"Požádal jsem ji o ruku." pronesl zvesela. Jeho oči zářily radostí.

"Gratuluju chlape!" Poplácal jsem ho po rameni.

"Děkuji."

"Co tak najednou?" otážu se s matnou dávkou zvědavosti.

"Miluji ji, vím, že je ta pravá!" Usmál se na mě. Tento čin jsem mu opětoval.

"Promiň, už musím jít." přeruším velmi krátké ticho a zarazím ho tak, při nádechu na další slova. Jsem rád, co kdyby mi zase ublížily? Otočil jsem se a šel do domu.

"Počkej,-" zvolal.

 

Jmenuji se Takeshi Matahura, mám dvacet pět a tohle je můj nejlepší přítel, Mikashi Terio. Je přesně o pět let starší než já. Někdy jsem ale rozumově výše. Bydlím v malé garsonce a Mikashi má svůj byt dva bloky ode mě. Vídali jsme se skoro každý den.

Před týdnem mi oznámil, že se bude ženit, a obřad se uskuteční za deset dní. Tu dívku znal půl roku... mně zná celý život... Víte na co chci narazit? Ne? Tak já vám to vysvětlím.

Když jsem byl ve třetí třidě, napadlo mě, že můžu jít ze školy domů sám. I když maminka říkala, že na ni mám počkat. Neodhadl jsem vzdálenost jedoucího auta a málem skončil pod jeho koly. Měl jsem štěstí. Byl to právě Mikashi, kdo mě zachránil. Tehdy vzniklo naše přátelství. No spíše jsem za ním pořád chodil a nakonec ho donutil se se mnou začít bavit.

Náš vztah se stal postupem času dokonalým. Když jsem dospěl k sedmnáctému roku života, pochopil jsem, že on je pro mě ten vyvolený. Že nikoho jiného nechci. On to tak bohužel necítil. Když jsme zrovna nebyli spolu, často jsem ho viděl s nějakými holkami. Střídal je jak na běžícím páse, ale aspoň jsem měl tu naději, že možná jednou... Pak ale přišla ona, Aima Seturi, a on se změnil. Pomalu jsme se přestávali vídat, a já nevěděl co dělat. Pak se po půl roce objevil třicetiletý Mikashi a oznámil mi, že se bude ženit. Nevěděl jsem, co dělat, byl jsem zmatený. Pouze jsem se usmál a pogratuloval mu. Poté zaběhl do garsonky a nechtěl o něm slyšet. Probrečel jsem celé noci. Čas ubíhal rychle, týden přešel a do svatby zbývaly tři dny.

 

Celou dobu jsem přemýšlel. Nechci se ho jen tak vzdát, nemůžu! Mé srdce mu patří osm let, myslíte, že to tak nechám? Ale já nevím, co mám dělat!

Seděl jsem na posteli a svíral v ruce telefon. Na tapetě se zračila naše fotka. Když byl trochu přiopilý, políbil jsem jej. Nepamatuje si to... naštěstí? Mám mu zavolat?

Mé prsty se pohybovaly sem a tam, nakonec jsem zadal jeho číslo a vytočil jej. Dýchal jsem zhluboka, jediné tak jsem dokázal zabránit tomu, abych to nezavěsil.

"Ano?" ozvalo se na druhé straně. Mlčím. "Halo?"

"Ahoj , tady Takeshi." promluvím nakonec lehce roztřeseným hlasem.

"Jé, ahojky! Voláš zrovna včas!"

"Jakto?"

"Chtěl bych, abys přišel na mou rozlučku se svobodou. A do svatby pak přespal u nás, ať nemusíš tu dálku domu."

"Dálku?" jediné slovo, na které jsem se zmohl. V břiše se zrodili motýlci, kteří se zrovna naučili létat. Tělem se šířila radost.

"No, jsou to dva bloky!" začal se smát.

"Budu rád." odpovím mu. "A-"

"Promiň, Aimi chce pomoct s přípravami. Musím končit."

"Jo, jasné, ahojky." Zavěsil. Z mobilu vychází pouze slabé pípání ukončeného hovoru.

 

----

 

Oblečený v obleku a čekajíc před jeho dveřmi, jsem zazvonil na zvonek. Za chvíli se otevřely.

"Ahoj." Objal mě. Oči jsem držel dokořán a koukal před sebe. Natáhnul jsem ruce kolem jeho zad a pevné sevřel.

"Ahoj." povím k němu něžně. Hlavu jsem přiblížil k jeho uchu a lehce fouknul.

"Co to děláš?" zeptal se mě překvapené. Oddálil jsem se od něj a sáhl do vnitřní kapsy kabátu. Jedním tahem vytáhnu prázdnou flašku rumu. "Děláš si srandu?" zeptal se.

Zakroutím hlavou.

"Měl ses ožrat až se mnou!" vykřikl.

"Já-jsem-naprosto-v-pohodě." odrazil jsem jej a loudavým krokem se přesunul dovnitř. Napřímím se. "Kde je kdo?"

"Nikdo další nepřijde."

"Cože?" zarazil mě.

"Chtěl jsem rozlučku se svobodou jen se svým nejlepším kamarádem." Do oči se mu nahrnuly slzy. "Ale ty ses ožral předem!"

"Ne!" zařvu přesvědčivé.

Oba dva se po chvíli uklidníme. Posadili jsme se naproti sobě v obývacím pokoji.

Na stolíku přede mnou visela láhev vodky. "Já už nebudu." pověděl jsem mu a nalil třetí várku. Trochu se motal. No jo, není tu žádné jídlo...

"To ani žena není doma?" zeptal jsem se. Přikývnul. Naděje! Ne to nemůžu udělat! Bude se ženit... Rozhlédnu se po místnosti a ignoruji ho. Bloudím ve svém bludišti myšlenek.

"Takeshi?" Otočím se za hlasem. Cuknutím se posunu o pár centimetru dozadu. Byl na čtyřech, nakloněný mým směrem.

"Ano?"

"Ty jsi ten, kterého miluji." pronese ledabyle, v mém srdci to ale vytvoří hlubokou propast. Co teď?

Postavil jsem se a zamířil ke dveřím obývacího pokoje. "Nehrej si se mnou jo?!" Zaraženě mě sledoval. "Já-" vycházelo z mých úst. Do oči se nahrnuly slzy...

"Neplakej!" Prudce se postavil a rozběhl ke mně.

"Nech mě být! Zítra máš svatbu!"

"Muže to být naše tajemství..."

"A co tak najednou? Nikdy jsi s tím za mnou nepřišel, vždycky jsi bloudil s ženskýma a spal s každou a teď jdeš za mnou? Teď když se máš ženit? Ty nejsi normální!"

Udeřil mě do obličeje. Chytám se za něj a lehce skloněn, hledím k zemi.

"Mlč! Vůbec nevíš, jak co bylo!" řval po mě. Já ho vlastně nikdy neviděl ožralého. Ale jenom po třech půlkách? Podíval jsem se ke stolu, láhev byla prázdná. Kdy to stihl?

"Celý život toužím jenom po tobě! Celý život!!" řval na mě z plných plic. Zatlačil mi na ramena a přimáčknul na zeď. Nechápal jsem, co se to s ním děje. To nebyl můj Mikashi. Jeho ústa přistála tvrdě na těch mých. Začal mě líbat. Bránil jsem se... jenom chvíli. Přál jsem si to. Jeho ruce zadaly prohledávat mé tělo, jakoby hledal nějaký nebezpečný předmět. Zajel jsem mu rukama do vlasu a zadal drásat jeho pokožku. Zároveň cítil to neuvěřitelné teplo, které mě oblévalo. Chtěl jsem ho! Celého!

Byl jsem ztracen. Popadl mě za ruku a zatáhl do kuchyně, jestli proto, že byla nejblíže? Chytl mě za stehna a vyzvedl na stůl. Objímal jsem ho. Vášnivě prohluboval naše polibky. A doufal, že na něj nebudu muset dlouho čekat. Hladil mě po celém tele. Jeho jemná kůže byla tak příjemná!! Na to jsem čekal celý život... Oddálil se do mých úst, aby mohl přetáhnout své tričko, které mu obepínalo svaly. Neváhal jsem a to své taky sundal. Usmíval se na mě, já na něj. Je tak nádherný!

Prsty se dotýkaly mého nervózního těla. Užíval jsem si těch doteků. Srdce bušilo čím dál rychleji. Všechny zlé pocity se roztříštily. "Miluji tě." řekl jsem mu potichu.

Musel ale bedlivě poslouchat, protože ihned odpověděl. "Já tebe."

 

----

 

V noci se jeho manželka vrátila. Měli jsme štěstí, že nás nenachytala... A nepořádek po rozlučce se svobodou pochopila. Spal jsem ve vedlejším pokoji... a slyšel naprosto všechno. Začalo to pro mně příjemně, zítra to musí uklidit, jenže poté to už tak příjemné nebylo. Jejich vzdechy se šířily celým domem. A já to musel poslouchat.

Po tom, co se přibližně před hodinou mezi námi dvěma událo. Tohle nepůjde... došlo mi. Zalehl jsem a polštářem zakryl uši.

Neusnul jsem... celou noc jsem přemýšlel nad tím, co dál. Brzo ráno se rozevřely dveře a do pokoje vstoupil on.

"Ahoj."

"Ahoj." odpověděl jsem mu chladně.

"Promiň doufám, že jsem ti včera nic nevyvedl, pamatuju si tvůj příchod a že už si byl ožralý, ale potom nic..."

"Jej, nemusíš se bát, nic si neprovedl." Usmál jsem se na něj.

"To jsem rád. Za dvě hodiny jdeme."

"Víš co mě teď tak napadlo? Proč si dělal rozlučku tak blbe? Nemáš migrénu?"

"Ne." odvrátil se a zabouchl za sebou dveře.

 

Tak takhle to mezi námi skonči?

 

----

 

Seděl jsem v druhé rady u uličky. Všichni vypadali tak šťastně. No jo, mají pravdu... jejich nejbližším se právě plní sen...

"Gratuluju." pronesu k sobě tiše. Najednou do mě někdo lehce žďuchnul. Otočil jsem se k němu. Seděl tam krásný mladý muž a usmíval se na mě. Mrknul.

Je krásný... proč ne? No co, je čas zapomenout na minulost a začít znovu...