Probudil se v potemnělém pokoji. Opatrně se posadil a rozespale se rozhlédl. Najednou si vybavil, kde je a co se stalo. Až po chvíli si uvědomil, že je v pokoji vidět. Znovu se rozhlédl a konečně si ho všiml. Seděl v křesle s nějakou knihou v ruce a spal. Blonďaté mírně vlnité vlasy mu spadávaly do obličeje. Za ním svítila čtecí lampa.

Opatrně se postavil a přemýšlel, jestli mu nebude v noci zima, jestli by ho neměl třeba přikrýt nebo jestli má prostě odejít. Nakonec zvolil třetí variantu. Opatrně ustlal, ve dveřích se ještě jednou otočil Kaiovým směrem. Skutečně vypadal jako anděl. Odtrhl od něj oči a pak nejtišeji jak dokázal, opustil pokoj. Očividně byla noc a on najednou začal přemýšlet, jak se odtud dostane. Řešení se však dostavilo v příštím okamžiku. Druhé dveře před ním se otevřely a na chodbu vyšla holčička s opicí. Rozhlédla se ospale chodbou, a když ho uviděla, málem vykřikla leknutím. Přiložil si prst k ústům a naznačil jí, aby byla tiše. Pak za ní opatrně přišel. „Pustíš mě ven Sofie? Prosím?“ Zeptal se potichu.

„Ale táta říkal, že sama nesmím odemykat dveře. Jednou jsem totiž zalomila klíč a pak musel přijít nějaký pán a opravit to.“ Pravila holčička rozespale.

„Tak já mu napíšu na lísteček vzkaz, aby se na tebe nezlobil. Měl bych být přece doma ve své posteli a ne tady u vás, ne?“

„To je asi pravda. Klára říkala, že jsi nemocný a musíš odpočívat, ale ono se nejlíp uzdravuje doma. Tak pojď. Ale musíš teda napsat Kaiovi ten lísteček, jo?“ souhlasil a tak ho Sofi chytila za ruku a vedla ho domem do kuchyně. Na lednici byl blok s trhacími lístečky a propiska. Vzal si bloček, tužku, sedl si na barovou židličku a začal psát vzkaz. Ani nevěděl, jestli bude mít hlavu a patu a jestli Kai vůbec pochopí, co se mu snaží sdělit, ale slova mu přicházela na mysl překvapivě rychle. Kai, omlouvám se za dnešek, neměl jsem sem vůbec chodit. Nebudu lhát. Přišel jsem sem, abych z tebe dostal nějaké peníze za tu fotku. Jenže jsem si to rozmyslel. Chci, abys je dal dceři. Je moc hodná. Nezlob se na ni, že mě pustila ven. Jediný, na koho se můžeš zlobit, jsem já. Omlouvám se. Sbohem. N. Nepodepsal se, ale nechal tam iniciálu. Pak dal lísteček Sofii.

„Zítra ráno, až se vzbudíš, ho zanes tátovi, jo?“ Řekl a holčička souhlasně pokývala hlavou. Pak zhasla světlo v kuchyni a dovedla ho před vstupní dveře.

„Až budeš u brány, tak já zmáčknu tady ten čudlík, ozve se bzučák a ty si otevřeš, jo?“ Zeptala se ho a dlouze zívla.

„Jasně. Děkuju Sofi. A nezlob se, že jsem vás odpoledne vyrušil.“ Holčička opět přikývla a odemkla dveře. Ještě jednou jí poděkoval a vyšel ze dveří. Slyšel, jak otočila dvakrát klíčem a vyzkoušela kliku. Bylo zamčeno. Přešel k bráně a bzučák se skutečně ozval. Nechal za sebou zacvaknout bránu a zmizel ve tmě.

Když přišel domů, bylo půl druhé v noci. Lehl si do postele a téměř okamžitě usnul.