Ten den svítilo slunce, bylo krásně teplo a na obloze nebyl ani mráček. Vzal Sofii a foťák a vyrazili ven. Procházeli historickým centrem města, Kai fotil buď památky nebo Sofii a nebo oboje. Zastavili se u stánku se zmrzlinou, v parku, na dětském hřišti i v obchodě se suvenýry. Bylo to velmi příjemné a oba si dnešní vycházku užívali. Pomalou couravou chůzí se vraceli, když ho najednou uviděl. Byl to on. Poznal by ho kdekoliv. Stál u mostu a díval se na lodě plující po řece. Kai zastavil. Omámeně hleděl před sebe a začínal nevědomky štelovat foťák. Sofie přemýšlela, co se její otec chystá vyfotit, ale netušila, co je na tom mostě tak zajímavého. Vždyť byli na začátku průmyslové zóny. Kai ji chytil za ruku a zatím, co šli po přechodu jí to objasnil. Teď stáli na stejné straně mostu jako on. Kdyby se teď Noel otočil vlevo, uviděl by je, ale byl příliš ponořený do vlastních myšlenek. Kai zvedl foťák opatrně k oku a našel objekt svého zájmu v hledáčku. Opatrně pootočil objektivem, aby byl obraz opravdu ostrý a pak zmáčkl spoušť.

***

Probudil se kolem poledne a dostal chuť jít ven. Venku bylo opravdu krásně.V lednici bylo pusto a tak se nejprve stavil v malé kavárničce. Potom spokojeně bloumal městem. Zastavil se u jednoho z mnoha mostů a sledoval lodě plující na řece i řeku samotnou. Jeho myšlenky se z ničeho nic začali zaobírat sebevraždou. Jaké to asi je, utopit se? Skočit do kalné a studené vody a zůstat v ní? Nevěděl a nechtěl na to myslet, ale bylo těžké zbavit se těch zlých myšlenek, které se mu zakously do mysli. Najednou ho přepadl pocit, že ho někdo sleduje. O chvíli později se odněkud jakoby z dálky ozvalo cvaknutí spouště. Ten zvuk by poznal kdekoliv a kdykoliv. Tohle ale nebyla lokalita vhodná pro fotící turisty. Nebylo tady téměř nic atraktivního. Nebo snad ano? Zběžně se rozhlédl po lidech kolem sebe. A pak je uviděl. Stáli na protější straně silnice a dívali se na něj. Sofie a Kai, který se na něj zase díval skrze hledáček toho proklatého nenáviděného zařízení. Viděl, jak se jeho prst na spoušti lehce zachvěl a pak ji zmáčkl znovu. Znovu ten proklatý zvuk. Cítil, jak se v něm hromadí zuřivý vztek. Cožpak si nedá pokoj? Připadal si jako býk v aréně, kterému zamávali rudým plátnem před očima.

***

O chvíli později, co poprvé zmáčkl spoušť se ten kluk rozhlédl. A pak je uviděl. Kai na vteřinu zaváhal a pak zmáčkl spoušť znovu. Mělo to stejný efekt, jako by píchnul do vosího hnízda. Ten vztek, který se mu objevil ve tváři byl neuvěřitelně hmatatelný. To, co následovalo se seběhlo strašně rychle. Chlapec vběhl, bez ohledu na projíždějící auta, do vozovky a směřoval k nim. Troubících aut si vůbec nevšímal. Zastavil se přibližně metru od nich.

„Vymaž je.“ Řekl prosebným tónem téměř šeptem. Jenže Kai jen stál a se zaujetím si ho prohlížel.

„Vymaž ty blbé fotky slyšíš?“ Vyzval ho Noel znovu a nyní už se v jeho hlase ozval patřičný důraz. Kai jen zavrtěl hlavou na znamení slůvka NE.

„Říkám naposledy, abys ty fotky vymazal, nebo se něco špatného stane.“ Zakřičel na něj Noel. Hlas měl rozčilený, naštvaný, ale zněl i plačtivě a dokonce mu jednou přeskočil. „Nesmažu je.“ Odvětil Kai a jeho obličej se zachmuřil. Až nyní si uvědomil, že nebe potemnělo a slunce, které ještě před okamžikem svítilo zmizelo za těžkými černými mraky. V následujícím okamžiku se na něj Noel vrhnul a serval mu z krku foťák. Kai stál jako přimražený. Jeho nejoblíbenější a nejdražší foťák nyní pevně svíral ten mladý kluk. Z nebe se sneslo prvních pár dešťových kapek.

„Když je nezničíš ty, tak to udělám já.“ Zvolal Noel a jediným pohybem ruky hodil foťák do řeky. V okamžiku, kde se foťák ocitl ve vzduchu, pustil Sofiinu ruku a pokusil se zachytit popruh foťáku. Hmátl ale do prázdna a o chvíli později se ozvalo žblunknutí. Když se hladina řeky ustálila, zlostně se k němu vydal. Tohle neměl dělat. Měl velkou chuť udělat mu v obličeji fialovou okrasu, jenže tu byla Sofie. Tak ho jen zlostně chytil za límec košile až se jejich obličeje téměř dotýkaly nosy. Noel na něj třeštil vyděšené velké oči a stále si ještě do důsledků neuvědomoval, co to vlastně udělal a kde se v něm vzalo tolik odvahy. Kai se mu volnou rukou přehrábl v brašně, kterou měl přes rameno. Protože byla poloprázdná, velmi rychle pohmatu našel to, co hledal. Peněženku, ze které vytáhl jeho občanku. „Sofie?“ Pustil jeho límec a vztáhl k ní ruku. Z malinkaté kabelky vytáhla růžový digitální foťák, který mu nyní podávala. Vyfotil obě strany občanky a vrátil Sofii foťák. Prohlédl si občanku a pak mu ji vrátil zpět do peněženky, kterou mu vtiskl do dlaně.

„Ještě se uvidíme, Noeli, a nebude se to líbit asi ani jednomu z nás.“ Prohodil tiše. „A...bohužel tě musím zklamat. Zničil jsi sice foťák, ale ne ty fotky. Automaticky se mi ihned po vyfocení posílají do počítače.“ Bez dalšího otálení chytil Sofii za ruku a společně se rozeběhli pryč, protože se z nebe začínal spouštět čím dál tím prudší déšť.

Stál tam na dešti a s vytřeštěnýma, šokovanýma očima sledoval dvě vzdalující se postavy. Byl zcela paralyzován. Stál tam i když postavy už dávno zmizely. Pak se sesunul k zemi a rozplakal se. Občas volal „o pomoc“ Toma nebo doktora, i když ji až tak naléhavě nepotřeboval, ale teď, teď to bylo jiné. Vytočil doktorovo číslo. Jen co se ve sluchátku ozval příjemní hlas, zašeptal jen...

„Zachraňte mě....prosím....první most na začátku průmyslové zóny.“ A pak zavěsil. Doktor přijel do deseti minut a byl velmi rád, že nemá Noel kolem krku provaz nebo že se nechystá skočit. Přesto mu jeho stav, který připomínal skoro až agónii napověděl, že se stalo něco vážného. Naložil promoklého chlapce do auta a odjel.

***

Kai zuřil a současně se cítil nějak. Nedokázal však určit jak. Byl to pocit složený z mnoha malých dílčích pocitů. Pocit, který ještě nikdy necítil a který tudíž neuměl ani pojmenovat. Zaběhli za roh budovy a schovali se pod malou stříšku. Kai vytočil Klářino číslo. Chtěl, aby Sofii odvezla, protože on si musel ještě něco zařídit. Když odjely, stál ještě chvíli pod stříškou a sledoval padající provazce vody. Pak se otočil ke dveřím a stiskl zvonek. „Přejete si?“ Zeptal se obtloustlý muž, když otevřel dveře.

„Ano, chtěl bych vědět, jestli alespoň jedna z kamer snímá křižovatku a most.“ Pronesl Kai důležitě.

„A když řeknu, že ano, tak co?“ Znovu se otázal tlouštík a bylo vidět, že ho tato debata vůbec nebaví.

„Tak se vás zeptám, jestli bych se mohl podívat na záznamy a pokud tam bude to co hledám, budu chtít vědět, kolik vám budu muset zaplatit za to, abyste mi udělal kopii.“ Řekl Kai a dál zamyšleného muže propaloval pohledem.

„Víte koho mi připomínáte?“ Zeptal se muž, jako by ani nezaregistroval Kaiův předchozí proslov.

„Toho fotografa....Kaie Marloca. Moje žena ho úplně zbožňuje a vláčí mě na každou jeho výstavu. Musím ale přiznat, že ačkoliv jsem byl ze začátku otrávený, že s ní musím chodit, docela jsem si jeho styl oblíbil.“

„To mě velmi těší.“ Řekl Kai a podal muži svou vizitku i občanku.

„Můžu vidět ty záznamy prosím?“ Muž překvapeně poulil oči na vizitku i občanku a odstoupil ze dveří.

„Pojďte dál pane.“ Řekl a podal mu občanku zpět.

„Mohu si tu vizitku nechat?“ Zeptal se ještě muž, zatím co vedl hosta do patra do kanceláří skladiště.

„Jistě.“ Odpověděl Kai a následoval svého průvodce. V kanceláři Kai po chvíli hledání našel správnou kameru i část záznamu, který potřeboval. Přehrál si požadovaný úsek. Nejprve ho viděl jak zamyšleně přichází, opírá se o zábradlí a zamyšleně sleduje řeku a lodě. Pak uviděl sebe a Sofii. Jedna fotka, druhá fotka, dohady o zneškodnění fotek a pak tolik překvapivý let foťáku do řeky. Temné nebe a spouštějící se déšť. Vyfocení jeho občanky a útěk před deštěm. Noel, jak se ten kluk jmenoval tam stál ještě nějakou chvíli. Pak se sesunul k zemi a schoval obličej do dlaní. Kai nevěděl, jestli plakal, ale vsadil by na to minimálně stovku. Pak někam velmi krátce telefonoval. O přibližně deset minut později přijelo auto. Postarší muž ho naložil dovnitř a odjel.

„Mohl bych vás požádat, jestli byste mi nepodepsal tohle pro manželku?“ Zeptal se muž nesměle a podával mu rozevřený blok.

„Dobrá, ale já na oplátku potřebuju tady ten třicetiminutový záznam, ano?“ Usmál se na něj Kai. Vzal pero, zjistil jméno manželky a na nachystanou stránku napsal věnování. Muž mezitím připravil kopii. Pak se rozloučil, poděkoval za projevenou ochotu a odešel. Déšť venku ustal.

Když přišel domů Sofi s Klárou byly v kuchyni a pekly ovocný koláč. Půjčil si od Sofi foťáček a stáhl si z něj dvě fotky občanky Noela. Cítil se zmateněji než naposledy, když Noel odešel uprostřed noci. Chtěl si s někým promluvit. Vytočil doktorovo číslo a požádal ho, jestli by nemohl přijet.