Možná to způsobily Leifovy vytrvalé modlitby, možná můj výsměch, možná Všeotec, kterého vzývala posádka, aby chránil naši plavbu. Možná za to mohl osud nebo lidské přičinění. Ať už to bylo jedno z toho, nebo všechno dohromady, nebo něco úplně jiného, všechno to muselo spadnout mně na hlavu. Doslova. Jak by totiž řekl Jari: „Když už se něco sere, tak pořádně.“ A sám byl svého vlastního rčení i rázným příkladem.

Leifovi jsem neřekl, že mu ti, které hodil přes palubu mrtvé, šli po krku. To se mi vymstilo jako první věc. Situace důmyslně využil Jari a neustále připomínal Leifovi, že i jeho otroku vděčí za záchranu života. Musel jsem se jednou uchechtnout, když Leif ztratil svatou trpělivost a podotkl Jarimu, že ty jeho kecy slyšel už několikrát. A že pokud nezavře hubu, něco mu do ní narve. Jariho ksicht potom nikdy nevypadal tak dobře!

Druhá věc, která se mi vymstila, byla, že jsem aspoň na pár okamžiků doufal, že by se člověk, jako Jari mohl změnit. Chyba. Sakra velká chyba. Sice prdelkoval Leifovi horem dolem, ale mě neoblbnul. Věděl jsem od počátku, proč tolik naléhal na Leifa, aby ho nechal vstoupit na svou loď. Chce se zapsat do historie. Měl to promyšlený tak dobře, až mi z toho bylo špatně. Dokonce se naučil číst v mapách, snažil se Leifa poučovat, že jsme sjeli z kurzu, dokonce mu radil, když počasí nepřálo.

A poslední věc, která se měla stát mou zkázou, byl jeho otrok. Přestože jsem pochyboval o Jariho prohlášení, že je to prej vumělec, kterého tahá s sebou, pořád mi to k němu nesedělo. Nikdy se nezajímal o své otroky, natož aby si u sebe choval umělce.

Byla to jediná věc, která mi doslova propálila do těla svou vlastní značku. Ale to jsem měl teprve zjistit…

***

Od toho bouřlivého dne, kdy jsem Gunnarovi zachránil život, mě Jari sleduje ostřížím zrakem. Zda mu konečně v jeho mozečku docvaklo, co jsem vlastně zač, netuším. Ale stejně tak ostřížím zrakem hlídá svého otroka. Dnes večer, kdy se loď příjemně pohupuje a uspává tak posádku, která měla mít noční službu, navrhne Leifovi, že posádka může slavit, že jsme překonali krizi, která se s námi táhla jako pach lejna koní už od vyplutí. Navrhne, že jeho otrok - oprava umělec - pobaví jeho posádku. Jenže i Leif sám pociťuje únavu a nevolnost, která se ho drží jako zahryznutý vlk a nepouští se. Nemá náladu oslavovat. Ale chlapi rázem ožijí a oči jim zazáří. Konečně se otevře sud s medovinou? Konečně bude nějaká zábava? Výborně. Jiskří jim oči a prosí Leifa pohledy, aby se podvolil. Ať si jde klidně chrápat, oni se chtěj‘ bavit.

Nakonec to Leif s povzdechem vzdá. Nedivím se mu. Mohla by to být dobrá příležitost pro jejich vzpouru. Raději ať je povolný, než abych zase musel v noci řešit nějaký šašky.

„Jestli se chceš bavit, měls‘ zůstat,“ prohodí, když usedne na tvrdou zem.

„Na voslavy nejsem,“ připomenu mu. „Spíš ty bys měl chlastat, abys udržel pevné vztahy,“ dodám s úšklebkem.

„Už tak, že bliju v jednom kuse.“

„Možná by se ti spravil žaludek.“

„Nebo bych do rána zemřel.“

Pokrčím nad ním rameny. „Penězořiťka si raději spočítá, že mu zbyde víc medoviny na potom?“ zeptám se provokativně. Vyhnu se jeho botě, co po mě hodí se smíchem. „Stačilo říct, že souhlasíš,“ podotknu, když mu botu pošlu po zemi zpátky.

Neodpoví mi, jen nade mnou zakroutí hlavou. „Spi,“ dodá, ale dle pevně sevřených rtů vidím, že se chce zase rozesmát.

Nakonec stejně neusnu. Nejenže posádka dělá nahoře bordel, tady dole je opět sehraná symfonie všech možných chrápání těch, co odpadli po pár pohárech medoviny. Nepotrvá dlouho a i zbytek se přesune do podpalubí. Dokud je ještě relativně ticho, rozhodnu se na chvíli zavřít oči a zkusit se trochu prospat.

***

Hledím do tmy, kde rozeznávám jen obrysy těl. Hlídám to jediné, které by chybělo nejvíce. Mně i ostatním… Možná začínám být šílený, pevninu jsem už delší dobu neviděl.

Ale divíte se mi?

Kdyby Leif tehdy nebyl shovívavý, zemřel bych.

Vlastně mě mohl zabít, sotva mě našel…

Ale neudělal to.

Co ve mně viděl, že mě nechal naživu?

Abych splatil dluh, to, že mi dal život, budu chránit ten jeho. I kdybych měl zahodit ten svůj jediný… nad kterým zase on drží ochrannou ruku.

Zpozorním, když slyším nějaký hluk. Jiný, než opilecké kecy nebo případnou rvačku, kdy se těla válí po palubě, zatímco je ostatní navzájem povzbuzují. Slyším zběsilé kroky po schodech, které se nejspíš v půlce zastavily. Dvojí kroky.

Pohlédnu ke schodům a vyčkávám. Vidím nejasné obrysy dvou těl.

Hlas ovšem rozeznám okamžitě.

„Dělej,“ zazní pevný rozkaz z Jariho úst. Potichu vstanu a přiblížím se. Hned o pár kroků později toho zalituji.

Kdo by si s sebou tahal na loď otroka, hlavně když zná Leifův odpor vůči otrokářství? Jedině Jari. A proč? Ne, aby mu nosil věci nebo něco podobného. Ale k uspokojení svých nechutných choutek, kdy mu bylo jedno, jaké tělo je pod ním. Hlavní pro něj bylo, že je v něm díra. Když Jari myslel ptákem, bylo mu jedno, zda je to muž či žena.

Nepotřeboval jsem světlo, abych poznal, kdo je pod ním, komu kryje ústa, když se začal vzpínat, sotva do něj pronikly Jariho špinavé prsty, komu tiše nadával, když ho kousl do prstů. To, že jsem neviděl Gunnarovu tvář, zvláštním způsobem dodávalo na intimitě. Jak se tvářil? Jak moc Jariho kousl, aby ho musel ještě několikrát sykotem napomenout nebo praštit? Kolikrát si ho Jari už takto uprostřed noci vzal, aby se zbavil přebytečné frustrace z nedostatku sexu, zatímco ostatní spali?

Po chvíli mě zamrazí, když ucítím na sobě pohled, a rychle se skryju. Byl to jen zlomek vteřiny. Ale i ten byl dostačující. Přímo jsem viděl propalující pohled modrého oka, které mi slibovalo smrt… nebo možná prosilo o pomoc. Opakující se dvojí zvuk, kdy jedno tělo naráželo bezcitně do druhého, mi připomněl onu noc, kdy si stejně bral tělo mé mrtvé matky. Aniž bych si to uvědomil, křečovitě jsem svíral dýku na svém opasku, až mi klouby zbělely. Nemá ani trochu studu?!

Takhle brát hrdost jiného muže…

To by jako omluva chladnokrevné vraždy stačila!

Hned po prvním kroku se ovšem zastavím. V tu samou chvíli totiž slyším náraz. Spíš dopad na kolena. A jedno spokojené funění. Zanedlouho slyším ztěžklé kroky, které pomalu tělo opilce nesou nahoru. Když už je neslyším, uvědomím si zadržovaný dech. Zakleju v duchu. A teprve poté vykouknu zpoza rohu.

Shrbené tělo nyní doslova připomíná poslušného psa. Gunnar se dívá k zemi nepřítomným pohledem. Nevím, nad čím uvažuje. Snad proklíná svůj osud, který ho zavedl Jarimu do náruče. Netrvá dlouho a Gunnar se znovu dostane na vratké nohy. Spraví si kalhoty a pomalými, krátkými kroky zamíří ke mně. Zarazím se, když vzhlédne. V tom slabém svitu, které vychází z paluby, vidím, že jeho páska přes oko je pryč. A pod ním se skrývá zdravé oko. Nebo snad vidí jen temnotu na to, co skrývá? Projde kolem mě. Snad si mě nevšiml. Vyprovázím ho pohledem, když ulehá na své přidělené místo.

Sleduji jeho pohyby rukou, když si znovu dává pásku přes oko. Otočí se zády ke mně. Netrvá dlouho a taky usne. Nemusím se snažit být tichý - přes to chrápání kolem by jen stěží slyšel občasné zavrzání podlahy. Zastavím se těsně nad ním. Skloním se k němu a jemně zatáhnu za provázek, aby se páska uvolnila. Zadržím dech, když ji sundám. Ve tmě hledím na spící tvář muže, co může být jen o pár měsíců mladší než já. Tentokrát nezaváhám a ukazováčkem a prostředníčkem přejedu přes jeho oko. Necítil jsem žádnou jizvu, kterou bych předtím přehlédl. Trhnu s sebou ke zdi, když se pohne a oči přitom otevře, prudce se posadí s pěstí připravenou vrazit tomu, kdo ho probudil. Nehýbu se a čekám. Rozhlédne se obezřetně kolem.

Všimnu si, že náhle znejistí. Rukama spěšně hmatá kolem sebe. Téměř splynu se zdí, když se prsty blíží k mojí noze. Vidím, jak poté vstává, kryje si oko a spěchá ke schodům. Tam po tmě rychle hmatá po zemi. Něco ztratil. V hlavě se mi rozsvítí, když si vzpomenu na pásku ve své dlani.

Pokrčím rameny a vydám se k němu.

„Hledáš tohle?“ zeptám se ledabyle, když se opřu o stěnu a ukážu mu svůj úlovek.

A pak si toho všimnu.

Střelí po mně téměř vystrašeným pohledem, hmátne po své pásce s tichým zavrčením a sebere mi ji. Kdyby mohl, urve mi rovnou celou ruku.

Ale to je mi jedno…

Protože mi došel další důvod, proč ho Jari s sebou tahal.

Nebyl jednooký.

Nebyl slepý.

Byl…

Zvláštní.

Jedinečný.

Kdekdo by se ho bál, že jeho oko je prokleté, mě však dvojbarevnost jeho očí… lákala, zajímala a přitahovala.

Jasně modré oko plné zlosti, které jsem už znal, a světle hnědé oko s náznakem strachu. V obou se leskl život, ale jen jedno smělo vidět světlo a okolní svět. To druhé bylo prokleté, nechtěné, muselo tedy zůstat utajené.

Snad si to uvědomí až poté, co mi pásku sebere.

Rychle si své druhé oko skryje, snad si teprve až nyní připustí strach, co cítil. Udělá krok dozadu, zatímco mě jeho doširoka otevřené oko pozoruje.

Nadechnu se, abych něco řekl.

To už ovšem prchá po schodech vzhůru.

Nezaváhám ani vteřinu a vydám se rychle za ním.

Na palubě se pohybují mužská těla. Buď se perou, hádají nebo smějí. A pletou se mi do cesty, když ho pronásleduji. Netrvá ale dlouho a sotva jsme daleko od davu u zásob, hmátnu po jeho ruce a konečně ho zastavím. Ožene se po mně loktem. Jako vystrašené zvíře před lovcem. Včas se sehnu. Když se ovšem narovnám, uznám svou porážku. V tichosti zvednu ruce. Vůbec jsem nepostřehl, kdy mi stihl sebrat dýku. Stisk má pevný, ale jeho oči září strachem a adrenalinem.

„Nepřibližuj se,“ vydá mi jasný rozkaz, zatímco sám váhavě o krok ustoupí.

Rozhodnu se jeho rozkazu nevyhovět. „Mě se bát nemusíš,“ zkusím opatrně. Křečovitě se usměje.

„Že ne?“

Jasně, tomuhle by jen stěží někdo věřil. „Ne,“ ujistím ho a o krok se k němu přiblížím. „Neublížím ti. Nejsem jako Jari.“ Volím slova opatrně. Rozptyluji ho, aby mě neviděl se přibližovat. „Polož tu dýku k zemi, Gunnare. Nejsem pro tebe nebezpečím.“

Slyším, že se jeho splašený dech pomalu zklidňuje. Chybí mi už jen pár kroků, abych byl u něj a dýku mu mohl vzít. „Co když jsem nebezpečím já pro tebe?“ zeptá se místo toho.

Naráží na své oči.

Jistě… Většinou je to příznak čarodějnictví nebo prokletí bohů. Nebo něco takového. Traduje se, že jakákoliv odlišnost by se měla okamžitě zničit. Ale já v tom odlišnost nevidím. Ba naopak. Jeho odlišnost… je pro mě téměř krásou, jedinečností. Něčím, co nenajdete nikde na světě, když budete hledat něco podobného, co už znáte.

„Nejsi,“ ujistím ho. Udělám ještě jeden krok a jsem už těsně u něj. Dívá se jakoby skrz mě. „Kdybys byl, poznal bych to,“ dodám po chvíli, kdy mu opatrně vezmu dýku z rukou. Téměř okamžitě ji pustí a pomalu svěsí ruce k tělu. Dám si ji zpátky za opasek. Po chvíli vyhledá mé oči těmi svými. Přímo vidím, jak se v jeho očích odrážím. Je to divný pocit. Nemyslím jeho pohled… ale ta náhlá blízkost. Takhle blízko k tělu jsem si naposledy pustil matku. Nebo někoho, koho jsem zabil pro dobro Leifa. Nikdo jiný se tak blízko ke mně nepřiblížil. Ani Leif. A přesto mě jeho odlišnost láká víc a víc, čím jsem jí blíž. Je stejně prokletý bohy, jako já? Aniž bych si to uvědomil, vztáhnu k němu ruku. Jen kousek od něj se však zarazím. Co jsem chtěl udělat? Čím mě očaroval, že jsem se k němu dobrovolně tolik přiblížil? Sevřu ruku v pěst a odstoupím od něj na krok.

Ten zvláštní pocit je pryč, když sklopí zrak a spěšně si své hnědé oko skryje.

„Nic jsi neviděl,“ připomene mi chladně. Po chvíli mě propaluje modrým okem plným zlosti a nenávisti, která je v jeho pohledu tolik typická. „Jinak zemřeš,“ dodá tvrdým hlasem. Ale je mi jasné, že ten chlad už není tak mrazivý, jako předtím.

Projde kolem mě, jako bych byl solný sloup.

Když se po delší chvíli otočím, vidím ho znovu v přítomnosti Jariho, který přiopile zpívá se dvěma dalšími muži.

Jasně mi dává najevo, kde je jeho místo.

V hlavě mám plno otázek, na jejichž odpovědi budu muset ještě chvíli počkat.

***

Nejsem šílenec. Ani Leifovi jsem nic neřekl. A přesto, kdykoliv ho vyhledám v davu lidí pohledem, vyhýbá se mi. Včera v noci jsem měl dost věcí k promýšlení. V hlavě mi ovšem vrtá jedna otázka pořád a pořád dokola.

Ví o tom Jari?

Sebestředné, pověrčivé hovado by si u sebe nechalo muže, co má v očích prokletí? Právě proto nosí pásku? Nebo to neví a Gunnar tou páskou chrání s pověrou, že o oko přišel? A Jari se nikdy nezajímal o své otroky, hlavně ať makají.

Pohledem zkontroluji plachty.

Leif stojí za kormidlem a dívá se na obzor před sebe, téměř dychtivě vyhlíží pevninu. Vždyť už musíme být tak blízko. V očích mu vidím vzrušení… ale hlavně chtíč po pevné půdě pod nohami. Zbytek posádky doposud vyspává svou kocovinu nebo si dopřávají klidu moře. Jeden se dokonce snaží ulovit čerstvou rybu, ale moc se mu to nedaří. Krátí si jen dlouhou chvíli, aby nepřišel o zbytek zdravého rozumu.

Slyším kroky za sebou a ohlédnu se.

„Stalo se něco?“ zeptá se Leif, když se opře vedle mě.

„Nemáš být za kormidlem?“

„Směr máme správný. Teď jen doufat, že i vítr bude příznivý.“

Jen přikývnu.

„Takže - stalo se něco?“

„Nechápu, na co tím narážíš.“

„Thorvalde,“ osloví mě a vyslouží si tak mou pozornost. Dívá se na mě s upřímným úsměvem a milýma očima. „Znám tě už víc než pět jar, sdíleli jsme střechu nad hlavou taky dlouhou dobu. Znám tvé nálady, i když to budeš nyní zapírat, čtu v tobě jako v pergamenech. Proto mi ihned dojde, že se něco stalo, když se chováš takto odměřeně i vůči mně. Takže?“

Pozvedne obočí a čeká.

Odvrátím pohled na mořskou hladinu. „Něco se ti zdá.“

„Thorvalde.“

„Nic mi není ani se nic nestalo. Konec diskuze.“

„Jak si mám tedy vysvětlit, že můj vždycky tak vyrovnaný společník, kterému je téměř vše jedno, strávil už více než půlku dne na jednom místě s prázdným pohledem před sebe?“

„Tráví kocovinu, kterou si ho nakazil.“

Zazubí se. „Kéž by, Thorvalde.“

„Ne, skutečně. Přestaň chlastat. Přenášíš to na mě.“

Oba se krátce zasmějeme.

Den na lodi je monotónní, věčně se opakující záležitost. A přesto víc a víc mužů postupně odpadává s nevolností. Dokonce i mně se občas žaludek stahuje pod neustálými vlnami, ale naštěstí nejsem prokletý jako Leif svým Bohem, kterého nejspíš zajímá obsah jeho žaludku snad téměř každou hodinu.

A přesto si z toho Leif nic nedělá. Alkohol pomáhá zapomínat na bolest a smutek. A tak se dnes večer znovu slaví. Tentokrát se připojil i Leif osobně. A dokonce i já jsem se rozhodl, že trochu té medoviny si ukradnu pro sebe, aby to penězořiťku přišlo sakra draho.

S menším úsměvem sleduju, jak se Leif baví, pohárem ťuká do jiných, zatímco se směje, plácá se s opilým Jarim po zádech, zatímco se oba objímají a něco vykřikují. Stejně tak si všimnu, že dnes večer pije i Gunnar. Stejně poskromnu jako já, ale vidět ho s pohárem medoviny, chvíli jsem si myslel, že už mám dost i já po jednom loku.

Od včerejšího večera na mě nepromluvil a kdykoliv se naše pohledy střetnuly, byl první, kdo se díval rychle jinam. A netuším proč, ale i tak jsem ho sledoval častěji, než předtím. Jeho prokletí mě zajímalo a pohlcovalo. Chtěl jsem zjistit víc. Téměř jsem toužil po té blízkosti, jakou jsme měli včera v noci… aniž bych věděl proč. Byl to opět výsměch Bohů, v které jsem ztratil víru?

Abych zahnal směšné myšlenky, zhluboka jsem si přihnul hořkosladké medoviny, dokud jsem svůj pohár nevypil a neporučil si další.

Jenže ty myšlenky se až příliš rychle vracely, když jsem začal střízlivět.

Přiznávám se i bez mučení, že tu noc jsem pochopil, proč se Leif tak rád opíjí. Snadno zapomenete na věci, které vás děsí. A ignorujete pachuť v ústech, kterou vám tam medovina zanechává, když na ni nejste zvyklí.

***

Potácivě se zvednu. Motá se mi hlava a žaludek mi vykazuje službu. Nemluvě o nohách, které mě drží v rovnováze jen na dobré slovo a tvrdé dopady každého mého kroku na zem. Udělat jeden krok je pro mě najednou nejtěžší věc. Slyším ozvěny smíchů a nějakých křiků, ale nejsem schopen rozeznat, kdo se směje a kdo něco křičí. Vše se mi mísí dohromady. Snad se to směju já sám, snad to já sám i něco křičím.

Udržet víčka otevřené se zdá být téměř nesplnitelný úkol.

Nepamatuji si, jak jsem se dostal po schodech dolů. Ale bolest po celém těle mi poradila, že jsem je rozhodně nesešel.

Směju se vlastní neschopnosti znovu vstát.

Když se mi to povede, téměř si musím zatleskat, že se mi ten těžký úkol povedl.

Nepočítám kroky, moc jich ovšem neudělám, než skončím na zemi. Je mi příjemně teplo a vlny klimbají s lodí tak příjemně, že usnu téměř okamžitě.

Než se propadnu do spánku, dám Leifovi a ostatním za pravdu, že medovina je sakra dobrá věc a plýtvat jí už nikdy nebudu!

***

Pootevřu unaveně oči.

Probudilo mě náhlé, příjemné teplo. Chvíli mi trvalo, než jsem byl schopný rozeznat, odkud to teplo přichází. Když jsem pořádně zaostřil, chvíli se mi zdálo, že se dívám do jasného, teplého slunce, které mě šimrá svými paprsky po tváři.

Když mi trochu ožil mozek, uvědomil jsem si, že to není slunce.

Ale plavé vlasy.

A to teplo způsobovaly něčí ruce.

Na mých tváří.

A rty.

Na těch mých.

Jemné a poddajné, v líbání stejně nezkušené jako ty mé.

Když mi konečně dojde, do čích očí se dívám, možná mě to trochu uklidní. Váhavý pohled hnědého oka a zaujatý pohled toho modrého. Oči dvou barev, které mi posledních pár hodin nedaly spát, na mě nyní hleděly, zatímco se Gunnarovy rty tlačily na ty moje.

Pomalu se odlepí a Gunnar se odtáhne. Chutná po medovině a voní po masu.

Pohled zahalený opilostí a chtíčem. Ve svitu měsíce se vidím v jeho očích. Máme stejný pohled.

Jeho zlaté vlasy mě příjemně hladí na tvářích.

Cítím jeho tichý dech.

Slyším, jak nejistě polkne.

Zvednu se do sedu, on rychle ucukne, ale nedám mu šanci, aby se úplně odtáhl.

Když už něco začne, tak ať to sakra dokončí.

Zatímco mě zaujatě sleduje, zkrátím tu mezeru mezi námi a znovu se přisaju na jeho rty. Chutnají jako to nejteplejší maso v zimě, jako to nejchladnější pití v létě. Jako voda, po které prahnete po dlouhém, namáhavém dni. Jako jídlo, když hladovíte celý týden. Jako něco, po čem celou dobu toužíte, ale musíte si to odepírat.

Tak chutnaly jeho rty, když jsem je podruhé okusil.

A také po směsici chutí, které jsem doposud nikdy neochutnal.