Všichi kriminalisté z oddělení vražd stojí v kanceláři svého kapitána a sledují televizi, kde právě běží odpolední zprávy. Když skončí, velitel vypne televizi a otočí se ke svým podřízeným.

„Tak a teď mi řekněte, jak je možné, že se bulvár dozvěděl podrobnosti o případu? Včetně toho, co ti zavraždění prováděli svým obětem?“ přejíždí po detektivech pohledem.

Všichni mlčí a navzájem se přejíždí pohledy.

„A nemohla to být některá z obětí?“ zeptá se nakonec Jack.

„Žádná z obětí nezná podrobnosti vyšetřování. Kdepak! To musel být někdo z vás,“ odsekne mu kapitán.

Jack se zamyšleně zahledí do země, zatímco ostatní se navzájem pozorují pohledem a odhadují, kdo to mohl být.

„No, co se stalo, stalo se. S tím už nic nenaděláme. Jen doufám, že nám obyvatelé města nebudou dělat při vyšetřování problémy,“ povzdechne si kapitán.

Ostatní souhlasně zamručí. V těch zprávách nebyly vyzrazeny pouze informace o případu, ale byla tam i anketa, kdy se ptali obyvatelů na jejich názor. Všichni dotazovaní těch pět zatracovali a byli toho názoru, že dostali, co zasloužili a jejich vraha nazývali hrdinou. A to by mohli být problémy. Kriminalisté se rozejdou ke svým stolům. I Jack s Keinem se usadí u svých stolů.

„Kdo myslíš, že ty informace vypustil?“ zeptá se Jack.

„Nemám ani ponětí. Ale věř mi, že kapitán to nechá prošetřit a toho dotyčného pak potrestá,“ pokrčí Kein rameny.

Jack si povzdechne a pohlédne na hodiny.

„Já už to dneska balím,“ řekne Keinovi.

„Jen běž, mladej. Já za chvíli půjdu taky, jen si ještě jednou projdu složku,“ přikývne Kein.

Jack vstane a vyjde ze služebny. Vzhlédne k tmavnoucí obloze a zhluboka se nadechne čerstvého vzduchu. Vzpomene si na včerejší setkání Viktora s Keinem. Stále mu to nejde do hlavy, o to víc, když mu na otázku, zda se potkal s Viktorem, odpověděl záporně. Zamyslí se, ještě není pozdě, tak by mohl vykonat jednu návštěvu. Usměje se a vydá se ke svému autu. Nasedne do něj a vydá se k Viktorovu domovu.

Zaparkuje u krásné dvoupatrové vilky s velkou zahradou. Vystoupí z auta a přejde ke dveřím. Zazvoní a nervózně se přes mléčně zbarvené sklo na dveřích snaží zahlédnout, zda jde někdo otevřít. To se mu sice nepodaří, ale po chvilce se dveře otevřou a mezi nimi stojí Viktor.

„Dobrý večer, detektive! Říkal jsem si, kdy sem přijdete,“ ustoupí Viktor stranou a naznačí Jackovi, aby šel dál.

„Jak jsi mohl vědět, že přijdu?“ zamračí se Jack.

„Jednoduše. Včera, když jsem odcházel, tak jsem si vás za tím rohem všiml. Určitě jste byl zvědavý, co mám s vaším parťákem společného,“ odpoví mu Viktor.

„Myslel jsem, že si mě nikdo nevšiml. Ale to je jedno. Pravda je, že mám otázky a rád bych věděl, o co včera šlo,“ řekne Jack.

Viktor zavře dveře, jde chodbou do předsíně, z ní do další chodby a tam se zastaví. Jack ho dojde a zvědavě se rozhlíží. Je tu šest posuvných dveří a skleněné točité schodiště s kovovým zábradlím dělané nejspíše uměleckým kovářem, stěny v odstínu mandlové.

„Za tamtěmi dveřmi je zimní zahrada. Tam najdete odpovědi na své otázky,“ nasměruje ho Viktor a dřív než se Jack stačí na něco zeptat, vyběhne schodiště a zmizí v horním patře.

Jack si povzdechne, ale otevře určené dveře a vstoupí do zimní zahrady. Zvědavě se rozhlédne. Plno rostlin, pohodlná křesílka k posezení a tři skleněné stěny. Dvěma je vidět ven a třetí je vidět do obýváku.

„Tebe ještě neznám. Kdopak jsi?“ ozve se tichý ženský hlas.

Jack sebou trhne a poté přimhouří oči a soustředí se na skupinu vzrostlých rostlin před sebou. Po chvilce si všimne drobné ženy, jejíž blonďaté vlasy začínají prokvétat stříbrem a jejíž modré oči si ho pozorně prohlížejí.

„Omlouvám se, že jsem sem takhle vpadl! Jmenuji se Jack Newman a jsem detektiv z oddělení vražd,“ omluví a zároveň se představí Jack.

„Ach tenhle Jack. Viky nám o tobě vyprávěl. A máš otázky, na které chceš znát odpověď a Viky tě sem nasměroval, protože předpokládal, že jsem nejvhodnější osoba na jejich zodpovězení,“ vezme žena do ruky konvičku a zalévá květiny.

„Ano. Ale mohu vědět, s kým to mluvím?“ zeptá se Jack.

„Jsem Margaret Rain, jsem Viktorova babička,“ představí se žena.

„Včera jsem viděl Viktora se svým parťákem Keinem White. Vypadalo to, že se o něčem dohadují a pak nasedli do auta. Viktor po chvíli vystoupil a oba si šli po svých. Rád bych věděl, o co šlo,“ vysvětlí Jack důvod své návštěvy.

„A tebe sem přivedla zvědavost a strach, jestli Kein neovlivňuje nebo nezastrašuje podezřelého. Navíc nepochybuju, že Kein se o Viktorovi nevyjadřuje zrovna pozitivně a vy chcete vědět, proč ta nenávist,“ zahledí se na něj Margaret.

„Ano,“ přikývne Jack.

„Není to nijak složité. Můj tatínek byl cirkusák, ale když moje maminka otěhotněla, rozhodli se spolu usadit a dát mi jiný život než život cirkusáka. Povedlo se to. Kvůli dědičným schopnostem, o kterých víš od Viktora, jsme nikdy neměli moc známých nebo přátel. Místní se nám spíš vyhýbali, ale na to jsme byli zvyklí. Navíc moje maminka od nás odešla, když jsem ještě byla malá. Mé a tatínkovi schopnosti ji děsili. Vychodila jsem základní školu a pak jsem šla do práce. Byla jsem servírkou ve zdejším bistru. Na tu dobu vzpomínám ráda. Majitel si mě považoval, protože jsem jeho bistro proslavila. Hosté si u mě totiž nikdy neobjednávali. Vždy jsem odhadla na co mají chuť a to jsem jim donesla. Hodně lidem se to líbilo a považovali to za něco zábavného. Jezdili k nám i hosté z velkých měst a dokonce jsme se dostali i do několika příruček pro cestovatele. Jednoho dne se v našem bistru objevil i jistý začínající policista. Uhádneš kdo to byl?“ zdvihne Margaret obočí.

„Kein?“ tipne si Jack.

„Správně. I jeho to bavilo. Navíc jsem se mu líbila a on se líbil mě. Báječně jsme si rozuměli. Netrvalo dlouho a byli jsme pár. Po několika měsících jsme se vzali, můj tatínek mi daroval tuto vilku, kterou nechal postavit za úspory, ale už tehdy mě varoval, ať vilku i pozemky nechám psané pouze na sebe. Nevěřil Keinovi, až později jsem pochopila proč. Zpočátku bylo naše manželství idylické. Já dál pracovala v bistru, Kein u policie a i doma to bylo idylické. Keina hrozně bavilo, jak ho dokážu odhadnout a všude se vychloubal, jak báječnou ženu si vzal. A já ho milovala víc než co jiného. Když jsme pak počali naši dceru, tak jsme mysleli, že víc štěstí už mít nemůžeme. Kein Lauru miloval. Byla to jeho malá princeznička, nejdokonalejší na světě. Jenže Kein byl vždycky sukničkář a žádná si před ním nemohla být jistá. Po svatbě to vypadalo, že se zklidnil, ale opak byl pravdou. Začal mě podvádět. Hádala jsem se s ním kvůli tomu. A když naší Lauře bylo deset let, tak jsem ho uviděla, jak si to po náměstí štráduje se svou nejnovější milenkou. Udělala jsem mu scénu i když bylo náměstí plné lidí. Jenže tehdy se o nevěře neslušelo mluvit. Ženy ji měly jen tiše trpět. To já nedokázala, zostudila a ponížila jsem Keina i jeho milenku. Rozvod pak už na sebe nenechal dlouho čekat. Kein mě chtěl potrestat a všechno mi vzít. Ale měl smůlu, pozemky i vila byly psány na mě a on na ně neměl nárok. Odešel s prázdnýma rukama a nenávistí v srdci. Navíc si vzal do hlavy, že nebýt mé schopnosti odhadovat lidi a manipulovat s nimi, tak by to takto nedopadlo. Kvůli tomu začal nenávidět i naši dceru. A později i naše vnoučata,“ přejde Margaret k oknu a hledí do zahrady.

„Takže Kein je Viktorův děda?“ nemůže Jack uvěřit tomu, co slyšel.

„Ano. Ale nikdo z nás ho tak nebere, protože on se jako milující dědeček nechová. A navíc jsem si po rozvodu vzala zpět své rodné příjmení,“ odpoví Margaret.

„Nic mi do toho není, ale proč jste se znovu nevdala?“ zeptá se Jack.

„Zkoušela jsem to. Jenže vzít si v té době rozvedenou ženu s dítětem nebylo společností bráno jako přijatelné. A navíc, když muži zjistili o mých a dceřiných schopnostech, tak se od nás se strachem odvraceli. Nakonec jsem to vzdala,“ pokrčí Margaret rameny.

„To je mi líto,“ řekne tiše Jack, teď už chápe, proč Viktora nenávidí a je na něj vysazený.

„Stalo se. A teď pojďme na večeři,“ změní Margaret téma.

„A-ale...já...“ neví Jack, jak slušně odmítnout.

„Jen pojď, chlapče. Však tě nikdo neukousne,“ zamítne jeho námitky Margaret ještě v počátku a vyjde ze zimní zahrady.

V chodbě nasměruje Jacka ke koupelně, kde si umyje ruce a pak ho odvede do jídelny, která je propojena s kuchyní, kde se už činí další žena společně s Viktorem.

„To je Laura. Moje dcera a Vikyho maminka,“ představí mu Margaret ženu.

Žena k nim zvedne pohled a Jacka zamrazí. Je to jako by se díval na Margaretinu kopii akorát mladší. Navíc i Viktor je své mamince a babičce neuvěřitelně podobný.

„Víte, že jste si všichni tři neuvěřitelně podobní?“ vyhrkne a vzápětí zrudne.

„To víme. Vy jste Jack,“ zkonstatuje Laura.

Jack přikývne a nechá se Margaret odvést ke stolu, kde je usazen. Margaret se usadí do čela stolu. Vzápětí Viktor a Laura donesou na stůl talíře s bramborovou kaší, vepřovými kotletami a salátem a k tomu příbory. Poté se Laura s Viktorem usadí naproti Jackovi, všichni si popřejí dobrou chuť a dají se do jídla. Jack si je prohlíží a všimne si několika zvláštností. Vzhled ho tolik nezaráží. Co ho zaujme, je to, že obličeje všech tří postrádají jakkýkoliv výraz. Stejně tak i oči. Pokud některý z nich promluví, v jeho hlase nelze najít jakkoukoliv stopu po nějakém emocionálním zabarvení. To už by rovnou mohl jíst s ledovými sochami.

„Pomůžu ti, mami,“ řekne Viktor, když všichni dojí a jeho matka začne sklízet ze stolu.

„Děkuji, ale běž se raději věnovat Jackovi. Má několik dalších otázek a ty mu můžeš zodpovědět ty,“ odmítne Laura Viktrovu nabídku.

Viktor jen přikývne.

„Pojďte detektive,“ vyzve Jacka a vydá se pryč z jídelny.

Jack ho urychleně následuje ven z jídelny a nahoru po točitých schodech. Ocitnou se v další chodbě, ve které je deset dveří.

„To tu máte tolik pokojů?“ vyvalí Jack oči.

„Ne, pokojů je tu sedm. Zbylé tři dveře vedou do koupelen. Ačkoliv hlavní ložnice, která patří babičce má svou vlastní koupelnu,“ odpoví Viktor.

„By mě zajímalo, kde na to tvůj praděda vzal,“ zabručí Jack.

„Vyhrál ty peníze v hazardu a něco málo naspořil za svoje působení u cirkusu,“ pokrčí Viktor rameny a otevře dveře od svého pokoje.

Jack vstoupí dovnitř a zvědavě se rozhlédne. Pokoj je laděn do modrobíla. Je tu velká pohodlně vypadající postel, psací stůl s notebookem a kancelářskou židlí, velká masivní skříň, dvě komody, před postelí dvě menší křesílka se stolkem mezi nimi, také si všimne dvou stojanů s CD a DVD a na stěně připevněné televizi s DVD přehrávačem pod ní.

„Máš pěkný pokoj!“ složí Viktorovi kompliment.

„Děkuji!“ usadí se Viktor do jednoho ze dvou křesel.

Jack se usadí do druhého. Viktor se na něj zahledí.

„Přijde vám divné, že neměníme výrazy a nezabarvujeme emocionálně naše hlasy jako ostatní,“ zkonstatuje po chvíli.

„Ano,“ souhlasí Jack.

„Neučíme se to záměrně. Není to tak, že by mě mamka učila, jak si udržet tvář bez výrazu. Učíme se to věkem. Jako děti jsme stejní jako ostatní. Měníme výrazy podle toho jak se cítíme, ale kvůli naší schopnosti číst v lidech si během let uvědomíme, že ostatní v nás mohou také číst a že námi mohou také manipulovat, i když ani jedno nedělají v takové míře jako my. Navíc pokud si během dospívání chceme udržet své soukromí a svá tajemství, tak se to musíme naučit, jinak by v nás ostatní členové rodiny mohli číst jako v knize a my tak o své soukromí přišli. Zpočátku je to spíše podvědomé a teprve až v pubertě do toho dáme i záměr. Časem se to pro nás stane tak přirozeným, že se o to nemusíme ani snažit. Kolikrát si naši masku, jak to nazýváme, ani neuvědomujeme. Je pro nás těžší ji sundat a odhalit se, než si ji nasadit a udržet,“ vysvětlí Viktor.

„Pomáhá ti také s traumaty a nepříjemnými vzpomínkami?“ zeptá se Jack.

„Ne, tak docela. Abych se s tím, co mi těch pět udělalo, vyrovnal, musela mě moje máma zmanipulovat. Nejspíš i pomohlo, že to nebyla moje první zkušenost a že vím, že sex dokáže být i příjemný,“ odpoví Viktor.

„Měl jsi někoho už předtím?“ tohle Jacka překvapí.

„Ano. Byl to můj nejlepší kamarád. Přátelili jsme se spolu už od školky a on byl jeden z mála, kdo se mých schopností nebál. Když nám bylo třináct jeho táta si zapomněl zamknout počítač a my na něj vlezli. V jeho historii jsme našli nějaké porno stránky a ze zvědavosti jsme si je pustili. Samozřejmě šlo o hetero porno a tak nás zajímalo, jestli jde něco takového i mezi klukama. Nakonec se nám podařilo najít gay porno. Zaujalo nás to a jeho napadlo, že bychom něco takového mohli vyzkoušet. Stalo se. A z nás se stali milenci. Ale stále jsme byli nejlepší přátelé. A vytvořili jsme si mezi sebou dohodu, že spolu budeme spát jen do doby, než si jeden z nás někoho najde. Díky tomuto našemu vztahu jsem já zjistil, že preferuju vztah s muži a že jsem submisivní typ. On zjistil, že je na obojí, celkem dominantní a že má rád lehké násilí. Miloval, když mě mohl svázat a občasný výprask rukou nebyl nic výjimečného. Ale nikdy mi neublížil a vždy mi to vynahradil,“ Jackovi se zdá, že ke konci Viktor trochu posmutněl.

„Kde je tvůj kamarád teď?“ zeptá se.

„Zemřel. V patnácti mu objevili nádor na mozku. Neoperovatelný. Půl roku nato zemřel,“ odpoví Viktor a do očí mu vhrknou slzy.

Ztráta nejlepšího přítele ho stále ještě nepřebolela a tady ve svém pokoji může dát průchod svým emocem a shodit masku, kterou si navykl nosit.

„Shodil jsi svou masku,“ poznamená šeptem Jack.

„Cítím, že před tebou můžu. Jsi dobrý člověk Jacku. Cítím z tebe, že bys mi neublížil, pokud bys k tomu neměl opravdu vážný důvod,“ usměje se na něj Viktor.

Jackovi se z toho úsměvu málem zastaví srdce. Kéž by Viktor měl takový úsměv pořád. Nejen že ho zlidšťuje, ale navíc vypadá ještě roztomileji a krásněji než obvykle.