To přece nemůžu stihnout, to přece určitě nestihnu....přesto se však rozběhl směrem k přijíždějící tramvaji. Viděl ji, jak přijela do zastávky, líně otevřela dveře, lidé vystupovali a nastupovali, a když už byl přesvědčený, že se dveře zavřou a ona odjede, všiml si, že se vyměňují i řidiči. Pokusil se tedy z posledních sil ještě zrychlit tempo svého, už tak rychlého běhu. Tramvaj začala zvonit na znamení zavírání dveří. Ale neee....prosíííím, počkejte na mě, přece mi to teď neujede, prosím, prosím ať počká. A řidič skutečně počkal.

Naskočil do otevřených dveří, které se hned poté zavřely, a tramvaj se rozjela. Měl pocit, že vyplivne plíce a zběsile lapal po dechu. Téměř astmaticky se rozkašlal, pár lidí se po něm podívalo, ale za okamžik to přešlo. Když už mohl dýchat o poznání klidněji, vylovil z kapsy jízdenku a cvakl si ji. Rozhlédl se po nějakém volném místě, ale všude bylo obsazeno. Na další zastávce přistoupily dvě skupiny turistů, matka s kočárkem, pár studentů a samozřejmě několik důchodců. Dav lidí ho obstoupil. Neměl se pořádně čeho chytit a měl pocit, že ani nestojí na vlastních nohách. Tramvají se rozléhal hlasitý smích a debata veselých turistů. Italové...nebo Španělé....ti dělají vždycky největší rámus. Pomyslel si a pak jen nevědomky zakroutil hlavou. Minuly asi tři zastávky, ale tramvaj zůstávala stále dost plná. Náhle se ho zmocnil pocit, že mu začal vibrovat mobil. Jako vždycky, v tu nejnevhodnější možnou chvíli. Zběsile se přehraboval taškou, ale mobil pořád nenacházel. Najednou řidič tramvaje začal cinkat výstražným zvonkem a vzápětí dupnul na brzdu.

Konečně se jeho prsty dotkly mobilu, aby ho hned v příštím okamžiku zase upustili. Tramvaják zabrzdil tak, že lidé, kteří se nedrželi, začali padat jako hrušky. A ti, co se drželi, měli co dělat, aby to ustáli.

Máváním rukou se pokusil získat ztracenou stabilitu, ale brzdění bylo tak prudké, že bylo jasné, že spadne. V poslední chvíli ještě jednou máchnul rukama a podařilo se mu o něco zachytit. Řidič otevřel dveře a vyběhl z tramvaje, lehce se totiž srazil s autem, které mu nedalo přednost.

Pokusil se narovnat a přitom se chtěl podívat, o co že se mu to vlastně podařilo zachytit. Hned vzápětí zalitoval, že raději nespadl. Opatrně se k němu sklánělo dokonalé stvoření s blonďatými vlasy a výraznýma modrýma očima. Jednou rukou tomuto téměř andělskému stvoření křečovitě drtil prsty a druhou se držel za jeho zadek. Mělo to pro něj však dva dost zásadní háčky. Byl to muž a navíc měl kolem krku foťák.

No panebože tak to je totální trapas....to, to není trapas to je něco daleko horšího, jen nevím, jak to nazvat. Cítil, jak mu růžoví tváře, pokusil se co nejrychleji narovnat a málem si ani neuvědomil, že se ho dotyčný ptá, jestli se mu nic nestalo. Prudce zavrtěl hlavou, že ne a snažil se dostat ven z tramvaje. Většina lidí už byla venku a zdálo se, že se daleko víc zabývají nehodou než nějakým pakem, které osahávalo chlapský zadek. Otočil se a šel směrem k metru v naději, že se už nic horšího nepřihodí. Jenže v tom ho dohnal muž s foťákem. Ano, byl to ten muž, kterému ještě před chvílí drtil prsty a osahával pozadí. Teď mu podával jeho mobil, který mu při tom pádu zřejmě vypadl z tašky.

***

Chtěl udělat pár posledních fotek a vrátit se domů. Ačkoliv bylo teprve dopoledne, běhal po městě už od časného rána, aby získal ty nejlepší snímky. Když byl konečně spokojený, naskočil do přijíždějící tramvaje, která ho měla přiblížit k domovu. Cesta měla být poměrně dlouhá a tak se začetl do novin, které si ráno koupil ve stánku. Asi v polovině cesty se však stalo něco, co mu mělo změnit nejenom den, ale i život. Kdyby ten mladík, který na poslední chvíli naskočil do tramvaje tak zuřivě nefuněl a nesípal, asi by si ho ani nevšiml. Byl lehce červený ve tváři, značně udýchaný, až se zdálo, že snad dostal astmatický záchvat a černé, rozcuchané vlasy mu spadaly do obličeje. Chvíli se o něj přestal starat a vrátil se zase zpět k novinám. Na další zastávce přistoupilo mnoho lidí a on slušně pustil sednout nějakou roztřesenou stařenku s holí. Stál v tramvaji nacpané lidmi a hlídal si svůj foťák. Až po chvíli si všiml, že chlapec, který na minulé zastávce přiběhl s mohutným funěním, stojí jen nepatrný kousek od něj. Přesto, že byl nyní jeho objekt zájmu těsně obklopen lidmi, nenápadně, ale velmi důkladně, tak jak měl ve zvyku, si ho začal prohlížet.

Byl menší než on, štíhlý, vkusně a elegantně oblečený, měl bílé tenisky, světlé rifle, pruhované triko, černé ležérní sako, tašku přes rameno a ladící šátek. Černé střapaté vlasy měl stále značně rozcuchané, oči až neobvykle velké lemované dlouhými řasami a ta barva....nebyl schopný se rozhodnout, která převládá a tak nakonec usoudil, že jsou šedo-modro-zelené. Když už se v tramvaji dalo alespoň trochu pohybovat, neznámý objekt se malinko vzdálil, aby o chvíli později mohl začít zuřivě prohledávat tašku. Vsadím se, že vytáhne mobil. Lehce se pousmál nad svou hypotézou a dál ho nenápadně pozoroval. V tom začala tramvaj zběsile cinkat. Otočil se směrem ke stanovišti řidiče, který ve stejném okamžiku dupnul vší silou na brzdu. Pevně sevřel tyč, které se celou dobu držel a druhou rukou lehce mávnul v prostoru, aby udržel rovnováhu. V témže okamžiku k jeho nohám odněkud přiletěl něčí mobil a někdo se mu křečovitě pověsil za ruku.....a taky za zadek.

A když se podíval dolů, uviděl černé rozcuchané vlasy a o pár okamžiků později také ty velké šedo-modro-zelené vyděšené oči. Netroufl si odhadovat věk. Krom toho, že mu to nikdy nešlo, tenhle kluk mohl být klidně o takový pět let mladší, nebo mohl být také klidně stejně starý, jako byl on.

„V pořádku? Nestalo se ti nic?“ Zeptal se, ale měl pocit, že ho vůbec nevnímá, oči stále stejně vytřeštěné. Najednou si všiml, že mu lehce zrůžověly tváře, počáteční šok byl pryč a on se snažil co nejrychleji sesbírat. Na důkaz toho, že je v pořádku jen zavrtěl hlavou a než se vzpamatoval, vycházel z tramvaje. Na svůj mobil úplně zapomněl. Zvedl ho a prodral se mezi lidmi. Chvíli šel za ním, a když se otočil, aniž by cokoliv řekl, mu ho podal.

***

„Děkuji.“ Vysoukal ze sebe opatrně a dál si toho chlápka nedůvěřivě prohlížel. Ten však řekl něco, co mu vyrazilo dech.

„Já...moc bych si vás chtěl vyfotit, mohl bych, prosím?“ Zažadonil blonďatý muž, ale než mu stihl říct, že leda přes jeho mrtvolu, cvakla spoušť. Vůbec netušil, jak dokázal tak rychle přiložit k oku tak velký foťák, ale najednou tam ten blonďák stál, jedno oko přivřené, druhým se na něj díval přes hledáček a pak se ozval ten proklatý zvuk cvaknutí spouště. Polila ho horkost a strašlivá zlost.

„Co si to dovolujete, ani jsem neodpověděl, to vždycky lidi fotíte, aniž by vám řekli, ano?“ Chtěl mu vynadat do debilů, kreténů, idiotů, volů a kdo ví do čeho všeho, ale on se jen provinile pousmál. Na to prostě nebylo co říct. Otočil se a utíkal do metra, jen aby se toho pitomého chlapa už konečně zbavil.

***

Když šel za ním, s jeho mobilem v ruce, věděl to. Věděl, že ho prostě nesmí nechat odejít, aniž by si ho vyfotil. Jenže když se ho zeptal, jestli může, jeho výraz obličeje mu prozradil, dřív, než mu cokoliv řekl, že o to nemá nejmenší zájem. A tak raději na nic nečekal. Žádné štelování a nastavování. Prostě ho zaměřil v hledáčku a zmáčkl spoušť. Chlapec se na něj rozkřičel, něco ve stylu, co si to prý jako dovoluje a bylo vidět, jak jím cloumá zlost a vztek, ale to mu bylo jedno. Cítil se neskonale šťastný a nemohl se dočkat, až dá tyhle fotky vyvolat.