VÍT: Sedí zavřen na záchodě. Naštvaně bručí. V tváří jasný výraz, že se snaží zadržet plyny.

DAVID: Nervózně poťukává nohou, zatímco přemýšlí, který záchod si vybere. „Ach jo.“ Vzdychne posmutnělým hlasem. „Ke kterému mám jít?“

VÍT: „Vyberte si, který jen chcete, ale už vypadněte!“

DAVID: Překvapeně se podívá za zvukem. „Když já jsem tak strašně nerozhodný.“

VÍT: „Ale tohle není životně důležitá otázka!“

DAVID: Přistoupí k tomu napravo a připraví se k vykonání potřeby. „Pro mě je každé rozhodnutí hodně důležité. Víte, já se jednou nedokázal rozhodnout, kterého muže si vybrat, a nakonec to skončilo fiaskem.“

VÍT: „To mě ale vůbec nezajímá.“ Lehce zčervená.

DAVID: Pokračuje vyprávěním svého příběhu. „Víte, já byl tehda strašně mladej a nedal jsem si pozor. A zjistil jsem, jak je strašně snadné se prozradit. Ani neuvěříte jak.“ Proud tekoucí moči ustane. Otočí se k uzavřenému záchodu.

VÍT: „Už jste odešel?“

DAVID: „Ne, ještě jsem neskončil.“

VÍT: „A proč mi tohle všechno vykládáte? Já bych tady rád něco vykonal.“

DAVID: „Cítím k vám zvláštní pouto.“

VÍT: „Ani jste mě neviděl.“ Tichým hlasem dodá „Slyšel jste jen to, co vychází.“

DAVID: „A nevíte, jestli tu chodí nějací lidé?“

VÍT: „Chodí, chodí. Ale záleží na čase.“

DAVID: „Teď je tři čtvrtě na čtyři. Myslíte, že někdo přijde?“

VÍT: „Nevím a nezajímá mě to. Už jdete?“

DAVID: „Autobus odjíždí až za nějakou dobu. Mám čas. Chcete si promluvit?“

VÍT: Povzdechne. Celý zklamaný spláchne. Otevře dveře a zarazí se, když uvidí stát muže těsně před dveřmi. Elegantně se protáhne a zamíří k umyvadlu.

Otevřou se dveře. Oba muži se podívají oním směrem.

VÍT: „Máte tu náhradu.“

DAVID: „Já si chci povídat se všemi.“

VÍT: „Já už stejně musím jít.“

ADAM: „Prosím? Myslel jsem, že je tu nějaká schůze.“

VÍT: „Schůze?“

ADAM: „No, potkávám vás tu pravidelně. Vy si mě nepamatujete? Nebo to jen já žiju ve snu.“

VÍT: „Asi žijete ve snu.“ Zamíří ke dveřím, ale David ho chytne za paži.

DAVID: „Počkejte! To jste vy?“

VÍT: „Kdo proboha?“

ADAM: „Je to on. Určitě.“

Vít překvapeně sleduje, co se okolo něj děje. Tu Adam zavře dveře, kterými přišel a zamíří k nim.

DAVID: „Já jsem věděl, že jsi to ty Alexi.“

VÍT: „Promiňte, já jsem Vít. Žádný Alex.“

DAVID: „Včera jsi tu byl taky a před tím taky!“

ADAM: „Je to on.“

DAVID: „Má nerozhodnost. Zase vyhrála. Už budu hodný! Vyslechni si mě, prosím.“ Tlačí Víta ke zdi.

VÍT: „Vyslechnu si vás. Ale pak mě necháte jít.“

ADAM: „Honem, řekni mu to!“ Dotírá.

VÍT: „Necháte mě jít…“

DAVID: „Ta moje nerozhodnost mě jednou zavede do záhuby.“

ADAM: „Kašli na nerozhodnost, řekni mu to.“

DAVID: „Ale, kvůli té nerozhodnosti jsem se prozradil! Víš, měl jsem dva muže a nemohl se rozhodnout.“

VÍT: Nechápavě je pozoruje. Vrhá pohled z jednoho na druhého. Prudce u toho kroutí hlavou.

ADAM: „Já vím, a teď máš novou šanci. Než přijdou další lidé.“

DAVID: „No a jak já se nedokázal rozhodnout, usnul jsem. Měl jsem sen.“

VÍT A ADAM: „Ten nechceme slyšet!“ vykřiknou zároveň.

DAVID: Smutně je zkontroluje. „Nu dobrá. Když mi bylo 16 let. Já jsem byl trochu neopatrný. Všechno skončilo fiaskem a já pak skončil tady.“

ADAM: „Neuvěříš, on tu fakt skončil. Celé dny čeká u záchodků, jestli nepřijde někdo, s kým by si mohl promluvit.“

DAVID: „Není pravda, za chvíli mi jede autobus.“

Všichni stojí v trojúhelníku.

ADAM: „Nikam.“ Chytne ho za ruku a přitáhne blíže k sobě. „Je poslední příležitost. Teď, když o nás ví.“

VÍT: „Co si to tam povídáte?“

DAVID: „Má pravdu. Celou dobu tady čekám a hledám. Doufám, že přijdeš!“

VÍT: „Proč?“

DAVID: „Právě ten sen, co se mi zdál. Trošku ta nerozhodnost polevila. Nevím proč. Ale byl jsi tam ty.“

ADAM: „Nezdržuj to!“ Stále ho drží za ruku.

DAVID: „Mám tě rád!“

ADAM: „Co to meleš?“ Vrazí mu pohlavek.

DAVID: „Poslouchám tě tu. Pokaždé, když přijdeš.“

VÍT: „Přesněji… co posloucháš?“

DAVID: „No, ehm…“

VÍT: „Ty úchyle!“ Postaví se a odchází.

ADAM: „Tos tomu dal.“ Otočí se k Vítovi. „Ne, počkej, takhle to nemyslel.“

DAVID: „Ale myslel.“

ADAM: „Nechej toho!“

VÍT: „Promiňte, ale mám toho dost.“

DAVID: „Já všechno myslím vážně!“

VÍT: „Já taky.“ Přímo uteče ven ze záchodů.

ADAM: Vzdychne. „Kolikrát ti mám říkat, že takhle se nikdo nepřidá?“

DAVID: „Ale já se chtěl nejdřív seznámit.“

ADAM: „Z těmihle lidmi se neseznamuj!“

DAVID: „Ale, když já.“ Vrtá špičkou boty do země. Adam k němu přistoupí. Chytne tvář do dlaní a políbí ho.

ADAM: „Myslím si, že si vystačíme sami.“

DAVID: „Jo! Celou dobu jsem se ho snažil vyhodit.“

ADAM: „Fakt?“

DAVID: „No, já se nedokázal rozhodnout. Ale asi chci být jenom s tebou.“

ADAM: „Já taky. Ale byl to tvůj nápad.“

DAVID: „Cože? Někde se stala chyba.“

ADAM: „Asi na tvém přijímači zlato.“ Obejme ho.