„Tohle ti nedaruji,“ usměji se na něj nevinně, když sedí naproti mně.

„Už se těším,“ věnuje mi svůj radostný úsměv, když mi dolévá víno. „Není to nic moc, ale snažil jsem se.“

„Pokud to nebude uvařené stejně dobře, jako v té restauraci, tak se urazím,“ zazubím se na něj.

„A odejdeš?“ hodí na mě smutné štěněčí oči.

„To si rozmyslím po zákusku,“ řeknu bez rozmyslu. Až pak mi dojde onen dvojsmysl, který ho přinutil se zazubit. Sakra! „Nemyslel jsem nic oplzlého, ty perverzní muži,“ zazubím se.

„Vůbec ne, pozorovateli něčích zadků po ránu,“ vrátí mi stejně mířenou ránu.

Praštím se do čela. Je tohle nutné? Držím se zpátky, abych se nezačal smát. Když ale slyším, že i on má problém se nezačít smát, zasměji se. „Vypadá to, že jsme se hledali, až jsme se našli,“ prohodím s velký úsměvem na tváři po delší smíchu.

„Však jsme taky hledali dlouho,“ nenápadně na mě mrkne a napije se vína. „Ale stálo mi za to si počkat.“

Ta slova mě potěší. Dodám si odvahu a chytnu ho za ruku. Vřele se usměje a přejede mi palcem po hřbetu ukazováčku. „To jsem rád,“ řeknu jen a zadívám se mu do očí. Ani jeden chvíli ruku toho druhého nepouštíme a užíváme si náhlé spojení mezi námi. Nakonec se ke mně Walter nahne a políbí mě.

„Vytrvale bych tě hledal, dokud bych tě nenašel,“ řekne mi důvěrně blízko, než se znovu usadí. Usměji se. Jsou to možná jen slova, které někdo používá na sbalení holky, ale u něj mám jistotu, že je myslí vážně.

„Na to, že se sotva známe…“ začnu a nejistě skončím. Nevím, jak pořádně pokračovat. V konverzaci jsem nikdy nevynikal. Ale on pozvedne obočí a vytrvale čeká, až si utřídím myšlenky. „Ale… připadá mi… jako bychom se znali už déle. Protože si rozumíme, máme podobné myšlení, možná i zájmy…“

„Můžeme to zjistit, stačí se jen zeptat, jestli tě to opravdu zajímá,“ řekne upřímně a po chvíli odloží příbor, když dojí. Učiním to samé a usrknu vína.

„Díky za večeři.“

„Chutnalo?“

Přikývnu. Vykouzlí mu to na tváři ten jeho neodolatelný úsměv. Vstane a přejde ke mně. Nabídne mi ruku. Jdeme do obývacího pokoje, kde pustí rádio a vrátí se ke mně.

„Co chceš dělat?“ zeptám se podezřívavě. Chytne mě kolem pasu a zakření se. „Ne,“ řeknu rázně, ale s úsměvem. „Tančit s tebou opravdu nebudu.“

„Proč ne?“ našpulí pusu.

„Neumím tančit,“ zažertuji.

„Tak tě naučím,“ zajiskří mu v očích. Cvrnknu ho do čela.

„Ne.“

Nahodí smutné štěněčí oči. Ne! Řekl jsem ne! Nakonec se ale nechám přesvědčit těmi jeho kukadly a po chvíli se opírám o jeho hruď, zatímco pomalu tančíme do rytmu ploužáku. Je to trapné… ale co. Když mu to nevadí. Jsem mu alespoň dostatečně blízko. Mohu ho držet u sebe a užívat si chvíle s ním. Na tváři mu hraje spokojený úsměv, když mě drží ve svém náručí. Pomalu se pohupujeme ze strany na stranu. O tanci se mluvit nedá. Mám chuť podotknout, že pokud chtěl dlouhé objetí, mohl to udělat a ne mě přemlouvat k tanci. Ale nebudu rušit tuto chvíli. Je pro nás oba příliš vzácná. Políbí mě do vlasů a přejede rukami po zádech. Přivřu slastně oči a opřu se o jeho hruď.

Když se pomalá hudba přepne na nějakou jinou, rychlejší, nepouští mě, ale zastaví v pomalém kolébání. Když k němu vzhlédnu, vidím, že se dívá neznámo kam před sebe.

„Děje se něco?“ zeptám se starostlivě, když takhle hledí už delší dobu. Nereaguje. Jen mě k sobě víc přitiskne. Nechám ho. Až bude chtít mluvit, řekne mi to. Ten pohled v jeho očích mluví sám o sobě. Myslí na bratra. Ten pohled zničené duše, která vzpomíná na své milované, jsem viděl už mnohokrát. Stojíme na jednom místě, dokud ona píseň neskončí. Ale i poté je do půlky další písně potichu.

„Promiň,“ řekne najednou a pustí mě ze svého objetí. Přejde k oknu se skleničkou vína a dívá se ven. Váhám. Netuším, zda ho mám následovat. Tiše k němu přejdu. Pomalu, jako k plaché lani.

„Děje se něco?“ zeptám se znovu.

Walter je potichu. Napije se vína a dopije ho na jeden velký hlt. Dívá se na noční pohled na město a mlčí. To ticho mě rozčiluje a děsí zároveň. Po chvíli si všimnu jeho skelných očí, až ve mně hrkne. Několikrát zamrká a odloží skleničku. Odvrátí pohled od okna, abych mu neviděl do tváře.

„Ta píseň… Danny… Můj bratr ji… měl rád,“ řekne jen tiše a rychle. Jeho hlas zní jinak. O to horší je však to sdělení. Tak proto tak ztuhnul? Přejdu k němu a zezadu ho pevně obejmu. Nic víc nemohu udělat. Když mi nechce ukázat své slzy, tak ho alespoň obejmu, aby věděl, že jsem tady. Slyším, jeho třesoucí se dech, jak se snaží potlačit slzy. Po chvíli se ke mně otočí. „Jsem slaboch, co?“ zeptá se smutně. Mám chuť mu jednu vlepit. Stáhnu ho dolů do pevného objetí.

„Ne,“ řeknu tiše, když ho nepouštím. „Jen máš příliš velké srdce… pro tento krutý svět,“ dodám šeptem, když mu prohrabuji vlasy, jako dítěti, které se snažím uklidnit. Je nedůstojné, aby muž plakal? Není. Jen to dokazuje jeho sílu.

 

Dalšího rána se probudím na gauči, zatímco Walter leží vedle mě a tiše mě pozoruje. Věnuje mi úsměv jako první věc po ránu. Prohrábne mi vlasy a prsty mi pomalu přejede po tváři. Opakuji jeho pohyb ruky. Přejedu mu pomalu po rysech tváře, abych si je všechny zapamatoval dokonale.

„Promiň za včerejšek,“ zašeptá, když mu přejíždím po horním rtu. Vzhlédnu k jeho očím.

„Nic se nestalo. Je to normální,“ řeknu upřímně.

„Pokazil jsem náš večer…“

„Nesmysl.“

Políbím ho, abych ho umlčel. Chvíli mi hledí do očí, než mi polibek oplatí dalším. Nejistě se znovu usměje. Přitisknu se víc k němu. Příjemně hřeje. Rukou mi přejíždí po zádech, zatímco já mu prstem maluji obrazce na hruď. Místnost pohlcuje naše ticho, slyšíme jen dech toho druhého. Ale to mi bohatě stačí. Dokud žije, dýchá, dokud mu bije srdce… stačí mi to. Přiložím ucho k jeho hrudi.

„Zase musíš odejít?“ zašeptá mi tiše do vlasů.

„Dnes ne,“ řeknu bez rozmyslu. Ano, mám opět směnu, ale abych ta zase seděl celý den a pomalu si ničil život, raději den strávím s ním. A ujistím se, že si něco neudělá po včerejším večeru. Vzhlédnu k němu a pohladím ho po krku. „Dnešek chci strávit s tebou,“ svěřím se mu. A ujistit se, že jsi skutečně v pořádku. Pousměje se a opře si čelo o to mé.

„To jsem rád,“ svěří se.

Když se konečně rozhodneme rozplést se a dostat se z gauče, přijdeme o to příjemné teplo, které jsme si celou noc poskytovali navzájem. Walter mi stiskne ruku a rozhodne se mi konečně ukázat část svého domu. Má ho celkem dobře zařízený. Je to ale velký dům pro jednu osobu. Když dojdeme do kuchyně, navrhnu, že udělám snídani.

To už mě však chytí za boky a zastaví. Usadí mě na stůl a zaculí se.

„Snídani dnes dělám já,“ zavrní mile.

„Už jsi udělal včera večeři,“ připomenu mu.

„To nevadí.“

„Nech mě to udělat, pak mi můžeš udělat… já nevím, třeba oběd?“ navrhnu.

„Pořád ti dlužím ten zákusek,“ zamyslí se nahlas a já si povzdychnu.

„Pusť zákusek z hlavy.“

To však nahodí smutný kukuč a našpulí pusu. „Dobře,“ řekne smutně.

„Netrucuj!“ šťouchnu ho do tváře. „Včera jsi mi slíbil hrátky a pak nic,“ připomenu mu.

„Hm?“ zamručí nahlas a opře se o stůl. Uvězní mě tak mezi sebou a stolem. „To jsem slíbil,“ zavrní svůdně. Snažím se za každou cenu zachovat hrdou tvář. Ale sakra – ten muž musí být přeborníkem v lovení a svádění, nebo co… protože jinak si neumím vysvětlit reakci svého těla. „Co kdybych si dal na snídani tebe?“

K čertu s hrdou tváří, když se nyní červenám jak školačka!

Odkašlu si, abych zakryl rozpaky. Ale Walter se neodtáhne. Čeká snad na mou odpověď? Nakonec se neovládnu a políbím ho. Omotá mi ruce kolem těla a vášnivě políbí. Přišpendlí mě na stole a náruživě plení moje ústa. Sotva popadám dech.

Když polibek pomalu přeruší, oba jen rychle dýcháme.

Dívám se mu do ocelových očí, které jsou zakryty vášní.

„Slib mi, že mě nezradíš,“ zašeptá.

Trochu mě tím zarazí. „Slibuji,“ řeknu bez rozmyslu. Stiskne i tvář mezi dlaněmi a políbí na čelo. Pevně ho sevřu v náručí.

„Děkuji,“ zašeptá tiše. Vzhlédnu k němu. „Že jsi to byl ty, kdo mi to předtím řekl…“

Po jeho slovech mlčím, jen ho držím ve svém náručí. Tak dlouho, jak bude potřebovat. Tak silně, jak uznám za vhodné. Nakonec mě pošle, abych se osprchoval, že mezitím udělá dobrou snídani. S těmito slovy a polibkem na krk mě propouští ze svého sevření a vymaní se z toho mého.

 

Když jsem ve sprše sám, z neznámého důvodu si vzpomenu na čtyři hlavní reakce lidí na mé dopisy. Zhroucení, zapření, vztek, přijetí. Walter si prošel nejdříve jen dlouhým zapřením. Včera následovalo zhroucení. Dnes nastala fáze přijetí. Ukáže se u něj i vztek? Nebo už ta fáze proběhla rovnou se zapřením? Opravdu přijal smrt svého bratra jako skutečnost? Povzdychnu si a skloním hlavu. Vlasy se mi přilepí na obličej. Zavřu pomalu oči. Co jsem to člověka…? Přemýšlet nad tímhle zrovna u osoby, na které mi záleží? Kdybych ho znovu nepotkal, zajímal bych se i tak? Určitě ano. Co bude ale pak, až nastane fáze vzteku? Bude chtít to, co se mezi námi pomalu tvoří, ukončit? Nebo se jen půjde vyzuřit ven a zbyde nám naděje, že to něco mezi námi zůstane?

Rukami se opřu o zeď a svěsím hlavu.

Přemýšlím nad blbostmi. Asi deformace z práce. Vypnu vodu a pozoruji kapky padající mi z vlasů dolů. My Andělé smrti nemáme právo jen tak brát lidem jejich bližní. Proto jsme potrestáni tím, že nezemřeme jako hrdinové. Co si mí rodiče mysleli, když šli do války? Vzpomněli si, že mají doma malé dítě, které opustili? Nebo mysleli jen ve své pýše na vlast, která je nikdy nepřijala jako vlastní? Projedu si mokrými vlasy rukou.

Když vyjdu ven, setkám se s trpělivým pohledem Waltera.

„Děje se něco?“ zeptám se, když se natahuji pro ručník. „Byl jsem tu snad dlouho?“

„To ne,“ řekne. „Jen… když jsi zastavil vodu, tak jsem myslel, že už jdeš, ale ty jsi nevycházel, tak jsem měl obavy.“

Usměji se.

Byl tak starostlivý od počátku nebo teprve až nyní? Přejdu k němu. „Obavy, že se tady někde rozplácnu?“ zazubím se na něj.

„I to je možné,“ zachovává si kamennou tvář a přísný pohled v očích.

„Že bys měl o mě starost?“

„Ovšemže.“

Ani špetka váhání. Nuceně se usměji. „Promiň. Jen jsem žertoval,“ řeknu omluvně. Walter si povzdychne. Asi jsem něco pokazil, co? „Mám odejít?“ Neodpoví. A ticho bolí víc, než kdyby něco vůbec řekl. „Dobře,“ řeknu po chvíli tiše a projdu kolem něj. Po chvíli mě však zastaví ruka na rameni. Neotočím se k němu. Jen čekám, zda něco řekne nebo ne. Nepromluví. Jen mě pomalu přinutí couvat, než mě opět sevře u sebe. Nic neříká. Opře se mi o rameno a hrudí přitiskne na má záda. Trochu se pod jeho tíhou prohnu.

„Neodcházej,“ zašeptá tiše.

Pokud jsem si kdy myslel, že mu začínám pomalu rozumět, spletl jsem se. Člověku tak snadno neporozumíte. I když ho budete znát celý život, porozumíte jen špetce z něj. Přivřu oči, když mě políbí na krk. Otočím hlavu k němu a setkám se s pohledem smutných šedých očí.

„Jsme oba blázni, co?“ zeptám se s drobným úsměvem. Zabere to. Nakazím ho jeho vlastní medicínou. Pousměje se.

„Nejspíš ano.“

„Žádné nejspíš, ale určitě.“

„Když myslíš?“

Po chvíli mě pustí, abych se převlékl, ale já se rozhodnu zůstat v županu po dobu snídaně, která voněla na sto honů. Kde v dnešní době najdete muže, který je laskavý, umí vařit, není zadaný a dokonce se stará o druhého? Neměl by mi ale rozmazlovat chuťové pohárky. Bude toho zatraceně litovat. Protože jsem zvědavý, ptám se ho na jeho minulost, kterou ze složky jeho bratra nevyčtu. Ptám se na drobné detaily, zájmy. Pořád jsem tak trochu posedlý tím, o něm vědět všechno.

„Zadrž,“ řekne najednou. Nakloním hlavu na stranu. „Je tohle výslech?“

„Ne, jsem zvědavý.“

„Co kdybych se čirou náhodou chtěl zeptat na něco i já?“

„Ty se ptáš pořád…“

„Ale pořád o tobě skoro nic nevím.“

„Tak se ptej,“ pokrčím rameny. Nevím o žádném přestupku, který by mě mohl zahanbovat.

Podívá se na mě. „Proč tohle děláš?“

„Dělám co?“

„Tuhle práci. Mohl sis přece zvolit nějakou jinou… kde by ti ostatní věčně nenadávali.“

Pohlédnu k zemi. Má pravdu. Mohl jsem si vybrat jakoukoliv jinou práci. A přesto jsem si naivně myslel, že tímto pomůžu této zemi víc, než jen obyčejný úředník. Místo toho jsem si udělal z lidí nepřátele. A lidi přece tvoří stát. Takže jsem nepřítel státu právě díky této práci. Tohle uvědomění si trochu zabolí.

„Asi jsem se neměl ptát…“ slyším jeho zádumčivý hlas.

„Ne, v pořádku. Máš právo se na to zeptat,“ přeruším ho. „Proč?“ Nuceně se usměji. „Možná proto, že jsem si předtím myslel, že se tímto způsobem jednoho dne dostanu do armády. Že získám hodnost a lidé mě budou uznávat. Že mě můj vedoucí nebude potupně volat jen příjmením… Znamenalo by to pro mě hodně. Mít hodnost. Alespoň kousek se přiblížit k mým rodičům. Splatit jim ten dluh, který jsem si u nich vytvořil…“

„Tím, že bys tam zemřel?“

Váhavě k němu vzhlédnu.

„Takeshi,“ osloví mě a chytí mě za ruku. „Uvědomuješ si, kolik lidí denně zemře? A válka jim tu smrt ještě urychluje. Toužíš snad po brzké smrti? Který šílenec by tohle řekl? Umřít pro vlast? Ano, je to hezká myšlenka, ale zároveň úplně pitomá. Vím, že se chceš odvděčit, že zde můžeš žít, že se můžeš nazývat občanem této země… ale smrtí to nedokážeš. Jen potvrdíš to, co si o tobě lidé myslí – že jsi přistěhovalec, který nemá právo nazývat se vlastencem. A to že tě dosadí do armády… bude jen něco ve smyslu: Potřebujeme se zbavit vyžírky. Promiň, jestli to zní krutě, ale – tak to je. Vidí nás pouze jako čísla bez jmen. Tví spolupracovníci to tak vidí… Ty to tak vidíš-…“

„To není pravda!“ přeruším ho.

„Že ne?“ zvedne obočí. „Pamatuješ si snad všechna jména těch, které jsi musel obeznámit s tím, že jejich rodinný příslušník zemřel?“

„Ano!“ div nevykřiknu, a to ho zarazí. „Pamatuji si je všechny. Každý den, každou noc. Objevují se mi ta jména pořád přede mnou a připomínají se. Myslíš si, že to, co dělám, mě baví? Ne. Ničí mě to! Nechci to dělat, ale co jiného mi zbývá? Jen takhle můžu říct, že sloužím této zemi pořádně…Jen takhle mohu dokázat rodičům, že se snažím…“ Hlas se mi třese. „Nemůžeš tomu rozumět,“ zašeptám nakonec.

„Tak mi to vysvětli,“ řekne stejně tiše a drží mě za obě ruce. Vzhlédnu k němu. „Vysvětli mi to, abych ti mohl víc porozumět. Abych věděl, co dělat, když budeš v koncích. Abych věděl, jak ti pomoci, až to bude potřeba. Nechci tě vidět se pomalu a dobrovolně ničit, Takeshi. Bolí to víc, než si myslíš. Záleží mi na tobě, sakra.“

Jeho slova mě na chvíli paralyzují. Záleží mi na tobě, sakra. Způsob, jakým se na mě dívá, jak drží mé ruce, jak ke mně mluví…

„Copak to nevidíš?“ zeptá se po chvíli ticha. „Chci ti porozumět. Chci vědět, jak moc bolí myšlenka na jména, která jsi musel odepsat. Chci je všechna znát. Chci ti pomoct v tom břemeni, které musíš táhnout sám. Dovol mi nést alespoň jeho část.“

Opět mezi námi nastane hrobové ticho.

Jak mám na tohle zareagovat…?

Mám říct, že už musím jít a vypařit se, dát sbohem tomu všemu, o čem jsem si myslel, že by se možná mohlo skutečně změnit na vztah? Nebo alespoň náznak lásky a možného budoucího společného žití? Mlčím a hledím na něj. Co mám říct…? Co mám udělat? Mám se bát milovat, protože o něj potom přijdu? Mám mu snad říct, aby na mě zapomněl, a přitom zatratit sebe samotného?

Otče, matko – co byste udělali Vy? Jak byste mi poradili?

„Promiň,“ řeknu po chvíli a zahledím se mu do očí. Vypadají tak nebezpečně a přitom nesou tolik něhy a lásky… a starosti. „V konverzaci zrovna moc nevynikám,“ pokusím se o vtip, abych odlehčil situaci.

„Všiml jsem si.“

Jeho ruce příjemně hřejí… „Taky… mi na tobě záleží,“ řeknu opatrně a stisknu mu jeho paže. „Právě proto musíš pochopit, proč nechci, abys to břemeno nesl se mnou. Není to lhostejnost nebo nedůvěra. Je to má vlastní sobeckost. Jsem sobecký, protože nechci, aby sis musel procházet tím, čím si procházím já, kdykoliv odepíšu jedno jméno. Nechci, aby sis pamatoval všechna jména bližních, protože bys z toho zešílel. Nechci, aby ses přiblížil ke smrti tak, jako já.“ To poslední řeknu třesoucím se hlasem. Co mám více říct, aby pochopil, že nechci, aby se setkal se smrtí tak brzy… že nechci, aby ho lidé viděli stejně, jako vidí mě…

Opře své čelo o to mé a věnuje mi upřený pohled.

„Chci ti pomoct. I kdyby to mělo znamenat jenom s tebou o tom mluvit,“ řekne tichým barytonem a přejede mi palcem po lícní kosti. „Budu tady. Budu poslouchat. Nebudu tě přerušovat, dokud neskončíš, dokud si nebudeš jistý, že už jsi zase v pohodě. Budu tady. A neopustím tě, když mě budeš potřebovat.“

Kdyby tato slova řekl někdo jiný, myslel bych si, že jsou to jen prázdné naučené fráze. Ale u Waltera vím, že to myslí vážně. Omotám mu ruce kolem krku a pevně ho obejmu. Rukou mi zajede do vlasů a jemně je prohrábne.

„Děkuji,“ řeknu tiše.

„To je to nejmenší, co pro tebe mohu udělat,“ dodá stejně tiše, když mi přejíždí prsty po zádech. „Neuzavírej se přede mnou. Neutíkej ani se neschovávej. Chci ti porozumět. I kdyby mě to mělo ranit, chci tě pochopit. Chci vědět, jak přemýšlíš i o té nejmenší drobnosti, abych věděl, jak ti pomoci. Ostatní lidé ti nepomůžou, ale odsoudí tě. Vím to. Všiml jsem si, jak se na tebe a tvé kolegy dívají skrz prsty.“ Jemně mi stiskne vlasy mezi prsty. „Nechci, aby to bylo další trápení, kterým si musíš projít sám. Proto budu tady, jak dlouho budeš potřebovat. Neodejdu ani tě nezradím. Slibuji.“

Párkrát zamrkám. Ne… Nebrečím. Nemohu. Před ním ne. Ne nyní, když se mi snaží pomoci. Jen ho sevřu o něco pevněji a zabořím hlavu do jeho krku. Prsty mi neustále kreslí obrazce a zádech, aby mě uklidnil. Příjemně to lechtá.

Zhluboka se nadechnu, abych se ujistil, že je menší nervový kolaps za mnou. Ještě jednou ho pevně sevřu v náručí, než se pomalu odtáhnu. To mě však překvapí, když mě nyní stejně pevně sevře on ve svých rukách.

„Jsem tady,“ zašeptá mi do vlasů, než mě do nich políbí a pomalu pustí. Přikývnu a trochu se usměji. Také mi věnuje drobný úsměv. Rukou mu pomalu znovu přejedu po rysech na tvářích. Je skutečný? Existuje stejně smýšlející člověk jako je on nebo je výjimka? Chytí mi ruku a políbí mě na vnitřní stranu dlaně. Poté mou ruku už nepustí. „Nikam nejdu, dokud to nebude potřeba,“ dodá s úsměvem.

Snídaně proběhne v tiché, milé konverzaci, kterou se snažíme zapomenout na to, co se stalo předtím. Opatrně, jemně se každý ptáme na toho druhého, abychom zjistili drobné detaily. Mé práce je pro nás od dnešního dne tabu. Nepadne o ní už ani slovo. Ani o ničem jiném s čím by mohla souviset. Walter mi pod stolem drží ruku, když jí. Je to jen drobný detail, kterým mě ale ujišťuje, že je pořád tady, že je se mnou.

Když dosnídáme a já umývám nádobí, překvapí mě jeho pevné paže, které mě opět přitisknou na jeho tělo. Políbí mě na zátylek.

„Chceš umývat?“ zeptám se s drobným úsměvem.

„Ne, chci tě objímat,“ zavrní mi do ucha.

Protočím nad ním hravě očima, ale opřu se o něj, aby viděl, že mi to nevadí. „Můžeš utírat,“ navrhnu po chvíli.

„Ne, chci tě objímat,“ zašeptá mi do ucha svůdně znovu a na důkaz svých slov mě sevře o to silněji.

„Ještě chvíli mě tak drť a asi nezůstaneme jenom u toho objímání,“ rýpnu si škodolibě.

„Hm? Že by ses neudržel?“ ušklíbne se.

„Spíše ty budeš mít za chvíli problém se ovládnout,“ vrátím mu úšklebek a pohnu proti němu provokativně zadkem. Ušklíbne se víc a otření mi pomalým pohybem pánví vrátí.

„Říká ten, kdo se škádlením začíná.“

„Ty ses chtěl objímat,“ mrknu na něj koketně.

„Ale neměl jsem žádné postranní úmysly.“

„Tak žádné?“

Políbí mě na krk. „Ale nyní už nejspíš mám,“ zazubí se hravě.

„Nech mě to alespoň domýt, zvíře jedno,“ stříknu na něj vodu. Oba se zasmějeme. Opře se mi o rameno a dýchá mi na krk. Jeho přítomnost mě nerozptyluje. Jeho ruce mě s každou další chvíli svírají o něco víc. Ten pocit se mi líbí. Pocit, že vás někdo miluje a bere vás takového, jaký jste. Ten pocit, když se nemusíte přetvařovat. Když domyju poslední nádobí, zhluboka se nadechnu. Stiskne mě znovu o něco silněji. Opře se o mě, aby prostor mezi námi ještě zmenšil. Cítím jeho váhu na sobě. Cítím všechno. A mé tělo na to reaguje podobně. Proč mi stačí jen pár dotyků, abych po něm toužil…?

Otočím se k němu a omotám mu ruce kolem krku, než mu uvězním rty těmi mými. Nyní se opřu o něj já a nutím ho couvat, dokud zády nevrazí do zdi. Pevně mě k sobě přitiskne, když mi polibek náruživě vrací. Ruce mu sklouznou po mých zádech a sevře mi župan mezi prsty. Jazyk proplétá s tím mým a nepouští ho za svého zajetí. Rukami se mu zaháknu o oblečení. Zastaví se na mých bocích. Pomalu se o mně otře. Zase mě provokuje. Zavzdychám do polibku. Tohle dlouho nevydržím…

Chci ho.

Když mi sevře zadek mezi prsty, polibek přeruším, aby se mi dostalo potřebného vzduchu. On však na mě nepřestane útočit. Když nemůže mít má ústa, dráždí můj lalůček – okusuje ho a pomalu líže. Pak se přesune na krk, zatímco rukami mi sklouzne pod župan. Sundám z něj triko a opakuji stejnou cestu jeho rukou po jeho těle. Pohledem vypátrá mé oči a stačí jen jeden pohled, aby se ujistil, že chceme to samé. Kousne mě jemně do krku, když mi rukami sjede znovu na zadek a roztáhne mi hýždě. Třesu se vzrušením. Vezmi se mě už konečně!

Prsty dráždí můj otvor a přivádí mě k šílenství. Sledovat ho, jak si sliní prsty, je však něco úplně jiného – tak svůdné a sexy. Pohyb jeho jazyka okolo prstů mě neskutečně vzrušuje. Sleduji neposlušnou slinu, která mu steče po kloubech dolů. Odhrne mi trochu župan.

„Rozkroč se,“ řekne v blízkosti mých rtů. „A trochu se předkloň.“

Učiním, jak mi řekne, a pohledem spočinu na bouli, kterou má pořád skrytou pod kalhoty. Prohmátnu mu rozkrok, až vycení zuby a vypustí trochu vzduchu.

„Nebylo by fér, kdybych si užíval jenom já,“ mrknu na něj, když mu stáhnu kalhoty i spodní prádlo. Jazykem mu přejedu po žaludu, zatímco mu prohmátnu úd. Reaguje na můj dotek i teplo úst. Když ho pohltím skoro celého, přivřu slastně oči, protože do mě pronikne Walterův prst. Podívám se na něj, a zatímco saju jeho úd, vysílám k němu vzrušený a svůdný pohled. Vidím, jak se přemáhá, aby si mě rovnou nevzal. Provokuji ho až příliš, ale ta jeho soustředěná tvář mi za to stojí. Zrychlí pohyb prstu a po chvíli přidá další. Prohmátnu mu varlata a druhou rukou se opřu o stěnu kvůli opoře. Zadkem mu vycházím vstříc jeho prstům. Zamručím, když zvýší tempo.

„To stačí,“ řekne najednou zadýchaně a odtáhne mi hlavu. Zvedne mě a políbí. „Teď je řada na mě, abych tě dráždil,“ ušklíbne se a vysadí mě na stůl. Chvíli na to mě na něj povalí a políbí, zatímco se dostane mezi moje nohy. Kousnu se do rtu, když sleduju každý jeho pohyb. Dráždí můj otvor. Prohmátnu si úd. Po chvíli mě chytí za boky a přitáhne pomalu k sobě. Prohnu se v zádech, když do mě pomalu pronikne. Sevřu roh stole prsty. Odtáhne mi ruku od údu a ušklíbne. Přišpendlí mi ji nad hlavou. Mučí mě, když je ve mně, ale nehýbe se. Pohnu boky proti němu, abych mu to naznačil.

Skloní se ke mně a pomalu ze mě vystoupí. Když mě políbí, rychle do mě zase vjede, až vyheknu a stůl zavrže.

„Pevně se drž,“ zašeptá, než mi chytne boky. Nedá mi moc času na přemýšlení, tak rychle učiním, co mi řekl, než do mě začne rytmicky přirážet v doprovodu vrzání stolu. Svírá mi boky mezi prsty a s každým dalším přírazem přitlačí, dokud se nedostane k onomu místu, které ve mně vyvolá teprve tu pravou slast. Rukou mi přejede po břiše a bradavkách, než mi zvedne nohu a opře si ji o rameno. Změní tak úhel, kterým do mě proniká. Překryju si ústa, abych div nevykřikl náhlým vzrušením. On mi však ruku odtáhne a ještě tempo zrychlí. Vzdychám snad na celý dům. Volám jeho jméno a možná se dožaduji ještě víc. Jeho pohled je plný vzrušení a dominance, kterou si právem zaslouží. Když už si myslím, že to nevydrží, zase změní polohu na tu původní.

Zavzdychám, když se mě dotkne na údu, ale až poté si uvědomím, co dělá. On mi nechce dovolit vyvrcholit?! Vrhnu po něm prosebný pohled, zatímco se potím a vzdychám. On mi věnuje jen úšklebek a ještě náruživěji si mě bere. Prohýbám se v zádech. Tohle nevydržím!

Když konečně cítím, že mě zaplňuje, pouští i můj úd, který několikrát prohne, aby mě dovedl také k vyvrcholením. Oba hlasitě oddychuje. Walter se drží jen tak tak, aby na mě nespadl. Sníží se ke mně a uvězní má ústa. Nedopřeje mi snad ani trochu oddychu nebo kyslíku vůbec. Omotám mu ruce kolem ramen. Spodní část těla vůbec necítím.

Rukami mi přejíždí po bocích a omluvně se usměje.

„Byl jsem hrubý?“ zeptá se, když si všimne modřin na mých bocích.

Zasměji se. „Ani ne… Jen sis mě vzal, jako zvíře,“ řeknu žertovně.

Ušklíbne se. „Ale očividně se ti to líbilo,“ řekne, když ze mě pomalu vysune. Cítím náhlou prázdnotu. Přitáhnu ho slabě k sobě a on mě sevře v objetí. „Doufám, že ti nevadilo to dělat v kuchyni?“ zeptá se na pitomou otázku, která mě rozesměje.

„Příště si dej jen zástěru a můžeme to zkusit znovu, pane kuchaři,“ zažertuji. Ale vidím v jeho očích jiskru vášně, která mi jen potvrdí, že on to jako žert rozhodně nebral. Na druhou stranu – Walter úplně nahý jen v zástěře?

To bych si nechal i líbit.

 

Jsem zklamaný.

Walter zamítl společnou koupel. Nechal mě jít se umýt jako prvního. Nyní už dlouhých pět minut sedím na sedačce, sám a trucuji. A co jeho: „Musí se šetřit na vodě.“ předtím? To je mu jedno, že nyní nic moc neušetřil? A pokud mě chtěl ochránit před sebou samým, tak by se mu to nejspíš moc nepovedlo. Uchechtnu se nad tím.

Přitáhnu si kolena k sobě a opřu si o ně hlavu.

Po chvíli se natáhnu na gauč a zírám do stropu. Nudím se.

Nakonec se přinutím vstát. Porozhlédnu se kolem, když je Walter mimo můj dosah. Nejspíš bych neměl, ale jsem zvědavý. Projdu skrz kuchyň do nějaké velké místnosti. Po chvíli usoudím, že je to nejspíš něco jako herna spojená s posilovnou. Má tam plno zajímavých věcí. Ale jinak mě v té místnosti nic moc nezaujme. Snad jen velký boxovací pytel. Boty má jen tak pohozené. Rozčiluje mě to. Upravím mu je a dám stranou. Hned mám lepší pocit.

Pousměji se nad nepořádně složeným oblečením. Odolám pokušení spravit mu i to. Asi by se zlobil, kdybych mu tady všechno uklidil.

Vyjdu raději ven, než najdu další věc, kterou bych měl nutkání uklidit, přestože u mě doma to při jeho první návštěvě vypadalo, jako kdyby se mi domem prohnalo tornádo. Nečekal jsem návštěvu, no. Jinak bych tam měl uklizeno. Když jdu do další místnosti, s úsměvem si přejíždím po jeho značkách na mém krku. Vejdu do místnosti s mnoha knihami. Hm, takže náruživý čtenář? Dobré vědět. Pohled mi spočine na schodech, které vedou dvířkům ve stropě.

Nejspíš bych neměl, ale nutkání dozvědět se o Walterovi víc je silnější.

Schody tiše zavrzají, když po nich šplhám nahoru.

Zámek se delší dobu nepoužíval, takže dveře jdou ztuha otevřít. Nejspíš už to mi mělo napovědět, abych dál nezkoumal a stáhl se.

Spadlo na mě trochu prachu a smetí, ale setřepal jsem to. Vylezl jsem na půdu. Opravdu dlouhou dobu tady nikdo nebyl. Prach a pavučiny byly na denním pořádku. Rozhlédnu se kolem sebe a spatřím nějaký starý stůl s hromadou věcí poskládaných na sobě. Přejdu k němu. Vidím nově přidané fotky. Po chvíli je identifikuji jako fotky Dannyho Kaye. Zesmutním. Dal tady fotky svého bratra, aby nemusel každý den čelit jeho tváři, když ví, že už se mu nevrátí? Poblíž byla hromádka věcí, která nejspíš patřila Dannymu. Vzadu za hromadou starých sešitů spatřím nějakou hodně starou fotku. Natáhnu se pro ni tak, abych nic neshodil. Ta je zaprášená opravdu pořádně. Utřu ji do svého trika, abych viděl, kdo na ni je.

Ihned toho však zalituji.

Ztuhnu a hledím na ty tváře, které poznávám až moc dobře.

„Takeshi?“ neslyším hlas Waltera, který mě volá.

Neuvědomuji si, že jsem na místě, kde nemám být. Pořád hledím na tu fotografii jako zkamenělý.

Nechápu to.

Postřehnu zavrzání schodů, ale na schování je už stejně pozdě. Ale mozek mi momentálně zpracovává to, co vidí na fotografii, kterou křečovitě svírám mezi prsty.

„Takeshi, jak ses sem dostal?“ slyším zlý Walterův hlas. Nereaguji. Slyším jeho rychlé kroky. Vidím ruku, která se natahuje pro fotografii v mé ruce, ale těsně se zaráží. Chvíli je ticho. „Takeshi?“ osloví mě znovu.

„Kdo tohle pořídil?“ zeptám se tiše.

Walter mlčí.

„Kdo tuhle fotku pořídil…?“

Opět ticho. Vzhlédnu k němu a křečovitě fotku sevřu.

„Kdo?“

Walter má na tváři smutný výraz. „Můj otec… když byl ještě živý a v armádě. Poslal mi ji s tím, že v armádě jsou všichni jedna velká rodina. Bez ohledu na věk či rasu. Potkal tam dva Japonce, kteří vykládali, že museli opustit doma malé dítě, aby mohli sloužit vlasti, která je nikdy nepřijme za své. Všichni tři jsou už nyní mrtví. Prý zemřeli společně…“

„Znáš jejich jména?“ zeptám se zlomeným hlasem.

A Walter konečně pochopí. Sevře ruce v pěst. Musím se podepřít.

„Kouhei Uzuki a Chiyo Uzuki,“ řekneme oba společně.

Už mi to dává smysl.

Ten kamarád, kterého bránil otec…

Ten pacient, kterého bránila matka…

Byl otec Waltera Kaye a Dannyho Kaye.