Co udělá z vojáka poslušného psa, zvíře bez rozmyslu?

Je to uniforma, která se pro něj stane modlou?

Jsou to příkazy, které denně dostává a musí je okamžitě splnit?

Nebo jsou to lidi okolo a jejich názory, které musíte sdílet s nimi?

Ani jedno. Je to jeho vlastní víra, že to, co dělá, je pro dobro jeho země, pro dobro tamějších lidí. Je to proto, že má vidinu. Vidinu lepšího zítřku, když se zúčastní něčeho, co někteří odsuzují, jiní povzbuzují. Kde jsou však určité hranice? Kdo rozhoduje, že se někdo stane vojákem a druhému je to právo odepřeno? Co potom dělají ti, kteří se nemůžou zúčastnit boje o svou čest, za svou zemi.

Stanou se z nich Andělé smrti.

Nevděčné zaměstnání, kdy rodinám oznamujete smrt jejich blízkých.

Pro někoho se práce stane drogou, které se nemůže jen tak vzdát.

Jiní si přejí skončit co nejdříve, ale zároveň je to pořád táhne zpátky. Vidina, že pomáhají své zemi alespoň nějak, jim bohatě stačí. Jak dlouho to však lidé mohou vydržet? Kdy se z nich stane jen prázdná skořápka bez duše a bez mozku? Kdy si uvědomí, že už toho mají dost a chtějí utéci?

 

„Jsem překvapen,“ pozvedne Thomas Newtown obočí a zvídavě se na mě podívá. „Co tak najednou? Už nám nechcete být prospěšný?

„Spíše si začínám cenit vlastního života a rozumu,“ zhodnotím klidně.

„Skutečně?“ vyletí mu levé obočí výš, než to druhé. Jeho tón je ironický.

„Ano,“ řeknu prostě.

„Už máte jinou práci?“

„Nemusím doufám odpovídat.“

„Ne, jen bych nerad poslal pryč člověka, který by pak skončil na ulici a za týden se tady zase vrátil. Zbytečné papírování, však to znáte.“

Mám na jazyku štiplavou poznámku, ale raději mlčím.

„Jste si skutečně jistý?“

„Ano,“ reaguji téměř okamžitě.

Newtown si povzdychne.

„Pokud změníte názor, klidně mi zavolejte.“

‚To se nestane,‘ pomyslím si a sleduji, jak na můj papír přidává svůj podpis a razítko naší společnosti. Předá mi papír a já na setinu vteřiny zaváhám. Už ze mě nebude Anděl smrti. Už budu moci zapomenout všechna čísla, která doposud řídila můj život. Vezmu papír a vstanu. Newtown ke mně natáhne ruku. Potřesu mu s ní.

To bylo lehčí, než se zdálo.

„Rád vás tady brzy uvidím,“ slyším jeho poznámku, když jsem u dveří.

„Co tím myslíte?“ pootočím k němu svůj zrak.

„Oba moc dobře víme, že na tuhle práci se hodíte ze všeho nejlépe. Ostatní práce vás budou nudit. Nebudou vás uspokojovat jako pocit, že vám na bedrech závisí něčí život. Za celou tu dobu, co jste tady, jste pracoval jenom s čísly, která se pak měnila ve jména a jména ve tváře. Opravdu si myslíte, že vás to nechá s klidným svědomím pracovat kdekoliv jinde? Mnoho lidí odešlo a mnoho lidí se také vrátilo během krátké chvíle. Buď nenašli práci, protože měli na čele označení Anděla smrti, nebo to prostě nevydrželi. Jiná práce je nebavila, neuspokojovala nebo spíše - děsila. Proto říkám, že vás tady rád zase brzy uvidím, pane Uzuki.“

Sevřu ruce v pěst.

Ovládnu se a nic mu na to neřeknu.

Jen: „Sbohem.“

Sotva se dostanu za roh, zhluboka vydechnu. V té jeho pracovně jsem si připadal jako v sauně. Spíše v pekle. V pekle, které on sám s radostí řídí. Pohlédnu na papír ve své ruce. Okamžitá výpověď. Stačí si jen sbalit věci a odejít. Rozloučit se s ostatními a zmizet odsud co nejdál to půjde.

Ale přesto stojím pořád na místě a v mysli mi zní slova bývalého generála.

Má jistě zkušenosti. Dal tolik razítek a podpisů, když člověka propouštěl, ale pak je zase přijímal zpátky.

Cítím, že se mi tep trochu zrychlil.

Ne, já jsem jiný. Nebudu se zde vracet.

Jen abych si vyzvedl své věci!

Opřu se o stěnu.

Jsem jiný. Jsem jiný.

Opakuji si to pořád dokola ve své mysli.

Ale přesto vidím před sebou čísla a tváře lidí, které jsem nepotkal, a přesto znal. Zhluboka se nadechnu a snažím se zůstat v klidu. Jsem jiný.

Zavřu oči a soustředím se na svůj dech. To poslední, co potřebuji, je dostat se do krize a dostat záchvat úzkosti.

Je to dobré rozhodnutí, přesvědčuji se. Je to moudré rozhodnutí.

Měl jsem ho udělat už dávno.

Zarazím se, když se čísla rozplynou a já před sebou vidím jenom jednu tvář. Tvář, která se na mě zpočátku mračila a která měla v očích vztek. Po chvíli se pousměji.

„Pravda,“ zašeptám si pro sebe, „Walter na mě čeká…“

Nejistým krokem se vydám kupředu. S každým dalším krokem cítím, že ze mě ta podivná tíha padá pryč. Nechávám zde svou minulost a jdu vstříc nejisté budoucnosti. Ale budoucnosti s Walterem.

 

„Tak co? Hotovo?“ přivítá mě jeho milý úsměv.

„Ještě si skočím pro věci,“ odvětím.

„Mám ti pomoct?“

„Není toho tolik.“

Přikývne na srozuměnou, zatímco se opírá o své auto. Pohlédnu mu do očí a on na mě zamrká. „Děje se něco?“

Nejsem schopný mu však odpovědět. On ale nejspíš vyčetl nebo vytušil mou nevyřčenou otázku. Chytí mě za ruku a přitáhne k sobě.

„Neboj se, nejsi Anděl smrti. Nikdy jsi jím pro mě nebyl.“

Jeho slova mě potěší. Jak mohl vědět, nad čím přemýšlím?

 

„Obdivuji tě, skutečně,“ pokýval můj kolega hlavou.

„Třeba dojdeš jednou do stejného bodu jako já,“ zhodnotím, když si do krabice skládám své věci.

„To si říkám už dva roky,“ ozve se jiný kolega od umyvadla, kde si umývá hrnek od kávy. „Asi jsem tu zpohodlněl.“

„Plat je tu dobrý,“ souhlasí ten vedle mě. „Ale ty nervy…“

„Právě proto je vhodná chvíle, abys změnil práci,“ podotknu jen.

„Vezmeš si vše hned, nebo se ještě budeš vracet?“ zajímá se jiný kolega.

„Asi všechno hned. Nerad bych se tady vracel,“ řeknu upřímně.

Oni jen přikývnou na souhlas.

„Takže jsme přišli o Timothyho, nyní nám umíráš i ty. Cítím se zrazen,“ chytí se za prsa kolega, který přešel od umyvadla zpátky na své místo. „Chci padnout po vašem boku, ne na jiném bojišti.“

„Tak odsud taky rychle uteč,“ ušklíbnu se.

„Kéž by mě někde ještě chtěli! Padesátka na krku, už jsem prošlé zboží, prosím tě,“ žertuje.

„V padesátce někteří teprve začínají,“ snažím se ho povzbudit.

Vyměníme si ještě pár suchých vtipů, které zde byly na denním pořádku.

Rozloučím se s nimi a popřeji jim hodně štěstí v životech.

Ještě než zmizím za dveřmi, jim doporučím, aby dlouho neotáleli a také odsud zmizeli.

 

„Všechno vyřízeno?“ zeptá se Walter s úsměvem.

„Mělo by být,“ pokývám hlavou, když usednu na sedadlo spoluřidiče s krabicí v klíně.

„Připraven začít od znova?“

„Možná?“

„Já myslel, že řekneš určitě.“

„Určitě.“

Pousměje se a věnuje mi polibek na tvář. „Připoutej se,“ ušklíbne se, než se rozjede pryč.

Opřu se o opěradlo a naposledy pohlédnu na budovu, která doposud představovala jedinou jistotu v mém životě.

S úsměvem i jí dám sbohem.

 

„Nějaký nápad, co bude dál?“ zeptá se Walter, když dorazíme domů.

„Ani ne. Nechám se rád strhnout tím, co osud přinese,“ řeknu upřímně.

„Ty?“ pozvedne obočí. „Myslel jsem si, že budeš chtít mít život předem sám určený.“

„Kdysi možná, nyní uvítám změnu.“

„Takže žádný plán nemáš?“

„Ne.“

Přejde ke mně s vychlazenými lahvemi sodovky. „Co teda říkáš na dovolenou?“

Překvapeně na něj zamrkám. „Co prosím?“

„No, konečně jsi skončil s prací, takže to musíme nějak oslavit. A o práci se neboj, jestli chceš - u nás hledají schopného pracanta, což si myslím, že ty jsi.“

Povzdychnu si. „Ještě něco jsi mi naplánoval?“ zeptám se jen.

„Že dneska večer bude romantický večer?“ mrkne na mě.

„To si nechám líbit. A co dál?“ ušklíbnu se.

„Nevyzvídej, pak to nebude překvapení,“ usměje se nevinně.

 

Co se stane, když zemře Anděl smrti?

Začne žít normální život. Nebo se o to alespoň snaží. Snaží se zapomenout na čísla a jména, která pro něj do té doby byla vším.

A pokud mají ochotnou rodinu nebo partnera, jistě se jim brzy podaří se začlenit mezi obyčejné lidi a žít normální život.

A povedlo se to mně?

Ano, povedlo.

Díky Walterovi.