Nadešla středa a jeho nervozita dosáhla vrcholu. Neměl ani ponětí, co od nadcházející schůzky vlastně čekat. Rozhodl se, že raději nebude očekávat nic a šel si vybrat maskovací model. Nechtělo se mu tam totiž přijít tak, jak už ho viděl. To by bylo moc snadné. Nejraději by byl, kdyby ho v jeho převleku vůbec nepoznal.

Když bylo kolem třetí, oblékl si dlouhý černý kabát, krk si omotal šátkem, na hlavu si nasadil klobouk a oči schoval za černé obruby brýlí. No ty teda vypadáš....jak špatnej kašpar....stejně si tě buď nebude vůbec pamatovat nebo tě právě naopak pozná i přes tuhle tvoji maškarádu. Pomyslel si, ale už nebylo cesty zpět a tak se vydal na cestu.

10 minut chybělo do čtvrté hodiny a on už stál před honosně vyhlížejícím domem se zahradou. Ten musel stát majlant asi tuším, proč se ta žena smála….tohle vypadá na soukromé sídlo onoho slavného a všemi opěvovaného fotografa. Pomyslel si trošku posměšně a vzpomněl si na svůj byt 1+1. Musel se mírně pousmát. Ne že by neměl na něco většího, ale dle jeho mínění mu tohle bohatě stačilo. Navíc k čemu by mu byl třeba takovýhle obří barák, když byl sám?

Dodal si odvahu a zazvonil. Téměř okamžitě se z mluvítka ozval příjemný hlas Kláry, který ho pozval dál. V následující chvíli se ozval bzučák a on otevřel vstupní branku. Přešel po úhledném chodníčku ke dveřím domu. Otevřela mu mladá žena s kaštanovými, mírně vlnitými vlasy a s hnědýma očima. Na sobě měla rifle a růžový svetřík.

„Vy budete pán tři x, nemám pravdu?“ Zeptala se ho s úsměvem a natáhla k němu ruku, kterou mírně poplašeně stiskl. „Já jsem Klára, ráda vás poznávám. Pojďte prosím za mnou, hned zavolám Kaie.“ Zavřela dveře a pokynula mu, aby jí následoval. Vystoupali po obloukovém schodišti do patra a vešli do místnosti, která mohla být obývákem, pracovnou, knihovnou nebo třeba přijímací místností. Klára mu rukou naznačila, aby se posadil na pohovku a sama si sedla za stolek, na kterém byl počítač, telefon, květina a rámeček s nějakou fotkou. Tenhle koutek by se směle mohl nazývat recepcí. Pomyslel si a sledoval ženu, která zatím vytáčela nějaké číslo na telefonu. Rozhlédl se po pokoji, ve kterém seděl. Byl sice velmi formální, ale přesto působil útulně. Byl vybaven mohutným tmavým nábytkem a robustní sedačkou, na které momentálně seděl. Dominantou celé místnosti však byla velká knihovna. Ačkoliv byl nábytek tmavý, pokoj byl plný světla, které proudilo prosklenou částí střechy i zdi. Až nyní si všiml, že v zahradě je vidět pískoviště a průlezky se skluzavkou a houpačkou. Má dítě....a tohle bude manželka. Určitě. Co jsem si myslel? Že by někdo tak dokonalý mohl být sám? Stále více zabředával do zmatených myšlenek, ze kterých ho vytrhl ženský hlas.

„Omlouvám se, ale nebere to. Dojdu pro něj. Asi bude....“ Nedořekla. Odněkud z hloubi domu se ozvalo táhlé Káááááááííííííííí a za chvíli bylo slyšet jak někdo běží po schodech. Do pokoje vběhl Kai, který měl na sobě tmavé tepláky a bílé upnuté triko s tenkými proužky.

„Sofi, zdá se, že jsem zase vyhrál.“ Zavolal vesele a usmíval se. Hned poté vběhla do pokoje stejně andělská holčička, kterou tipoval tak na čtyři, maximálně pět roků. Věrná kopie tatínka. Tolik si byli podobní. Noel ani na vteřinu nezapochyboval, že by nebyli rodina. Měla dlouhé blonďaté vlásky a studánkově modré oči. Oblečená byla v červených šatečkách a v ruce držela plyšovou opici. Čekajícího hosta si ani jeden z nich nevšiml.

„To není fér Kai, máš delší nohy než já, to je pak jasné, že nemůžu vyhrát.“ Nafoukla tvářičky a o chvíli později oba vyprskli smíchy.

Co tady vůbec dělám? Ruším šťastnou rodinu z odpoledních radovánek. Jsem tu, abych získal peníze, které vlastně vůbec nepotřebuju, ale na které mám, možná, nárok. Neměl jsem sem chodit. Proč jsem sem vůbec chodil? Noel si přál, vypařit se.

„Někdy tenhle týden má vlastně někdo přijít, že? Zeptal se Kai a otočil se na Kláru. Ta s trochou přísným výrazem pokynula rukou Noelovým směrem. Kai se otočil a jejich oči se střetly. Holčička vykoukla zpoza jeho nohou a slušně pozdravila.

„Ahoj.“ Řekl Noel a sledoval, jak holčička přeběhla na druhou stranu pokoje, vzala Kláru za nabízenou ruku a společně odcházely. Zase ta myšlenka...ta pitomá myšlenka o tom, co tady vlastně vůbec hledá...proč sem přišel...aby z něho dostal nějaké peníze...proboha to je tak ubohé...vždyť peníze má...nepotřebuje je...tak proč? Z myšlenek ho vytrhl Kaiův hlas.

„Zavři prosím, Kláro.“ Odpovědí mu bylo klapnutí dveří.

„Ahoj, tak co pro tebe můžu udělat?“ Zeptal se Kai a začal se přibližovat k sedačce. Noela se začala zmocňovat panika. Nechtěl tu být...neměl tu být. Zvedl se.

„Promiňte, s někým jsem si vás musel splést. Raději půjdu a nebudu vás zdržovat, nezlobte se.“ Vykoktal ze sebe, otočil se a rychle přešel ke dveřím. Ve stejném okamžiku, kdy se jeho ruka dotkla kliky, Kaiova ruka prudce narazila do dveří.

„I kdyby si se převlékl za kohokoliv, poznal bych tě. Myslíš si, že tě nechám jen tak odejít?“ Noel nasucho polknul. Co mám dělat...proboha co mám dělat? Začínal se cítit slabý a měl pocit, že každou chvíli omdlí.

Jediným pohybem si ho otočil k sobě.

„Proč jsi přišel?“

***

Ten dotaz, ten jeho hlas. V tom okamžiku si ho spojil s hlasem Kaie z pohádky. S hlasem Kaie, kterému se do srdce zabodl střípek ze zrcadla a on se stal tak chladným. Stál najednou tak blízko, díval se mu do očí a on se na něj musel dívat s mírně zakloněnou hlavou. Neměl rád, když byli lidé vyšší než byl on sám. Neměl rád, když musel zaklánět hlavu, aby s nimi mohl mluvit. Měl pocit, že mají nějakým způsobem navrch. A věděl, že teď má oproti němu Kai skutečně navrch. Jenže, a to bylo daleko horší, cítil, jak se mu začínají podlamovat kolena. Nechtěl omdlít...už tak dlouho se mu to nestalo. Vždyť původně chtěl utéct...a chtěl i teď, ale nemohl. Měl pocit zvířete, které chtělo utéct, ale ocitlo se v pasti. A to ticho. To bylo naprosto nekonečné a on se na něj pořád jen díval a čekal, co mu odpoví. Jenže Noel nemohl odpovědět. Už mu bylo jasné, že se každou chvíli zhroutí a tak jen zašeptal „promiň“.

***

Hrál si se Sofií v pokojíčku. Venku bylo ještě chladno a nedávno byla nachlazená. Najednou si vzpomněl, že mu Klára říkala, že někdo volal a požádal o schůzku. Nemohl si vzpomenout ani který den má přijít, ani v kolik hodin a už vůbec si nemohl vzpomenout, kdo že by to měl být. Z myšlenek ho vytrhla Sofi.

„Kai...já mám nápad...co kdybychom zašli za Klárou a společně si šli udělat lívance...mám na ně hrozitánskou chuť...prosíííím.“ Žadonila a on nedokázal říct ne.

„Dobře, a kdo tam bude první, ten vybere, co si na ně dáme.“ Prohlásil Kai, položil panenku, se kterou si právě hráli, vyskočil na nohy a začal utíkat. Sofi ho okamžitě začala pronásledovat a pištět. Doběhli do obýváku. Kai vyhrál a Sofi se to jako obvykle vůbec nelíbilo. Zeptal se Kláry, kdy že to má ten někdo přijít. Z jejího výrazu pochopil, že už je tam. A když se otočil, seděl tam. Celý v černém, jako by mu pomřela celá rodina. Asi to byla snaha o nějaký převlek nebo tak něco, ale on ho stejně poznal. I kdyby si vzal rudou paruku a převlékl se za ženskou. I kdyby si dal jakoukoliv škrabošku. Stačilo by mu vidět jeho oči. A teď je viděl. Sice je schovával za brýlemi, ale naštěstí pro Kaie nebyly sluneční. Konečně pocítil tu strašně napjatou atmosféru, která by se dala krájet. Když odešla Klára se Sofií, zeptal se, co pro něj může udělat, ale on začal něco koktat o omylu a vypadal, že by nejraději utekl. A taky se o to pokusil. Ale on ho nemohl nechat odejít. Chtěl s ním mluvit, i když najednou nevěděl, o čem.

Zarazil ho v poslední chvíli a atmosféra získala konzistenci pudinku. Jestli to takhle půjde dál, tak nás to tady zasype...prostě se ta příšerně těžká atmosféra zhmotní a spadne na nás. Chystal se otevřít dveře, ale v poslední chvíli mu je přibouchl zpět. Jediným pohybem si ho otočil k sobě.

„Proč jsi přišel.“ Zeptal se a s rukou stále opřenou o dveře ho sledoval. Zase se na něj díval těma velkýma vyděšenýma očima. Musí být mladší...vždyť teď vypadá jako vyděšené dítě...jako Sofi, když jí spadl jeden z mých foťáků na zem. Pomyslel si Kai. Měl pocit, že těžká atmosféra začíná skutečně hmotnět. Každá jedna vteřina získala délku jedné hodiny. Nastalé ticho bylo nekonečné.

„Já...promiň...“ Zašeptal chlapec. V témže okamžiku se mu obrátily oči vsloup a on se bezvládně sesunul k zemi. Byl tak překvapený, že ho málem nestihl včas zachytit.