„Je to strašné. Byli to naši nejlepší studenti. Chytří, nadaní a talentovaní. Měli před sebou slibnou budoucnost. Nechápu, že jim mohl někdo ublížit,“ povzdychne si smutně ředitelka Golden High School.

„Pravda, je to hrozné. Nevíte, kdo by to mohl udělat? Neměli nějaké nepřátele?“ zeptá se Kein.

„O ničem takovém nevím, detektive. Byli velmi oblíbení. Učitelé na ně pěli jen chválu a studenti k nim vzhlíželi. Byli to premianti a sportovci. Navíc doučovali své spolužáky. Ať už z jejich ročníku či z nižších ročníku. Doučovali je, pomáhali jim, některé i chránili před ostatními, aby se nestali terčem šikany,“ zakroutí hlavou ředitelka.

„Dobrá. Ale stejně musíme zdejší studenty vyslechnout,“ řekne Jack.

„Jistě. Budete to jen vy dva?“ povytáhne ředitelka obočí.

„Ne, máme sice případ na starosti, ale vzhledem k počtu studentů, které potřebujeme vyslechnout, nám budou nápomocni naši kolegové. Celkem je nás tu osm,“ odpoví Kein.

„Chápu. Dám vám k dispozici prázdné učebny, kde mohou výslechy probíhat. Také seznam studentů, který rozdělím tak, abyste všichni vyslechli stejný počet studentů. Těm pro dnešek zruším vyučování a řeknu jim, aby před těmi učebnami čekali a vy je mohli vyslechnout,“ vstane ředitelka rázně z křesla.

„Děkujeme za vaši spolupráci!“ poděkuje Jack.

Ředitelka přikývne a otočí se k počítači. Vyjede si seznam všech studentů školy a rozdělí je tak, aby na každého vyslýchající vyšel určitý počet studentů. Poté daný seznam dvakrát vytiskne. Jednu kopii předá detektivům a nakloní se k rozhlasu.

„Slyšte hlášení. V důsledku včerejších tragických událostí je dnešní vyučování zrušeno. Upozorňuj však studenty, že tímto nemají volný den, nýbrž jsou povinni dostavit se dnes k výslechům. Ty budou probíhat ve třetím patře v učebnách 1A, 1B, 1C, 1D, 2A, 2B, 2C a 2D. Na učebnách bude vyvěšen seznam studentů, které daný detektiv bude vyslýchat. Prosím, abyste před těmito dveřmi vyčkali až na vás přijde řada a neodcházeli ze školy. Odejít ze školy můžete až po ukončení vašeho výslechu. Konec hlášení,“ vypne rozhlas a otočí se k detektivům.

Ti jí pokývnou. Ředitelka se pousměje, vstane ze židle a rázně vyjde z ředitelny. Kein a Jack ji následují, na chodbě před ředitelnou se k nim připojí jejich kolegové. Jack je v rychlosti seznámí s plánem a předá každému jejich seznam studentů, které budou vyslýchat.

„V těchto učebnách budou výslechy probíhat, pokud vám to vyhovuje?“ dojdou do třetího patra k určeným učebnám a ředitelka se otočí na Keina.

„Vyhovuje. Ještě jednou vám moc děkujeme!“ usměje se na ni Kein.

Ředitelka se usměje a pomocí izolepy, kterou prozřetelně vzala s sebou začne na dveře vylepovat papíry. Detektivové si pročtou své seznamy a vejdou do učeben, na jejichž dveřích jsou vylepeny seznamy odpovídající těm jejich. To už se před učebnami začnou shromažďovat studenti. Ti mezi sebou vzrušeně dohadují a mluví. Každý má svou teorii a hypotézu a chce se o ni podělit se svými přáteli. To co se stalo, je nemohlo nechat v klidu.

Každý detektiv si zavolá studenta a výslech započne.

***

Jack si povzdechne a promne si oči. Už několik hodin vyslýchá studenty a zatím se nedozvěděl nic kloudného. Jen to, že spousta chlapců bralo ty mrtvé za svůj vzor a chtěli patřit do jejich party, což se jim ale nepodařilo, ovšem dívky a někteří chlapci je nenáviděli. Když mu prozradili, proč je nenávidí, tak tomu nemohl uvěřit. Pohlédne na svůj seznam, naštěstí už mu zbývá jen pár jmen. Zvedne se a přejde ke dveřím.

„Slečna Sarah Ramer,“ zavolá a do učebny vstoupí vysoká hnědovláska.

„Dobrý den, detektive!“ usměje se na něj mile.

„Dobrý den! Prosím, posaďte se,“ pokyne jí Jack k přední lavici.

Sarah si beze slova sedne a zahledí se na detektiva.

„Jen pro pořádek vás upozorňuji, že váš výslech bude nahráván. A nejenom to. Vaše výpověď bude hlasově zaznamenána i na počítači, který ji automaticky převede do programu, který ji zapíše a já ji poté vytisknu,“ upozorní Sarah Jack.

„Beru na vědomí,“ přikývne Sarah.

„Výborně. Tak začneme. Jistě víte, proč tu jste,“ poznamená Jack.

„Ano, vím,“ přikývne znovu Sarah.

„Dobře. Co mi o svých zesnulých spolužácích můžete říct?“ zeptá se Jack.

„Že to byli pěkní zmrdi. Nevím, jestli už vám to někdo řekl nebo ne, ale oni využívali toho, že měli bohaté rodiče. Jednou za čas si někoho vyhlídli a pak si z něj udělali svoji hračku. Bylo jim jedno, jestli to byl kluk nebo holka. A když je někdo odmítl, tak si ho vzali násilím. Navíc to, co těm dotyčným prováděli, byla odporná zvěrstva,“ zaryje Sarah nehty do lavice před sebou a očima jí probleskne vztek.

„Co jim dělali?“ otáže se Jack.

„Znásilňovali je. Vaginálně, análně, orálně. A to není vše. Zkoušeli na nich všemožné sexuální hračky. Nutili je oblékat se do různých kostýmků a plazit se před nimi. Na některé i močili nebo káleli. Pouštěli do nich elektrické výboje, zapichovali do nich jehly a špendlíky, propichovali jim kůži. Také je pálili plamenem a nechávali na ně stékat horký vosk. Jejich oblíbenou taktikou bylo zavěšení svých obětí na řetěz za zápěstí co nejblíže ke stropu a pak ji bičovat nebo šlehat kopřivami. Všechny si je taky natáčeli a fotili a vyhrožovali, že jestli to někomu poví, tak ta videa a fotky pošlou jejich rodinám a přátelům. Byli to neuvěřitelní hajzlové a nic jiného si nezasloužili,“ rozhorlí se Sarah.

„Byla jsi jednou z těch obětí?“ zeptá se tiše Jack.

„Bohužel. Ale ne moc dlouho. Užívali si se mnou jen týden než si vyhlédli někoho jiného,“ odpoví Sarah.

„Víš koho?“ opře se Jack o opěradlo židle, na které sedí a která je z druhé strany lavice.

„Vickyho. Tedy celým jménem Victora Reina. Je to takový milý kluk. Myslím, že ho máte na seznamu hned po mě,“ sjede Sarah k seznamu, který má Jack před sebou.

„Ano, to mám. Kde jsi byla včera mezi desátou a jedenáctou večer?“ zeptá se Jack.

„V nemocnici. Uklouzla jsem ve sprše a narazila si koleno. Táta mě odvezl do nemocnice, aby mě ošetřili,“ odpoví Sarah.

„To si ověříme. Ještě něco, co bys mi chtěla říct?“ zahledí se na ni pozorně Jack.

„Ne, pane. Měli nepřátele mezi studenty, já sama jsem jedna z nich, ale nezabila jsem je. To vám mohu říct rovnou. Ani nevím, jak se zbraň vůbec drží. A pochybuju, že by je někdo ze studentů zabil,“ řekne Sarah.

„Dobře. Teď mi jen podepíšeš svou výpověď a můžeš jít,“ natáhne se Jack k přenosnému počítači a zadá tisk.

Přenosná tiskárna celou výpověď vytiskne a Jack ji odebere, pročte ji, zda je zaznamenáno vše a dá ji Sarah, která ji podepíše.

„Nashledanou, pane detektive!“ vstane a odejde z učebny.

„Pan Victor Rein,“ přejde Jack ke dveřím a zavolá dalšího studenta.

Poté se vrátí ke své židli, usadí se a začne si znovu pročítat výpověď Sarah.

„Dobrý den!“ uslyší tichý hlásek.

„Dobrý! Prosím, posaďte,“ mávne k židli naproti sobě.

Ozvou se tiché kroky a poté zavrzání židle. Jack s povzdechem odloží výpověď a zahledí se na mladíka před sebou. V té chvíli oněmí úžasem. Na chvíli získal dojem, že naproti němu sedí anděl. Drobný blonďáček s vlasy téměř po pas s očima jako pomněnky a jemným souměrným obličejem.

„Pane, je vám dobře?“ zeptá se Victor, když na něj Jack hodnou chvíli jen zírá a mlčí.

„A-ano, omlouvám se! Jen jsem se zamyslel,“ vykoktá ze se Jack a snaží se vzpamatovat.

Shlédne k papírům před sebou a začne je porovnávat, aby zaměstnal ruce a přestal na Victora zírat. Přitom zopakuje upozornění o zaznámení výslechu.

„Co mi můžeš říct o svých zesnulých spolužácích?“ položí první otázku.

„Že to byli zlí lidé. Rádi ostatním ubližovali. Hlavně intimně. Měli z toho potěšení a radost,“ odpoví tiše Victor a do hlavy se mu vloudí vzpomínka, na to jak moc dokázali jeho spolužáci ublížit.

„Ne-nechte mě, prosím!“ pláče drobný blonďáček a nahý se na kolenou krčí před svými pěti spolužáky, kteří ho donutili se svléknout a teď se mu vysmívají.

„Ale no tak. Vždyť ti nic neděláme nebo ano?“ zasměje se jeden z mladíků.

„Přesně tak. Navíc my ti přeci nechceme ublížit. Jen ti pomoct,“ přidá se druhý.

„Přece by ses nebál. Vždyť už jsi velký kluk,“ přejde k němu třetí a pohladí ho po tváři.

Blonďáček vystrašeně ucukne.

„Prosím, nechte mě jít!“ zaprosí znovu.

„Dost řečí! Chci šukat,“ vykřikne čtvrtý a pohladí se přes kalhoty v rozkroku.

Ostatní přikývnou. Dva z nich přejdou k plačícímu blonďáčkovi, povalí ho naznak a chytí mu ruce.

„Ne, prosím, ne!“ zpanikaří blonďáček a zazmítá sebou.

Není mu to ovšem nic platné, protože mezi jeho stehna se napasuje třetí z nich, nalije si na prsty lubrikant, který vzal kdvovíkde a zajede jimi mezi chlapcovi hýždě. V rychlosti ho připraví.

„Je čas z tebe udělat muže,“ zasměje se blonďáčkovi do obličeje a prudce se vklíní do jeho těla.

Blonďáček bolestně zakřičí a z očí mu vytrysknou další slzy.

„Hele, pospěš si, ano? Taky chci okusit tu jeho těsnou dírku,“ pobídne svého přítele další mladík.

„Přesně tak. Hučí mi z něj v klacku tak, že mám pocit, že mi každou chvíli praskne,“ zasměje se další a společně s předchozím mladíkem si otevřou plechovky s pivem.

„Už...bu...du,“ zasténá souložící mladík a napne, zatímco plní zprzněné nitro blonďáčka pod ním.

„Bezva, teď já,“ řekne natěšeně mladík, který ho před tím pobízel, odloží pivo a nahradí svého přítele mezi blonďáčkovýma nohama.

Přejede blonďáčkovi po stehnu a zamračí se.

„Příště bychom ho měli oholit. Tolik chlupů se mi na něm nelíbí,“ zkonstatuje.

Ostatní s ním souhlasí a mladík se začne sunout do zneuctěného těla.

„Tvá spolužačka mi řekla, že ubližovali i tobě. Prý jsi byl jejich poslední oběť,“ nadhodí Jack.

Victor se vymaní ze vzpomínek a zahledí se na detektiva před sebou.

„Ano, to je pravda,“ souhlasí Victor.

„Uvědomuješ si, do jaké pozice tě to staví?“ zeptá se Jack.

„Ano, jsem podezřelý,“ přikývne Victor.

„Nejenom podezřelý. Hlavní podezřelý. Nejsi jediný, kdo měl motiv. Ale jsi jediný, kdo měl největší motiv. Co mi můžeš říct na svou obhajobu?“ nakloní se k němu Jack.

„Obávám se, že nic. Ten večer jsem se s nimi měl sejít, aby si se mnou užili, ale bylo mi špatně, tak jsem zůstal doma. Sám. Rodiče byli pryč. Není nikdo, kdo by mé alibi potvrdil,“ povzdychne si Victor.

„To je smůla. Ještě něco, co bys mi mohl nebo chtěl říct?“ zeptá se Jack.

„Ne, pane,“ odpoví Victor.

Jack přikývne, vytiskne Victorovu výpověď a dá mu ji podepsat. Victor vstane a odejde ke dveřím.

„Nenáviděl jsem je. Kdybyste se mě zeptal, zda je mi jich líto, odpověděl bych ne. Není mi jich líto a jsem rád, že jsou mrtví. Ale nezabil jsem je. Nejsem vrah,“ řekne tiše než vyjde z učebny.

Jack za ním chvíli zaraženě hledí a neví, co si má o tom chlapci myslet. Zdál se mu tak křehký, zranitelný a hlavně krásný, že pochybuje, že by někdo jako ten chlapec mohl zabít. Ale na druhou stranu nemůže dát na své city a na to, kdo nebo co se mu líbí. Je kriminalista. Musí počítat i s neočekávaným. Zatřese hlavou a zavolá dalšího studenta.