Upřený pohled masožravého, hladového ptáka. To opravdu nechcete vidět, sotva se probudíte s bolehlavem. Otravné, smrtící paprsky se vám propalují do těla a zlehka ohřívají maso pro svého brzkého strávníka. Jaká škoda pro něj, že bude stejně hladovět, dřív nebo později taky zemře a stane se potravou pro jinou bestii.

Bylo mi deset, kdy jsem poprvé zemřel. Člověk si říká, že za drobnou krádež pro dobro matky by to mohli ti nafoukanci přehlédnout, ale ejhle - i ten kus žvance jim je sakra dost dobrý důvod, aby zabili malé děcko. Jaká smůla pro ty parchanty, že jsem to přežil. Pár říznutí na těle od meče, ale i tak se mé tělo odmítlo vzdát. Nikoliv bez boje. Pod rouškou noci to byli nakonec oni, kdo zařvali naposled! Nebyli však jediní… I já tehdy přišel o něco velmi drahého.

Slyším hlas hladového mrchožrouta, který mi krouží nad hlavou a občas tak přerušuje oslepující slunce.

Tak mě napadá - kde bych měl začít? Má vůbec můj příběh nějaký pořádný začátek? Však stejně za chvíli zase zhebnu, takže můžeme začít, až si na mě smlsne ten pták. Nebo mě dřív rozcupe jiná šelma, která se sem vleče. Slyším její pomalý, nejistý krok. Tichý dech. Není si jistá, zda jsem už chcípl nebo ještě mám v sobě zbytek života, který by ji mohl stát ten její.

Mám vám trochu osvětlit situaci? Řekněme, že dostanete zakázku, kterou poserete. Solidně poserete. Takže je vám jasný, co se mi stalo a proč. Znal jsem rizika, a přesto jsem se do toho pustil. Vždyť stejně jen tak nezemřu. Nejhorší na tom ale bylo, že mě ten bídák opil, abych se prý naposledy pořádně pobavil. A pokusil se mě zabít ve spánku. Pak vzal roha. Musím se ušklíbnout. Ne, opravdu. Baví mě, jak je každý velký hrdina, když ho nikdo nevidí… ale až si přijdu pro pomstu, bude se schovávat matce pod sukní!

Zavřu oči, když slyším blížící se šum křídel. Ách, pan ptáček se konečně uráčil, že si ze mě ukousne dřív, než se do mě zakousnou tesáky blížící se šelmy. Jen matně vidím, že se jedná nejspíš o lišku. Mrchožrout se rychle do mě pustí. Nemám mu to za zlé. Pokud mu posloužím, jako jídlo, nebude se na mě potom zlobit, až skončí stejně!

Netrvá dlouho a lišák podrážděně zavrčí. Nějaká polozdechlina se odvážila na jeho úlovek sáhnout před ním? S úsměvem sleduji, kterak trhá tolik odvážného ptáka na kusy, škube z něj peří. Chvíli ho ještě dusí, než pohlédne zářivýma očima na mě. Lišky jsou fantastické bytosti. Vychytralé, říká se. Nikdy si nemůžete být jisti, co vám způsobí. Prokousne mi hrdlo, aby mě zbavil trápení? Ne, tenhle lišák je skutečně chytrý a vnímavý. Vidí, že pořád ještě žiju. Nechá mě trpět. Usadí se vedle mě a bedlivě mě pozoruje. Snad si vychutnává okamžik nadvlády.

Mít ještě cit v ruce, aspoň bych se rozmáchl pěstí nebo něco, abych ho od sebe odehnal. Lišák přesto trpělivě vyčkává na svou šanci, až zemřu. Masa ze mě bude jako pro velkou hostinu. Neboj se, chlapče, už to mám za pár. Mlsně se olizuje, zatímco čeká. Kdo si počká, ten se dočká. A já cítím, že mi zbývá už jen pár chvil života.

K čertu s Leifem, synem Erika Rudého! K čertu s celým snem o Vinlandu! K čertu s Norskem, hrdou to zemí, kde se rodí hrdí bojovníci, přezdívaní vládcové moří, Vikingové. Místo, kvůli kterému jsem už tolikrát zemřel a znovu se zrodil.

Kdybych se nikdy nezapletl s tím plavovlasým dobrodruhem…

S myšlenkou na nezvyklé dvoubarevné oči (modré a hnědé) vydechnu naposledy.

***

Jak jsem podotkl už předtím - není to poprvé, co jsem zemřel.

Zpočátku to vypadalo, že opilí majetní muži se jen neuměli pořádně trefit do krku nebo pod žebra nebo do boku, když se bavili mučením desetiletého otroka. Ale když se nad tím zamyslím pořádně; oni se trefili. A sakra dobře. Pamatuji si, že krev ze mě tekla jako z právě poraženého vola. Kopance a rány pěstí jsem přestal vnímat. Naštěstí jsem ztratil vědomí příliš rychle. Byl jsem slabý děcko. Tehdy. Desetiletý harant, co vám ukradne maso. Jasně, že budete nasraní. Hlavně, když masa je nedostatek. Zima je krutá všude okolo. A nechcete živit krky navíc. Tak se jednoho prostě zbavíte.

I pro mě samotného bylo překvapení, když jsem se ještě před východem slunce s trhnutím probudil. Nemyslel jsem si, že se ještě vzbudím. Vždyť se mi už málem zjevoval Odin, Všeotec, už jsem viděl jeho havraní posly, jak si jdou pro mě, nebo jak mě trhají jeho vlci, aby se najedli. Otupěle jsem hleděl na rozzářenou noční oblohu, tělo plné bolesti a na tváři zaschlá krev z nosu a úst. Když jsem přejel po svém těle, zjistil jsem, že mé rány jsou pryč. Špatný sen to nebyl, ty rány byly pořád cítit, byť nebyly viditelné ani hmatatelné.

***

Zabít chlapa v deseti, hlavně když moc zkušeností s bojem nemáte, byl pro mě obtížný úkol. Ale vztek, chuť po pomstě a nenávist mi stačily k tomu, abych bodal jako šílený. Tak vyhasl první život hajzla, co mě zabil. Když jsem se hnal do druhého pokoje zabít dalšího, nepřemýšlel jsem nad tím, že pořád žiju, že mé rány záhadně zmizely. A hlavně, že mířím tak přesně. Proč se nad tím taky pozastavovat? Žiju. A to bylo hlavní. Žiju, proto se mohu nyní pomstít!

Zabít chlapa v deseti - nemorální? Kdepak. Nejsilnější přežije. Doposud jsem jen zabíjel zdejší zvěř, abych se uživil, nebo když mi to bylo přikázáno chlapem, co mě a mou matku vykoupil z otroctví, abychom se stali jeho majetkem. Nebyl to špatný chlap, dokud mu nezačalo šplouchat na maják. Matka měla štěstí - upoutala ho svým tělem. I po třech dětech byla pořád kus ženský. Bohužel, mou starší sestru zabili, když ji znásilňovali na lodi, má druhá sestra zemřela týden po porodu. Matka se ovšem nevzdávala. Vždycky říkala takový ty naivní kecy, že když vydrží ponížení, které jí způsobuje ten chlap v posteli, aspoň nebudu dělat ty nejodpornější práce. Však ji Všeotec ochrání… Přitom si ji ten chlap jenom vydržoval, jako jednu ze stáda jiných nadržených kurev kolem sebe.

Matka to neviděla. Žila v jakési představě, že ji opravdu miluje, stejně jako ona miluje jeho. Byl na ni smutný pohled.

Zešílela. A našeho pána přestala zajímat. Pracovat nemohla. Byla tak křehká, že by neunesla ani sedlo na koně. Vydržovat hladový krk navíc, co dělá hovno? Ale kdeže! Kdybych si nevzal na starost i její část práce, ten chlap by nás oba s radostí zabil. Nač živit dva životy, které mu nijak neprospívají? Když si s ní už nemůže užívat, proč by vydržoval jejího syna?

***

V duchu jsem zanadával, když jsem bodl do druhého chlapa, pořádně. Nebodl jsem přímo do srdce a ten všivák vykřikl. Druhé bodnutí ho naštěstí umlčelo. Ale tím prozradil, že se něco děje. Nečekal jsem. Sotva se otevřely dveře, aby ospalí muži nakoukli dovnitř - že ženská zdejšího pána občas omylem ukousla ptáka nebo jinak zranila nějakého nocležníka zde, nebylo neobvyklé. Ale určitě ten vepředu nečekal, že proti němu vyběhne děcko s nožem v ruce a trefí se mu přesně do boku. Vím, kam mířit. Mám zkušenosti. Zvířata mají sice orgány rozmístěné jinak, ale s trochou představivosti si dokážete poskládat i vnitřek člověka.

Životodárná tekutina se mi vsála do kůže. Odin se musel radovat, musel mě chválit, že tak snadno zdolávám tyhle neschopné bojovníky. Vikingové? Hrdinové moří? Spíše banda ochlastů, které dokáže zabít i děcko!

Nečekal jsem a rychle jsem se nožem rozehnal znovu. Po chvíli dopadlo na zem další tělo.

Zbývá poslední muž, který mě chtěl zabít. Můj vlastní pán.

Nemůže mi vyčítat, když ho nyní zabiju na oplátku.

Oko za oko.

***

Smůla mě ovšem dostihla, když jsem našel jeho ložnici prázdnou. Nevadí, najdu si ho později. To jsem si myslel. Když jsem utíkal vzbudit matku, abychom využili paniky a utekli, polil mě chladný pot, sotva jsem dorazil do stájí, kde jsme spávali. Hnul se mi žaludek. Viděl jsem i horší jatka, ale to, jak zneuctil mou matku i po smrti ten chlap, by nerozdýchal nikdo. Čerstvá krev ještě voněla vzduchem. Několik krvavých fleků bylo na zemi, na stěnách, na sloupu… sláma byla zčernalá od zaschlé krve. Roztrhané kusy oblečení se válely po zemi. A má matka ležela nahá na zemi, s rukami roztaženýma, celá od krve… zatímco si místní pán užíval s jejím bezvládným tělem. Nehýbala se, jen její ňadra poskakovala vůči bezohledným přírazům toho chlapa. V noci jsem jen stěží rozeznal, kde končí její tělo a začíná tělo chlapa nad ní.

Když si ji však vyzdvihl za ramena nahoru, zbytek včerejšího chleba se rozhodl opustit můj žaludek. Hlava matky zůstala ležet totiž na zemi, doposud se naivně usmívala a mrtvolnýma očima hleděla přímo na mě. Jakoby mi vyčítala, proč jsem se ji zrovna dnes rozhodl opustit. Mého pána ovšem nerozhodilo mé zvracení a směle pokračoval ve svém ohyzdném činu.

Neodpustitelné…

Vzpamatoval jsem se až dlouhou dobu poté, kdy můj pán končil v uspokojování svých nechutných choutek. Zabít ho se mi ovšem nepovedlo. Ten chlap měl totiž smysly pořád ostré, byť před chvílí ještě rozmýšlel svým druhým mozkem v kalhotách. Proč by si do stájí za svou občasnou kurvou bral zbraně? Přesto se mému výpadu hravě vyhnul. Dva jeho kroky stačily k tomu, aby se dostal k vidlím. Chtěl se jimi rozmáchnout, ale neměl šanci. Zaútočil jsem jako první a bodl ho do břicha. Vím, že tahle rána ho nepoloží. Ale mně pomůže v útěku.

***

Vše se dělo příliš rychle.

Neohlížel jsem se. Slyšel jsem hlasy a dusot kopyt koní v mých patách. Přesto se mi opět potvrdilo, že nade mnou nejspíš bdí bohové. Ukrytý v kořenech stromů přečkal jsem celou noc a celý den. Hledali mě dlouhou dobu a já jim to ani trochu neulehčoval. Sice jsem byl celý zmrzlý, když jsem se snažil vymotat z kořenů, ale stálo mi to za to. Raději zmrzlý na kost, než probodnutý mečem. Nejistými kroky jsem se vydal kupředu. Musel jsem zmizet z lesů, které patřily tomu chlapovi. A zbavit se okovu kolen mého krku… Nějak.

‚Odine, ujisti se, že duše mé matky přejde pod tvou nadvládu nenarušená,‘ modlil jsem se v duchu neustále.

Nic mě s tím místem už nespojovalo. Jen železo kolem krku.

Pokud mě najdou, zabijou mě. Útěk se vždycky trestá smrtí.

Nakonec jsem po třech dnech naprosto zesláblý padl do sněhu. Ať už mě sežerou vlci nebo najdou vojáci, tak či tak zemřu. Tentokrát doopravdy.

***

„Hej, vstávej,“ kopl do mě někdo.

Jen s obtížemi jsem chtěl otevřít oči. Jako bych měl víčka přimrzlá k sobě. Bohové si mě ještě nepovolali k sobě. Ucítil jsem další kopanec do hrudi. Neměl jsem ani sílu se schoulit, jen jsem tiše zaúpěl.

„Žije, překvapivě,“ slyšel jsem další hlas.

„To by mě zajímalo, vodkud mladej je,“ zasmál se jiný hlas.

„Má tuhej kořínek, to se mu musí nechat,“ uznal ten druhý hlas.

„Hovno tuhej kořínek, blokuje cestu, blbeček,“ škorpil se ten první hlas a znovu do mého zesláblého těla někdo kopl. Během vteřiny ovšem skončil na zadku, když jsem ho popadl za nohu a prudce jí škubl kupředu. Muž ztratil na zmrzlé zemi rovnováhu a dopadl na zem. Byl nyní k smíchu svým kumpánům. „Chceš zdechnout, smrade?“ zavrčel hlas zle. Slyšel jsem vytahování meče z pochvy. Nehezký, křiklavý zvuk, který se lámal v uších. Ale přiměl mě konečně násilím otevřít oči.

„Zadrž, Björni!“ ozval se ten druhý hlas.

Nechápavě jsem sledoval skupinu mužů, kteří se nade mnou shýbali, zatímco jeden z nich držel v ruce polovytažený meč.

Našli votroka. Je jasné, že budou hledat pána. Když mu mě předají, jistě se jim odmění. Nebo se jim vysměje, zabije mě a je taky. Proč by měl chtít uprchlého otroka… navíc toho, co ho chtěl zabít.

„Proč?“ zavrčel onen Björni vztekle.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se mě muž, aniž by reagoval na otázku Björniho.

„Přišels snad o jazyk?“ zeptal se třetí muž podrážděně.

„Mluv nebo o něj doopravdy přijdeš,“ vyhrožoval mi ten Björni.

První muž, který se nyní nade mnou shýbal, ho rukou zastavil. Pohledem se opět vrátil ke mně ležícímu pořád s půlkou tváře na zemi. Kdyby si mě nevšiml, udupala by mě kopyta jejich koní. Spíš by se jejich koně mohli zranit, když by mě drtili pod svými nohami. Mnoho škody by to nebylo, jen koně by přišli k úhoně. K čemu je otrokovi život bez pána? K čemu je mi jméno, které mi dala matka, když o něj zase přijdu? Stejně zemřu, tentokrát doopravdy…

„Takže?“ zeptal se netrpělivě.

„Thorvald,“ zaúpěl jsem po chvíli chraptivě skrz popraskané rty.

Muž, který se nade mnou skláněl, nebyl nikdo jiný, než Leif Eriksson.

Syn Erika Rudého.

První objevitel Vinlandu. Místa, které ve vašich dějinách znáte pod názvem Amerika.

Ale to jsem tehdy nevěděl.

Ani jsem nevěděl, že mě nezabije nebo že následující roky strávím v jeho stínu.