nejspíš ten typ, co bude pořád prskat, i když bude spokojený nebo vděčný.

„Příště tě nechám utopit,“ slíbím mu s úšklebkem.

Na chvíli se mi zdálo, jakoby se zasmál. „Domluveno.“

***

„Thorvald, že ano?“ slyším za sebou. Znuděně se ohlédnu přes rameno na Jariho. Sotva se moře uklidnilo a slunce znovu vysvitlo, aby si prohlédlo škody, nabrali jsme znovu správný směr.

Škody byly menší, než Leif očekával. Ale i tak většina věcí skončila přes palubu. Loď zůstala naštěstí v pořádku. Byla to silná, nedobytná kráska.

„Možná,“ utrousím a pohlédnu na hladinu moře.

Opře se o dřevo, které pod ním zprudka zavrzá.

Dostatečně blízko, abych ho mohl bodnout, nebo shodit přes palubu.

Nikdo by si ničeho nevšiml.

Byla by to nehoda…

„Díky za záchranu otroka,“ prohodí jakoby nic.

Mám chuť se rozesmát.

Děkuje svému bývalému otrokovi za záchranu svého současného otroka? Sakra, Bohové, sice ve vás nevěřím a ani neexistujete, ale pokud ano, skvěle mě umíte občas pobavit!

„Není zač. Šlo přeci o otroka,“ připomenu mu chladně.


Průměrné hodnocení: 4,75
Počet hodnocení: 8
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.