Slunce prostupovalo prosklenou částí domu a lechtalo na obličeji spícího muže. Sluneční paprsky byly vytrvalé a on se nakonec skutečně probudil. Za zády mu stále svítila čtecí lampa. Když se konečně vymanil z opojné náruče spánku, podíval se směrem k pohovce, jestli jeho „host“ ještě spí. Nespal.....protože tam nebyl. Jediné, co po něm zbylo bylo perfektní ustlání. Najednou ho přepadl strach. Co když něco udělal Kláře nebo Sofii? Vyběhl z pokoje a spěchal je zkontrolovat. Obě byly ve svých pokojích a klidně spaly. Jak mě vůbec mohlo napadnout, že by jim ublížil? Ne. Není to zloděj nebo snad vrah. Pomyslel si a začal systematicky procházet domem, protože pokud Sofie i Klára spí, je možné, že se ten kluk pohybuje někde po domě. To, že by mohl odejít ho nejprve vůbec nenapadlo. Hodiny v kuchyni ukazovali čtvrt na pět ráno. Když otvíral lednici, aby si vyndal mléko, všiml si něčeho, co ho na okamžik mírně znepokojilo. Poznámkový blok, na který si se Sofií psávali nákupy tam nebyl. Vždycky tam býval, ale teď byl pryč. Rozhlédl se po kuchyni. Sofiina oblíbená opice ležela na barovém pultě, poznámkový blok s tužkou byl jen o kousek dál a židle byla odsunutá. Jenže žádný lísteček se vzkazem tam nebyl. Co tady Sofi dělala? Pustila ho ven? Napsal vzkaz? Pokud ano, kde je? Prošel celé spodní patro a pak i horní, ale žádný lísteček se vzkazem nenašel. A co když nepsal vzkaz? Co když si napsal nějakou soukromou poznámku? Ponořen do myšlenek se vrátil zpět do kuchyně. Vytáhl si zrní, jak spolu říkávali se Sofií obilným corn-flakům, nasypal je do misky, zalil je mlékem a zabořil do nich lžíci. Sedl si na odsunutou židli, kde zřejmě ještě před nějakou dobou seděl jeho návštěvník a čekal, až se Sofie probudí. Musel si s ní promluvit.

Když už bylo osm hodin a Sofi pořád spala, nebyl to už schopný déle vydržet a šel ji vzbudit. „Proč mě budíš Kai?“ Zeptala se ospale, když konečně otevřela oči.

„Kde máš pana Trevora?“ Zeptal se Kai nenápadně. Sofie se prudce posadila a začala se zběsile přehrabovat v peřině. Podívala se i na zem, ale pan Trevor nikde nebyl. Přitom přehrabování však našla nějaký popsaný a trochu pokrčený papírek. Podívala se na něj a najednou si vzpomněla.

„Zůstal v kuchyni, že?“ Prohlásila jistě a podávala mu lístek.

„Říkal, že se na mě nemáš zlobit a že ti to musím dát.“ Vzal si lístek a přeletěl ho očima. A pak ještě jednou a pak, pro jistotu, ještě potřetí.

„Kai? Proč se mračíš? Co napsal? Zlobíš se na mě?“ Ptala se Sofie, ale Kai jen zarytě zíral na papírek. Pak zcela nepřítomně pronesl.

„Ne, nezlobím se na tebe. A ano, máš pravdu, je v kuchyni.“ Pak zamyšleně odešel do obýváku.

Chodil pokojem jako lev v kleci a pořád dokola si přehrával události předešlého dne. Nakonec vzal telefon a vytočil číslo.

„Doktore? Tady Kai. Mohl bych se u vás během dneška zastavit? Ano, můžu kdykoliv...klidně hned. Ano, potřebuju vaši pomoc. Dobře budu tam. Děkuji.“ Ukončil hovor a šel se obléct. Vzal s sebou časopis s jeho fotkou a lísteček, který mu před chvílí dala Sofie. Pak ještě zašel za Klárou, aby jí stručně řekl, co se stalo a aby se postarala o Sofii. Nebyla z toho příliš moudrá, ale souhlasila. Kai naskočil do auta a odjel.

Při třetím zazvonění mu doktor otevřel. Člověk by si mohl myslet, že vzhledem ke svému věku nebude v některých ohledech tak tolerantní, že nebude schopen plně porozumět potřebám a problémům mladých lidí. Jenže to nebyla pravda. Kai na něj nedal dopustit. S oblibou o něm říkal, že je to takový „univerzální doktor“. Ještě se nestalo, že by Kaiovi nepomohl. V jakémkoliv ohledu. A když nemohl pomoci on sám, využil svých četných kontaktů.

Sedli si do doktorovy pracovny a Kai mu nesměle vyprávěl všechno, co se doposud stalo. Když skončil, měl doktor stále ten stejný zamyšlený výraz, jako když začínal mluvit. Nastalo ticho, které se zdálo být nekonečné.

„Ačkoliv se sebevíc snažím, nevím, co si o tom mám myslet. Obávám se, že tentokrát nevím, jak ti pomoct. Může to být blázen, který se snažil vetřít do tvé blízkosti, ale dost možná to mohla být všechno jen shoda náhod a ty už ho třeba nikdy neuvidíš. Nebo je to všechno ještě nějak úplně jinak. Kdo ví? Osud si s námi občas prapodivně pohrává.“ Doktor se nevědomky podrbal na bradě a opět upadl do přemýšlení, ze kterého ho vytrhl až Kaiův hlas.

„Ať je to jakkoliv, jsem rád, že jste stejně zmatený jako já. Těší mě, že vím, že nejsem jediný, kdo této situaci vůbec nerozumí.“ Obdařil muže před sebou úsměvem, omluvil se za vyrušení, rozloučili se a vydal se na cestu domů.