Foukal chladný vítr.

„Na koho si se nám to zadíval?“ zapředl rozhovor. Mlčel jsem. „Na tu holku?“

„Umm.“ Přitakám. Kéž by si tušil. Seděl jsem opřen o zábradlí na střeše. Nohy skrčené u těla se schovávaly v objetí rukou. Díval jsem se před sebe, můj zrak však nemířil na ni.

„Líbí se ti, Davide?“ Zaražen jeho slovy, nevědíc jak zareagovat jsem se prudce postavil. Odstrčil ho a rozběhl se pryč. Slzy se draly na povrch, cítil jsem se tak trapně.

 Kéž by si tušil…

Motalo se neustále dokola v prázdnotě mého mozku. Krátké černé vlasy se zhouply v průvanu otevřených dveří. Vběhl jsem do budovy. Nebylo ale v plánu, zůstat tu dále než bylo potřeba. Krůpěje slz stékaly po tváři.

Nepatřím sem.

 Hřbetem dlaně jsem si otřel obličej. Seběhl několik pater a již lapal po dechu. Cítil jsem pohledy lidí na mých zádech. Přál jsem si být nehybnou poličkou na stěně, kterou budou všichni obdivovat a ne se jí smát za to že visí nakřivo. Sužovaly mě pocity plné ironie a strachu z pokračování života. Nadarmo se všude nepíše, že to co cítím, pronásleduje úzkost a nepřetržitý strach…

Dveře přede mnou se zrovna otevřely a dovnitř vcházela dívka, o které Martin mluvil. Zastavil jsem, oči se střetly. Usmívá se, oplácím jí to. Je sama, dlaně svírají popruhy batohu. Pomalu jsem se k ní rozešel, bylo mi jedno, co mé pohyby bude následovat…

Chytl jsem do dlaní její tvář, překvapeně se na mě dívala. V jejích očích se odrážely ty mé. Když jsem se na ni díval, jako bych se díval sám sobě do srdce. Rty jsem se dotkl plných úst dívčiných. Zavřel jsem oči, vcítil jsem se do situace, představoval jsem si… Stále nic. Pouštím jí a mířím domů.

Padající listí obklopovalo mou osobu. Malý byt, kde bydlím se svým starším bráchou, není daleko od školy, a tak po chvíli zacinkaly klíče a já vešel dovnitř. Šel jsem ihned do svého pokoje, popadl zámek na dveřích a zamknul. Rachot pěsti dobývající se dovnitř jsem naprosto ignoroval. „Hele, už zase?!“ křičel. „Jestli tohle bude pokračovat, vyhodím tě, nikdo nemá rád opotřebovaný nábytek!“ Nedokázal jsem mu oponovat. Pomalu vstávám ze země a mířím ke dveřím.

S bratrem jsme stejní, rodiče nás vyhodili z domu, právě proto, že nás jednou přistihli, když… Náš vztah je nezávislý, oba dva dobře víme, že jsme tu jen pro potřeby druhého. A pokud si najdeme spřízněnou duši, jež bude schopna tolerovat naši úchylku, odloučíme se.

Ihned vpadl dovnitř a vášnivě mě sevřel v objetí. „Jsi hodný kluk.“ Krátké hnědé vlasy, lehké strniště. Tělo měl na rozdíl ode mě vypracované. Vypadal jako pravý dospělý. Náš věk se liší pouze o pár krátkých let. Natáhnul jsem se pro jeho obličej a políbil ho. Po těle naskočila husí kůže, čekal jsem, co to bude dnes…

„Zahrajeme si?“ usmál se. Zvesela jsem přikývnul. V hlavě se mi neustále motal Martin a ten jeho připitomělý výraz, když se mě ptal na tu dívku. Z myšlení mě opět dostal můj bratr, když prstem ukázal na zem před pohovkou. „Dneska jen takhle, co říkáš?“

„Proč ne, cokoliv.“ Naklonil jsem se ke svému bratrovi a políbil jej. Popadl lem mého trička a přes hlavu vysunul vzhůru. Tělo se dostávalo do fáze vzrušení. Vědělo, co přijde. Martina jsem tedy vypustil z hlavy úplně.

Mezitím, co se mé kalhoty a spodní prádlo sunulo k zemi, bratr mluvil. „A jak to, že jsi ze školy tak brzo, dneska?“ Přesunul se ke gauči a usednul. Přehodil si nohu přes nohu a čekal na mou odpověď. Nahý jsem se přiblížil k oknu a zpod parapetu vytáhnul skleněnou desku.

„Skončil jsem dříve.“ Prohodím nezávazně.

Ulehl jsem na záda před gauč a čekal na další instrukce, i když jsem věděl co a jak. „No tak, nebudu to opakovat, šup.“ Zapřel jsem lokty o hrudník a dlaně natočil ke stropu. Lehce nadzvedám nohy a dostávám se do tvaru želvičky. Bratr povstal. Převzal skleněnou desku, kterou jsem zapřel vedle něj a opatrně položil její rohy na mé dlaně a kolena. Najednou se přímo před ním vytvořil malý skleněný čtvercový… stůl. Hlava lehce vyčnívala ven.

Tento nábytek už jsme jednou praktikovali, možná i vícekrát. Nevadí mi to, jakýkoliv je v pohodě.

Otevřel jsem ústa. Netrvalo dlouho a dovnitř dopadla první dávka popela. Zapálil si. Užíval jsem si toho pocitu, že mě někdo chce, že mě někdo potřebuje. Poklekl vedle mě, ruku, ve které držel cigaretu, přiblížil k mému předloktí. Prudkým pohybem ji tipl. Tělem projela ostrá bolest, ale nebránil jsem se tomu, vzrušovalo mě to stejně, jako bratra.

Na nedlouho odešel. Zůstal nade mnou stát, v levé ruce svíral dvě vínové skleničky a v druhé láhev vína. „A ne že to shodíš!“ řekl důrazně. Letmo přikývnu. Cítím, jak popel klouže do mého těla za pomocí neustálého utváření slin. Stále více se dostávám do varu.

Položil věci a pustil rádio. Zázrakem se objevil vedle mě, cítil jsem ho. Zavírám oči, zhluboka oddechuji. Penis se napřímil. Po nahém těle začal stékat studený pot. Chtěl jsem ho!

Beze slov se stavím výzvě.

Po zadku sjíždí jeho suchá dlaň. Zadrhává se, mé tělo však dráždí ještě více. Tento nepatrný dotyk zapříčinil třes. Skleničky plné vína se pohybují. „Co to?!“ Zpřísnil. Zpevnil jsem své tělo, ale bylo to těžké. Jeho prst několikrát objel mou dírku a poté se rychlým pohybem vsunul dovnitř. Místností se ozval hluboký vzdech. Letmo jsem se prohnul v zádech, sklo se však ani nepohnulo. Zuby jsem zakousl do jazyka, když se po chvíli uvnitř mě ocitly další dva prsty.

*CRRRR* do uší se řinul zvuk domovního zvonku.

„Kdo mě to otravuje?!“ Položil bratr sám sobě řečnickou otázku. Pouze jsem mu naslouchal, jako nábytek, jsem nemohl promluvit. Vstal a zamířil ke dveřím. Netrpělivě vyčkávám, sekundy se neuvěřitelně táhnou. Stále cítím jeho prsty uvnitř mě. Nad těmito představami se mé tělo dostává k orgasmové hranici.

„Pojď dál.“ Zaslechl jsem. Zpozorním, když si uvědomím, že to, co jako první uvidí osoba, která přijde dovnitř, bude mé pulzující pozadí, jenž si vyžaduje pozornost. Do pokoje vchází dva lidé.

„Ty… to snad ne!“ Ten hlas jsem okamžitě poznal.

Martine?!

Ozvala se tupá rána. Chci promluvit, ale nemůžu. Lehce jsem natočil hlavu a zahlížel na to, co se děje. Bratr se sklání k Martinovi. Popadl jej a táhnouc ho okolo mě, jej přivazuje k topení.

„Nečekal, jsem, že se někomu nebude líbit můj stůl. Je dokonalý.“ Jsem rozhozen, ale na okolí reaguji. Lehce jsem pod tímto komplimentem zčervenal. Opět se ke mně přiblížil. „Tak co teď?“ znova se zeptal.

Martine… běželo mi hlavou. Co tady děláš?

 Po tváři stekla slza. Ihned jsem pláč v sobě začal dusit. Bratr přitlačil doprostřed skla. „Stoly nepláčou!“ vykřikl. Z rohu se na protest ozvalo zamručení.

Ucítil jsem obrovský tlak, když se do mého těla vsunula nějaká věc. Zakňučel jsem, skleničky se zatřásly a několik kapiček vyprsklo ven. „Asi ten starý nábytek budu muset vyhodit.“  Postěžoval si. „Je nějaký vratký.“ Pouze jsem jej sledoval psíma očima.

Co mám dělat?

 Ptal jsem se sám sebe, tělo bylo v sedmém nebi. Obklopovaly mě příjemné pocity, i když nedaleko mě byl kluk, kterého jsem dennodenně sledoval.

Po těle se rozleje horko. Několikrát protočím panenkami. Zapnuty vibrátor se dotkne mého penisu. Rozpadám se na části. Je to skoro okamžité, kdy pod neznámým tlakem a pomoci vibrační hračičky dospívám k prvnímu orgasmu. Podlehnul jsem pocitu, nevnímal okolí. Pohrával jsem si s výzvou a kupodivu uspěl dobře. Sperma dopadlo na hrudník, aniž by byla skleněné deska potřísněna červeným vínem. Stále držím, stále mě to vzrušuje, stále jsem nabuzený na další akci. Necítím se blbě, věc pomáhá věci… Šíří se lehká bolest, která je však náznakem neskutečného vzrušení.

Uslyšel jsem hlasy. Martin byl při vědomí. Zatímco jsem se svíjel v rozkoši, vcházelo jedním uchem ven a druhým dovnitř mnoho slov. Bratrova převažujíc. „Vidíš ho?“ cítil jsem na sobě pohledy obou. „Jak si to užívá? Taky se ti to bude líbit.“

„Nesouhlasím!“ vykřikl Martin. Zasáhlo mě to do srdce. „Pust mě!“ ozval se znova.

„Ještě si to rozmyslím.“ Odpověděl mu. Nedokázal jsem to. Škubajíc sebou, pohybuji skleněnou deskou.

„Copak je?“ bratr se začal chovat divně.

Musím.

 Prudce sebou trhnu. Sklo dopadlo k zemi, vínové skleničky i se svou zásobovací láhví sklouzly dolů. Zatímco se po zemi rozlévala krvavá barva, stanul jsem před bratrem. Martin nás sledoval.

„Pust ho!“ vyjel jsem nekontrolovatelně.

„Nebo co? Proč to mám udělat? Můžeme si zábavu užít spolu.“

„Pust ho!“ zopakoval jsem.

Mé jméno je David, David Nový. Když mi bylo čerstvých šestnáct, zkusil jsem to poprvé. Nevím, jestli to bylo nechtěností okolí, ale pocit, že můžu být potřebný mě naprosto ovládl. Abych se přiznal, cítil jsem se nádherně. Zároveň mě však sužovaly deprese. Být potřebný, být užitečný… všechno tohle je super, ale nikdo se to nesměl dovědět, zničilo by to i tu malou hrstku osobnosti, kterou jsem skrýval.

V životě by mě nenapadlo, že bratr toto podstupoval, tou dobou, už pět let. Nějak nám to spolu secvaklo. Vždy se choval jako ten člověk a já byl vždycky tou věcí. Skrývali jsme to, není vhodné, aby se o vás dozvěděli, že šukáte se svým bráchou ve stylu… člověk – věc.

Jednou došlo ke špatné souhře okolností a rodiče nás vyhodili z domu. Styděli se za nás, tehdy mi přišlo na mysl, jestli to co děláme, je správné, přesto jsem v tom pokračoval.

Ale objevil se on…

Atmosféra zhoustla. Stáli jsme, nikdo se nehnul. Vystrašený Martin sledoval situaci před sebou. Také jsem vyčkával na další krok.

Táhlou chvilku prořízl bratrův hlas. „Nepustím ho, ale odejdu.“  Mrknul na mě.

„O co ti jde?!“ vztáhnu ruku.

„Nic, nic.“ Rozezněly se kroky a zavrzání dveří.

„Promiň, Martine.“ Sklonil jsem se k němu, uzel na rukách povolil. Koukal na mě slzavýma očima. Prudce vstal a zamířil k zavřeným dveřím. Mlčel. „Martine, prosím, neodcházej takhle!“

„Co si myslíš, že mám dělat? Jak si myslíš, že se cítím? Nejen, že nejsem dost dobrý pro to abych byl tvůj přít… kamarád. Prostě, mě nechej být!“ Dlaň zatlačila na kliku. Nic se nestalo.

Zamknul

Ignoroval jsem své oblečení Adamova roucha, měl jsem minimum času, abych vyřešil tohle.

„Martine, já… miluji Tě!“