Od jeho „návštěvy“ u Kaie uběhly už přibližně dva měsíce. Dva klidné měsíce během níž se mu z osmdesáti procent podařilo vytěsnit Kaie z hlavy a těch zbylých dvacet procent hezky uložil do krabičky a schoval ji v nejzazším koutku své mysli. Tomovi však stále ještě nic neřekl a ani dnes se k tomu nechystal. Seděl u něj doma, společně se dívali na televizi a pili pivo. Noel se cítil spokojeně. Byl rád, že se ho Tom nevyptává na jeho setkání s Kaiem. Věděl, že Tom bude čekat, dokud mu to sám neřekne. I kdyby to mělo trvat bůh ví, jak dlouho. Jenže ty poklidné měsíce měly už velmi brzy skončit.

Na stole se rozvibroval Tomův mobil. Sáhl po něm a přečetl si upomínku.

„Noeli, tak na půl hodinky tě tu nechám. Jdu si něco pustit na počítač.“ Řekl, a aniž by čekal na odpověď, zmizel v pokoji. Noel nechápal, proč ho nevzal s sebou. Třeba šel na skype. Pomyslel si a vrátil se k pořadu, který šel právě v televizi. Po chvíli ho přece jen přemohla touha zjistit, co šel Tom sledovat. Zeslabil televizi, ale Tomův hlas se neozýval. Takže skype to není. Pomyslel si s úsměvem těsně přede dveřmi do pokoje. O chvíli později stiskl kliku a otevřel. Z monitoru se na něj díval Kai. Ano, pravda, měl sluneční brýle, ale on byl přesvědčený, že se dívá jen a jen na něho. V pravém horním rohu bylo červeným písmem vyveden nápis „živě“. Reportéři se předháněli v pokládání dotazů, ale Noel je nevnímal. Stále jen upřeně zíral na monitor.

„Kdybych chtěl, aby ses šel taky díval, řekl bych ti to.“ Prohodil Tom, který si všiml, že přišel. Jenže Noel dál omámeně sledoval muže na monitoru. Pak od něj přece jen odtrhl oči a podíval se na Toma. „Ještě ti to nemůžu říct, ale vydrž, myslím, že už to bude brzo...Chci tady zůstat s tebou, prosím.“ Aniž by čekal na odpověď, lehl si do postele, schoulil se do klubíčka a zavřel oči. Tom neodpověděl a vrátil se k přímému přenosu.

Hlavou mu zmateně poletovaly myšlenky a otázky všeho druhu. Všechny se však nějak dotýkaly Kaie. Reportéři se ho dál neúnavně vyptávali na další a další otázky a on jim poměrně ochotně odpovídal.

„Chtěl bych se zeptat, co vás vedlo k tom, že se na této výstavě neobjeví vaše poslední vítězná fotka.“ Zazněl dotaz reportéra. Noel se prudce posadil, protože se dovtípil, o jaké fotce je řeč. Tom se s vrznutím židle otočil na něj. Zdálo se, že Kaiovým obličejem krátce proběhl stín. Pak si sundal brýle, zasunul si je do vlasů a upřený pohled zabodl do jedné z kamer. Noel měl opět pocit, že se dívá jen a jen na něj. Jako by věděl, že se dívá.

„Jak asi víte, existuje několik desítek fotek, které byly na krátký čas zveřejněny a poté staženy a už nikdy nebyly k vidění. Všechny tyto fotky se nacházejí v mé soukromé sbírce. A tahle fotka patří mezi ně.“ Reportér položil ještě nějaký dotaz, ale to už Noela nezajímalo.

„No vidíš. Uložil si tě do soukromých.“ Pousmál se Tomáš na Noela. Ten se ale vůbec neusmíval.

„Tome já se z toho všeho asi brzo zblázním. Už to začínalo vypadat tak nadějně...“ Zašeptal Noel a obličej se mu stáhl do nešťastné, bolestné grimasy.

„Jedna má část by ho chtěla přinejmenším zmlátit a druhá část by ho z neznámého důvodu chtěla lépe poznat… Když se nad tím totiž zamyslím, choval se vůči mě vlastně hezky. Proč musí být zrovna fotograf? Nejhorší je, že k němu cítím něco, co nedokážu specifikovat. Asi proto jsem ho nepraštil hned při prvním setkání. Panebože ještě abych se snad zamiloval do chlapa…a navíc s foťákem.“ Poslední větu vyslovil tak tiše, jako by je snad Kai mohl slyšet. Tom mu mlčky naslouchal. Sledoval jeho výraz. Výraz plný zmatku, bolesti, smutku i nenávisti, ale i lásky. A potom se najednou objevila slza. A pak druhá a třetí. Posadil se vedle něj na postel a obejmul ho.

„Noeli, notak. Víš přece, že navždycky zůstanu tvým přítelem. I kdyby co bylo. I kdyby si se zamiloval do kluka a navíc do úhlavního nepřítele....fotografa. Vždycky budu na tvé straně a vždycky budu tady, abych ti podal pomocnou ruku. Pronesl Tom tiše.

Letos to bude sedm let od vzniku Noelova problému a Tom věděl, že se ho asi nikdy úplně nezbaví. Jakou roli v tomhle problému sehraje Kai Marloc se však neodvažoval hádat.