Co udělá z vojáka poslušného psa, zvíře bez rozmyslu?

Je to uniforma, která se pro něj stane modlou?

Jsou to příkazy, které denně dostává a musí je okamžitě splnit?

Nebo jsou to lidi okolo a jejich názory, které musíte sdílet s nimi?

Ať už jste součástí velké armády, která se pro vás stane nechtěnou rodinou, nebo jen stojíte za plotem a tiše vyhlížíte své bratry, manžely, strýce, otce… a doufáte v jejich šťastný návrat. Ale co když se nevrátí? Na koho připadne ta zodpovědnost někomu říct, že přišel o svého blízkého?

Na mě.

Říkají mi Anděl smrti, Posel smrti, Nevychovaný tlučhuba, Lhář, Pomatenec, Odsouzenec z pekla… Mám mnoho jmen, které mi lidé, kteří přišli o své milované, propůjčili. Nebráním se jim. Jsou všechna totiž až příliš pravdivá.

Vlna smutku, vzteku a posléze i nenávist se vtlačí do jednoho nehezkého výbuchu, který je nakonec nasměřován na mou osobu, jakožto pověřeného poslíčka, který musí doručovat oznámení o úmrtí vojáků nebo oznámení o naverbování právě onoho syna, nebo tamtoho manžela, bratra… Není to úctyhodná práce. Nikoliv pro mě. Jsem v podstatě ten, který jen přijde k domu, oznámí rodině, že jim sebere muže, a poté se vrátí jen proto, aby jim zase řekl, že se na ně bude vzpomínat se ctí, jako na pravé bojovníky za svobodu.

Jmenuji se Takeshi Uzuki. Mé jméno je doslova výsměch osudu… Znamená ozbrojenou sílu daného národa. Další výsměchem osudu je mé tělo – útlé, vyhublé, skoro až dívčí. Možná proto mě při náboru odmítli ne jednou, ale hned několikrát, když jsem se přihlásil na různých stanovištích pod jinými jmény a národnostmi.

Povzdychnu si, když mi na stole přistane další složka s pouhým číselným označením vojáka a na mně bude, abych našel jeho spis a jméno. Aby to nebylo jen číslo, bezejmenný voják. S jistou nechutí vstanu a jdu do archívu. Už je to několikáté číslo za tento týden, a to je teprve úterý. V archívu jsem zcela sám dobrých pár minut, protože někdo přede mnou nezapomněl udělat v celém šuplíku s podobnými číslicemi hotovou pohromu.

Ani atomovka by takový nepořádek neudělala!

Procházím jednotlivými složkami a v hlavě si opakuji to číslo pořád dokola jako přikázání. Další vyhaslý život mladého člověka, muže či ženy, kteří měli rodinu, lidi, kteří je budou oplakávat. Zatímco stát jen požehná jejich duši, předá vyznamenání na pohřbu, nebude znát jméno, jen číslo.

Konečně hromada černých číslic na papíře získá úctyhodné jméno.

Jméno: Jerry Clown. Hodnost: Desátník. Věk: 28 let. Výška: 189 cm. Váha: 80 kg. Zdravotní stav: Schopen nastoupit okamžitě.

Složku zavřu a uklidím po sobě nepořádek. Hezky číslo po čísle. Jméno není podstatné. Tady existuje jen hromada čísel… Písmena a jména jsou zbytečná v tomto světě. Zavřu šuplík a tiše hledím na spoustu podobných skříní, kde vyčkává mnoho dalších čísel. Buď těch, která jsou aktivní, nebo těch, která přes sebe nesou červené razítko. Razítko, které znamená ukončení služby a jejich hrdinnou smrt pro náš stát. Po chvíli se vrátím na své místo a pozorně očima skenuji veškeré potřebné informace o Jerrym Clownu. Velká rodina. Válka jim už vzala celkem čtyři muže – Jerry je pátým. Po návratu ze služby se měl ženit s o pět let mladší ženou, se kterou čeká dítě. Je až k nevíře jak podrobní někteří dobrovolníci armády jsou. Někteří jen ve strohosti řeknou potřebné informace a dál nic víc. Jerry Clown v armádě sloužil celkem tři roky a byl účastníkem na mnoha misích. Prohrábnu si vlasy. Fotka, kterou jsme obdrželi před třemi lety při jeho rekrutování, zobrazovala mladého, živého muže s tmavými vlasy a jasně zelenýma očima. Očima, které milovaly život a svou manželku a těšily se, až spatří i své děti. Ano, zase fantazíruji a představuji si, jaký život by tento muž vedl, kdyby se vrátil domů. Projdu všechny spisy uložené v jeho složce a poznamenám si případné ocenění za tu nebo onu službu národu. Copak není dostačující, že pro svůj národ zemřel…? Dostal možnost, kterou mně zamítli.

Pohlédnu z okna.

Ti, kteří chtějí bojovat, nedostanou právo. Ti, kteří nechtějí, nemají na vybranou.

Jeho poháněla povinnost… Mě by poháněla…

„Takeshi!“ slyším něčí rázný hlas a znuděně se za ním ohlédnu. Do místnosti přibližně před třemi vteřinami vstoupil postarší už se stříbrnou hřívou vlasů a bílými vousy okolo brady a pod nosem. Na prsou mu viselo nejedno ocenění, ale přesto se elegantně opíral o dřevěnou hůlku, která při každém jeho druhém kroku tvrdě dopadala na zem a klapala spolu s jeho podpatky na kožených, černých botách. Lehce obnošený kabát a nežehlené kalhoty kazily dojem dokonalého vůdce rodiny, ale vyhaslé oči značily pravého bojovníka, generála ve výslužbě, který dostal ještě možnost sloužit svému státu tak, že bude řídit toto oddělení. „Dostal jste už podklady?“

„Ano, pane,“ řeknu zdvořile. Nejdříve chtěl, abychom mu říkali ‚generále‘. Nechtěl zapomenout na roky, které strávil v armádě. Nechtěl si přiznat, že díky nepříteli nyní kulhá na jednu nohu a že přišel o část levého ucha kvůli vlastní nerozvážnosti. „Ještě dnes spravím rodinu, že desátník Clown padl v boji. Jen bych chtěl ještě dostat podrobnou zprávu o jeho úmrtí, jestli to bude možné.“

„Ušetřete rodinu detailů. Jen povězte, že zemřel jako pravý vlastenec.“

„Řekl bych, že to truchlící manželce, matce a jeho dětem jako vysvětlení stačit nebude, pane.“

„To je rozkaz, Uzuki.“

Nesnáším ho.

Nesnáším, když mi říká jen příjmením…

Když mi dokazuje, že jsem nikdy nedostal hodnost, abych mohl také jemu ukázat, že jsem vhodný pro armádu.

Mé jméno dokazuje dvě věci.

Zaprvé: Jsem přistěhovalec z Japonska. Mí prarodiče se sem umístili před mnoha lety. Přijeli sem na lodi a hledali lepší zítřky.

A zadruhé: Nikdy nedostanu hodnost, protože jsem pro armádu nedostačující zboží.

Tyto dvě věci mi budou vždycky bránit v narukování. Nemohu zemřít za zemi, která není mou rodnou (dle měřítek generála Thomase Newtowna).

„A teď jděte,“ dodá přísně bývalý generál Newtown, srazí paty k sobě, než se otočí a odejde po svých. Ještě jednou pohlédnu na fotografii mladého muže. Vždycky je naděje. Pokud nedostanu podrobnou zprávu o úmrtí vojáka, vždycky je naděje, že třeba žije… že utekl… že nenašli jeho tělo.

Ale pokud mi ji nechce předat, tak je to jasné.

Do kufříku bezpečně uložím dokumenty a odejdu z místnosti. Neznám podrobnosti. Nemohu jim říct, zda ho zajali a zemřel při mučení, zda měl rychlou smrt v podobě neřízené střely, zda ho nezabil granát…

„Zemřel pro vlast. To je vše, co nyní mohu říct.“

Ano, to je to jediné co mohu říct. Nemám právo říct více, když neznám podrobnosti…

Nasednu na kolo, kufřík umístím do košíku před sebou a vyrážím kupředu k adrese, která není nikterak vzdálená od naší budovy. A taky proto, že nemám řidičák.

K čemu auto, když se mohu projet na kole a cestou si promyslet, co vůbec řeknu dalším lidem, kteří přišli o blízkého.

Slunce jen slabě svítí zpoza tmavých mraků, které značí jediné – bude pršet. Jediné, co mi ještě projde hlavou, než začne mrholit, je, že nemám deštník. Sakra.

 

K domu dorazím celý promočený, což na mé vážnosti nepřidá. Jaké vážnosti – jsem jen obyčejný Anděl smrti, který přijde opět sebrat dalšího muže… Kolo uschovám pod střechu, trochu ze sebe dostanu vodu a přistihnu se, že se jim dívám skrz okno dovnitř. Dvě malé děti – holčičky. Matka jednu kolébá u sebe, s druhým děvčetem si hraje babička. V krbu praská oheň. Na stole jsou dva malé barevné hrníčky a dva větší, bílé.

Odněkud přijde nějaká mužská postava. Poslední muž v této rodině, který ještě nemusel narukovat. Bratr zemřelého. Nadechnu se nosem a rukou setřu kapičky z obličeje. Postavím se na práh, paty k sobě a chvíli tiše vyčkávám.

Poté stisknu tlačítko.

Zvonkohra se rozezní a já slyším dvojí pár tichého cupitání. Příliš lehké kroky. Takže obě holčičky jsou zvědavé na příchod někoho cizího? Možná čekají, že se jim konečně vrátí táta. Věkově by totiž odpovídaly. Pokud by je manželka pana Clowna čekala krátce předtím, než měl narukovat, tak by to mohly být jeho dcery.

Dveře se otevřou a já se připravím na okamžik, kterým zlomím srdce těmto dvěma holčičkám.

Vypísknou: „Tati!“ a zavěsí se mi za nohy, skotačí a smějí se. Dokud jim to starostlivá matka nezatrhne. Trvá ji jen chvíli, než si uvědomí, co tady dělám. Pošle své dcery pryč a zavře za sebou dveře. Zhluboka se nadechne, aby se obrnila.

Vytáhnu z kufříku spis. Tohle se děje vždycky. Otázky, zda je manželka-matka-sestra-dcera-příbuzná toho či onoho muže, zda byl tehdy a tehdy odveden, jak byl vysoký a plno dalších zbytečných otázek. Pořád dokola. A přitom je jim všem od počátku příliš jasné, proč tady jsem. Vycítí to, když už mě poprvé spatří.

Přeruší mě.

„Co se stalo s Jerrym?“ přeruší mě, když jsem se chtěl zeptat na poslední věc, zlomeným hlasem. Vzhlédnu od složky. Její oči jsou plné smutku a skrývaných slz, zarudlé od probdělých nocích plných strachu.

„Zemřel pro vlast. To je vše, co nyní mohu říct,“ řeknu naučenou frázi, když se mi do rukou nedostane složka s jejich podrobnou zprávou o smrti. Poté je to ve většině případech stejné. Zhroucení, zapření, vztek, přijetí.

Ani manželka Jerryho Clowna není jiná.

Nejdříve se zhroutí na kolena a pláče. Po chvíli začne říkat, že to není pravda. Poté po mně zaútočí a vlepí mi nejednu facku a nazve mě lhářem. A poté to přijme… a pošle mě k čertu. Obviní armádu tohoto státu, že muži pro ně umírají a ti s vyššími hodnostmi jen sedí a (cituji) hovno dělají.

Vyhodí mě z jejich pozemku a přísahá, že na nás podá stížnost. Jen jí předám kartičku jako drobnou útěchu. Div ji po mně nehodí zpátky. Na důkaz úcty se jí trochu ukloním a měl bych dodat, že tělo dostane do třiceti dnů (pokud se najde). Ale v zájmu vlastního bezpečí už jedu v dešti zase zpátky.

Slyším ji křičet a plakat a nadávat. Má na to právo.

Právě přišla o manžela a o otce svých dětí. A matka Jerryho Clowna si uvědomí, že musí svého posledního syna buďto poslat pryč nebo schovat. Aby jí i jeho válka nesebrala.

 

Usednu na svou židli. Měl bych Jerryho Clowna označit červeným razítkem. Dokud ale nedostanu podrobnou zprávu, neučiním to.

Vždycky je zde naděje. I když bývalý generál s mými názory nesouhlasí, mám pravdu. Nemám právo jen tak přijít k rodině, říct jim, že přišli o muže, a za týden se vrátit s tím, že jsme se vlastně spletli, hluboce se omlouváme, protože onen muž žije.

Už se to stalo nejednou.

Prohlížím si mladou tvář muže na fotce.

Protřu si oči.

Jen málokdo tuhle práci vydrží dělat neustále. Ale já se naučil oprostit se od emocí. Je to potom mnohem jednodušší. Je to jednodušší pro mou vlastní psychiku. Mnoho lidí odešlo proto, že je mrtví pronásledovali a vyčítali jim, že to byli zrovna oni, kdo to oznámil jejich rodině. Já nikdy takový problém neměl.

Složku zavřu a dám ji stranou.

Neoznačím ho. Prozatím. Pořád je zde naděje. Když ho začervením, zemře doopravdy.

Jaká smůla pro mě, že mi k večeru stejně dojde podrobná zpráva o jeho úmrtí a já si vysloužím pošklebek od Newtowna. Skoro jakoby mu to dělalo radost, že jsme přišli o dalšího dobrého vojáka. Nemám mu to za zlé – je tady od toho, aby nás udržoval bdělé. A zároveň, aby nám zabraňoval v domněnkách. Pozná smrt na míle daleko, říká. Možná má pravdu…

S nelibostí Jerryho Clowna označím červeným razítkem.

Vezmu složku do archívu a vrátím ji zpátky k ostatním padlým duším.

„Takeshi!“ slyším hlas svého spolupracovníka a ohlédnu se po něm. „Jdeme na pivo, jdeš s námi?“

Pohlédnu na hodiny.

„Proč ne,“ pokrčím rameny. Vezmu kabelu a vydám se za nimi. Jdeme do místní hospody, kde skončíme vždycky, když mě pozvou. Připíjíme zde na mrtvé za tento den. Na jejich odvahu, čest a sílu. Na jejich památku. Naučil jsem se pít místní pivo a zpívat jejich písně, přestože nejsem jeden z nich.

Náš stůl je vždy poloprázdný. Lidé si kolem nás šeptají, kdykoliv vejdeme dovnitř. Vědí, co děláme za práci. A obviňují nás z něčeho, za co my nemůžeme. Jen já ty tiché hlasy nemohu ignorovat. Ostatní se skvěle baví. Když vidím, že sklenice jsou prázdné, nabídnu se, že je dojdu doplnit, což všichni mí spolupracovníci náležitě ocení. Donesu sklenice k baru a usednu na židli. Povzdychnu si. Cítím plno očích na mně. Nejen proto, že jsem jiný, ale taky kvůli práci, kterou dělám.

„Dvě whisky, prosím,“ zazní vedle mě něčí baryton. Vzhlédnu k urostlému muži s ostrými rysy, světle hnědými vlasy a jemným strništěm. Zahledí se na mě jeho nebezpečné, šedé oči. „To toho tolik vypijete?“ zeptá se mě zdvořile a ušklíbne se. Zamrkám a pohlédnu na prázdné sklenice před sebou.

„Ach, ne,“ usměji se rozpačitě. „Jen je nesu ostatním.“

„Jen aby,“ mrkl na mě škodolibě a přisunul ke mně jednu sklenku s whisky. „Na můj účet.“

„To není třeba.“

„Pij, dokud nabízím,“ ušklíbne se provokativně. Jak rychle přešel na tykání.

Na chvíli zaváhám, než do sebe tu medově zlatavou tekutinu dostanu, div se nerozkašlu. Nikdy jsem nebyl na alkohol. Celý večer vždy jen cucám jedno pivo. Nejspíš jsem udělal dost nehezkou grimasu, která ho pobavila.

„Nejsi moc na pití, co?“ zasměje se.

Jen přikývnu. Popadnu plné sklenice do obou rukou. „Díky za příjemný rozhovor,“ řeknu a v duchu si povzdychnu, že nemohl být delší.

Vrátím se zpátky na své místo.

Celý večer poté cítím jen jeden jediný pár očí, který mě bedlivě sleduje a střeží. Skoro jako dravec svou kořist. Příjemně mě jeho pohled chladí do zad. Když už se pomalu blíží půlnoc, navrhnu, že by bylo moudré jít už domů. Jako vždy se dočkám zabučení v nesouhlas. Zakroutím nad nimi hlavou. Zaplatím své jedno pivo. A jako vždy opouštím hospodu sám. Čerstvý vzduch mě přivítá s radostí.

Cesta domů mi většinou trvá pár minut na kole, ale já se raději projdu. Noční obloha je překrásná. Hvězdy znázorňují rovnováhu a zároveň počet lidí, kteří opustili tento svět. Na chvíli se zastavím a hledím na tu krásu nad sebou.

„Vždycky odcházíš tak brzy?“ uslyšel jsem ten oslnivý baryton znovu a po chvíli se otočil. Stál tam a těma pronikavýma očima mě propaloval.

„Není potřeba někde zůstávat příliš dlouho. A navíc – cesta domů je dlouhá,“ vysvětlím ve zkratce.

„Tak proč tam vůbec chodíš, když sotva vypiješ jedno pivo?“

„A jednu sklenku whisky.“

Ušklíbne se a přejde ke mně. „Vypadá to, že máme stejnou cestu.“

Pokrčím rameny. „Když myslíte.“

„Přestaň s tím vykáním,“ pohlédne na mě varovně. „Jsem Walter.“

„Takeshi.“

Neřekl své příjemní. Nejspíš si to neuvědomil, nebo záměrně, abych si ho nemohl spojit s některými vojáky, kteří jsou buď v armádě v boji, nebo ti, kteří už bojovat nikdy nebudou. Chytré. Nastaví ruku a čeká. Potom ji rychle stáhne. Omluví se. Musím se pousmát. Alespoň někdo respektuje zvyky jiných zemí. Má rodina nikdy nebyla taková typicky japonská. Když žijeme v jiné zemi, převezmeme její pravidla a slušnost.

„Těší mě,“ řeknu jen.

Odpovědí mi je tiché zamručení na souhlas.

Když jdeme jeden vedle druhého, opět pohlédnu na hvězdy. Po chvíli postřehnu, že i on upírá svůj zrak ke hvězdám. Přemýšlím, zda jsem někdy zazvonil u jeho domu – zda mi někdy otevřel a já mu oznámil, že jsem mu sebral člena rodiny.

Cesta po jeho boku utíká až příliš rychle.

Asi tak v půlce cesty zkusí začít rozhovor. Nechám ho mluvit a sem a tam přikyvuji, nebo se vyptávám, aby věděl, že ho poslouchám a vnímám. Sem a tam prohodí vtip, některé nechápu, jiným se zasměju. Byly to opravdu příjemné chvilky strávené s ním. Když se blížíme k mému domu, napadne mě, zda bych ho neměl pozvat dovnitř. V rámci zdvořilosti, samozřejmě.

„Máš to ještě daleko domů?“ zeptal jsem se zdvořile, když jsem se zastavil. „Bydlím totiž tady a měl bych výčitky, kdybych tě nechal jít domů úplně samotného.“

Walter nasadil nevinný úsměv. „Zveš mě snad tímto k sobě? Nečekal bych tak rychlé přijetí.“

„Pokud nemáš nic jiného v plánu?“

„Pokud nemáš zítra práci?“

„Mám, ale po většinu času stejně nic nedělám.“

„Hm, to zní jako zajímavá práce. Přijímáte nové lidi?“

„Ne.“

„Škoda, klidně bych tam nastoupil. Ale to pozvání přijímám.“

Zakroutím nad ním hlavou. Vyzuju si boty a nasadím papuče. Walter to udělá po mně. Vejdu do svého skromného domu a zalituji nepořádku, který jsem tady zanechal.

„Jsem doma,“ zabrblám, než rychle uklízím alespoň trochu.

„Nejspíš jsem přišel v nevhod, co?“ slyším posměšnou otázku.

„Ani ne, tohle bych tady stejně nechal tak či onak.“

„Když myslíš.“

Na delší dobu mezi námi zavládne trapné ticho. „Čaj nebo sodu?“ zeptám se konečně.

„Soda bude stačit.“

Věnuje mi jeden z jeho okouzlujících úsměvů. „Nebude tě postrádat manželka, nebo tak něco?“ zeptám se, když mu dávám vychlazenou sodu a sklenici.

„Hm, manželka je mimo domov, pokud se to tak dá nazvat,“ pokrčí rameny a poděkuje.

Jen přikývnu a otevřu si svou vlastní sklenici. Takže odjela za prací a jemu nechala na krku plno dětí. Ušklíbnu se té představě.

„Pak bys tady neměl popíjet sodovku zrovna se mnou,“ podotknu.

„Mně to nevadí, můj dům je stejně prázdný, jako ten tvůj.“

Aha, záhada vyřešena – manželka odjela za milencem, řekla mu, že jede za prací, dětí nemají, tak si chce manželka užívat. Typické pro dnešní společnost. Posadím se naproti němu a ťuknu svou sklenicí se sodovkou o tu jeho.

„Ať je zítřek o něco lepší, než dnešek.“

Walter se na mě pousměje, přikývne, cinknutí mi oplatí a oba se napijeme.

Celou noc strávíme povídáním. Ani si to neuvědomíme a zase svítá. Walter nijak nevyšiluje, ale já bych se měl připravit. Ale nechce se mi opouštět místo, kde se cítím tak dobře. Nechci opouštět jeho společnost s tím, že už ho třeba víckrát nikdy neuvidím.

Navíc… když je zde vidina nejisté budoucnosti.

Odejde jeden voják, nahradí ho další.

Co když i jemu budu muset jednou doručit dopis ohledně narukování…?

Pozoruji ty jeho klidné, šedé oči, které na mě upírá celou tu dobu. Tak důrazný pohled, tak chladný… a přitom tak příjemně hřeje.

Pohlédne na hodinky.

„Už jsem tě otravoval přespříliš,“ namítne smutně.

„Nic se neděje, neotravoval jsi.“

„Cítím se o něco lépe. Díky za tu sodu. A pokec.“

„Taky děkuji za pokec.“

Vstane a já to po něm zopakuji. Doprovodím ho ke dveřím. Tam se na mě otočí a natáhne ke mně ruku. Zmateně zamrkám, když mi prohrábne vlasy.

Ani jsem nepostřehl, kdy se jeho ruka přiblížila tak blízko…

„Jestli dneska večer půjdeš zase do hospody, zvu tě na pivo,“ pronese svůdným hlasem, než za sebou zavře dveře. Chvíli tam otupěle jen tak stojím. Ale poté se mi na tváři objeví úsměv a já si přikývnu jen tak pro sebe.

Měl bych si dát sprchu, napadne mě.

 

Do hodiny jsem zase v práci a usedám na své místo. Všimnu si podrobné zprávy o úmrtí vojáka ze včerejška. Jméno: Jerry Clown. Dvě děti – dcery. Tři bratři – dva v armádě. Matka. Manželka. Povzdychnu si. Nemám náladu tu zprávu pročítat. Tak či onak – armáda jim sebrala dalšího muže z rodiny.

První půlhodinu se nemohu vůbec soustředit.

Není vůbec co dělat. Jen sedět a čekat, až opět přijde zpráva o úmrtí. Opřu se o židli, až opěradlo mírně zaskřípá.

Na mysli mi vytanou ty hříšně svůdné ocelové oči.

Má manželku… Přestaň.

Mysl je však proti mně a zobrazuje mi jeho odhalený krk a dva nedopnuté knoflíčky na jeho košili, která perfektně odhalovala krk, část hrudi a část klíčních kostí. Zavřu oči. Přestaň! Prsty klepu o stůl. Nudím se. Měl jsem se možná zeptat, kde pracuje, na číslo na telefon domů… Ještě ses ho měl zeptat, kdy bydlí, ty osle!

Na druhou stranu by to bylo fér – on už ví, kde bydlím já. Ušklíbnu se při té myšlence. Je zadaný, hlupáku. Nemáš šanci. Ať už by po tobě vrhal sebehladovější pohledy, nemáš prostě šanci. Je to heterosexuál.

To uvědomění si zabolí.

A i kdyby čirou náhodou nebyl zadaný, kdo by si chtěl začínat s někým, jako jsem já? Až mu seberu někoho z rodiny (možná, že jsem to už udělal), tak mě bude nenávidět. A až mu přinesu dopis, že si ho armáda žádá, zakope mě hluboko pod zem.

Smutně se pousměji.

To by bylo spravedlivé.

Celé ráno strávíme všichni v budově naprosto zbytečně, žádné zprávy, žádní mrtví, žádné změny. Měl bych být rád, ale bohužel to znamená neskutečnou nudu, kterou můžeme zamaskovat pokusy o rozhovory, které by stejně k ničemu nevedly. Někteří se prospí, ale já nemám na spánek ani pomyšlení, abych pravdu řekl.

Nudou vyplněné hodiny strávím hleděním do stropu a přemýšlením nad nesmrtelností brouka. A nejsem jediný – všichni se nudíme.

Někdo zapnul televizi, ale pak ji zase vypnul se slovy, že i ten krám stojí za hovno, když nemůže jet ani minutu v kuse. Kdyby to bylo možné, cítil bych, jak se mi rozkládá mozek. Potřebuji na vzduch. Na balkóně však stojí vytrvalí kuřáci, kteří se nemohli dostat do armády, a tak si ničí zdraví o to víc – co kdyby si to vedení rozmyslelo, že? A u vchodu nejspíš hlídkuje generál, který by se nemohl dočkat nějaké nejapné poznámky na mou osobu (bez hodnosti).

Nervózně začnu klepat nohou o zem.

Postřehnu pohyb v oblasti levého oka a trhnu pohledem směrem k tomu pohybu. Aha, to se jen jeden pracovník rozhodl zajít si na záchod s časopisem s polonahými ženami na přebalu. I tak se dá zabít čas, pravda. Zavřu oči. Kdyby alespoň ta nuda nebyla tak ubíjející. Mám nutkání začít se točit na židli, abych se nějak zabavil. Ale toto nutkání potlačím. Rozhodnu se ostrouhat si všechny tužky, aby byly ostré. Ale ani tohle mi moc dlouho nevydrží. A skupina na balkóně se rozhodla vykouřit celé krabičky cigaret, proto není možné, aby takovou dobu kouřili jen jednu cigaretu.

Na rozdíl ode mě se však umí zabavit.

Po chvíli vstane i další pracovník, po rukou nese noviny a jde z místnosti.

Jsem tady nyní sám a ubíjím se nudou. Zavřu oči. Už se nenapomínám, že jako první věc, kterou uvidím, jsou ocelově šedé oči. Spíše se pousměji. Tak vyzývavý pohled. Pomalu polknu a zakloním hlavu trochu dozadu. A níž a níž, dokud nepřevážím židli a neskončím na zemi, za pobaveného smíchu muže, která se zrovna vrátil ze záchodu a umýval si ruce.

„Fantazíruješ, Takeshi, aby ses zabavil?“ zeptal se se smíchem. „Nechceš si jít spíše ulevit?“

Před nosem mi zamává s časopisem s krasotinkami.

Na jednu stranu je to nechutné a uráží to mou vlastní orientaci (kterou zde od počátku tajím).

Na druhou stranu je to propustka z nudy.

Popadnu časopis, zvednu se ze země a židli opět vrátím to předešlé polohy. Jen poděkuji a vypařím se. Časopis nakonec nechám na umyvadle a zalezu do první volné kabinky. Usednu na záchod a přemýšlím, jak dlouho bych tady mohl být, aby to nebylo podezřelé.

Po šesti minutách to vzdám.

Jdu si umýt ruce a očima spočinu na časopise.

Mám chuť tu nechutnost hodit do koše. Ale není moje – takže ji jen vrátím jejímu majiteli, který si neodpustí poznámku, zda se cítím lépe.

„Docela ano,“ nasadím hraný úsměv a v duchu si představuji, jak ho mučím tím nejhorším možným způsobem.

Sotva usednu, na mém stole přistane nějaká složka.

Div nezavyju radostí. Konečně něco! Je to sice hrozné, že se raduji nad něčí smrtí (nebo případným ztracením, pokud by byl pořád naživu), ale upřímně – bez úmrtí by tato práce nemohla existovat.

Pohlédnu na číslo a s drobným úsměvem jdu do archívu.

„Užij si to!“ slyším za sebou smíchy těch lidí na balkóně.

Jen mávnu rukou, aby mi dali pokoj, a zmizím za dveřmi.

K velkému překvapení mi trvá najít odpovídající číslo. Bylo na úplně jiném místě, než by být mělo. Budu mít zábavu na potom – srovnám to tady přesně číslo po číslu a najdu toho, kdo to rozházel a praštím ho po ruce… a možná mu uříznu prst, aby si to zapamatoval. Prohlédnu si základní údaje a fotku.

Jméno: Danny Kay. Hodnost: Vojín. Věk: 24 let. Výška: 172cm. Váha: 62 kg. Zdravotní stav: Schopen nastoupit okamžitě. Pozn.: Hůře vidí na levé oko, potřeba ponechat brýle.

Pohlédnu na fotku muže na fotce a trochu mě zamrazí.

Sleduje mě pohled uhrančivých šedých očí, které jsem poznal včera večer poprvé v životě. Neříkal, že se jmenuje Walter?

Proto mi neřekl své příjmení? Byla má myšlenka správná? Nebo jen zapomněl?

Očima sklouznu na adresu. V kolonce příbuzní je napsaná jen jedna osoba. Nejistě polknu.

Příbuzní: Walter Kay.

Odložím složku, když pohlédnu ještě jednou na jeho adresu. Povzdychnu si.

Je to tvá práce, smiř se s tím.

 

Když dorazím na příslušnou adresu, polije mě trochu potu.

Bude vůbec doma?

Otevře mi a vyslechne mě dřív, než mi jednu vrazí? Dokáže si odvodit, kde pracuji? Nebo to ví a včera se se mnou bavil jenom proto, aby na mě zkusil něco vyzvědět? Přehraju si v hlavě náš rozhovor za celou noc. Ne, ani jednou se nezmínil o armádě, nebo že má bratra. Jen zmínil manželku mimo zemi.

Nejistě stisknu zvonek a zazvoním.

O krok odstoupím a čekám.

Srdce mi bije o něco víc, než obvykle.

V duchu se připravuji na jeho vztek, smutek… na všechny příznaky, které jsem viděl už tolikrát.

Nikdo však neotevírá. Zkusím zazvonit znovu.

Nervózně přešlápnu z nohy na nohu.

Obejdu dům a zkusím zaklepat na zadní dveře. Uvnitř konečně spatřím pohyb.

Otevře dveře a mně se naskytne pohled na jeho tělo zahalené jen v bílém triku a šedých slipech. Bráním si pohlédnout níž, než je třeba.

„Co se děje?“ zavrčí nepříjemně a vlasy má na všechny strany. Oči nesou známky ospalků. Vzbudil jsem ho?

„Dobrý den,“ začnu formálně. „Jmenuji se Takeshi Uzuki. Pracuji na oddělení…“

A začnu vysvětlovat svůj důvod návštěvy. Chvíli mě rozespale sleduje, dlouze a znaveně zívne, sem a tam přikývne na mé otázky a potom se zarazí.

„Cos to řekl?“ zavrčí zle. A než jsem schopný se nadechnout, že budu pokračovat, popadne mě a smýkne mnou proti zdi. „Zopakuj to,“ zavrčí mi do tváře a já si uvědomím, jak nebezpečně jeho oči skutečně vypadají takhle zblízka. Nebezpečně svůdně.

„Váš bratr, vojín Danny Kay, je mrtvý. Zemřel v bojové akci. Zasáhla ho stře-…“ ale to už mě umlčí rána v těsné blízkosti mé hlavy.

Zůstanu strnule na něj hledět.

Chvíli mlčí a pomalu, dlouze dýchá.

Vstřebává informace, které jsem mu předal před chvílí.

„Jestli si ceníš života, tak vypadneš. A za chvíli mi přijdeš říct, že sis jen dělal prdel,“ zavrčí na mě mrzutě, než se odtáhne, zabouchne za sebou dveře a já osamím.

Chvíli mi trvá, než mi nohy konečně povolí a já skončím na zemi.

Jen málokdy se stane, že osoba takhle vybouchne.

Většinou začnou plakat, jindy mě urážejí, jindy mi ženy buší pěstmi do hrudi.

Ale Walter Kay reagoval naprosto jinak, než jsem se setkal doposud.

Přišlo jen zapření. Žádný smutek nebo jiný stav předtím.

Prostě to odmítl.

Nezhroutil se.

Jen odmítl.

Viděl jsem i otce, jak oplakávají své syny…

Ale v očích Waltera jsem neviděl ani špetku citů.

Jsme stejní, proletí mi hlavou. Také smrt bere jako součást života?

Dovolím si konečně pomalu vydechnout.

Když zemře voják, nezašpiní se jen uniforma. Když zemře voják, nezemře jen číslo.

Je na mě, abych o tom informoval jeho rodinu a blízké.

Ale je mi jasné, že Walter Kay bude jiný, než ostatní lidi, kterým jsem kdy oznámil smrt jejich blízkých. Možná proto, že mě potkal předtím, že si uvědomuje, že jsem také člověk, jako on.

Vstanu a opráším si kalhoty.

Říkal, že mám chvíli. Co pro něj znamená chvíle?

Je to tvá práce, smiř se s tím, pomyslím si a usednu si na schody.

Budu tady čekat, dokud ta pravá chvíle nepřijde.


Průměrné hodnocení: 4,95
Počet hodnocení: 19
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.