„Uvízli jsme na mrtvém bodě. Ksakru! Ale já ho do toho lochu dostanu!“ rozčiluje se Kein a praští pěstí do stolu.

Jack k němu zvedne oči od počítače a zamyšleně si ho prohlédne.

„Proč chceš Viktora tak moc vidět zavřeného, když je to tvůj vnuk?“ zeptá se tiše.

Kein se zarazí a pomalu se na Jacka otočí.

„Jak jsi to zjistil?“ zeptá se.

„Jsem detektiv,“ pokrčí Jack rameny.

Kein si odfrkne, ale nic na to neřekne.

„Co kdybychom ještě jednou obešli podezřelé a nejen, ale i jejich rodiny? Třeba přijdeme na něco nového,“ změní Jack téma.

„Fajn. Je to asi to jediné, co ještě můžeme udělat. Pokud nic nezjistíme, tak by se taky mohlo stát, že nás to kapitán nechá uzavřít jako nevyřešený případ,“ povzdechne si Kein a promne si kořen nosu.

Jack se zvedne od svého stolu a natáhne na sebe svoji koženou bundu.

„Pěkná bunda,“ zabručí Kein, zatímco se také zvedne a obléká si na sebe svoji bundu.

„Díky! Je z toho samého obchodu, odkud pocházela i bunda našeho vraha. Zajel jsem se tam podívat a padla mi do oka,“ usměje se Jack.

„To se tak někdo má. Ale co, jedna luxusnější věc jednou za čas nikoho nezabije, že mladej?“ uchechtne se Kein.

„Přesně tak,“ souhlasí Jack.

Oba společně vyjdou z budovy. Před ní se ovšem zarazí, když spatří Viktora, který na ně hledí.

„Zdravím detektive!“ pozdraví Jacka, zatímco Jacka ignoruje.

„Ahoj! Co tu děláš?“ zamrká překvapeně Jack, zatímco Kein se mračí a hází po Viktorovi smrtící pohledy.

„Chtěl jsem vás pozdravit. A možná i trávit nějaký čas v přítomnosti tak milého a příjemného člověka, jakým jste vy,“ odpoví klidně Viktor.

„No to je pěkné, ale já teď nemám čas,“ poškrábe se Jack vzadu na hlavě.

„Jedete znovu vyslýchat podezřelé a tentokrát i jejich oběti,“ poznamená Viktor.

Jack na to nic neřekne, pomalu si na Viktorovu schopnost začíná zvykat.

„Divím se, že se svojí schopností jsi vraha ještě neodhalil,“ zabručí Kein a dál Viktora propaluje pohledem.

Viktor na něj pohlédne a lehce nakloní hlavu na stranu. Na rtech mu dokonce zahraje malý úsměv, který ale skoro ihned zmizí.

„Odhalil. Ty víš, kdo je vrah, kterého hledáme,“ vydechne Jack s očima navrch hlavy.

„Vím,“ přikývne Viktor.

Kein šokovaně zalapá po dechu a Jackovi se nedostává slov.

„Proč jsi nám to neřekl?“ zašeptá, když se po delší době vzpamatuje.

„Přeci vám to nebudu usnadňovat,“ odpoví Viktor, narovná hlavu a vrátí se pohledem k Jackovi.

„A proč jsi to neprozradil ani mě? Myslel jsem, že si věříme,“ Jack se cítí ublíženě a zklamaně zároveň.

„Kdybych vám to prozradil, detektive, tak co by se stalo? Zatknul byste vraha, ale nezklamal byste se sám v sobě? Nezačal byste pochybovat o svých schopnostech?“ zeptá se tiše Viktor.

Jack se nad těmi slovy zamyslí. Viktor má vlastně pravdu. On nechce, aby mu někdo zločince servíroval až pod nos, on chce záhadám přijít na kloub sám a vyřešit je svými vlastními schoponostmi. Jinak by si nemohl vážit sám sebe. Spojí svůj pohled s Viktorovým.

„Tak vidíte,“ poznamená Viktor.

Kein si odfrkne a rozejde se k Jackovu autu. Odmítá ty kecy toho bezcenného budižknimu, který prý pochází z jeho krve, poslouchat.

„Co kdybys dnes večer přišel ke mně?“ zeptá se Jack tiše Viktora.

„Rád,“ souhlasí Viktor.

„Výborně. Tady máš moji adresu,“ vytáhne Jack svou vizitku a na její zadní stranu rychle, propiskou, kterou vytáhne z kapsy, napíše svoji adresu.

„Tak večer!“ řekne Viktor, otočí se na podpatku a odejde.

Jack nasedne na místo řidič.

„Vezmem to z bližšího konce města na vzdálenější?“ zeptá se Jack.

„Proč ne?“ vytáhne si Kein cigaretu.

Jack po něm vrhne rychlý pohled, nastartuje a vydají se na dlouhou trať výslechů.

***

O půl dne později

„Nejradši bych to zabalil,“ zívne Jack, nezdá se to, ale výslechy jsou dost vyčerpávající.

„To já taky, mladej. Ale už zbejvá jen pár podezřelých z tohoto města. Pokud u nich nic nezjistíme, tak zítra zkusíme ty, co bydlí v jiných městech,“ povzdechne si Kein.

Jack přikývne a vystoupí z auta. Kein ho následuje a oba zamíří k rodinnému domku Ramerových. Jack zazvoní a po chvíli se dveře otevřou. Mezi nimi stojí Sarah a překvapeně mezi nimi těká očima.

„Dobrý den, slečno! Mohli bychom s vámi mluvit?“ usměje se na ni Jack, aby ji uklidnil.

„Jistě. Pojďte dál,“ vzpamatuje se Sarah a ustoupí ze dveří.

Jack poděkuje a společně s Keinem vstoupí dovnitř. Sarah je usadí v obýváku a zeptá se jich, zda chtějí něco k pití.

„Jen vodu. Děkuji!“ usměje se na ni Jack, zatímco Kein zdvořile odmítne.

Sarah Jackovi donese sklenici vody a usadí se naproti nim.

„Na co se chcete zeptat?“ zeptá se.

Kein otevře ústa, aby odpověděl, ale přeruší ho bouchnutí dveří a hlasy z chodby.

„Ahoj!“ vstoupí do obýváku její rodiče a při pohledu na dva detektivy se zarazí.

„Co se děje?“ zeptá se vylekaně matka Sarah a přejde ke své dceři, které položí ruce na ramena.

„Chceme se jen zeptat na pár otázek,“ řekne Jack a on i Kein si matku prohlédnou.

Vysoká štíhlá žena s přísným výrazem ve tváři.

„Na jaké otázky? Vždyť už vám řekla všechno, co věděla,“ postaví se ke své rodině otře a rukávem si otře čelo.

Jack i Kein se po sobě podívají. Nejen že otec Sarah je menší muž při těle, ale navíc si všimli jednoho dost důležitého detailu. Tomu muži na levé ruce chybí malíček!

„Nejenom jí. Ale i vás,“ řekne Kein a vytáhne z kapsy několi fotek v igelitových uzavíratelných sáčcích.

Hodí je na stůl a natočí je tak, aby na ně členové Ramerovy rodiny viděli.

„Poznáváte toho muže? A tu zbraň? A těch pět mrtvých mladíků?“ přimhouří Kein oči, zatímco Jack vstane.

„N-ne, nepoznávám,“ vykoktá ze sebe roztřeseně pan Ramer a znovu si z čela otře pot.

„Ale my myslíme, že poznáváte. Ostatně tenhle muž mluvil. To on prodal vražednou zbraň a dal nám popis kupce. A ten sedí na vás, pane Ramere,“ vstane i Kein.

„A z toho důvodu vás zatýkáme, pane Ramere,“ řekne tiše Jack a nasadí zkoprnělému muži želízka, načež mu začne vyjmenovávat jeho práva.

Poté ho začne odvádět z domu, následován Keinem a sledován šokovanými a nevěřícími pohledy Sarah a její matky.

***

„Tak už se sakra přiznej, chlape! Stejnak všecko víme!“ nakloní se Kein nad stůl ve vyslýchací místosti a zlostným pohledem hledí na pana Ramera.

„N-nic jsem neudělal! Proč mi nevěříte?“ zakňučí pan Ramer a přejede zoufalým pohledem mezi Keinem a Jackem, který stojí v rohu.

„Ale věříme. Nezabíjel jste, je to tak?“ přejde Jack ke Keinovi, položí mu ruku na rameno a jemným tlakem ho kousek odtlačí.

„Ne, nezabíjel. Nedokázal bych někoho zabít,“ v panu Ramerovi vzklíčí naděje a zároveň důvěra k mladému detektivovi.

„Dobře. Já vám to věřím. Ale spolupracujte s námi, ano? Zodpovězte na naše otázky, tak nejlépe, jak jen to půjde. Čím dřív je zodpovíte, tím dřív se dostanete domů,“ posadí se Jack naproti panu Ramerovi.

„Pomůžu vám a zodpovím vaše otázky. Ale nic jsem neudělal,“ zopakuje pan Ramer a zalétne pohledem ke Keinovi.

Ten se ušklíbne.

„Ano, vy byste toho nebyl schopen. Beztak to udělal ten zmetek. Už se těším až se za ním zavřou dveře od vězeňské cely,“ zachechtá se Kein.

„Za kým?“ nechápe pan Ramer a pohlédne na Jacka, který zamračeně sleduje Keina.

„Za Viktorem Reinem,“ odpoví Kein.

„Cože? Viktor? To ne, Viktor je hodný kluk. Sice zvláštní, ale hodný. On by něco takového neudělal,“ začne pan Ramer Viktora bránit.

„Ten jo,“ odfrkne si Kein.

„Ne, on by to neudělal. To vím. Já – já se doznám. Koupil jsem tu zbraň. Ano, ale nezabíjel jsem. Dozvěděl jsem se, co ti grázlové mojí holčičce udělali. A nejenom jí, ale i dalším, včetně Viktora. Dostal jsem vztek a našel jsem toho prodejce. Toho Dava. Koupil jsem od něj zbraň a dokonce jsem mu dal i příplatek za odstranění seriového čísla. Pak jsem tu zbraň vzal domů. Seděl jsem v obýváku na gauči, držel jsem ji v rukou a díval se na ni. Pak jsem se vzpamatoval a uvědomil si, že nemůžu jít jen tak někoho zabít. Ukryl jsem ji do svého nočního stolku mezi své prádlo. Byl jsem rozhodnutý jít na policii a všechno říct. Ale nestihl jsem to. Těch pět bylo zavražděno dřív než jsem na policii stačil dojít a když jsem pak zjistil, že ta zbraň z mého nočního stolku zmizela, tak mi bylo jasné, že si ji vzal vrah,“ rozpovídá se pan Ramer.

„Nahlásil jste její ztrátu?“ zeptá se Jack.

„Ne, vždyť jsem ji koupil nelegálně. Bál jsem se,“ přizná pan Ramer.

„Chápu. Vaši výpověď si ovšem ještě prověříme. Do té doby jste zadržen,“ zvedne se Jack a s Keinem opustí místnost.

„Odveďte ho do cely předběžného zadržení,“ rozkáže Kein policistovi, který stál před vyslýchací místností.

Ten přikývne a odejde splnit rozkaz. Kein a Jack se vrátí do místnosti detektivů a oba strnou při pohledu na osobu sedící u Jackova stolu. Viktor se postaví a hledí na Jacka.

„Co tu děláš? Měl jsi večer přijít ke mně,“ podiví se Jack.

„Tam můžeme jít spolu. Ale kvůli tomu tady nejsem. Volala mi Sarah, že prý jste zatkli jejího otce,“ vyhrkne Viktor.

„To je pravda. Navíc tady zůstane. Přiznal se k nelegálnímu nákupu zbraně,“ zamračí se Jack, nemá důvod před Viktorem cokoliv tajit, protože Viktor by to jistě i tak uhádl.

„To možná ano. Ale on nezabíjel. Věř mi! On to nebyl. Nemá to v sobě,“ ve Viktorově pohledu se objeví zoufalství.

Jack na něj překvapeně pohlédne. Vždyť Viktor mu říkal, že je složité pro něj masku sundat a že to dělá jen před ním, protože mu věří. A teď ji sundal tady. Před dědem, který se ho zřekl a kterého nenávidí, před několika dalšími lidmi, kteří se netají svou záští a nedůvěrou k Viktorovi a jeho schopnostem.

„Věřím ti. Najdu skutečného vraha,“ slíbí Jack.

Viktor přikývne a znovu si nasadí svoji nicneříkající masku.