Chvíli mi trvá, než vůbec dovedu promluvit, zatímco on vyčkává, co ze mě zase vypadne. Nakonec si odkašlu, abych si pročistil krk.

„Ani ne,“ řeknu a snažím se, aby to neznělo nuceně nebo překvapeně. „Jen mám před sebou pár hodin služby, nic víc.“

„Tou službou myslíš hledění do stropu nebo hraní karet s amatéry?“ ušklíbne se Walter.

To jsme tak lehce čitelní?

„Ne, ani ne,“ překřížím ruce na prsou. Nejistě se pootočím, abych se ujistil, že nikde nejsou cizí uši, které by nás mohly poslouchat. Chvíli na to proletí moje bota vzduchem a hlavy, které doposud vykukovaly zpoza rohu, se rychle ztratí. Povzdychnu si a dojdu si pro botu. „Tady není moc vhodné si povídat,“ namítnu jako nepřímou omluvu. Na druhou stranu se svým spolupracovníkům nedivím – moc lidí (živých lidí!) tady nechodí.

Walter po chvíli přikývne. „Chápu,“ řekne jen.

„Nemohli bychom se setkat později?“

„Ani ses nezeptal, proč jsem tady.“

Bod pro něj. „Pravda,“ souhlasím. „Proč jsi tady?“

„Sám jsi mě pozval.“

„Pozval? Já? Kdy?“

Snažím se rozpomenout, zda jsem něco nevykládal v opilosti, ale nic mě nenapadá. „Dneska ráno, předtím, než jsi odešel,“ odvětí se svraštěným obočím. On se snad zlobí? Copak by každý nevzal roha, kdyby zrovna políbil chlapa, se kterým se dneska ráno (nebo včera pozdě večer?) málem vyspal? „Opravdu není slušné jen tak odcházet, aniž bys zůstal na snídani,“ dodá protivným hlasem.

Tak tohle ho trápilo? Plácnu se po čele. Je vůbec skutečný?

„Za to… se omlouvám,“ zabrblám jen.

Zamručí mi v odpověď. Něco vytáhne z kapsy a hodí mi to. Zamrkám, když vidím trochu zmačkaný, zabalený sendvič.

„Abys nepošel hlady, pako. Strká se to do pusy,“ řekne po chvíli, když nereaguji a jen hledím na sendvič. Žaludek se mi ozve. Sakra. Když ani na žaludek nereaguji, popadne mě za ruce a div mi sendvič nenacpe do krku i s obalem.

„Jasně, jasně, chápu!“ řeknu trochu protivně, odbalím sáček a kousnu si. „Spokojený?“ zahuhlám s plnou pusou. Ještě chvíli se mračí, než se rozesměje.

„Už ano. Tedy skoro,“ podotkne s úšklebkem.

„Co zas?“

„Ten tvůj odchod ráno zas,“ řekne a dá ruce v bok.

Odvrátím pohled a polknu sousto. „Musel jsem do práce.“

„To já taky.“

Dochází mi výmluvy. „Spěchal jsem?“

„To se mě ptáš nebo to víš?“

Tenhle rozhovor je jako otec se synem. Místo odpovědi se raději zakousnu znovu do sendviče. Je skutečně lahodný. Trochu nadzvednu vrchní část pečiva a konečně se podívám, z čeho se vůbec skládá.

„Ty jsi vážně případ,“ povzdychne si Walter.

„Proč?“ vzhlédnu k němu od sendviče, než ho začnu znovu zkoumat. On tam vážně dal i ředkvičky? To se dělá?

Scvakne mi sendvič zpátky. „Přestaň zkoumat ten sendvič a spolkni ho. Nemám na to celý den,“ řekne podrážděně. Zvednu ruce v omluvu, ale splním jeho požadavek. Div mi neprohrábne vlasy a neřekne mi: „Hodný kluk.“

Vyhodím sáček a utřu si pusu. „Spokojený? Mohu nyní jít zpátky?“

„Abys zabíjel nudu?“ zeptá se ihned. Baví ho snad do mě střílet s každou narážkou na mou práci nebo na mě? Další bod pro něj. Jen za těch pár minut, co tady je, jich získal poměrně hodně. Zhluboka se nadechnu, ale neodpovím. „Nikdy ses mi oficiálně nepředstavil.“

„Ale ano… předtím,“ řeknu opatrně.

„To bylo neoficiální.“

„Je to nutné?“

„Ano, je,“ řekne svým barytonem a trochu se nade mne nahne. Cítím vůni nějakého levného deodorantu smíchanou s jeho vlastní vůni, kterou jsem měl možnost dýchat po celou noc. Trochu ho přinutím, aby se odtáhl. Nastavím ruku před sebe.

„Takeshi Uzuki. Těší mě, že Vás poznávám.“

„To je až moc formální.“

Dostanu tik do oka. „Neremcej a dělej. Sám jsi to chtěl.“

Walter se ušklíbne, ale stiskne mi ruku tou svou. Příjemně hřeje. „Walter Kay. Těší mě.“

Zatoužím jeho ruku nepustit a odejít s ním.

Ale vím, že nemohu.

„Spokojený?“ zeptám se jen.

Přitáhne si mě blíž k sobě. „Ještě ne. Ještě máš hodně co vysvětlovat.“

„Mám práci, víš to?“ zeptám se. Mám obavy, zda si čirou náhodou nevzpomněl, co se dělo předtím… že se nebude ptát jen na ten polibek z rána… možná, že jsme včera probírali něco, co jsem vypustil z hlavy a jeho to nyní dožralo?

„Práce počká, ale polibky mi krást jen tak nebudeš.“

Krást? JÁ?! Tys s tím začal! To mu samozřejmě říct nemohu. Nebo vlastně ano, mohu. „Začal jsi s tím ty včera večer nebo dneska ráno, jak to vezmeš podle času,“ pokrčím rameny.

„Aha, tak je to moje chyba a ty sis jen bral zpátky, co jsem ti vzal?“ povytáhne obočí.

„Je tahle konverzace nutná?“

„Ano, protože ti chci ukrást další.“

„Jak bys mi mohl-…“ zarazím se a chvíli na něj tupě zírám. „To je vtip, že ano?“ zeptám se, když si uvědomím jeho slova.

Usměje se jako neviňátko. „Ani ne,“ řekne upřímně.

„Když chceš něco ukrást, neměl bys o tom tedy mluvit.“

A nadechuji se, že ještě něco dodám, ale to už mi skutečně ukradne polibek. A zatraceně dobře. „Taky že už nebudu,“ mrkne na mě spokojeně, než se odtáhne. Povytáhnu obočí. Nakonec nad ním jen beze slov zakroutím hlavou. „Mohu tě alespoň dneska večer pozvat na pivo?“

„Pivo nepiju.“

„Hmm… takže rovnou whisky?“

Jiskry v jeho očí se mi ani trochu nelíbí. „Budiž. Kolik ti vůbec dlužím za včerejšek?“

Zamává rukou do stran. „Okolo sedmi? Osmi? Kdy ti to vyhovuje?“

Pokrčím rameny. „Kdy tobě?“

„V půl osmé tedy?“

Přikývnu.

Už teď je mi jasné, když se s ním loučím, že mě nahoře jistě bude čekat mučivý výslech mých kolegů. Proč jsou vždycky tak vzrušení z jiného živého člověka? Tedy… vlastně i já. Nemohu jim to mít za zlé.

Nebo vlastně ano.

Mohu.

 

Když konečně nastane půl osmé večer, znervózním. K čemu jsem se to proboha upsal? K dalším nekončícím sklenicím whisky a možným opileckým sexem, pokud to tentokrát oba přeženeme a nebudeme se držet zpátky? Mám chuť zahrabat se do archívu a už z něj nevylézt. Doopravdy.

Bohatě mi stačil předešlý výslech mých kolegů, ale proč jsou všichni v pozoru i nyní? Přemýšlím, zda jsem náhodou neřekl příliš. Chodí kolem mě a neustále se mě na něco vyptávají. Nemám rád takový zájem. Zmizte mi z očí!

Místo toho se jen usmívám a odpovídám jim na otázky.

Díky bohu za občasné zařvání Newtowna, který se vždycky vřítí dovnitř nepozorován a tak všechny překvapí jeho řev. Dnes je však vyšňořený až příliš, napadne mě. Všimne si mého pohledu a zazubí se.

„Takhle se musí chodit, když zvete dámu na večeři, vy kašpaři. Ale to trosky, jako vy, sotva pochopí. Nemáte vkus ani cit pro módu,“ zvyšuje si na nás ego.

„Když dokážete sbalit i ženu, která není slepá, nebo hluchá, jste celkem frajer,“ rýpne si kolega vedle mě a setká se s chladným pohledem. Musím se kousnout do rtu, abych se nezasmál, protože samozvaný generál Newtown, co se týče vztahů, vždycky pohořel při první večeři a většinou se mu dařilo právě jen s hluchými nebo slepými ženami, na což přišel až teprve posléze. Nemohu se smát… ale musím. Radí nám, ale přitom je sám skoro stejná troska.

Sotva se za ním zaklapnou dveře, nikdo z nás už smích nedokáže udržet. Někdy ty jeho přednášky a povyšování se nad námi je opravdu zábavné, jindy depresivní.

„Viděli jste ten motýlek?“ směje se kolega u okna, div nespadl dolů ze židle.

„Odstávají mu uši a přitom nás poučuje, jak se váže kravata,“ směje se zase jiný.

„A co teprve ty boty? To si je ani neumí vyleštit?“

„Nebo vyčistit si zuby víc než jednou týdně?“

Zajímavé postřehy. Moc jsem si ho neprohlížel. Jen jsem si všiml, že se pokoušel jakýmsi způsobem zamaskovat kruhy pod očima. Pochopitelně neúspěšně. Pak se zarazím. Vstanu a zmizím na záchodcích.

Já mu mám co vyčítat, když vypadám stejně mizerně, jako on…

Křivě se ušklíbnu a opláchnu si obličej.

Na rozdíl od něj však nejdeš na rande. Nebo jo? Povzdychnu si. Dá se to vůbec považovat za rande? Ne, jdeme jen na whisky. Nic víc v tom není, ne?

 

Domluvili jsme se na půl osmé. To jsem však netušil, že skutečně bude stát na minutu přesně před budovou. Mí kolegové mi tentokrát nenabízí, abych s nimi někam zašel. Asi si dali dvě a dvě dohromady, jen mi popřejí hezkou noc a odejdou. Sleduju Waltera z balkónu, skrytý za zábradlím. Mám obavy, zda si to nerozmyslí a neodejde. Na druhou stranu – když ho nechám čekat dostatečně dlouho, taky to vzdá. Chvíli se rozhoduji mezi tím, co je správné a co je dobré, nakonec všechno zahodím za hlavu, popadnu kabelu a sejdu dolů. Za dveřmi ještě jednou zaváhám, než vyjdu ven.

Walter se ohlédne za dveřmi, které se zrovna otevřely a zavřely.

„Ahoj,“ pozdraví mě a přijde ke mně. Pohlédne na hodinky. „Máš zpoždění.“

„Řekli jsme snad kolem půl osmé, ne?“ zkusím zahrát do autu, že jsem ho nechal deset minut čekat.

„Ne, přesně v půl osmé,“ opraví mě.

„Tak jsem si to myslel špatně. Moje chyba.“

„Nevadí. Jsem rád, že tě vidím. Měl jsem obavy, aby ses z toho nechtěl vyvléct.“

„Já a vyvléct se? Vůbec ne.“ Ten smích ti moc neuvěří, pako

„Nebude ti vadit, pokud dneska zajdeme na jiné místo? Budeš se ti tam určitě líbit. Je to rodinný podnik mého kamaráda. Rád tě uvítá,“ začne Walter, když oba vykročíme na opačnou stranu, než je hospoda, kde jsme byli předtím.

Přikývnu. Změna mi prospěje. Ptá se mě na můj den a já z toho hravě vybruslím, že se dnes nic zvláštního nedělo a ptám se na jeho den. Udržuje svižnou konverzaci. Pokládá otázky a chce slyšet můj názor. Nevede monolog, ale dialog se mnou. A já se přistihuji, že je mi s ním opravdu dobře.

Když dorazíme na místo, zakleju ve své hlavě. To je víc než nóbl hospoda. A já vypadám, jako vandrák. Otočím se na patě a chci se rychle vypařit, ale to už mě tahá někam dozadu ke stolu s kartičkou Rezervace. Zmocňuje se mě panika. Lidé na nás hledí a něco si šeptají a ukazují na nás.

„Tak, co si dáš? Jistě jsi nic kromě toho sendviče ráno nejedl, že ne?“ zeptá se, sotva mě trochu násilím usadí naproti sobě.

„Nemám hlad,“ zalžu.

„Nelži.“

„Nelžu.“ Pozvedne na mě obočí. „Vážně.“

Předá mi jen jídelní lístek. „Bez remcání.“

„Je to nutné?“ zkusím po chvíli. A on rázně přikývne. Nuceně se usměju a zahledím se do jídelního lístku. Udělá se mi mdlo před očima, když vidím ty ceny. Tohle mu nedaruji… Musím si podepřít hlavu a hledím na jídlo a cenu vedle něj. To snad nemyslí vážně! Vidí můj boj a nejspíš se náramně baví. Střelím po něm nehezkým pohledem. Ukáže své bílé zuby a rty zkroucené do nevinného úsměvu.

„Mohu vám nabídnout specialitu dne?“ zeptá se mladá slečna, když vidí, že pořád tápu, zatímco si Walter už dávno vybral. Čeká se jen na mě.

„Doneste mu to, co mě,“ odpoví za mě Walter a já po něm šlehnu nebezpečným pohledem. Věnuje mi jen další široký úsměv neviňátka. „A taky sklenku rudého vína, pro oba.“

„Bavíš se?“ zeptám se, když slečna odejde.

„Náramně.“

„Viděl jsi ty ceny?“

„Když si chci večer užít, nemá důvod se držet zpátky, nemyslíš?“

„V tom případě bys tady měl brát svou přítelkyni, ne mě.“

„Hm, kdybych nějakou měl, klidně ji sem pozvu. Ale stejně jako ty nemám moc času navazovat příliš známostí.“

„Co tvá manželka?“ nakousnu pro mě dost nepříjemné téma. Je ženatý… tak proč se zahazuje se mnou. Usměje se.

„Neboj se, nepodvádím ji tím, že si s tebou povídám. Jistě taky náramně užívá… tam za mořem,“ řekne s nepřítomným pohledem. „Pravdou je… že už bych ji ani podvést nijak nemohl…“

„Proč?“ zeptám se zmateně.

Vzhlédne ke mně. Číšnice nám přinese sklenice s vínem a požádá nás, abychom chvíli počkali na jídlo. Walter jí věnuje oslnivý úsměv. Potom upře pohled na mě.

„Jsme rozvedení,“ řekne přímo. „V podstatě to byla ona, kdo mě podvedl. Odjela za prací za oceán, vyspala se tam s místním plavčíkem nebo kým… líbil se ji, prý ho milovala, tak se se mnou na dálku, přes mobil, rozvedla, podepsal jsem papíry, které přijela podepsat i ona a navzájem jsme si odešli ze životů. Přijal jsem to v klidu. Místo toho, aby byla doma, bez nějaké předešlé rozmluvy se mnou se prostě sbalila a odjela za prací. Nedivím se jí, že si tam někoho našla. Spíše… jí to přeji. Pokud je nyní šťastná, jsem rád. Když se mě někdo na ni čirou náhodou zeptá, nemusí hned vědět, že už nejsme svoji. Stejně – manželství s ní nemělo žádnou budoucnost. Tak proč si tlačit trn hlouběji do nohy.“

Tahle upřímná zpověď mě překvapí a zaskočí zároveň. Takže si to shrňme – není ženatý, všem tvrdí, že jeho manželka je za oceánem a že jim to skvěle klape, je sexy a svobodný a já tady mezitím popíjím víno v nějaké nóbl restauraci a za chvíli se mi donese dlabanec za bůhvíkolik? Je to snad sen? Odkašlu si, abych si vyčistil krk, upiju trochu kyselého vína, přemýšlím, co bych měl říct.

„Překvapený?“ zeptá se mile, když vidí, jak váhám. Přikývnu. „Nejsi první ani poslední, takže mě to nepřekvapuje.“

Usměji se pro sebe. Za zkoušku to přece stojí ne? „Takže tuhle naši malou schůzku považuješ za takové přátelské setkání nebo rande?“

Walter upije vína a také se usměje. „Záleží, co by z toho mohlo nakonec vzejít,“ řekne upřímně, upře se lokty o stůl a trochu se ke mně přiblíží. „Pokud by to byl příjemný večer, byl bych rád za obě varianty. Pokud by se z toho stalo něco vážnějšího, bral bych tu druhou variantu všemi deseti.“

Zaskočí mi víno. Rozkašlu se.

Lepší načasování si vybrat nemohl…

Upiju trochu vody, která tady stojí od počátku.

„Pokud bys s tím samozřejmě souhlasil,“ dodá, když se uklidním. Jak mám na tohle odpovědět? Copak nevidí, že mám zájem, že bych souhlasil? To se musí ptát?! Teď nemohu odpovědět. To by bylo…

„A co kdybych souhlasil?“ zeptám se dřív, než to můj mozek postřehne. Vteřinu poté se můj mozek sbalí, rozloučí se se mnou a odejde se slovy, že proč se vůbec namáhá. Nejsem schopen se mu podívat do očí. Raději popadnu jídelní lístek a zírám do něj. Čekám výsměch nebo pošklebky…

Cítím jeho dotek na své ruce a trochu ucuknu. Vidím, jak mi bere jídelní lístek. Váhavě k němu vzhlédnu. Usmívá se.

„Pak bych byl moc rád,“ řekne jen a chytne mou levou ruku, abych se nemohl odtáhnout úplně. Nutí mě se dívat do těch jeho šedých, svůdných očí.

 

Zbytek večeře strávím potichu, i když Walter by jistě rád vedl dialog. Pořád se mě na něco ptá, ale já jen přikývnu, zamručím nebo zakroutím hlavou. Když dojíme, už to nevydrží a zeptá se: „Řekl jsem snad něco špatně?“

Opět jen zakroutím hlavou.

„Chci slyšet odpověď, ne ji vidět,“ napomene mě.

Vzhlédnu k němu. „Ne,“ řeknu skoro neslyšeně.

Hlasitějc.“

„Ne,“ řeknu o něco hlasitěji.

Hlasitějc,“ řekne s důrazem.

„Ne!“ div po něm tentokrát nezakřičím. Chvíli mě jen sleduje, než se vřele usměje.

„Dobře,“ řekne mile. „Chceš ještě zákusek?“

„Ne,“ řeknu znovu.

„Užil sis dnešní večer?“

„Ano.“

„Takže teď mi budeš alespoň odpovídat v jednoslovných odpovědích?“

„Nejspíš.“

Ušklíbne se. „Dlouho ti to nevydrží. Vsadíme se?“

„Není třeba.“

„Stejně bych vyhrál,“ mrkne na mě. Jen si protřu obličej a pohlédnu na hodiny. „Pospícháš domů, Popelko?“

Hodím na něj otrávený pohled. Zvedne ruce v tichou omluvu. „To víno… je až překvapivě dobré,“ řeknu konečně.

„To jsem rád,“ pokývá důrazně hlavou. „Chodím sem častěji než do toho vašeho hostince, přestože je to dál a přestože je to spíše nóbl podnik. Ale… když jsem tě tam spatřil, nemohl jsem si pomoct a nezkusit to další večer. A měl jsem štěstí, že jsem tě tam zase viděl.“

Jen zamručím na souhlas.

„Dopil jsi?“ zeptá se. Přikývnu. „Tak můžeme jít.“

„Kam?“ zamrkám zmateně.

„Hm… k tobě nebo ke mně?“

 

Nakonec skončíme u mě, protože to bylo (jak Walter poznamenal) blíž. Procházíme se nočním městem, opět vedeme nezávazný rozhovor a skoro i zapomenu na to, co se stalo v restauraci. Nezkouším mu nabídnout, že zaplatím svou polovinu večeře – odmítl by mě. Jdeme v těsné blízkosti, než se ke mně Walter trochu přitiskne. Příjemně hřeje. Neodsunu ho. Rozhodně nemůžeme být opilí. Cítím, jak se jeho ruka proplétá s tou mou a tiskne ji. Stisk mu pevně oplatím. Když už mám skočit po hlavě, tak pořádně. Nechci si nic potom vyčítat. Není opilý, ani já nejsem. Nemáme se na co ráno vymluvit, pokud bychom chtěli. Jeho palec pomalu přejíždí po hřbetě mé ruky.

„Nervózní?“ zeptá se mě, aniž by se na mě podíval.

„Ani ne,“ řeknu popravdě. Usměje se.

„A seš si jistý?“

„Ano.“

Pohlédne na mě a já se zastavím, když mě políbí. „Tak ne, že z toho vycouváš,“ ušklíbne se na mě a já mu hledím do těch uhrančivých očí. Kdo by mohl vycouvat…? Kdo by mohl odolat, když ho svádí zrovna on?

Co na tom, že se sotva známe? Cítím se s ním jako s nikým jiným předtím. Neznám ho dokonale ani tak, jak bych měl, ale nevadí mi to.

Protože sotva se za námi zavřou dveře, přitiskne mě na zeď a vrhne se na mé rty. Hladově a dravě. Nezkouší je jako předtím. Nedráždí je. Bere si je a pohlcuje. A já se mu nebráním. Omotám mu ruce kolem krku a stáhnu ho níž. Jazykem se podere dovnitř a rozehraje vzrušující hru s tím mým, kdy oba ztrácíme dech příliš rychle. Jeho zkoumavé ruce mezitím prozkoumávají neznámé prostředí mého těla. Ani ty mé nezůstávají pozadu. To mu vyloudí drobný úsměv.

„Doufám, že jsi střízlivý?“

„Mohu se ptát na to samé,“ řeknu v krátké pauze, než mě znovu políbí.

Je mi jasné, proč se na to ptá. Abychom se vzájemně ráno neobviňovali, že ten druhý využil situace. K čemu by mu to bylo? K potěšení sebe sama, pochopitelně. Takhle to oba děláme vědomě. Nejprve zmizí jeho triko a poté se někde ztratí i to moje. Jsem tlačen pozadu směrem ke zdi a opět svázán v omamný polibek těch plných rtů. Cítím jeho teplé ruce, jak opět zkoumají a pevně mi tisknou zadek. Vydechnu mu do úst a přitisknu ho více na sebe. Polibek sice přeruší, ale hned na to tvoří mokrou cestu svým jazykem od ucha dolů po celém krku. Nakloním hlavu na stranu a vycházím mu vstříc vlastním tělem, když se o mě otře tím svým, dokonalým a pevným.

Kousne mě do ramene trochu víc, než očekávám. Zanechá mi tam otisk svých zubů, až mě zamrazí vzrušující myšlenka, že tam kousanec bude i zítra. Rukami mi pevně tiskne zadek i přes džíny. Zaryju mu nehty do zad, na což jen tiše zavrčí, ale o to víc mě přitiskne na zeď.

„Ne že mě poškrábeš,“ zasyčí na mě tím svým barytonem provokativně a šlehne po mně tím svůdným pohledem šedých.

„Co mi uděláš, pokud ano?“ zeptám se hravě a otřu se o něj.

Ušklíbne se. Ten jeho úšklebek vidím tak často, že jsem si ho už i zamiloval. Popadne mě za ruku a táhne mě dál do místnosti, kde se nejistě zarazí. Zakroutím nad ním hlavou a zavedu ho do ložnice. Nejistě mi poděkuje, než mě shodí do postele a dostane se nade mne.

„To však neznamená, že ti odpouštím ty škrábance,“ zasyčí mi do ucha a mnou projde zimnice. I když syčí, je jeho hlas tak svůdný a chtivý… Zhluboka se nadechnu jeho vůně.

„Měl bys mě potrestat, než tě znovu poškrábu,“ řeknu provokativně a rukami se mu zaháknu o ramena.

„To bych měl,“ souhlasí s vtipem, než mě znovu hluboce, vášnivě, skoro až majetnicky políbí a otře se o můj rozkrok tím svým. Jaké poklady mohou schovávat jeho kalhoty…? Dozvím se to krátce poté, protože se odtáhne a zbaví se přebytečného oblečení. Nelením a také ze sebe dostanu kalhoty a boxerky. Přiměji ho, aby se usadil na postel, než ho povalím na záda a hluboce políbím. Nemusí mít vždycky navrch. „Jsi si jistý?“ zeptá se mě ještě. Pohlédnu mu do očí. Mou odpovědí je kousanec do jeho krku.

Sakra, kdybych nebyl, tak se snad dobrovolně nesvlékám!

Rukami pevně stiskne moje půlky a několikrát si je prohmátne. Nezůstanu pozadu a prohmátnu jeho úd. Bůh se na něm rozhodně činil. Žádný nedostatek mu rozhodně nedal a pro jistotu ho vybavil pořádným zbožím. Ne moc velkým, jak jste si jistě teď pomysleli. Přivře oči, když mu ho promnu, a pohne boky proti mé ruce, zatímco pořád mačká můj zadek.

„Chceš si skutečně začít zrovna se mnou?“ zeptám se provokativně.

„Opravdu si myslíš, že vycouvám nyní, když jsem zjistil, jak pevný zadek máš?“ zažertuje a pevně mi stiskne půlky. Tiše na něj zavrčím, co ho jen vzruší o něco víc.

„O tom pochybuji.“

Chvíli na to ležím zase pod ním a zase mě spoutává svými rty, zatímco mne můj úd. Omotám mu ruce kolem krku a pohybuji boky proti jeho ruce. Nemusí se ptát. Stačí jeden pohled a oba víme, co dělat. Sleduji, jak si nasliňuje prsty – netušil jsem, že to může být až tak vzrušující – a roztáhne mi nohy. Jde na to pomalu, opatrně. Nevypadá moc zkušeně, ale to ani já nejsem. Přivřu oči, když v sobě po chvíli ucítím dva prsty. Už jen ta příprava mě vzrušuje… a jeho očividně taky, když si povšimnu, že se plně soustředí, potí a kouše zevnitř do líc. Nejspíš se hodně drží zpátky.

Po chvíli usoudí, že jsem připravený – nebo že už to déle nevydrží – a vytáhne ze mě prsty. Vecpe se mezi moje nohy a přizvedne mi boky, aby mu úhel vyhovoval. Nádech, výdech. Baví mě a zároveň vzrušuje ta jeho úplná soustředěnost. Na druhou stranu ho chápu a zároveň obdivuji – kdyby byl opilý, vůbec by se se mnou takhle nemazlil.

Pronikne do mě na několik sice krátkých, ale o to pořádných přírazů, dokud mě nevyplní celého. Omotám se okolo jeho těla jako pavouk a nepouštím, dokud oba nerozdýcháme náhlou intimitu kolem nás. Cítím, jak pevně ho svírám a jak on ve mně tvrdne. Vidím jeho netrpělivost, ten chtíč, jak moc by si mě chtěl vzít.

„Do toho,“ zašeptám mu do ucha povzbudivě.

Potom už oba mlčíme. Začne se ve mně rytmicky pohybovat a přivádět mě pomalu ale jistě k šílenství. Cítím, jak se kolem něj stahuji vzrušením. A jak on pulzuje, kdykoliv se otře o mou prostatu. Domem se ozývá jen vrzání mé staré postele, která sem a tam narazí do zdi, a naše společné vzdechy, které se každou chvíli o něco zrychlují a zesilují, podle chtíče, který necháváme proudit naplno.

Sem a tam zasyknu, když se mi zakousne do krku nebo ramene. Nebo když přirazí o něco silněji, než předtím.

On občas tiše zavrčí, když mu zatahám za vlasy nebo když ho nohami přitáhnu blíž k sobě a vynutím si tak větší intimitu mezi námi.

Rukami nahmatám jeho rty, než ho políbím.

Polibkem se nenechá rozptýlit a pokračuje v tempu, které nasadil. Vzdychám mu do úst a beru mu vzduch z plic. Pevně mi sevře boky. Budu mít modřiny, ale ta jeho síla mě vzrušuje o to víc a nutí mě ho provokovat.

Stisknu mu vlasy mezi prsty a přinutím ho polibek přerušit. Chci slyšet jeho hlas, jeho vzdechy. V očích má nebezpečný pohled vzrušeného lovce, který dopadl svou kořist a nyní ji chce spořádat všechnu najednou. Zalapám po dechu, když mě plácne přes levou půlku. Jak podlé! Nasadí úšklebek a pohybuje se o něco náruživěji, nehledě na kapičky potu, které na něm vyrašily.

Rukami mu sklouznu po zádech dolů na zadek a pevně mu ho stisknu. Zle na mě zavrčí a přidá na tempu. Baví mě ho provokovat a sledovat, jak ztrácí kontrolu. Mohl bych vymyslet spousty dalších způsobů, jak ho přivádět do rozpaků a tím ho možná štvát, ale stojí mi to za to. Když však mé ruce uzemní vedle mé hlavy, moje drobná zábava skončí. O to však náruživěji si mě bere. Zakloním hlavu dozadu.

Cítím ho, jak mě vyplňuje celého a zase se vzdaluje, aby mě znovu vyplnil. Vzduch je naplněný vzrušeným a pachem sexu a potu. Stisknu ruce v pěst.

Cítím, že se blížím k orgasmu.

A k zatraceně dobrému.

Vzhledem k tomu, že v onom náruživém tempu pokračuje a dokonce rychleji, usuzuji, že i on je velmi blízko.

Stisknu mu boky mezi koleny a zavzdychám jeho jméno.

Sehne se ke mně a vášnivě mě políbí. S několika dalšími přírazy do mě vyvrcholí. Udržuje se z posledních sil na rukách, potí se a vzdychá, zatímco tře můj úd. Hledím mu do očí, které pořád mají slabou clonu vzrušení a chtíče, ale hlavně přebývající dominance, než vyvrcholím do jeho ruky a na svou hruď. Poté se konečně svalí na postel vedle mě.

Zavře oči a hřbet ruky si položí na čelo.

„Sakra,“ zakleje tiše, bez dechu. „Měl jsi mě varovat, že jsi tak dobrá past.“

„Past?“ zamrkám na něj zmateně.

Usměje se, stiskne mi ruku a přiblíží se ke mně, aby mě políbil. „Past, která mě nechtěla pustit na dobrých pár minut ze svého sevření,“ ušklíbne se.

„Pako,“ hodím po něm polštář, ale usmívám se. „Měli bychom se umýt,“ zabrblám rozespale.

„No, já jak ty…“ plete se mu jazyk, ale mávne nad tím rukou.

Zakroutím nad ním hlavou.

Spokojeně se však usměju, když přese mě přehodí majetnicky ruku a přitáhne si mě pevně k sobě, do příjemně teplého objetí a nepouští mě. Rukou se mi hrabe ve vlasech a já cítím jeho dech na svém rameni a krku a srdce pod jeho hrudí, jak bije proti mým zádům. Na tohle bych si vážně zvykl.

Spánek mě přemůže jen pár minut poté, kdy mu dám za pravdu, že bych si měl dát sprchu.

 

Když se probudím, cítím, jak mě něco příjemně hřeje. Všimnu si dvou majetnických rukou, které obepínají mé nahé tělo. Pootočím se a vidím stejně nahého muže, jak dýchá na má záda a spokojeně spí. O něco víc se k jeho hrudi přitisknu a ruce položím na ty jeho. Příjemně hřeje a ujišťuje mě, že je tady někdo, kdo by v mém životě mohl být důležitý. Jeho dech mě šimrá chvíli za uchem, na krku nebo na rameni. Když si mě k sobě o něco víc přitiskne, poznám, že je vzhůru.

„Dobré ráno,“ zašeptá mi do vlasů.

„Jsi jako klíště,“ zasměji se.

„Ne, chobotnice,“ opraví mě s úšklebkem a chvíli na to kolem mě omotá i nohy. Obrátím oči v sloup nad jeho dětinskostí.

„Tak mě pusť, ty chobotnice, nebo z tebe udělám sushi.“

Políbí mě na líc. „To bych ti chyběl. A chutnal bych hnusně,“ namítne ihned.

Zakroutím nad ním hlavou. Cvrnknu ho do nosu. „Ba naopak – myslím si, že bys chutnal senzačně. Pokud bys chutnal tak dobře, jako včera večer,“ ušklíbnu se na něj tentokrát já a otřu se o jeho úd.

Zakření se a otře se o mě stejně pomalu, jako já před chvílí. „Možná, že po ránu chutnám ještě líp,“ zašeptá svůdně.

Kdyby čirou náhodou někdo nezazvonil zrovna na zvonek, jistě bych neodmítl ranní sex. Jen velmi nerad se vypotácím z postele, nasoukám se alespoň do županu a jdu otevřít. Je to pošťák, kdo jiný.

Kazišuk.

Ničitel ranních radovánek.

Zmetek, který si nemohl vybrat lepší den, kdy mě otravovat!

A když mu podepisuji převzetí nějakého balíčku, zalituji, že jsem si nevzal boxerky nebo něco. Díkybohu aspoň za ten župan. Sotva pošťák zmizí, zavřu za ním dveře, odrhnu župan a pohlédnu na své nohy.

Walter rozhodně musí být hrdý na tu spoušť, kterou do mě udělal.

Tu sprchu jsem si měl vážně dát…‘ pomyslím si.


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 17
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.