Seděl v obýváku, v tváři měl až dětinský výraz radosti a přehraboval se fotkami. Dneska přišly a on věděl, že někde mezi tou spoustou fotek čeká ta, na kterou se nejvíce ze všeho těšil. Klára se Sofií vstoupily do pokoje, ale on si jich vůbec nevšímal. Až když Sofi pronesla své dlouhé Kááááááíííííí zvedl oči a podíval se na ně.

„Chcete se dívat?“ Zeptal se jich, ačkoliv už dopředu znal jejich odpověď. Vždycky se chtěly dívat. Usadily se vedle něj na podlahu a začali si prohlížet fotky.

„Zrovna probíhají čtyři různé soutěže v časopisech, co kdyby, jste vybraly nějaké fotky, které by podle vás mohly vyhrát? Témata jsou Zděšení, Láska, Tajuplná řeka a poslední téma je Příroda ve městě.“ Sofie se postavila, rozhlédla se po pokoji a po všech fotkách, které ležely na zemi, a chvíli se v nich přehrabovala. Klára také vybírala ty, které považovala za nejzdařilejší a on je jen tak pozoroval. Byly skvělé. Obě. Nevěděl, co by si bez nich počal.

„Tahle, tahle určitě vyhraje.“ Zavolala najednou Sofi a utíkala Kaiovi ukázat vybranou fotku. Byl na ní....ten, který ho už několikrát navštívil ve snu.

„Myslíš si, že zrovna tahle by mohla vyhrát?“ Zeptal se Kai Sofie a fotku otočil na Kláru. „Určitě, určitě vyhraje, je moc hezká.“ Zavýskala Sofi a odběhla z pokoje.

„Kdo to je, Kai? A...musím dát za pravdu Sofii, myslím, že pokud ji dáš do Zděšení, tak by dost možná mohla i vyhrát....podívej na ten jeho výraz.“

„Já nevím kdo to je, Kláro, skoro mi rve srdce, že to nevím. Zdál se mi naprosto dokonalý a prostě jsem ho musel vyfotit. Ale neptej se mě proč.“ Pronesl tiše s pohledem upřeným na fotku.

„Tak tě teda přihlásíme, no...uvidíme, jestli vyhraješ nebo ne.“ Pousmál se a šel připravit fotku pro odeslání.

***

Spokojeně šlapal do hospody, kde se měl sejít s Tomem. Těšil se, jak si zase po poměrně dlouhé době povykládají a dají si pár piv. Na trapas v tramvaji a následnou fotku už dočista zapomněl.

„Noeli, Noeli, tady!“ Zavolal na něj, když ho uviděl vejít. Měl Noela rád. Byl to jeden z mála skutečných přátel, na kterého se mohl kdykoliv spolehnout a věděl o něm úplně všechno. I o důvodu jeho zvláštní fobie z fotoaparátů. A stejně tak Noel věděl úplně všechno o něm.

Když vešel, rozhlédl se po hospodě, ale jeho oči si ještě úplně nezvykly na zdejší přítmí. Najednou ale zaslechl své jméno. Otočil se a uviděl mávající postavu. Tomáš. Jeho nejlepší přítel. A dost možná také jeho jediný přítel. Přešel k němu a usadil se ke stolu, objednali si a začali si povídat. Když už vypili hodně piv a řekli si všechny novinky, které věděli, začali se chystat k odchodu. Náhle si ale Tom vzpomněl na něco důležitého a překvapilo ho, že na to málem zapomněl.

„Ty, Noeli, chtěl jsem ti něco ukázat, málem bych na to zapomněl. Můžeš si to nechat, ale nevím, jestli budeš mít zájem.“ Prohlásil Tom a začal něco lovit v batohu. Po chvíli hledání položil před Noela časopis Foto a začal v něm listovat, dokud nenašel hledanou stránku. Noel se díval na titulek Výsledky soutěže: Zděšení a s narůstající hrůzou si také uvědomoval, že se dívá na fotku sebe sama. 1. místo Autor – Kai Marloc. Malá profilová fotka blonďatého modrookého fotografa, popis foťáku a fotografův komentář k fotce.

Neměl chuť nic z toho číst. Podíval se na Toma, který na něj už nějakou chvíli mluvil.

„Nejprve mě napadlo, že to nemůžeš být ty, už kvůli tomu problému, ale jsi to ty, že?“ Ukázal prstem na fotku. Noel však nevypadal, že by ho slyšel, natožpak že by mu chtěl odpovědět. Jeho obličej začínal mít křídovou barvu. A Tom se začínal strachovat. Moc dobře věděl, že je Noel v tomto ohledu dost labilní. Když se staly všechny ty hrozné věci, navíc v tak rychlém sledu za sebou, pokusil se dvakrát zabít, ale naštěstí mu to ani jednou nevyšlo.

„Noeli? Nechceš mi k tomu třeba něco říct? Noeli? Je ti dobře brácho?“ Jenže Noel nereagoval a jen si zarytě prohlížel fotografii v časopise. A pak se zcela nepřítomně zeptal. „Co vyhrál?“

„Pět tisíc eur, proč?“ Vyhrkl Tom, ale opět se nedočkal žádné kloudné odpovědi. Zaslechl jen Noelovo tiché zašeptání.

„Ku*va!“

„Ten hajzl, nejprve mě bez mého souhlasu vyfotí, pak si to dovolí uveřejnit, a teď mi do hajzlu řekneš, že za to dostal 5.000 euro?? Chápeš to jako? Nemůžu na něho poslat bandu právníků, poslat ho k soudu nebo co já vím? Studuješ přece práva, tak bys to mohl vědět, ne?“ Chrlil ze sebe rozčilený Noel a Tom se nestačil divit.

„Jak to, že jsi ho to nechal udělat? Doktor asi odvádí opravdu dobrou práci nebo to bylo nějak jinak?“ Pronesl zamyšleně.

„Tome, nechci se o tom teď bavit, doktor mě dával dva dny do pořádku a bojím se, že bude mít možná zase práci. Ale slibuju, že ti to určitě někdy všechno povykládám. Ale teď mi řekni, jestli z něho můžu alespoň vytřískat ty prachy nebo co mám podle tebe dělat.“ Tom dál zamyšleně seděl.

„Dobře, dobře, teď tě nechám na pokoji, ale pak chci všechno slyšet...do posledního detailu. A teď si teda něco ujasníme. Za prvé. O co ti vlastně jde? O prachy? Nebo o to mu dodělat monokl, na který jsi evidentně v tom šoku zapomněl? Nebo jsi to s těmi právníky myslel skutečně vážně? Soud jako takový je nesmysl. Navíc v dnešní době, ale teoreticky vzato, bychom se mohli zkusit nějak dohodnout přes právníky na nějakém….jak to jen říct…soukromém jednání. Každopádně to ti potom nemůžu zaručit, že se nebudou chtít dovědět, co ti na jedné hloupé fotce tak vadí. A když to neřekneš, což si myslím, že by ti víc ublížilo, než přidalo, smetou to rovnou ze stolu. Chápeš jak to myslím?“ Podíval se na Noela, který bedlivě poslouchal. Nakonec jen mírně kývnul.

„Jdeme domů, Tome.“ Pronesl bezvýrazně a začal se zvedat. Tom ho však ještě na okamžik zarazil.

„Neuděláš žádnou hloupost, že ne? Nebylo by lepší, kdybys mi opravdu řekl, jak se to přihodilo? Ačkoliv jestli nechceš, nemusíš, ale slib mi, že mi to jednou řekneš, protože moc dobře víš, že ti i doktor řekl, že v sobě nemáš nic dusit.“ Celou tu dobu ho lehce držel za ruku a upřeně se mu díval do očí. Odpovědí mu bylo jen mírné kývnutí hlavou.

„Slibuju, že ti to řeknu, ale až bude vhodný čas. Může být? Ale možná vyvedu nějakou hloupost…víš, možná se za ním zkusím dostat a pokusím se z něj vypáčit nějaké prachy, i když je vůbec nepotřebuju.“ Řekl Tomovi, se špatným pokusem o úsměv, když vyšli před hospodu. Tom na náznak souhlasu nastavil dlaň. Plácli si a pak se oba rozešli do svých domovů.

Když přišel domů, uvědomil si, že v ruce stále svírá ten hloupý časopis. Posadil se na postel a nalistoval stránku. I přes veškerý odpor se přinutil a přečetl si autorův komentář k fotce. „Zeptal jsem se ho, jestli ho mohu vyfotit, ale jeho výraz jasně naznačoval, že přijde záporná odpověď. Jenže já přímo toužil po tom, abych měl jeho fotku. A tak, než stačil cokoliv říct, jsem ho prostě vyfotil. Aniž bych měl možnost cokoliv přednastavit. Musel jsem to udělat, a vím, že kdybych to neudělal, vyčítal bych si to snad až do smrti. Bystré oko kritika samozřejmě pozná, že fotka není kdoví jak kvalitní, ale já na nějaké nastavování skutečně neměl čas. A ve finále...když si uvědomím v jaké rychlosti a podmínkách to bylo vyfoceno....myslím, že vyšla naprosto dokonale.“

Neměl tušení, o jakých nastaveních to mluví, protože se o fotografování – logicky – nezajímal, musel ale uznat, že fotka opravdu nevypadá špatně. Černobílá fotka, máznuté pozadí a jeho naprosto ostrý obličej. Lehce pootevřená ústa, vytřeštěné oči a rozcuchané vlasy...vypadal jako šílený, celkový dojem budil pocit bolesti, zděšení, zlosti, vzteku, ale i strachu. Zvedl se z postele a šel pustit počítač. Myslíš si, že si mě pro své potěšení vyfotíš, pak to zveřejníš, shrábneš prachy a já z toho neuvidím ani korunu...kdybys mi dal alespoň půlku, tak bych se s tím možná smířil...peníze kazí charakter, Noeli. Zapomeň na to, dej si týden sezení u doktora a bude to zase dobrý, uvidíš. Zatřepal hlavou, aby zahnal myšlenky. Do vyhledavače zadal jméno Kai Marloc. Vypadla mu spousta odkazů a taky spousta fotek. Našel oficiální stránky, na kterých byla mimochodem opět jeho nedobrovolná, vítězná fotka, a s velkou nechutí je rychle prostudoval. Z kontaktů si opsal adresu i telefon a rychle stránky zase zavřel. Než usnul, přemýšlel, jestli informace, které získal patří jemu, nebo je to jen číslo na jeho agenta či agentku.

Druhý den se probudil až odpoledne, ale i přesto, že byl víkend, se rozhodl zkusit zavolat na číslo, které v noci našel. Telefon dlouho vyzváněl, a když už to chtěl vzdát, ozval se z druhé strany příjemný ženský hlas.

„Dobré odpoledne, u telefonu Klára, co pro Vás mohu udělat?“ Chvíli zaváhal, jestli to skutečně chce udělat, ale nakonec usoudil, že už nemůže couvnout.

„Dobrý den, chtěl jsem se zeptat, jestli by bylo možné domluvit si soukromou schůzku s Kaiem Marlocem.“ Snažil se, aby jeho hlas zněl sebejistě, ale připadal si jako školák, který zve spolužačku na první rande.

„Neměl by to být problém, Kai by měl mít volno…minutku mi prosím vydržte… ze sluchátka slyšel, jak listuje, zřejmě v diáři …ták, volno by měl tuto středu od čtyř hodin, a nebo ve čtvrtek od desíti.“

„V tu středu by to bylo ideální.“

„Dobrá, ještě mi prosím sdělte Vaše jméno a místo, kde plánujete schůzku.“ Začal urputně přemýšlet. Na tyto otázky nebyl připravený. Nechtěl uvádět své pravé jméno a nechtěl se s ním ukazovat ani na veřejnosti. Popravdě si celou dobu myslel, že uvedená adresa je sídlem jeho agentury a sejde se s ním tam.

„Já…omlouvám se, ale ta adresa, kterou jsem našel…to není adresa Vaší agentury?“ Zeptal se nesměle a čekal, že tohle dopadne naprostým fiaskem. Naštěstí byla paní Klára na podobné dotazy evidentně zvyklá.

„To asi Kaie moc dobře neznáte. Zasmála se vesele. „Dobrá, přijďte ve středu ve čtyři na uvedenou adresu. A to jméno mi řeknete?“

„Myslím, že na středu na čtvrtou jinou schůzku už mít asi nebude, takže klidně pan tři x“. Pokusil se zasmát do telefonu stejně jako předtím ona, ale nebyl si jistý, jestli to znělo stejně odlehčeně jako z její strany. Když uslyšel opětovné veselé zasmání, spadl mu kámen ze srdce.

„Dobře pane tři x, budeme Vás očekávat ve středu.“ Rozloučili se a on zavěsil. Byl zpocený a klepal se. Do diáře si k následující středě napsal 16:00.