Bohové Leifa opustili. Ať už ten jeho, nebo jakýkoliv jiný. Byl nyní stejný zaprodanec jako já. A my všichni s ním.
Z téhle výpravy jsme se neměli vrátit živí. Tak se Bohové rozhodli. Neboť zaprodanci a ztroskotanci naleznou slávu pouze v Pekle.
Ale zmetci se spletli.
***
V rukách bouře jsme se nebezpečnými proudy dostali mimo kurz. Nikdo se už nesnažil loď ovládat. Smířil jsem se tehdy, že tu noc nejspíš všichni pochcípáme na moři jako krysy. Třeba si někdo někdy vzpomene na syna Erika Rudého, toho blázna, co neuměl brát život. Toho blázna, co se snažil změnit kurz a přemluvit tak rozbouřené moře, aby nás pustilo dál, do neprozkoumaných končin. Toho blázna, co se mu všichni vysmívali, protože byl od počátku prokletý jménem svého otce. Toho blázna, co od něj všichni očekávali velké věci, které nebyl předurčen splnit.
Ale nikdo si nevzpomene na nás. Ostatní jsme jen hlupáci, co se k němu v rozmaru přidali. Někteří s vidinou zlata, jiní čistě pro možnost zapsat se do historie. Jiní neměli jinou možnost, když je Leif vykoupil z vězení, aby tam neshnili. Nabídl jim tak práci, jídlo a dobrodružství, na které nezapomenou, jestli během něj nechcípnou. Ponurá nálada nepanuje jen na obloze, panuje i mezi muži na lodi. Dlouhou dobu jsme neviděli pevnou zem, většina z nich ještě delší dobu ženské tělo. Někerým to leze i na mozek a pohrávají si s myšlenkou, že snad skočí do moře a jako ta největší paka budou na dně hlubin oceánu hledat mořské panny.
Kocábka se taky tváří, že ‘eště tak tucet ostrých, velkých vln jí vrazí do boku a rozpůlí se. Ušetří nám tak čas a trápení. Posledních pár dnů známe jen slanou chuť. Když Vás během pár okamžiků srazí vlny na kolena, máte tu břečku v hubě neustále.
Ale tou Leifovou posedlostí a vírou, že tam někde na konci světa leží nějaký Nový svět, neobjevený svět, oslepení slibem nevídaného dobrodružství a touhy, se přesto plavíme kupředu. I když slunce dávno nad námi zapadlo a divoké moře otvírá svou náruč, aby nás všechny spolklo.
Ohlédnu se zrovna směrem k Leifovi, abych se ujistil, že ještě pořád může vyřvávat své nesmysly a případné rozkazy. Provaz ho jistí, takže s ním vlny prozatím ani nehnuly. Horší to bude, až začne povolovat. Leif křičí, co mu na mysl přijde, aby nepřišel o rozum. Šílený kapitán lodi nehledí na to, že plujeme v kruzích donekonečna a země v nedohlednu. Nesmyslné rozkazy se předávají od huby k hubě, nikdo neví, co ještě udělat, aby naši loď zachránil před dnem oceánu. Všimnu si Gunnara, který spolu se dvěma dalšíma vylévá vodu z věder zpátky do moře, marně. Zkontroluju mokré provazy ještě jednou. Přijít o plachtu v tomhle nečasu by znamenalo smrt. Ale i na tu nejspíš jen všichni dychtivě čekáme, aby to skončila za nás.
Díky další nečekaně velké vlně skončím ksichtem napřed na palubě. A když se mi povede dostat se na kluzké podlaze lodi zase na nohy, jedno z lan se uvolní a rovnou mě šlehne. Hezká čelovka. Až se mi zatočí hlava. A mohu poděkovat další vlně, že div nepřepadnu přes palubu. V tu chvíli mě někdo popadne za límec a smýkne se mnou zpátky. Oba sletíme na zem, až se voda rozšplouchne. Hned se ohlédnu a jasně modré oko kolem mě jenom propluje. Vidím, že zase bere vědro, co předtím zahodil, a opět se dal do práce s nadbytečnou vodou na palubě. Shrábnu přebytečnou vodu z ksichtu a konečně se zvednu. Zkontroluju nejprve Leifa – pořád žije a řve ty své nesmysly.
Nejsem jediný, kdo si všimne blížící se masivní vlny. Postřehnu, že se loď pomalu stáčí víc na stranu. Je to zbytečné, Leife. Téhle neutečeš.
„Chytněte se něčeho!“ slyším jeho hlas, zatímco se všichni i bez jeho rozkazu vážou k lodi nebo se modlí, aby se nám vlna vyhnula.
Gunnar vyhodí poslední vědro vody a zamíří k boku lodi. Hodím po něm lano v půli cesty, aby si ho uvázal kolem těla. Když doběhne, pevně ho utáhnu.
„Kolik hádáš?“ zeptá se s úšklebkem, zadýchaný.
„Dva nebo tři,“ řeknu. Při takové velké vlně jsem ještě optimista.
„Já říkám nikdo.“
Pohlédnu na něj. „Blázne.“
„Potřebujem‘ chlapy, aby tuhle kocábku uřídili. Každý má svý místo. Moře je nesmí pohltit,“ vysvětlí mi s úšklebkem.
Když se však masivní vlna blíží, musím uznat, že mám nahnáno i já. Pořád se zvětšuje. Budeme rádi, pokud to loď přežije.
„Leife!“ zařvu jeho směrem. I na tu dálku vidím pohled v jeho očích. Strach? Beznaděj? Ne, šílenství. Usmívá se i smrti vstříc.
Ucítím Gunnarovu ruku, kterak se loktem zahákne o ten můj. Pevně se zapřu proti boku lodi a nepouštím lano kolem pasu. Ujistím se, že nepřepadne, když mi bude taky krýt záda.
„Pořád sázíš na nikoho?“ rýpnu si, když nám vlna pomalu dýchá na ksicht.
„Nikdo,“ řekne Gunnar odvážně, ale jeho stisk loktu zesílí.
Potom se na nás vlna sesune.
***
Někdo na mě chrstne tu odpornou slanou břečku. Sotva z plic vykašlu její přebytek, zhluboka se nadechnu. Měl jsem za to, že jsem tentokrát fakt zemřel. Překvapeně zamrkám a pomalu si křupnu v krku.
„Už jsem měl obavy, že fakt budeme mít ztráty,“ slyším jeho posměšek.
Pevně zavřu oči a vzhlédnu k němu. Blbý nápad, musím je hned zavřít a otravné slunko zakrýt rukou.
„Chtěli tě hodit do moře, žes‘ chcíp‘,“ vysvětlí Gunnar, když odloží vědro, a slyším řechot ostatních chlapů. „Taky ses dlouho neprobouzel.“
„Co?“ zeptám se zpomaleně. Asi mám ještě vodu na mozku. Nebo v uších. V uších byla, mrcha! Zatřepu hlavou na stranu, abych ji ze sebe dostal.
„Naše sázka,“ připomene mi a natáhne ruku před sebe. Uvědomím si, že nás strhla vlna, ale co se dělo dál, si nepamatuju. Ale přísahám, že jsem měl pocit, že tentokrát to fakt byl můj konec. Vlna mě totiž přehodila přes palubu a jen díky provazu jsem nesletěl do oceánu. Ale kocábka to přežila, to mě zaráželo nejvíc. „Leif je fakt machr,“ dodal Gunnar a já si všiml, že se mu v oku blýská něco, co doposud nikdy. Obzvlášť, když šlo o Leifa. Respekt. Ten druhý magor byl pořád přivázaný ke kormidlu a nyní jen dohlížel, že klidné moře nás nese tam, kam má, ale sotva stál na nohách.
„Stejně jsme neřekli, vo co se vsázíme,“ připomenu mu a sundám ze sebe mokrý provaz. Neohrabaně se dostanu na nohy, podlaha je pořád kluzká. Když vidí, že jeho pomoc nepotřebuju, lehce nesměle se narovná a ustoupí o krok dozadu, abych mohl projít. „Ale i tak díky,“ dodám, i přes tu svou pitomou hrdost.
„Nevím, o čem je řeč,“ řekne s pohledem stranou, jakoby to nic nebylo.
Ale mně bylo jasné, že když jsem přepadl přes palubu já, on měl také namále. Takže mě musel vytáhnout sám, protože nás držel jeden provaz. Mohl mě kdykoliv odřezat a provaz znovu přivázat k boku lodi. Proč tak neučinil? Na moři jede každý sám za sebe. Že by snad splácel svůj dluh z dřívějška? Blbost.
***
Přestože se moře uklidnilo a bouřka přestala, nastal druhý problém. Zasrané slunko nám všem začalo lézt na mozek. A bezvětří bylo jen naším dalším rozsudkem.
Otupěle čumím na oblohu bez mraků a přeji si, aby nastala už tma. Kolik dní jsme už strávili téměř bez pohnutí? Napospas klidnému moři a smrtícímu slunci? Leif odmítl použít pádla, abychom se horkem neunavili nebo nezešíleli. Tak budeme čekat na vítr, který nikdy nepřijde. Největším dopadem na morálku byl náhlý nedostatek vody. Bez jídla se obejdete, ale bez vody chcípnete. Nikdo nebude pít slanou břečku. Protože s tím Leif počítal, hned první den zabavil zásoby vody a všem poctivě dával stejné porce. Měl z nás překvapivě největší morálku. Musel mít. Když kapitán lodi začne šílet, odsoudí celou posádku. Jeho klid mě znepokojoval. Jeho lhostejnost vůči prosbám o další vodu mě však uklidňovala.
„Kdo chce víc vody, musí mě zabít. Ale pak pochcípáte všichni na votevřeným moři,“ řekl první den. A i když některým hráblo, aby to zkusili, ostatní je zastavili. Uvědomovali si totiž v tu chvíli, jak je Leif podstatný pro jejich přežití.
„Proč nemůžeme pádlovat aspoň v noci?“ zeptal se Gunnar jednou.
„Abychom ztratili směr?“ opáčil Leif a tím utnul všechny otázky tohoto typu.
Jen z povinnosti si setřu pot a odfouknu. Hlídám si svý místo ve stínu jako podrážděný psisko. Ale to dělá každý, kdo měl rozum a zavčasu si nějaké takové našel. Občas si místa ve stínu nedobrovolně ostatní vymění, ale u mě nepochodí. I kdybych je měl zmrzačit nebo zabít - na mé místo se nedostanou, pokud oni nezabijí mě. Hodně štěstí těm bláznům!
Ano, taky šílím z toho vedra.
***
Krizová situace se naštěstí vyřešila po čase za nás. Nikdy jsem snad vítr neuvítal raději. Chybělo velmi málo a Leif by nejspíš měl co dělat se vzpourou. Nebudu lhát, že bych možná náhodou nebyl v jejím čele. To věčné nicnedělání, horko a dusno vám totálně odrovná a časem roztaví mozek. Takže když se konečně do stěžně opřel vítr, všichni jsme ožili. Nemeškali jsme ani vteřinu. Co kdyby to byl jen chvilkový vítr? I ten se počítá. Tak dlouho, dokud se hýbeme, žijeme.
Leifa opět ovládlo šílenství. Křičel rozkazy jeden za druhým. Prý jsme ztratili až mnoho času na jednom místě a musíme dohnat ztrátu. Kam se vůbec ženeme? A má to hnaní se vůbec smysl? Nechci být ten, co mu zkazí radost a připomene mu slova o soutěsce toho jednoho tupce. Nikde nevidím žádné skaliska ani soutěsku. Nejsme mimo směr? Nebo jsme zabloudili a Leif je ztracen a jen si to nechce přiznat?
Samozřejmě, až se někdo bude historie ptát, tyto věci se zapomenou. Vždy se objevy musejí ulehčit.
Severní vítr nás hnal kupředu.
Až dokud jsme nezaslechli slova, na která jsme všichni netrpělivě čekali už po mnoho dní. Slova, která nám měla změnit život.
A z Leifa učinit objevitele.
***
„Země na obzoru!“
Jednoduchá tři slova.
A přitom jsem věděl, že se všem v tu chvíli začala vařit krev v žilách.
Ty dny na moři měly konečně přinést ovoce!
Leif ihned přikázal stáhnout plachtu.
Loď se pomalu zastavila a jen se kolébala ze strany na stranu díky vlnám, co jí narážely do boků.
„Proč nejdeme na pevninu?“ slyšel jsem jednoho z těch hloupějších se ptát. Rozesměju se. Všichni, až na Leifa, se na mě podívají.
„Chceš snad všechny zabít?“ zeptám se klidně.
„Cože?“ zavrčí podrážděně.
„Má pravdu,“ zarazí ho Gunnar. „Kdybys tam šel hned, mohlo by tě cosik zabít. Proto je lepší vyslat malej člun, aby to tam vobhlídlo pár lidí.“
„Chytrej,“ pronesu sarkasticky jeho směrem.
Nic nahlas neřeknu, ale tajně doufám, že budu mezi těmi lidmi. Musím na pevninu. Jinak na palubě zešílím. A je mi jasné, že Leif bude první z těch magorů, co se požene na pevninu dobrovolně.
***
Člun narazí na kamenné pobřeží. Jako první si všimnu šedivých kožichů polárních lišek. Tmavé oči mě bystře pozorují, když jako první sestoupím ze člunu na kameny a rozhlédnu se kolem. Nikde nic není. Jen samé šutry. Doslova.
Polární lišky nejsou tupé, budou si udržovat odstup. Maximálně se budou snažit ukrást nějakou zdechlinu.
Nakonec jsem Leifa přemluvil, aby zůstal na lodi a čekal, až co mu podáme za zprávu. V člunu spolu se mnou byli ještě tři další chlapi. Ani jeden se neměl vyrazit kupředu jako první. Jistě to nebylo kvůli liškám, co nás v menším počtu pozorovaly zpovzdálí. Dvě z nich seděly, ostatní byly v pozoru a ani jeden tvor z nás nespouštěl oči.
Kameny se mi rozbíhají pod nohami. Chůze je trochu těžší, než jsem čekal. Sotva však spočinu na pevnější půdě a rozhlédnu se, mohu si jen potvrdit myšlenky Leifa.
Neobyvatelná půda, všude jen samé kameny.
Leif není moc spokojený s naší zprávou, že v okruhu několika kilometrů byly jen samé kameny, ani stéblo trávy.
Vidím v jeho očích zklamání.
O téhle zemi jistě nesnil.
„Musí tady být i něco víc. V dáli vidím zbytek země. Táhne se dál. Je to obří země,“ trvá Leif na svém. Znovu pohlédne na neobyvatelnou zemi před sebou. Očima těká sem a tam. Ruce má pevně sevřené. Skoro bych v něm nyní viděl Erika, odhodlaného a tvrdohlavého se nevzdat, dokud nedosáhne svého. „Plujeme dál!“ vydá konečně rozkaz.
„Napnout plachtu!“ zakřičí Gunnar na dva muže u stěžně.
„Něco tam je, Thorvalde,“ osloví mě Leif, když zůstane stát vedle mě, sotva se loď začne znovu hýbat kupředu.
„Ale co? Neměli bychom se toho spíš bát?“
„Ne.“ Leif zakroutí hlavou několikrát rychle do stran. „Ne, Thorvalde. Tohle není ta země, co Björni popisoval. Tohle není náš cíl. Něco tam je. Něco, co by mohlo být naším novým domovem. Něco velkolepého.“
V očích má šílenství a dychtivost objevovat.
Nebojí se riskovat.
To je Leif, syn Erikův.
Odhodlaný učinit i nemožné, aby každý uvěřil, že měl pravdu, byť se vydal zde na základě opilecké báchorky jednoho nýmanda.
Tuto zemi pojmenuje Helluland, zemi plochého kamene.
***
Severní vítr se opět opře do naší lodi. Táhne nás kupředu. Míjíme hromadu placatých, rovných kamenů. Zdá se, že tato země opravdu nebude obyvatelná. A možná ani zbytek, který prozatím mizí v mlze před námi.
Jsem vyveden z omylu, když po velmi dlouhé době konečně spatřím něco jiného, než kameny.
Lesy!
Hromadu stromů. Husté lesy. Trávu. Zhluboka se nadechnu nosem. Ta vůně mi chyběla, a přesto je tak divně cizí.
Pobřeží bylo poseto bílým pískem.
Bylo tak zvláštně povědomé a také naprosto cizí.
Nyní Leif rozhodl, že na pobřeží půjde. Snad cítil v kostech, že nalezl to, co hledal. Vydal jsem se proto opět v malém člunu čítající pět mužů vzhůru ke břehu. Leif nechal loď na pospas těm maniakům. Už se ale nejspíš nebál, že by mohli odplout bez něj. Ne nyní, když viděli stejně jako on konečně nějaké ovoce našeho blízkého budoucího objevu.
V tu chvíli, když jsme sestoupili na pobřeží a vydali se objevovat tamější lesy, jsme netušili, že za necelých sedm, osm let se zde vydá někdo další. Další blázen, jako je Leif. Thorfinn Karlsefni se zde utáboří, s muži a ženami a přečkají zde krutou zimu.
Leif unešeně osahává téměř vše, co může, nehledě na to, že to může být jedovaté nebo škodné. Ale nic nezkouší. Kůru ani listy, jak má ve zvyku, nežvýká na ochutnávku. Přesto se užasle rozhlíží kolem sebe a na tváři má šílený, spokojený úsměv.
Ten se mu ovšem vytratí, když se vrátíme zpátky k našemu člunu. Zastaví se s nohami v písku. Otočím se k němu a po chvíli i ostatní postřehnou, že Leif váhá.
„Leife?“ oslovím ho.
Znovu zakroutí hlavou rychle do stran. V očích se mu zase zračí šílenství, které mě mírně poleká. Snad nechce ještě dál?
„Thorvalde,“ osloví mě a popadne mě za ramena. Nečekám to, tak o krok ustoupím, abych neztratil rovnováhu. Ruka mi přitom nevědomky sklouzne k dýce. „Thorvalde. Už jsme tak blízko,“ šeptá a já mám pocit, že mluvím s pomatencem, než s Leifem. „Už jsme tak blízko. Musíme ještě dál! Dál na jih. Cítím to,“ řekne a zhluboka se nadechne nosem. Pomalu vydechne ústy a zavře přitom oči. „Cítím to!“ zopakuje a zatřese se mnou. „Cítíš to taky?“
Na jeho šílenství nemám lék ani odpověď.
Jenom: „Dobře. Poplujeme dál.“
Tuto zemi dále Leif pojmenuje Markland, zemi lesů.
***
Leif vydá dodatečný rozkaz. Až poplujeme zpátky, vezmeme pár stromů zpátky do naší země. Putujeme dál na jih. Morálka všech se změnila. Nyní jsme skutečně něco našli. Objevili. Vrátíme se s podrobnou mapou, kterou Leif stvoří. Nebo se bude vyprávět historka, jak jsme se sem dostali. A všichni budou vědět, že posádka Leifa Erikssona nebyla jen plná budižkničemu a snílků, že jsme opravdu něco našli. I mně těší Leifův úspěch, ale trápí mě ta jeho posedlost v dalším putováním na jih.
Přestože Leif měl šířit křesťanství, nyní byl ztělesněným ďáblem.
Hnal loď stále dál a dál.
Nikdo jsme netušili, kam se řítíme, ale následovali jsme ho. I kdyby na konec světa nebo do hlubin pekla.
Leif nelhal.
A to nám stačilo jako důkaz, abychom se hnali spolu s ním za něčím, co nemuselo existovat.
***
Uběhly dva dlouhé dny. Ani na okamžik jsme nepolevili a hnali se kupředu.
Leif nám říkal slovo od slova, co mu Björni popsal. Jeho šílenství se pomalu přenášelo na posádku. Dokonce i Gunnar začal věřit povídačkám o další neobjevené zemi, která by se mohla stát naší osudnou.
Když jsme se vylodili na břehu, zima se jen stěží ozývala. Nemrzlo, to bylo dobře. Led by nám cestu velmi znepříjemnil.
Leif šílel.
Sotva se dotkl země, div trsy trávy nevytrhl násilím.
Byl už tak blízko. Tak blízko, aby se zapsal do dějin lidstva.
***
Pozoruju ho.
Zhluboka se nadechne nosem.
„Leife? Je to to místo?“ zeptám se. Ohlédnu se a vidím Gunnara, kterak chytá naše zásoby, co mu někdo hodí z lodi. Je nám jasné, že tady nějakou dobu zůstaneme. Leif se odsud nehne.
„To ještě nevím,“ ozve se Leif po chvíli, náhle jaksi zklamaný.
Snad čekal lány vinné révy, chvalozpěv na jeho jméno, plno zvířat, připravená pro něj zemřít jako jeho kořist, a nebesa otevřená s cestou vzhůru jenom pro něj za jeho objevy.
***
Jsem to já, Gunnar a jeden muž z posádky, Tyrker, kdo následujeme Leifa do hlubin neprozkoumané země, zbytek vytvoří tábor. Je nás málo, říkáte si? Ani bych neřekl. Někdo musí hlídat loď. Někdo musí vytvořit tábor. Takže je jasné, že jenom hrstka, v čele se šílencem, může jít kupředu objevovat neznámou končinu.
Leif jde jako první, ale já se mám na pozoru hned za ním, připravený zneškodnit vše, co se tady přichomýtne a chtělo by Leifa ohrozit.
„Leife? Co uděláš, až se vrátíš domů?“ zeptá se najednou Gunnar.
Leif má ovšem úplně jiné starosti, než přemýšlet, co bude, až tady, v této nové zemi, kterou našel a nyní prozkoumává, nebude.
„To je zbytečné, Gunnare. Teď je mimo, šplouchá mu na mozek,“ upozorním ho.
„Právě proto by se měl dostat zpátky na zem.“
„Nech ho. Vo tomhle snil.“
„Na to mu seru. Plahočili jsme se sem dlouhou cestu. Snad mám právo vědět, proč? Jenom proto, že si pošuk chtěl splnit sen? Ne, je za tím něco víc, že ano?“
„Hele, mladej, sklapni,“ upozorní ho Tyrker nevrle. Nejraději by byl na pobřeží a nejspíš chlastal s ostatními a strachuje se, že začali bez něj.
Nyní se Leif zastaví, ale v očích má pořád šílenství. Neposlouchá naši konverzaci. Přejdu k němu a chytnu ho za rameno.
„Leife,“ oslovím ho. „To pro dnešek stačí.“
„Ještě ne,“ řekne, jakoby mě neviděl.
„Leife.“
„Ještě ne.“
„Mluví z hladu,“ usoudí Gunnar cynicky. Otráveně na něj pohlédnu. Má možná pravdu. Ale chápu Leifův pohled a zoufalství.
„Jsme blízko,“ oznámí nám Leif, zatímco ho pomalu otáčím směrem zpátky k táboru.
„Ano. Ano, jsme blízko,“ ujistím ho, když ho poplácám po rameni a nutím ho, aby šel zpátky, zatímco se on pořád ohlíží přes rameno.
„Cítíš to, Thorvalde?“
„Ano, cítím, Leife.“
„Opravdu?“
„Ano, opravdu, Leife.“
Co mám říct šílencovi, když je tak blízko svému bláznovskému zlatu?
***
„Pro dnešek to stačilo, Leife,“ uzemním ho jedním povedeným hmatem.
„Ne!“ brání se jako dítě.
Nerad to dělám, ale stačí jedna rána a on se dobrovolně odebere do říše snů, k pobavení zbytku posádky.
„Nebuď na něj tak tvrdej, Thorvalde,“ zachechtá se nejstarší člen posádky.
„Musí, jinak by ten magor šel hledat bludičky i v noci,“ zachechtá se opilý Tyrker. „Tos ho měl vidět, jak ho Thorvald musel tahat zpátkejc!“
Odtáhnu Leifa stranou a přehodím přes něj plášť. Bude jistě spát až do pozdního rána. Lépe pro něj, dnes večer se prospí, zítra může zase objevovat, za světla.
Usadím se k ohni vedle Gunnara. Na lodi toho moc nepronesl skoro po zbytek cesty. Nebo jsme se navzájem vyhýbali tomu druhému. Oba si uvědomujeme nebezpečí, které je kolem nás. A přesto z hlavy nemůžu dostat tu noc.
„Zapomeň na to,“ pronese najednou, jakoby mi četl myšlenky. „Bude to tak lepší pro oba. Nebo ti snad nevadí se navzájem mučit?“
„Nemuseli bychom se mučit. Stačí jenom zmizet.“
„Nejsou tak mimo, aby si nevšimli, že jsme zmizeli společně nebo odděleně.“
Po delší době spolu mluvíme a on je ostrý jak břitva. „Tak řeknu, žes chtěl zdrhnout.“
„Tak pitomí nejsou. Ale bejvalého otroka by s radostí za útěk podřízli.“
„Myslím si, že je všem jasný, že ‘si právoplatný člen posádky.“
„Všem?“
Ta jeho ironická poznámka mě sere. Jasně, že ho tak beru nejspíš jen já a Leif, zbytku je to u prdele. Jen plní rozkazy, protože je Leif uplatil nebo chtějí něco z téhle země a objevu pro sebe.
„Jak myslíš,“ řeknu jen a vstanu od ohně. Ostatní po mně jen střelí pohledem, ale dál se věnují něčemu, co zrovna Tyrker vypráví, takže je jim jedno, že se od ohně vzdálím. Myslí si, že jdu zkontrolovat Leifa. To ano, ale v hlavě mám i něco jiného. Ujistím se, že dýchá, a potom se od něj vzdálím. Díky měsíci vím, kam jdu, ale i tak párkrát zakopnu o šutry nebo kořeny stromů.
Když jsem dostatečně daleko od ohně a všeho toho povyku, sednu si na kámen a vyčkávám. Vím, že když budu trpělivý, dočkám se. Tak jako Leif.
Není třeba nikam spěchat.
***
Vzhlédnu, když uslyším prasknutí větve. Ze tmy na mě svítí modré oko a to hnědé je jako jeho věrný stín. Počkám, až Gunnar dojde až ke mně.
„Nechtěls‘ zapomenout?“ zeptám se jen.
„Ne, ale pro tebe by to bylo pohodlnější.“
„To by bylo.“
„Takže?“
Byla to příliš dlouhá doba. Nyní ho mám tady u sebe, jenom pro sebe. A přesto nevím, co dělat. Jedno ale vím. Chci ho.
Popadnu ho za špinavou košili a zmocním se jeho úst v hladovém polibku, který mu sebere dech.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 2
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.