Zanedlouho začne zase pršet. Jak melancholická nálada. Nedovoluji si se ohlédnout a vyčkávám. Dávám mu tolik času, kolik potřebuje na onu chvilku. Déšť je příjemně teplý, když mi dopadne na tvář. Na krátkou chvíli snad pročistí dusný vzduch. Zavřu oči. Když však po chvíli slyším zavrzání dveří, rychle se ohlédnu.

Stojí tam Walter, v bílé košili s krátkým rukávem a v dlouhých, společenských kalhotách. Když si mě všimne, svraští obočí.

„Co tady pořád děláš?“ zavrčí na mě ihned.

Tolik asi ke slušně vypadajícímu rozvoji našeho vztahu předtím. Vztahu? Spíše známosti nad sodovkou. Co si nalhávám – se svou prací jen těžko mohu najít partnera.

„Řekl jsi za chvíli, tak jsem čekal,“ řeknu jen.

„Takže to byl jen pitomý vtip, že ano?“

Chvíli mlčím. Lhát mu nemohu. „Ne,“ hlesnu jen. Nelíbí se mi jeho tvář se svraštěným obočím. Jeho oči mě děsí, když zuří. Jsou nepřátelské. A přitom včera tak příjemně hřály. Přejde ke mně a já o pár kroků ustoupím do deště. Dívá se na mě spatra. Nic neříká a mně připadá, že je to ještě horší, než kdyby mi nadával.

„Pak už ti nemám co říct,“ řekne jen a projde kolem mě. Bezradně se za ním ohlédnu. Vleze si do autě a připásá se. Vezmu své kolo zpod přístřešku. Poznám, kdy se mám klidit. Napadne mě, zda to pozvání na dnešní večer pořád platí nebo to řekl jen tak. Ovšemže ne, rozmyslel si to. Naposledy si dovolím na něj pohlédnout, než nasednu na kolo a rozjedu se vlastní cestou zpátky.

 

Déšť je vytrvalý. Zažene dokonce i kuřáky zpátky do budovy. Zvou mě, abych hrál karty s nimi. Ale já pořád prohlížím spis Dannyho Kaye. Nemám pocit, že mám právo jeho spis začervenit. Jeho příbuzní se to ještě nedozvěděli… Alespoň ne tak, jak by měli. Sevřu si vlasy mezi prsty. Tohle mi není podobné. Ano, přemýšlím nad ztracenými vojáky pokaždé, když zemřou, ale ne tolik. Je to snad pocit viny, o kterém jsem věděl od prvního okamžiku, že přijde?

„Takeshi! Přidáš se k nám?“ ozve se jeden z kuřáků. Ani nevzhlédnu od spisu.

„Ani ne,“ řeknu jen tiše.

„Stalo se něco?“

„Ani ne.“

Stisknu si kořen nosu. Mělo mi to dojít ihned. Osud se mi vždycky nějakým způsobem vysměje a připomene mi, že nemám právo se zamilovat. Křivě se usměji. Nemám právo snad už na nic. Očima konečně přelétnu k oknu, na kterém spočinulo už nespočet kapek. Přemýšlím nad vojínem Dannym Kayem a Walterem Kayem – jak moc si mohou být podobní, jak moc jsou odlišní, jak by reagoval ten druhý na smrt svého bratra, jak by se tvářili nebo co by řekli včera večer, když bychom se potkali.

Hrdě vzhlédnu.

Ne… svůj osud mohu ovlivnit sám, mohu ho i řídit!

Dnes večer tam zase půjdu. Počkám na něj. Vysvětlím mu to. I kdyby mě neměl poslouchat. Musí znát pravdu, že za to nemohu, že mi to dělá starosti, že se nemohu na nic jiného soustředit, že možná ten včerejší večer byl v jeho společnosti příjemnější než mnoho večerů předtím strávených o samotě. Jsem vážně beznadějný.

Ale když mi ostatní nabídnou opět večer strávený v hospodě, neodmítnu k jejich překvapení, ani dnešní večer. Radují se a říkají, že se začleňuji (konečně) dokonale. Jako bych to předtím snad nedělal dostatečně. Ale to je jedno. Nestojím o jejich společnost. Jen se modlím, aby tam i dnes večer Walter byl.

Sotva vejdeme dovnitř, skenuji celou místnost. Nikde tam nebyl. Sednu si do rohu tak, abych měl rozhled o všech, kteří odejdou a přijdou. Je velká šance sama o sobě, že dnes večer přijde tak či onak. Truchlící lidé se ve většině případů upnou k alkoholu, aby zahnali smutek, pokud nemají dost silné nervy nebo rodinu, která by je uklidnila. Walter o to druhé přišel a pevné nervy rozhodně neměl, když okamžitě reagoval tak prudce. Na druhou stranu – je to pochopitelná reakce.

Půlku piva mám už vypitou, ostatní už sedí delší dobu s prázdnými sklenicemi a snad čekají, že vstanu a dojdu jim pro další rundu. Ale já nechci a nemohu. Dokud ho neuvidím, nesmím opustit své místo. Když konečně spatřím ty šedé oči, sotva vejde dovnitř, ihned vstanu a zamířím k baru. Nechám ho, aby se usadil a objednal si. Teprve po chvíli si sednu na židličku vedle něj a položím sklenice na bar.

„Zase děláš pingla ostatním, zatímco sám sotva vypiješ jedno pivo?“ zeptá se mě nepřítomným hlasem. Nad jeho poznámkou mlčím. „Kolikátá je to už runda pro ně, co? Druhá, třetí?“

Opět mlčím.

„Dneska jsme nějak potichu,“ pronese spíše pro sebe a objedná opět dvě sklenice whisky. Po chvíli mi jednu přisune, ale ani se na mě nepodívá. Nosem se nadechnu a seberu odvahu.

„Chtěl bych se omluvit-…“ začnu rázně, ale hned mě přeruší.

„Za co? Za to, že děláš svou práci? Že nemáš nic jiného, co by tě živilo, než oznámení úmrtí rodin vojáků?“ zeptá se lhostejně.

Odvrátím zrak ke sklenicím, které se mi pomalu vracejí. Sklenice whisky pořád vedle mě stojí nedotknuta. Nemohu ji přijmout.

„Ano,“ řeknu tiše. Slyším krátké, tiché uchechtnutí.

„Pako,“ zaslechnu a zmateně na něj pohlédnu. Smutně se usmívá. „Když mi bratr přestal posílat dopisy, pochopil jsem, že se něco děje. Možná jsem to věděl, možná jsem to přivolal…“ mluví spíše pro sebe a hledí na zlatou tekutinu ve své skleničce. Pomalu si s ní začne hrát. „Ale není to tvoje vina. Ujely mi nervy. Omluvit bych se měl já.“ Chvílí váhá, než na mě také pohlédne, pořád s tím smutným úsměvem. „Asi nejsi zvyklý na takové reakce svých… klientů.“

Chvíli na něj zmateně hledím. Ťukne svou sklenicí o tu mojí.

„Brácha byl dobrý chlap. Jistě zemřel se ctí. Pokud…“ hlas se mu na chvíli zlomí, ale zamaskuje to úsměvem. „Pokud najdete jeho tělo… rád bych ho náležitě pohřbil.“

„Jistě,“ hlesnu jen a vezmu sklenici do ruky. Opět si se mnou ťukne a ten jeho úsměv se stane nakažlivým. Přišel o bratra, a přesto se dokáže usmívat.

„Bratra mi to možná nevrátí, ale nerad bych přišel o někoho, s kým se tak dobře povídá. Ať už je tvá práce jakákoliv… nemohu tě za ni nenávidět. Kdybych se utápěl v nenávisti, tak by ze mě byla jen obyčejná troska. Místo toho se budu soustředit na budoucnost, kterou mi tady bratr zanechal.“

„Budoucnost?“

Jeho šedé oči trochu rozzáří. „Ano. Měl sen, který nyní musím splnit za něj. Taky pár povinností, ale… ty také rád splním. A rád bych přitom měl přítele, jako jsi ty. Jestli ti tedy nevadí má nevypočitatelná nálada.“

Nepřestává mě udivovat. Ale také z něj nemohu spustit oči. Opakuji stejný pohyb jako on a vypiji whisky na jeden lok. Hrdlem mi projede hořká pachuť a opět ho rozesměju, když udělám stejnou grimasu, jako včera večer.

Plácne mě do zad, až mi zaskočí.

„Berme to oba jako nový začátek, co ty na to?“ zeptá se mile.

Přikývnu.

„Hej, Takeshi!“ slyším hlas svého kolegy a otočím se. „Co to pivo?“

Na chvíli zaváhám.

„Odnes jim to, řekni, že nejsi pikolík, a pak se sem vrať. Jednoduché,“ instruuje mě bez problémů. „Dnes večer rozhodně odmítám pít sám a ty jsi důvod, proč se chci opít. Takže se sem koukej vrátit. Tohle bylo jen první kolo z mnoha.“

Nebezpečně se zazubí.

Když opouštím své místo, napadne mě, že mě právě vyzval na souboj v pití, který prohraju po pár kolech. Ne že by mi to vadilo, ale už teď se bojím toho účtu. Na otázku svých kolegů, kam zase jdu, nereaguji a vracím se zpátky. Bystré oči lovce mě celou tu dobu pečlivě sledují a snad se ujišťují, že se zase vrátím na své místo.

Odměnou, když si znovu sednu zpátky k baru, mi je menší úšklebek. „Ještě jednou,“ řekne Walter směrem k barmanovi, který jen přikývne a opět nám nalije whisky do skleniček. Opět je mi přisunuta až pod nos. „Neřekl jsi jim to, co?“ zeptá se jen.

„Ne,“ řeknu s menším úsměvem a stisknu sklenici v rukách.

Jsem si vědom jeho zkoumavého pohledu.

Ale nikterak mi nevadí.

Sedíme vedle sebe. Kolem nás jako by nikdo nebyl. A opět vedeme bezstarostnou konverzaci. O mé práci nebo jeho bratrovi se už ten večer nezmíníme ani jednou. Mluvíme o čemkoliv, co přijde na mysl tomu druhému. A čas rychle, ale příjemně utíká. Témata nám ke konverzaci neubývají, spíše přibývají s každou odpovědí. Stejně tak sklenice whisky, které jsem přestal počítat už po kratší době. Poslouchám ho a oči mám doširoka otevřené. Sleduji jeho rty, jak se rychle pohybují, když něco vykládá. Ke konci se spolu s ním rozesměji.

Je až pozoruhodné, jak dokáže naprosto nesmyslnou věc rozvést do velmi zajímavé konverzace. Možná je to tím, že jsem opilý, možná je to tím, že je mi s ním dobře, ale i ta nejhloupější témata se v jeho hlase měnila na ta nejzajímavější.

Probere nás až barmanovo oznámení, že brzy bude zavírat.

„A jste poslední, co tu nasávají,“ řekne se zamračením.

Oba zmateně zamrkáme a pohlédneme na hodiny ve stejnou chvíli.

To už jsou dvě hodiny ráno? Kdy se to sakra-…?!

Walter se ušklíbne. „Asi tě budu muset zase doprovodit,“ řekne s úšklebkem.

„Tak to s radostí přijímám,“ úšklebek mu vrátím. Sotva však dostanu nohy na zem, kolena se mi podlomí, div neskončím na zemi. Zaplaťpánbůh za židli, o kterou jsem se ještě opíral. Walter se rozesměje, ale sám na tom není o nic lépe. Chvíli se pokouší zachovat si masku tvrdého chlápka, ale když se mu zamotají nohy do sebe po dvou krocích, neubráním se smíchu. Něco na mě zlověstně zasyčí, ale taky se směje.

Cestu zvládneme tak nějak na půl. Navzájem se podpíráme. Cítím jeho tělesné teplo a vůni po potu a vody po holení. Snaží se pořád vést konverzaci, ale když se mu začnou plést slova, zanadává, ale zasměje se. Nemohu se bránit pohledu na jeho dokonalé rty, které bych nejraději ochutnal hned na místě. Jsem dostatečně opilý, abych ho klidně i svedl. Ale stačí mi, že jsem na něm zavěšený a on na mě. Moc nevnímám cestu. Až po delší době mi dojde, že jdeme na opačnou stranu města.

Chci mu to připomenout, ale on mi jen přiloží prsty na rty s dlouhým, syčivým: „Pssssst.“

Prsty se mi jemně otře o rty, než je odtáhne. Netuším, zda to byl záměr nebo omylem a on si to neuvědomoval. Ale díky tomu drobnému dotyku mám rty jako v jednom ohni. Potácivě se dostaneme ke dveřím a on hledá po kapsách klíče. A ve svazku klíčů posléze hledá ten pravý od vchodových dveří.

Když otevře dveře a my vejdeme dovnitř, vdechnu mírně zatuchlý vzduch, který je však cítit jeho vůní. Dopotácíme se do obývacího pokoje, kde ztěžka usedneme na pohovku a oba ve stejnou chvíli zakloníme hlavu.

„To bude nehezká kocovina,“ pronese Walter s úšklebkem.

„To teda bude,“ souhlasím a zavřu oči. Co tady zatraceně dělám?

Po chvíli ucítím jeho ruku ve vlasech a líně znovu otevřu oči.

O něco víc se ke mně přiblížil.

„Co s tebou mám provést?“ ušklíbne se na mě.

Pozoruji jeho pohybující rty a ty uhrančivé oči. „Cokoliv,“ zašeptám. Jen vteřinu na to se ke mně sníží a políbí mě. Jako by ani nepotřeboval mou odpověď nebo svolení. Není to nějaký nejistý, opilecký polibek, ale vášnivý a chtivý. Zavřu oči a chci si ten polibek vychutnat. Ale dřív, než si to uvědomím, ten polibek skončí.

 

Ne, neskončí.

Jen já jsem musel vytuhnout někde v polovině. A Walter musel vytuhnout chvíli po mně. Jinak si rozhodně neumím vysvětlit, jak jsme se oba mohli vyspat na tak malé pohovce. Kocovina se ihned ozve a mě rozbolí hlava. Nevím, kolik je hodin, ale venku je ještě tma. Když pohlédnu na spící Walterovu tvář, napadne mě, že bych asi měl zmizet. Chci se pohnout, ale potom si všimnu, že mě drží pevně u sebe a ruku má přehozenou přes můj bok. Sotva se dokážu pohnout, abych ho nevzbudil. Takže dřív, než se začnu vrtět (a nedej bože si uvědomovat, že s každým pohybem bych ho mohl jednak probudit a jednak se otřít o jeho tělo – což by jistě vedlo k nemravnostem v mé hlavě), raději zvolím taktiku ústupu. Vypadá to, že spí tvrdě. Co se dá dělat…

Nemohu ani změnit místo, abych našel pohodlnější polohu ke spánku. Když už jsem v maléru, tak ať po tom jdu po hlavě, napadne mě jen, než mu omotám ruku kolem těla, které tak příjemně hřeje. Přitisknu ho trochu víc k sobě a opřu se o jeho hruď. Může říct, až se vzbudí, že jsem využil situace. Já se budu jen bránit, že jsem byl stejně opilý jako on (což bude pravda).

Musím se přiznat – tohle by se mi i líbilo. Spát vedle někoho, kdo by mě držel u sebe a já mohl držet jeho. Ale jak už jsem konstatoval předtím – kdo by si se mnou chtěl začínat, když jsem Anděl smrti.

 

„Do prdele!“

Otráveně otevřu oči, když to příjemné teplo kolem mě zmizí a uslyším tupou ránu značící, že Walter dopadl na zem.

„Taky přeji dobré ráno,“ řeknu mrzutě a protřu si obličej. Walter se drží za hlavu, nadává a ptá se, co se stalo. „Dle všeho jsme se včera pořádně zřídili a skončili u tebe,“ shrnu a snažím se nemyslet na ostrou bolest v hlavě.

„Do prdele,“ uleví si Walter znovu a prohrábne si vlasy.

„Lituješ snad toho?“ zeptám se narovinu a posadím se. „Mám snad vypadnout?“

Walter je potichu, drží si vlasy a sám nejspíš netuší, co by měl říct.

„Když mě tedy omluvíš…“ řeknu jen. Co jsem si myslel – vždyť jsme byli opilí. Vstanu, ale to už po mně vyletí jeho ruka a pevně mi stiskne zápěstí.

„Jestli jsem včera večer udělal něco, co by tě otrávilo…“ začne.

Obrátím oči v sloup.

„Spíše mě otrávilo tohle probuzení,“ řeknu popravdě. Ale z jeho ruky se nevysmýknu. Místo toho si k němu sednu na zem. „Neříkej mi, že máš okno?“

„No… něco si pamatuji, ale… asi je to pitomost.“

„Co?“ pozvednu obočí.

„Prostě pitomost.“

„Co když ta pitomost je důležitá?“

„Ne… určitě ne.“

„Takže?“

Chvíli váhá, než řekne: „Zapomněli jsme v té hospodě tvé kolo.“

Dostanu tik do oka. Tak tohle ho trápí? Musím se začít smát. Jeho vůbec netrápí, že se líbal s chlapem, zatímco je ženatý. No… super. Co se dá dělat.

„Díky za příjemný večer,“ řeknu popravdě. Rukou se prohrábnu v jeho vlasech. „Tvého bratra je mi vážně líto,“ začnu, než ho přitáhnu k sobě a políbím ho, o něco lépe, než on políbil předtím mě. „Ale to není důvod, abys mě líbal v opilosti tak mizerně,“ řeknu a vstanu. „Jestli chceš vědět něco podrobnějšího, víš, kde mě najít,“ dodám. Musím odsud odejít, než bych toho mohl začít litovat. Než bych možná zatoužil po něčem víc než jen polibku, který i tak ve mně dokázal vytvořit reakce, na které jsem málem zapomněl.

Nežene se za mnou.

Nenadává mi.

Jen tam jen tak sedí a hledí na mě, jak odcházím.

A mně hoří rty ještě dlouhou dobu poté, kdy opustím jeho dům.

 

Poznámky typu, že jsem se včera zapomněl v hospodě, že mi kolo pro jistotu někdo odvezl sem a že jsem se prý náramně bavil i bez nich jsem slyšel po celý den, až mě z nich bolela hlava. A navíc jsem měl hlad – jedl jsem naposledy snad včera ráno, a to je zatraceně dlouhá doba. Navíc jsem nalačno vypil několik sklenek Whisky. To mi připomíná, že se Waltera budu muset zeptat, kolik mu za ty rundy dlužím.

Moment – proč bych se měl ptát…? On přece nabídl ten souboj, ne?

Opřu si hlavu o ruce a snažím se neusnout.

A v hlavě se mi pořád opakuje včerejší večer. Proč mě zničehonic políbil? To byl vážně tolik na šrot? Když mi mozek začne hlásit stávku, vstanu a jdu si udělat kávu. Nemysli na to. Nic by z toho stejně nebylo. Tyhle myšlenky se mi hodní hlavou. Ale hned krátce poté je následují jiné. Zavolej mu. Zeptej se ho, jestli něco nepotřebuje. A kolik mu dlužíš. A poté ještě pár dalších. Nevolej mu, blbče. Nemáš šanci. Vzdej to, je stejně zadaný.

Křivě se usměji.

Přesto to byl on, ženáč, kdo mě jako první políbil. A na opilost se může vymlouvat, jak chce.

Káva mi opravdu pomohla se trochu vzpamatovat.

Překvapilo mě, že dnešek byl obzvlášť klidný.

Sice jsme se nudili, ale já měl alespoň práci v archívu. Prohledat všechny složky, abych našel dokument od vojáka někde z první skříně, zatímco jsem ho nalezl někde ve čtvrté, mi zabralo dobrou chvíli.

Dokonce ani Newtown příliš neprudil. Vlastně jsem ho neviděl vůbec. Ne že by mi jeho sekýrování chybělo. Kdyby tady byl hned zrána, asi bych si vzal dovolenou kvůli kocovině. S jeho řvaním by se mě totiž rozhodně nepustila tak snadno. Nevědomky si rukou přejedu po rtech.  Pokud mi předtím dělalo problém nemyslet na jeho oči, tak představě jeho rtů a vzpomínce na jejich chuť se už jen tak nevyhnu. Ušklíbnu se pro sebe. Nic se nestalo. Jen jsme se políbili. Dvakrát.

Zatraceně, proč to nemůže být víckrát?

Když slyším dupání po schodech, je mi jasné, kdo se k nám konečně blíží.

Thomas Newtown na sebe nenechá dlouho čekat a vletí do místnosti. Dveře div nevyrazí. A v rukou nese několik papírů. Tohle se mi ani trochu nelíbí. Všichni ihned zpozorní a vrátí se na svá místa. Newtown se nehezky ušklíbne.

„Máme práci, chlapi,“ řekne vesele. A když je veselý, nikdy to nevěstí nic dobrého. V tomto případě práce znamená v jeho slovníku něco jiného. Doslovně by se to dalo přeložit jako: „Máme tady čísla a karty nových rekrutů.“

Nejistě si odeberu svůj okrsek a projíždím jména a prohlížím si fotografie. Plno mužů, které jsem viděl nedávno v hospodě se svými kolegy, nebo které jsem viděl poprvé v životě. Jednotlivá jména po chvíli získávají čísla a přestávají existovat lidé. Všichni berou první papír a hned pracují. Já je pro jistotu projdu všechny, abych se ujistil, že se nestane pohroma. Mohu v klidu vydechnout.

Jméno Walter Kay tady není.

 

Robert Clown.

Bratr desátníka Jerryho Clowna. Syn poručíka Roberta Clowna staršího.

Stejná adresa, kterou jsem navštívil před dvěma dny. Adresa, na které nejsem vítán. Adresa, kde jsem zlomil srdce dvěma malým holčičkám, které si myslely, že jsem jejich otec. Nasednu na kolo a vydám se tam. Je to má práce. Není záviděníhodná. Ale bohužel – někdo to dělat musí. Někdo, jako jsem já – někdo, komu není dovoleno se samostatně zařadit mezi zbylé vojáky a položit život za zemi, kterou jsem přijal jako vlastní.

K mé smůle je dnes o jednoho člověka menší rodina venku. Holčičky si hrají a skotačí vedle mámy, ta obě na střídačku zvedá do vzduchu a holčičky dělají zvuky jako letadla, chichotají se a dožadují se ještě jednoho letu. To už je obě popadnou svalnaté ruce mladého muže.

Jméno: Robert Clown. Hodnost: zatím nepřidělena. Věk: 21 let. Výška: 178 cm. Váha: 69 kg.

Další jméno, které se na neurčitý čas změní jen na číslo.

Číslo, které bude sloužit své zemi.

A pokud se mu podaří, bude povýšen, oceněn.

Pokud při něm bude opravdu stát Štěstěna – přežije.

A vrátí se ke své polorozpadlé rodině, kterou tady zanechal jeho bratr.

Opřu kolo o plot, stisknu pouto kabely mezi prsty. Chvíli váhám. Nejsem tady vítán. Nejsem připravený na další rozhovor s čerstvou vdovou. Pomalu vydechnu. Oprosti se od těch emocí. Není to tvá rodina.

Ani nevnímám své kroky, když jdu k nim, a v ruce držím dopis s modrým označením. Označením, které každý muž už instinktivně poznává na dálku a přeje si, aby to ještě nebyl dopis pro něj.

Úsměv Roberta Clowna, který právě drží obě dívky ve vzduchu, pomalu povadne. Stiskne čelist k sobě a nasadí tvrdou tvář. Je s tím smířený. Položí obě dívky k zemi. Dřív než ke mně může vyrazit, předběhne ho manželka Jerryho Clowna, tedy vdova po Jerrym Clownu.

„Vy máte ještě tu drzost vracet se?!“ zakřičí na mě ihned a rozmáchne se, nejspíš, aby mi vlepila facku. Neucuknu, má na to právo. Její vztek je oprávněný.

K mému i k jejímu překvapení ji však zastaví čísi ruka.

Bezradně vzhlédne k bratrovi svého manžela.

„To je v pořádku, Liso,“ řekne Robert tiše.

„Ale…“ začne žena zlomeným hlasem.

Robert se na ni mile usměje. „Jsem připravený.“

Vidím, že žena má v očích slzy. Vysmekne se mu, nazve ho bláznem a projde kolem něj.

Robertovi však po chvíli úsměv povadne.

Narovná záda a paty dá k sobě, připravený čelit čemukoliv.

Nemám nic, co bych mu řekl. Je si moc dobře vědom, proč tady jsem. Jen mu váhavě předám dopis s modrým označením.

„Kdy se mám dostavit?“ zeptá se mě jen, když převezme dopis.

„Máte měsíc a půl, poté se hlaste na základně přidělené v dopise,“ řeknu nacvičenou frázi. Pořád to samé dokola a dokola. A další život brzy pohasne. Nebo ne? Robert pohlédne na dopis a smutně se pousměje. Změní se snad něco a tento muž přežije? Vrátí se k rodině a budou žít šťastně?

„Rozumím,“ řekne a zasalutuje mi.

Nijak na to nereaguji. Ale… tohle zabolelo. Otočím se, popřeji mu hezký den a odejdu. Opřu se o kolo a zhluboka dýchám, když jsem dostatečně vzdálený od rodiny Clownů.

Na některé situace se opravdu nedá připravit.

Pevně stisknu řídítka mezi prsty a vycením bezbranně zuby. Proč musí narukovat ti, kteří nechtějí? Proč nemohou narukovat ti, kteří chtějí? Proč se potom musí cítit mizerně po zbytek svého života, protože ani nemohou pomoci zemi, kde se narodili?

Ruce se mi od vzteku třesou.

Udělám ještě pár kroků, než se vzdám vlastní hrdosti a kousnu se do ruky. Jen málokdy se stane, že ztratím kontrolu nad vlastními city.

Ale vždycky je to ve chvíli, když si uvědomím, že nemohu nijak pomoci, že mohu jen brát mnoha lidem ty, které tolik milují. To už potom slzy zadržet opravdu nemohu.

 

Zaklepu na dveře dalšího domu. Opakuje to samé, co v předešlém domě. Dělají, že jejich syn, manžel, bratr, otec tady není – že musel náhle odjet kvůli práci, je na dovolené, mimo zemi. A spousta dalších zbytečných výmluv matek, manželek, sester, milenek, dcer… jak mi zabránit, abych jim sebral dalšího muže.

O to větší překvapení je pro ně, když jim oznámím, že hledám dceru, sestru, manželku, matku, milenku… toho a toho muže a předám jim zprávu, aby se dostavily na výběrové řízení. Ženy také pomáhají v armádě. I když se nemusejí přímo zúčastnit bojů, pokud samy nechtějí, mohou narukovat jako zdravotní sestry nebo pomocnice nebo kuchařky. Jakákoliv výpomoc se hodí. A muži alespoň uvidí své ženy, sestry, matky. Může je to znervóznit, ale většinou je to uklidní, připomene domov a oni se vyvarují chyb.

„Měl byste se stydět!“ zasyčí na mě jakási panička, která si mezitím, kdy její manžel je ve válce, našla bohatého milence. „Takhle se mnou mluvit nebudete! Budu si na vás stěžovat!“

A práskne mi dveřmi před nosem.

Pokrčím rameny. Vložím jí dopis do schránky.

Stisknu ruce pevně v pěst.

Vím, že mají strach a schovávají to za pýchou a zlostí. Musejí být silné, aby to na sobě nedaly znát. Některé jsou natolik zbabělé, že ani neotevřou.

Nejsou jako mí rodiče…

Ti neváhali. Když byli předvoláni, ihned nastoupili. Zařídili mi jen chůvu, která mě nakonec vychovala místo nich.

Zemřeli jako hrdinové.

Chápu zármutek manželek, které přišly o manžela. K čemu je ocenění, když přijdete o milovanou osobu. Ale takový už je život.

Otec zemřel, když bránil kamaráda.

Matka zemřela, když zachraňovala vojáka, zatímco na jejich provizorní nemocnici zaútočil nepřítel. Zajistila, že zranění utekli, zatímco sama zemřela.

A mně nedovolují vůbec podat žádost. A když už ji podám, zamítnou ji.

Jako v případě rodičů jsem i já pro tento stát ta poslední možnost, na kterou se obrátí. Stejně jako všichni, kteří musejí dělat tuto práci. Je to smutné potvrzení, že pro tento stát zatím nejsme dostatečně dobří, aby nás obětoval.

Opřu kolo o plot a jdu směrem k dalším dveřím.

Zaklepu a čekám na odpověď.

Zpoza dveří na mě vykoukne mladá dívka.

Zeptám se jí na jméno.

Molly Evansová.

Je příliš mladá na to, aby byla na seznamu.

Je příliš krásná na válku.

Předám jí dopis, řeknu, kdy a kde se má hlásit a odejdu.

Zdá se mi to, nebo jsem na její tváři viděl drobný úsměv?

Podala žádost dobrovolně?

Když už se chystám nasednout na kolo a jet zpátky, všimnu si nějakého velkého auta. Vepředu sedí postarší muž ve vojenském oblečení. Usmívá se. Vedle něj na sedadla sedí další muž ve vojenském. A vzadu další tři muži.

Pět vojáků, kteří byli propuštěni na invalidní důchod nebo dostali dovolenou.

Pět mužů, kteří tentokrát přežili.

Projedou kolem mě bez povšimnutí a ženou se domů.

Jaká nesou čísla?

Kolik času jim zbývá?

 

„Už jste skončil s doručováním, Uzuki?“ slyším povýšený hlas Newtowna.

Otočím se k němu na židli. „Ano, pane,“ řeknu jen. Vrátil jsem se sotva před pěti minutami, utahaný až běda. Ono se to lehce řekne, ale projeďte celé město na kole, s plnou taškou dopisů, vyslechněte si křik, nářek nebo jen tiché přikývnutí lidí, kteří nastoupí na místa těch mrtvých.

„Výborně,“ řekne jen. „Tady máte další část.“

Na stůl mi vysype mnoho dalších dopisů.

A já mám opravdu chuť ho na místě zaškrtit.

Zhluboka se nadechnu.

„Nemusíte to pochopitelně dělat ihned,“ mrkne na mě. „Zítra do dvanácti to ale musíte stihnout, tak si to rozdělte, jak chcete.“

A já už po něm opravdu chci skočit a vyškrábat mu oči!

Copak necítí lítost nad ztracenými životy? Copak mu nepřijde drzé přijít za vdovami a říkat jim, aby narukovaly?!

Kolega sedící vedle mě, mě chytne za rameno a stáhne dolů dřív, než udělám nějakou blbost. Nechá mě, abych se zhluboka několikrát nadechl a vydechl.

Chápe mě.

Stejně tak všichni ostatní.

My neměli na výběr. Nám ta možnost byla prostě odebrána.

Zatímco se Newtown snad baví, kdykoliv ztratíme dalšího člověka, my tady sedíme a snažíme se zjistit, kdo to byl, jaké jméno jeho číslo skrývá, jestli má rodinu, o kolik členů už ta rodina přišla. A pak máme jen tak přijít a oznámit čerstvé vdově, že má také jít a zemřít pro vlast ještě předtím, než se bude konat pohřeb jejího manžela?

K čemu je ocenění státem pro mrtvého?

K čemu je pocta pro ženu, které jsme sebrali manžela?

Vložím si hlavu do dlaní.

Pomalu vydechnu všechnu tu frustraci.

Uklidni se. Je to tvá práce.

„Takeshi!“ zavolá na mě kolega z balkónu a já vzhlédnu. „Někdo na tebe nejspíš čeká.“

Zmateně zamrkám.

„A vypadá, že se mu nechce čekat příliš dlouho,“ dodá kolega s úšklebkem.

Převrátím oči nad jeho dodatkem, vstanu a jdu ven.

Kdo by to mohl být?

Příbuzné nemám, přátele taky ne.

Než se naději, vrazím do hrudi Waltera, který zrovna vešel do budovy.

Zmateně k němu vzhlédnu a setkám se se stejně zmateným pohledem šedých očích.

„Jdu nevhod?“ zeptá se mě tím svým barytonem a přísahám, že pokud jsem byl předtím na pokraji zhroucení, tak se nyní hroutím znovu.