„Leife, dáváš si sakra na čas,“ prohodí Jari jednoho večera s pohárem medoviny v jedné ruce, se sušeným masem v druhé ruce.

„Raději se ujistím o všech možných nástrahách, než abych ohrozil své muže,“ uklidní ho Leif s lehce chladným hlasem. Nesnáší, když mu někdo remcá do práce. Ví, co dělá, sám nejlépe. A hlavně mě těší, že už ho Jariho rady začínají taky pěkně srát.

Pohledem vyhledám Gunnara, který sedí o samotě v rohu a popíjí medovinu. Vycítí můj pohled a zaputuje ke mně svým modrým okem. Nejdříve zkontroluje Jariho a potom na mne skoro nenápadně kývne. Zvednu se jako první a s rukami v kapsách vyjdu ven. Přituhuje, i když jsme poblíž moře. Než vyjdu z hostince, naposledy se na něj podívám koutkem oka.

Tiché pohledy byly naše znamení. Někdy vyšel ven jako první on a já ho po delší době následoval. Jindy to bylo právě takto. Předstírání, že se potřebujete dostat na vzduch nebo dát volnost moči, stejně vám nikdo nevěnoval pozornost. I přesto bylo potřeba ošálit zrak i opilcům, coby mohli případně žvanit.

Znovu si sednu na kopec, kde to všechno začalo, a dychtivě očekávám, až uvidím i jeho, jak vychází z hostince. Mám odsud dobrý výhled. Netrpělivě klepu patou o zem. Vím, musím mu dát čas, aby ostatní zapomněli, že jsem před chvilkou odešel. A taky je možnost, že Jari přestane otravovat Leifa a bude pozorný. Nebo třetí možnost - Jari si bude chtít zašukat. To se stalo už dvakrát… Dvakrát mě připravil o čas, který jsem mohl strávit s ním já.

Dnes večer ovšem vyhrávám.

Pousměji se, když vidím plavovlasou hlavu, kterak vykukuje ze dveří, než se skrz škvíru protáhne i zbytek těla. Rozhlíží se kolem, když se spěšným krokem blíží ke mně. Čím je blíž, tím hůř se mi dýchá. Není to zimou, ale vzrušením. Celý den přečkávám, abych ho mohl mít v noci u sebe, ukořistit si něco z něj a přivlastnit si ho zase o něco víc. A jednoho večera mi bude patřit úplně. Ukradnu ho Jarimu a už ho nepustím. Schovám ho, pokud bude potřeba. Protože mi za to nebezpečí stojí.

Snadno mi pobláznil hlavu.

Nepadne ani jedno slovo. Téměř instinktivně se vrhnu na jeho rty, sotva se ke mně trochu skloní, a kradu mu dech příliš rychle. Nezůstává pozadu. Poslední dobou mě taky drží za ruku. Nevadí mi to. Snad se mi snaží nahradit to, jak poprvé musel spěšně odejít. Mně však bohatě stačí jeho skvělé rty, kterých se nemohu nabažit. Jeho ruka příjemně hřeje, je ještě pořád teplá od ohně, vedle kterého seděl. I on sám příjemně hřeje. Zjistím to, když se odvážím k němu o něco víc přiblížit.

Prudce se nadechne ústy, když cítí mou ruku na své hrudi, ale nedovolím mu se odtáhnout. Téměř ho přinutím, aby se ani nepohnul. Sevřu jeho oděv mezi prsty a přitáhnu si ho blíž k sobě. Snadno omámím jeho mysl zběsilým pohybem svého jazyka, který je propletený s tím jeho. Pohledem vyčkávám na jeho svolení. Polibky mi už zdaleka nestačí. Propadl jsem tomu mnohem víc, než jsem si myslel. Každý večer jsem chtěl víc a víc. A nyní se ho chci dotknout. I kdyby jenom letmo, lehce… Chci cítit jeho teplo. Chci cítit, jak se chvěje, když ho někdo příjemně hladí. Chci cítit, jak se mu rychle hýbe hruď, když nemůže popadnout dech.

Teprve později se odvážím chtít cítit něco víc.

Přeruším polibek, který nám oběma bere dech. Opatrně mu sundám i pásku přes oko. Stalo se to pro mě něčím intimním, vzrušujícím. Možnost vidět ho tak, jako ještě nikdo. Uchovat si pohled na něj tak, jak ho ještě nikdo předtím neviděl. Váhám jen okamžik, dokud mi nedá přikývnutím svolení. Pohledem mi přímo říká, že pokud jsem to já, tyto dotyky mu nejsou protivné. Přivřu oči naplněné vzrušením. Když mi dovolí tohle, kdy bude moudré zeptat, zda mi dovolí víc? Uzamknu jeho rty s těmi mými, zatímco rukou vjedu pod jeho šat. Prudce se nadechne a nejdříve ucukne. Není zvyklý, aby se ho někdo takto dotýkal. Nemusím si dlouho představovat, jak s ním Jari zachází. A také je poměrně zima… V těsné blízkosti jeho rtů trpělivě čekám, až si zvykne na můj dotek.

Dotýkám se ho jenom letmo. Čím dřív si zvykne na občasný dotek, tím rychleji se mi poddá. A propadne mi hlouběji, stejně jako já jemu.

Sám netuším, co dělat dřív. Chci víc! Mysl mi křičí, abych si ho přivlastnil, abych byl sobec. Ale zároveň jsem já sám zmatený. Netrvá dlouho a jeho mysl začne nejspíš znovu pracovat. Popadne mě za ruku a zastaví tak můj pohyb. Vzhlédnu k němu. Prsty jsem se mu sotva dostal poblíž hrudi a cítil nepříjemné malé jizvičky. Otisky prstů a nehtů jednoho hovada. Blíž k tělu si mě zatím nepustí? Nedivím se mu. Alespoň za tyto drobné doteky jsem mu vděčný. Alespoň za malou pozornost z jeho strany. Věřím, že dřív nebo později mě pustí i dál.

Pomalu zpod jeho šatu ruku vytáhnu a odtáhnu se. O to víc mě zarazí, když se rychle posadí a chytí mě za druhou ruku. Má na jazyku nějaká slova, ale ta polkne, když sklopí zrak k zemi. Uvolním si jednu ruku a prohrábnu mu vlasy. Neodsuzuji ho. Sám nemám zkušenosti. A pokud on nějaké má, jsou jenom z Jariho strany. I když z něj šílím, nutit ho nebudu. Bohatě mi stačí, že je tak blízko mě, že mohu ochutnávat jeho rty. Prozatím. Až přijdu o zdravý rozum, neumím si představit, co bude pak. Stane se ze mě Jari? Opřu se čelem o to jeho a zahledím se mu do očí, přestože se snaží uhnout pohledem. Nespouští ze mě oči. Pustí jednu mou ruku a dlaň mi přitiskne doprostřed hrudi. Příjemně hřeje. Téměř se mi propaluje jeho dotyk do kůže. O to víc mě zarazí, když rukou pomalu pohne dolů a vnikne jí pod košili. Nic neříkám, nechávám mu volnost. Nespouští ze mě oči, když rukou mapuje moje tělo. Skoro nemrkám, jen ho upřeně pozoruji… a užívám si dotyk jeho, na muže poměrně drobné, ruky.

Cítím, jak se mi stahuje hruď. Po chvíli mám problém udržet klidný dech. Stejný problém má ale i on. Pohnu rukou proti němu. Neucukne. Prsty jemně zavadím o jeho bok. Po chvíli mapuji stejnou cestu prsty, kterou mi on vpaluje do těla. Nahnu se k němu a ukradnu si další polibek. Poté se přitisknu rty k jeho krku a vtisknu další na jeho hrdlo. Zhluboka se nadechne, ale neucukne. Ještě jednou… dvakrát… Přitáhnu si ho blíž k sobě.

Jeho ruka rychle opustí mé tělo jenom proto, aby se mi vpletla do vlasů. Z hrdla se mu ozve vzdech. Neodolám a zkousnu mu hrdlo. Mírně se zatřese, ale prsty se zahákne o mé vlasy.

„Gunnare,“ zašeptám, když se mu opřu o rameno. Dýchá pomalu a zhluboka. Po chvíli mi stiskne vlasy o něco pevněji. Vzhlédnu k němu. Tentokrát je to on, kdo se mi přisaje na rty a krade mi kyslík. Touha mě ovládá s každou chvílí silněji a silněji. Tělo mi pohlcuje chtíč. A jak by řekl Leif: Mám chuť zhřešit.

„Thorvalde,“ zašeptá skoro bez dechu po chvíli, než se o mě zapře rukami. Sleduji každý jeho pohyb. Jakýkoliv náznak a vše se rozpadne. Jakýkoliv náznak a moje zábrany zmizí… a já přijdu o zdravý rozum. Pozoruji ho, jak mě trochu rukami tlačí do trávy. Poddávám se mu příliš snadno. Nebráním se. Polknu nasucho a s doširoka otevřenýma očima sleduji, jak se nade mnou najednou tyčí. Cítím jeho ruce na svých tvářích. Když se sehne pro polibek, cítím, že na mě dosedne celou svou vahou. Bezmocně sevřu trávu mezi prsty. Chci víc než jen polibky… A ty také…

Přivřu oči a jazykem se probojuji do jeho úst. Nenechám ho, aby úplně převzal kontrolu. Jednou rukou ho natisknu víc na sebe, zatímco druhou sevřu mezi prsty jeho vlasy. Nebrání se. Spíš mi vychází vstříc.

Co když jednou povolím uzdu a nevydržím to?

Po chvíli přestanu myslet. Ani sám netuším jak, ale dostanu ho pod sebe na zem a zadýchaně ho sleduji. Nespouští ze mě oči. Nerad to uznávám, ale nevím, co dělat… Šibalsky se na mě usměje. „Nevíš, jak dál?“ směje se mi tiše do očí.

„Spíš si nejsem jistý, zda ty chceš jít dál,“ rozhodnu se o výsměšný protiútok.

„Já?“ zopakuje po mně s pozvednutým obočím hravě a dostane se na lokty, aby prostor mezi námi zkrátil. Cítím jeho dech na své kůži. Ještě chvíli pokračuj a neovládnu se… „Ovšemže chci, Thorvalde,“ zašeptá mi do ucha svůdně a (ten bídák!) mě do něj ještě kousne. Zhluboka se nadechnu nosem. Ještě chvíli a…

„Gunnare!“ slyším Jariho opilecký hlas.

Zdechni, Jari! Ať tě sežere moře nebo něco! Prostě zmizni!

Překvapí mě, když mi Gunnar snad přečte myšlenky a zaměstná mě svými rty. Jsem mu za to vděčný.  Po chvíli Jariho úplně vypustím z mysli a věnuji se jenom jemu.

„Zahráváš si,“ ušklíbnu se, když Jariho už po delší době neslyšíme.

„Rád si hraju,“ ujistí mě se stejným úšklebkem, když svými dlaněmi opět putuje po mém těle. Propaluje mi do kůže každou svou značku… „Záleží, zda si chceš hrát i ty?“ dodá šeptem. Jeho hlas zní jinak. Plný chtíče a vzrušení. Provokuje mě záměrně?

Musí, jinak si to vysvětlit neumím.

Zahodím svou hrdost i poslední zbytky zdravého rozumu, když proti jeho rtům zašeptám: „Chci.“

Z dálky k nám opět dolehne ten nechutný hlas…

Gunnar se ovšem hravě ušklíbne a pohlédne Jariho směrem. „Co se takhle na chvíli odklidit stranou? Můžem‘ si zahrát jinde.“

V duchu děkuji všemu možnému za tento okamžik a hlavně sobě samotnému, že nejsem zvíře, protože jinak bych po tomhle provokování musel začít výt blahem.

***

Pustí mou ruku, když uzná, že jsme dostatečně vzdálení od nechtěných zraků jiných. Užívám si ten pohled, kdy ze mě sundává šat. Netrvá ovšem dlouho a naskytne se mi ještě lepší pohled. Přeji si v duchu, aby se svlékal pomaleji, abych mohl vidět každý detail. Mysl se mi zamlží, když se mě dotkne. Jen díky svitu měsíce vím, že tam je… a jak jeho tělo vypadá. Vzrušuje mě to víc, než kdybych ho viděl ve svitu pochodně nebo ohně. Vede mou ruku po svém těle. Nyní mě nechává, ať jej také zkoumám, bez zábran. Přestože vidím jen jeho obrys a občas, když vysvitne měsíc, aspoň částečně jeho tělo, tma kolem dodává tomu okamžiku větší intimitu. Rukami mapuji jeho tělo, než se dostanu k jeho bokům a zarazím se.

Sotva se nadechnu, že něco řeknu, umlčí mě polibkem. Téměř instinktivně mu sevřu boky mezi prsty.

„Mlč,“ otře se svými rty o ty mé. „Povedu tě,“ ozve se po chvíli šeptem, ze kterého mrazí, ale příjemně, poblíž mého ucha. „Prostě dělej, co uznáš za vhodné,“ dodá, než mě znovu umlčí polibkem. To se lehčeji řekne, než udělá.

Zavřu oči a vnímám jeho doteky. Nejdříve je opakuji, než si dodám odvahu a zaputuji rukami i níž, k jeho hýždím. Přitáhnu ho blíž k sobě. Cítím jeho kůži na své. I to, jak se proti mně tlačí. Rukou se dostanu mezi nás a sevřu jeho úd mezi prsty. Začnu ho pomalu třít. Když ovšem neslyším žádnou odezvu, znejistím. Nedělám to snad dobře?

Ne. To jen on zadržoval svůj dech a za rukou skrýval hlas… ze kterého se mi málem podlomila kolena, když mu unikl jeden vzdech. Je to opravdu muž? Jak může jeho hlas znít tak… hříšně? Jeho hlas se láme uprostřed nočního lesa v tichých ozvěnách, které mě však přivádí k šílenství. Jak bude znít, když se bude blížit…?

Z myšlenek mě vytrhne jeho ruku v mém klínu.

„Nepřestávej,“ slyším jeho tichý hlas a splašený dech.

Kousnu se do jazyka, když cítím, že mé tělo téměř ihned reaguje na jeho dotyk. Stačí jen poslouchat jeho splašený dech… Když se o mě opře, aby měl drobnou oporu, na chvíli zadržím dech. Stačí ho jen povalit na zem a přivlastnit si ho, jako to dělá Jari… Je tak blízko… Stačí se jen nechat ovládnout chtíčem a bude můj! Stačí jenom trochu přitlačit, trochu síly a bude můj! Jenom můj! Ukradnu ho Jarimu dřív, než si toho všimne!

Stěží polknu.

Použij sílu!

Cítím, že se opře o moje rameno a stěží dýchá, tělo se mu třese vzrušením a blížícím se vyvrcholením. Jeho hlas, který se rozeznívá do nočních prostorů lesa, se po chvíli zlomí a já cítím na své ruce a břiše něco teplého. Jeho ruka ovšem nepřestává. A po chvíli mám problém i já udržet dech v klidné rovině. Musím se o něj opřít, jinak bych to nejspíš neustál. A sotva popadaje dech také dosáhnu svého sladkého konce. Jeho ruka ovšem z mého klína nezmizí tak snadno.

Druhou si mě přitáhne do dalšího polibku. Přivřu oči. Jestli bude pokračovat, budeme toho oba litovat. Už teď mi připadá, že jsem ho pošpinil. A přitom jsem ho chtěl pošpinit mnohem víc! Chtěl jsem, aby byl cejtit jenom po mně… Chtěl jsem si ho přivlastnit, jako ten největší sobec. Chtěl jsem mu dát svobodu a přitom ho vlastnit jenom pro sebe… Chtěl jsem ho propustit z jedněch pout, abych ho mohl spoutat těmi svými.

Usednu zadýchaně do trávy a sleduji ho. Má větší výdrž než já. Chvíli mě sleduje zpoza přivřených víček, než se ke mně sehne a rty se mi přisaje na krk. Jemně stiskne mezi zuby mou kůži na hrdle. Nechám ho, ať si dělá, co chce. Stejně nemám energii, abych ho zastavil. A až tak nepříjemné to není. Vlastně je to docela i vzrušující. Po chvíli i jemu nohy vypoví službu a usadí se na mě, přesto je pořád rty přisátý na mém krku. A jazykem přejíždí po kůži uvězněné mezi jeho zuby.

„Bavíš se?“ zeptám se s úšklebkem.

Konečně stisk zubů povolí. „A ty snad ne?“ zeptá se hlasem zhrublým vzrušením.

„Jako nikdy předtím,“ uznám popravdě.

Věnuje mi větší úšklebek, než mi jazykem přejede po rtech. „Máš snad ještě energii na větší zábavu?“ provokuje mě.

„To bych se měl ptát spíš já.“

„Nevím, kdo z nás odpad‘ jako první. A kdo potřeboval navést,“ pokračuje tichým hlasem a rukami pomalu kopíruje moje tělo od hrudi pomalu dolů.

„Ale ty si to očividně užíváš.“

„Ani nevíš jak.“

Mohl bych ho sledovat věčnost… Jen jeho dotyky byly zvláštně uklidňující a vzrušující zároveň. A jeho rty omamné, kdykoliv se sehnul pro další hladový polibek. Nebyl jsem jediný, kdo byl sobec, kdo si chtěl někoho přivlastnit. S každou další uběhnutou chvílí jsme oba šíleli víc a víc, toužili jsme po větším kusu duše toho druhého, dokud bychom se oba nezbláznili. Netrvalo dlouho a tyto dotyky mi také přestaly stačit. Chtěl jsem víc, než dotyky… Chtěl jsem cítit to samé, co Jari, kdykoliv se s ním spojil. A on podle pohledu po tom taky toužil.

Rukou mu vjedu do vlasů, než si ho přitáhnu znovu k sobě. Nepolíbím ho však. Ušklíbne se na mě.

„Škádlíš mě?“

„Asi začnu.“

„Měl bych se urazit?“

„A být jako nedobytná panna?“

Nehezky se na mě zazubí. „Říká ten pravej.“

Zatáhnu ho jemně za vlasy a nahnu se k němu. „Ještě chvíli mě provokuj a přinutím tě, abys mě naučil víc.“

„Takže tě mám provokovat?“ zvedne pobaveně obočí.

Kousnu ho surově do spodního rtu, až téměř praskne. „Pak za sebe nebudu ručit.“

Záměrně se pohne v mém klíně. Pomalu, provokativně. Věděl, jak má svádět. Jak hrát na nedobytnou kořist a přitom oblbovat svého lovce. A já si to užíval. Užíval jsem si ten pocit, že ho mám jenom pro sebe, takhle blízko a přitom jsem se ho nemohl dotknout tak jako někdo jiný. Na to přijde čas později. O to sladší mé vítězství bude. Musím se naučit ho také takto svádět… aby to byl on, kdo bude šílet. Spolu se mnou. Abych nešílel sám…

Pohnu proti němu boky, když mě provokuje svými pohyby v mém klíně.

„Změníš se v bestii?“ sehne se ke mně.

„Možná i v něco horšího,“ slíbím mu zhrublým hlasem, než jazykem okusím jeho rty. Přimhouří oči a zatlačí mě zpátky do trávy.

„V co horšího?“ zašeptá, když se znovu pohne v mém klíně.

Jestli mě doposud svádělo jeho tělo, nyní mě svádí i jeho hlas… a pohyby. Všechno! Mocnosti tohoto světa, cožpak je správné, aby mě takto mučil?!

Zaryju mu nehty do kůže, až tiše zasyčí. Bolestí, ale i chtíčem. Nahlas se nadechnu nosem a soustředěně ho sleduju. Chci ho! Celé mé tělo i mysl křičí, abych si ho vzal.

Najednou ty příjemné, pomalu se opakující pohyby přestanou. Vzrušení i chtíč z nás ihned opadnou, když oba uslyšíme prasknutí větviček pod něčí nohou a něčí hučivý hlas. Oba rychle pohlédneme tím směrem. Tatam je nějaké svádění a provokace. Gunnar zmizí z mého dosahu stejně rychle jako předtím. Ale i já mám opět všech pět pohromadě a rychle, i když nerad, se soukám zpátky do svého šatu. Rozhlížím se obezřetně kolem a pevně tisknu svou dýku na opasku. Viděl nás někdo? Nějaký místní opilec? Pokud ano, umlčím ho jednou pro vždy. Uříznout jazyk nebude stačit. Ani vydloubnutí očí nebude stačit. Jeho mysl musí zapomenout, stejně tak tělo… V tomto lese najde smrt, protože viděl něco, co neměl nikdo vidět. Kromě měsíce a hvězd, našich zaprodanců.

Pohledem zkontroluji Gunnara, který je připravený stejně jako já. Nenávistné modré oko se rozhlíželo kolem, druhé, tajemné hnědé, bylo opět skryto před svitem měsíce.

Mlčky mu naznačím, abychom se rozdělili. Přikývne tiše a vydá trochu víc napravo, zatímco já putuji přímo ke zdroji toho vzdáleného hluku.

Čím blíž jsem tomu hlasu, tím víc lituji, že jsem se vůbec staral.

To jen ochlasta Jari zabloudil…

Tím lépe pro mě!

Už jsem tak blízko, že by stačilo ho obejít, dostat se za něj a podříznout ho jako podsvinče! Jen pár kroků a…

A nic.

Protože Jari zařve Gunnarovo jméno. A Gunnar jako oddaný otrok přiběhne. Snad mě za stromem nevidí… A mně téměř trhá srdce, když vidím, jak tomu opilému hovadu pomáhá na nohy a tahá ho zpátky k hostinci. Skutečně? Skutečně to udělal? Vybral si Jariho?

Ne, nemám mu to za zlé.

Schovám dýku za opasek a usednu na zem.

Chytnu hlavu do dlaní a cítím se mizerně. To, co se dělo ještě před pár chvílemi kousek odsud, bylo pořád silné a živé. Alespoň pro mě. Kam by to došlo, kdybychom nebyli vyrušeni?

Trpká chuť na rtech po posledním škádlivém polibku a oheň v těle.

Zase na mě zanechal svou značku, aby mohl prchnout do noci.

S Jarim.

Ještě chvíli a zničí mě to. Příště nezaváhám. A to hovado zabiju!

***

Bez nálady se pomalým, plouživým krokem vracím zpátky k hostinci s rukami v kapsách. Mám chuť ponořit se do medoviny a zapomenout. Mám chuť jedno nevychované hovado naučit, kdy má jít jinou cestou, aby někomu nezkazil celý večer… Rukou vztekle udeřím do stěny hostince, hned potom toho zalituji, když mi rukou projde nesnesitelná bolest. Kopnu do prázdného sudu od medoviny. Kopnu do dalšího… Ano, mám vztek. Protože něco nového a nepoznaného bylo ztraceno! Něco, po čem jsem toužil, aniž bych si to uvědomoval! Něco, co by mě před pár dny ani nenapadlo, se pomalu rodilo! A pak přijde Jari a zase všechno posere!

Zabodnu dýku do země. Několikrát. Představuji si, že je to jedno nejmenované opilé hovado. Uspokojuje to mou chuť po krvi, vztek a potlačený chtíč. Rukou vytrhnu trávu a vycením zuby. Bohové mě opravdu musí nenávidět tolik, jako je nenávidím já. Ale proč mi sakra dělají takové naschvály, když už mi dávají špetku naděje?! Nenávistně vzhlédnu k nebi. Mám chuť křičet. Mám chuť prolít krev. Mám chuť se opít a zapomenout. Mám chuť okusit něco, co doposud mohl okusit jenom Jari… Aspoň na chvíli okusit tu zakázanou věc, kterou si musím pořád odepírat!

Svěsím ochable ruce.

K čemu mi byla všechna ta snaha?

Abych se dostal tak blízko a nechal si ho zase proklouznout mezi prsty?

Ne… Příště už nezaváhám. Příště už se nebudu ptát, když mi to nyní dovolil.

Příště už bude můj!

Za každou cenu!

***

Když si v moři zchladím hlavu a trochu se uklidním, zamířím zpátky k hostinci. Nejlepší bude se vyspat. Nebo se ožrat, abych zapomněl. Ale pro dnešek volím raději ten spánek. Pokud bude chtít Leif brzy zvednout kotvy, musím být ve střehu. A špetka spánku mi jenom prospěje. Všimnu si, že v jedné chatce hoří pochodeň. Kdo by v tuto noční dobu ještě svítil? Zalituji svého rozhodnutí, abych nakoukl dovnitř. Nechutné, tlusté prsty, které znečišťují tělo, kterého se dotýkají. Hnusná pracka, která brání tomu svůdnému hlasu volat o pomoc, zatímco przní tělo pod sebou. Měl jsem chuť tam vtrhnout, ale stalo se něco, co mě zarazilo.

Jari měl vždycky úchylku někoho s radostí škrtit. A když chtěl omotat smyčku kolem Gunnarova krku, sotva z něj slezl, aby vzal provaz a učinil své nechutné choutky skutečností, sám se stal obětí. Ani bych to nepostřehl. Vše se stalo během mrknutí oka. Najednou to byl Jari, kdo sotva popadal dech, když mu smyčka provazu brala poslední zbytky kyslíku v těle a stahovala se víc a víc. A Gunnarův pohled… byl chladný. Stejně chladný, jako při našem prvním setkání. A prázdný. Téměř bych ho nepoznával. Ani Jariho. Jako by se jejich role na chvíli prohodily.

Mohl bych na to zírat věčnost. Jari, skuhrající o pomoc, kdyby měl hlas. Gunnarův vítězný úšklebek, když mohl svého pána připravit o život. A nepochybuji, že by ho o něj s radostí připravil. Klidně bych mu odpustil, že mi sebral pomstu… Protože by ji vykonal určitě dokonale. Z mého pohledu. Jenže to by se nesměl probudit nějaký opilec ze svého snu. A jasně, že se nezajímal, co se stalo. Komu má pomoci? Komu budou věřit víc? Jasně, že Gunnar schytal ránu do hlavy pěstí. A o Jariho bylo postaráno. Trest Gunnara nebyla pouze jedna rána oním mužem. Sotva se Jari vzpamatoval, div z něj nevymlátil duši. Chtěl jsem vtrhnout dovnitř… a zabít Jariho… ale nemohl jsem. Kdybych tam nyní vešel, ten chlap by se postavil na Jariho stranu. Zadržel by mě. A Jariho malý mozeček by si možná mohl dát dvě a dvě dohromady. A Jariho rány by byly mnohem krutější. Sevřu bolestně víčka k sobě a odvrátím pohled úplně.

Omlouvám se, Gunnare.

Chci ti pomoct, ale nemohu.

Jen bych tvou situaci zhoršil…

Cítím se však mizerně. Mohu mu pomoci a přitom mám ruce svázané.

Proč mě Bohové tak nenávidí a přitom trestají ty, na kterých mi záleží?

***

Abych nemyslel na to, čeho jsem byl svědkem, soustředím svou mysl opět na jedinou osobu, která doposud pro mě znamenala celý svět a celou mou rodinu. Sleduji Leifa, jak spí, opojen medovinou a vínem. Pocit viny se snažím zakopat hluboko pod zem, když se mi nedaří usnout. S povzdechem nakonec vstanu, vymotám se okolo spících, nemytých těl až ven. Aspoň se ujistím, že… Že co? Že jsem zbabělec, co zaváhal, když měl příležitost? Nejistými kroky mířím ke stavbě, kde spí Jari, Gunnar a zbylí muži. Potichu otevřu dveře. Symfonie chrápání zůstane neporušena. Tichými kroky proniknu dovnitř. Zamrazí mě, když ho konečně uvidím. Netuším, co říct. I on mě jen mlčky sleduje pohledem. Nic mi nevyčítá. Dokonce se na mě i trochu usměje. Vztekem mi narůstá síla, když trhám otravné provazy, které Jari utáhl opravdu silně. Pomůžu mu na nohy. Když už rány a jizvy na duši nemohu napravit, aspoň se pokusím ty na těle trochu očistit vodou. Chci se zeptat, co se skutečně stalo, proč Jari tak vyběhl… a proč ho předtím tím provazem škrtil… V hlavě mám zmatek a mnoho otázek. Ale mlčím. Slyším jeho tichý, sípavý dech, a to je pro mě dostačující. I kdyby mi chtěl někdo dávat přednášku, že je to Jariho otrok, nezajímá mě to.

Pomůžu mu pomalu se usadit na kameny poblíž vody, než použiju kus své košile, abych mu aspoň trochu očistil rány. Nic neříká. Ani se na mě nedívá.

„Gunnare?“ oslovím ho tiše.

Po chvíli ke mně neochotně vzhlédne.

Přistoupím k němu o trochu blíž a přidřepnu si k němu.

Gunnar se nuceně usměje, ale hned toho zalituje, když mu čelistí projde bolest. „Chtěl jsem jen, aby na vlastní kůži pocítil svou medicínu,“ šeptá pomalu. „Nečekal to. A když měl po boku stejného bezmozkovce, tak se nemusím divit, že jsem dopadl takhle…“

„Promluvím s Leifem,“ začnu, ale on mě pohledem umlčí. K čemu mu budou Leifova slova, když jeho pánem je Jari? Nic by se nezměnilo. Leif už jasně své stanovisko ukázal, když neuznal Gunnara coby otroka. A když Jari tvrdí, že je to umělec (kterého občas opíchá nebo jinak zmrzačí), nemůže s tím nic dělat. A protože posádka si oblíbila Jariho až příliš, je jasné, že budou na jeho straně. A zbytečné hádky nebo vzpouru nechce ani on, ani já. Namočím svou košili do vody a opatrně mu přejedu po tváři. Zasyčí bolestí a ucukne. Když ho ovšem chytnu za ruku a jemně po ní přejedu palcem, trochu ho to uklidní. Už neucukne.

Chvíli to trvá, ale když skončím, zahodím kus hadru do moře. Stočím k němu pohled. Opět se na mě nedívá. Jeho mysl je opět na míle vzdálená. Usadím se vedle něj a znovu stisknu jeho ruku v té své. Uklidní mě, když cítím, jak mi stisk oplácí. Chvíli trvá, než se konečně uvolní, a unaveně se opře o mě. Jeho tělo hoří. A sám nevím, co se mu děje v hlavě.

Rukou mu opatrně vjedu do vlasů, přivře pod mým dotykem oči. Když párkrát ten pohyb zopakuji, usne jako malé dítě.

Nevadí mi to.

Když ho budu mít pod dohledem, budu mít jistotu, že žije.

***

„Cože udělal?“ zhrozí se Leif, sotva se uprostřed dalšího dne probudí s kocovinou, která z něj stejně rychle opadne, jako mu já oznámím ošemetnou událost ze včerejšího večera. A když neustále hlásá lásku k bližnímu svému, měl by přece použít i opačný význam těchto slov. Nenávist k bližnímu svému, který porušuje slova, která Leif tolik uznává. Nemůže to přece nechat bez povšimnutí. Nesmí. Jeho víra mu to zakazuje. Vidím jeho vnitřní boj, kdy sám neví, jak se rozhodnout. A přesto od počátku ví, jak se musí rozhodnout. Jinak mu nedám pokoj. Ví to. Stačí mu totiž jeden pohled. Dokázal ve mně číst už i předtím. Takže je mu jasné, že pokud Jariho nepotrestá on sám, udělám to já a s radostí. Podřežu mu hrdlo, nechám ho trpět, budu ho mučit, ponížím ho… a až bude škemrat o milost, nechám ho na pospas místní zvěři, aby ho roztrhala zaživa. Nic lepšího si nezaslouží. I Leif by musel tento trest uznat za vhodný! Leif ovšem mlčí a přemýšlí.

Snad se rozhoduje, zda mi věřit, či nikoliv.

Nepochybuje o mně, ale slova posádky mu mohla zatemnit mysl.

Nemusí věřit někomu, koho zná roky, když otcovi muži to s ním myslí dobře. Může mě tady kdykoliv nechat, zatratit mě, může mě kdykoliv i zabít a já nebudu moci říct ani slovo protestu. Ale pokud je to pořád ten samý Leif, kterého znám, bude chtít vše vyřešit slovy a vlídným chováním. Je to milující člověk. Člověk, který miluje všechny okolo a snaží se vidět jen to dobré v nich. Jako pravý blázen, křesťan.

Všimnu si, jak si pohrává se svým přívěskem kříže.

Jako křesťan nemůže vzít život někomu jinému, ale když to přikáže mně, jeho víra se na mě nevztahuje. Nebude to jeho hřích, ale můj.

Co na tom, že zemře někdo další?

Tohle bude ta nejpříjemnější vražda, kterou způsobím.

Pak mě může klidně cokoliv roztrhat zaživa a má duše se může smažit v Pekle.

„Promluvím s ním,“ rozhodne Leif nejistě.

Ale můj tvrdý, nekompromisní pohled mu však dává jasně najevo, že o slova tentokrát nestojím.

„Thorvalde, byl opilý,“ snaží se mi rozmluvit smrt v očích.

Nepomáhá to.

„Ujistím se, že se to už nestane.“

Nic mu na to neřeknu.

„Slibuji,“ položí mi ruku na rameno. „Pokud na svého otroka vztáhne ještě jakkoliv násilně ruku, postarám se, aby tady zůstal. Ale sám přeci víš, že Gunnara mu vzít nemohu. Je to jeho otrok, ať už ho tak nazývá nebo ho představuje jako umělce. Nemohu ho spasit, když sám nebude chtít. Pokud mi ovšem dovolí ho koupit, budu hřešit já…“

Propaluji ho pohledem.

„Domluvím mu,“ dodá ještě pevným hlasem.

„Směšná je tvoje víra, když ti nedovolí ani člověku vrazit pěstí do huby, když si to zaslouží,“ zavrčím podrážděně, když kolem něj projdu.

Trpká slova, která jsem nemyslel doopravdy. Slova, která nikdy nebudu moci vzít zpět. Neviděl jsem Leifovu snahu ani obavy o mě samotného. Nestaral jsem se o jeho myšlenky ani jeho víru. Chtěl jsem pomstu. A přitom jsem nevědomky křičel, aby mě někdo spasil dřív, než bude příliš pozdě. To Leif, na rozdíl ode mě, viděl. Viděl tu strmou cestu, kterou jsem kráčel sám po celou tu dobu. Modlil se hlavně za mou duši, která se už v tu chvíli smažila stejně v Pekle. Ale i přesto jeho modlitby byly vytrvalé a neustálé.

***

Propaluji Jariho pohledem, když mu Leif domlouvá.

Pochopitelně jsou to pro Jariho jenom křesťanské řečičky nějakého blázna.

Jari by si zasloužil dostat pěstí nebo dýku rovnou do srdce…

Ale jediný pohled Leifa mi zabrání, abych ho také potrestal.

„Chápu, Leife,“ pokloní se mu Jari uctivě, ten patolízal! „Slibuji, že už se to nestane. Včera mi medovina a víno pomátly mysl a smysly. Nepamatuji si nic z večera ani z toho, co se dělo poté, dokud jsem se neprobudil. A je-li mocný Bůh nad námi, přísahám pod Jeho jménem, že mé úmysly byly nevědomé a nemohl jsem jim zabránit.“

Takové kecy!

Ale bohužel, Leifa přesvědčí…

„Dobře,“ podvolí se Leif pod štěněcím pohledem Jariho. „Bůh tvou hrubost jistě omluví a uzná tvou vinu při smyslech pomatených vínem. Odpouštím ti. Popros i Boha o odpuštění a bude ti odpuštěno,“ káže mu, když před ním udělá ve vzduchu kříž a políbí ten na svém krku. Jari se mu zhluboka ukloní a šeptem souhlasí. Odříká nějaké křesťanské bláboly…

Ale když se Leif k jeho modlitbě připojí, vidím, že ten zmetek se dívá mým směrem, vysmívá se mi a vůbec neříká to, co Leif!

Skřípu zuby o sebe.

Tisknu dýku mezi prsty.

„Amen,“ pronese Leif hlasitě a otevře oči.

„Amen,“ souhlasí Jari, aniž by měl ponětí, co doposud měl říkat, „ještě jednou odpusť, Leife, mou nevychovanost a slabomyslnost.“

„V pořádku…“

„Neviděl jsi Gunnara? Chtěl bych se mu omluvit za své hrubé chování.“

Mám chuť se rozesmát na celé kolo. Leif pohlédne mým směrem. „Probuď Gunnara, že se mu chce Jari omluvit,“ přikáže mi.

„Ale kdepak, ať nevstává. Ach, Bože nade mnou, strašně se omlouvám. Zaveď mě k němu,“ prosí Jari pohledem Leifa a hraje si na neviňátko. A já z jeho hlasu slyším jenom posměch Leifovi a jeho Bohu. Být to na mě, už z něj teče krev jako z prasete!

„Moudré rozhodnutí!“ usměje se Leif. „Thorvalde, zaveď ho ke Gunnarovi. Ještě si musím promluvit s-….“

Už Leifa nevnímám. Chápu jeho snahu a uznávám ji. Dokonce rozumím i jeho víře, které je tolik oddaný. A zaslepený. Nebo je to možná jeho vlastní naivita. Každý by to totiž viděl od prvního pohledu - na Jariho žádná slova nezaberou.

„Správně, Thorvalde,“ otočí se ke mně s úsměvem. „Zaveď mě k němu,“ dodá chladným hlasem bez úsměvu, když je mimo Leifův dohled.

Bojuji sám se sebou. Ale pod dohledem Leifa se otočím na patě a odvedu ho do domku, kde jsem nechal Gunnara pokojně spát. A nepřímo mu slíbil, že mu pomůžu. Jak? Tím, že ho zase uvrhnu do náruče Jariho?

Mám se rozhodnout jako sobec a neuposlechnout Leifa?

Nebo zradit Gunnara a vrátit ho Jarimu, přestože se mi jen ta myšlenka příčí?

Bezmocně se kousnu do jazyka a každý krok je pro mě těžší a těžší…

Gunnare, proč jsi mi musel tak pobláznit hlavu?

Proč ti nemůžu pomoct?