Když se pozoruji v zrcadle, nestačím zírat. Prsty si přejíždím po cucflecích a kousancích po horní části těla a po otiscích prstů na svých bocích a zadku. Otočím se a zjistím, že na zádech mám otisky něčích nehtů. Prý něčích. No, ale nejlepší označení nese zadek. Tedy nesl, dokud to nevyteklo. Jsem vážně třída. Praštím se do hlavy. Místo toho, abych se vysprchoval, jak jsem řekl Walterovi, když se ptal, co se děje, tu stojím a hledím na sebe. Prsty si ještě jednou přejedu po několika značkách na krku. Jak tyhle zakryju, to vážně netuším. A měl bych je snad zakrývat? Měl bych být hrdý, že mě někdo konečně označil, ne? Opláchnu si obličej. Fajn, tohle už hraničí se zdravým rozumem. Na druhou stranu – kdo dokáže na těle udělat takovou spoušť hned během první noci?!

Zakroutím nad tím hlavou a vlezu do sprchového koutu. Sotva zapnu vodu, slyším, jak se otevírají dveře od koupelny. Usměji se pro sebe.

„Musí se šetřit vodou, ne?“ ozve se mi svůdný baryton hned u ucha a velké ruce mě přitisknou na Walterovo pevné tělo. Kdyby jenom to tělo bylo pevné.

„Musí,“ dám mu za pravdu s úšklebkem a otočím se k němu. Omotám mu ruce kolem těla. „Myslel jsem, že jsi znovu usnul.“

„Jak bych mohl znovu usnout, když jsi mě dráždil?“

„Já?“ pozvednu obočí. „Na to si nevzpomínám. Nezdálo se ti to?“ škádlím ho a přitom rukou sjedu k jeho klínu, kde mu promnu úd. „Možná že i tohle je jen sen?“

Zase se tak svůdně ušklíbne a přitiskne mě na zeď. „Pokud ano, tak si ten sen náramně užiju,“ zašeptá a pohne se proti mé ruce. Ukážu na svůj krk.

„Tohle ti nedaruji,“ zažertuji.

„Neměl jsi mě škrábat jako první,“ mrkne na mě a sehne se ke mně, aby mě políbil. Přitisknu ho k sobě a otřu se o jeho úd tím svým. Zase mě přivádí k šílenství už od rána. Ne, že bych mu to měl za zlé. Ale obávám se, že mi cesta do práce bude trvat dvojnásobek času, než obvykle. To mu ovšem nedělá problém, protože je natěšený na druhé kolo. Slyšel jsem, že sex po ránu vás nabudí na celý den.

„Tak jsi mi v tom měl zabránit,“ zašeptám mu proti rtům a přejíždím mu po škrábancích, které jsem mu včera v noci na zádech udělal. Každý z nich je má vlastní značka. Kousne mě do ohryzku, jemně, ale otřese mnou další vlna vzrušení.

Opět se přiblíží k mým rtům, ale nepolíbí je. Mučí mě tou blízkostí mezi námi a svým dechem. Pohlédnu mu do očí. Oba vyčkáváme, dokud nás chtíč nepohltí úplně a my neskončíme v dalším divokém, smyslném polibku.

„Opovaž se mě znovu odbýt tím, že musíš do práce,“ zašeptá mi do ucha, zatímco mi přejíždí pomalu po zádech dlaněmi.

„Bohužel musím,“ přiznám se smutným úsměvem. Políbí mě.

„Nemusíš,“ prohrábne mi vlasy mokrou rukou a přiměje mě tak zaklonit hlavu. Znovu mě políbí, tentokrát hluboce a chtivě. Těch jeho polibků se snad nikdy nenabažím. Kdyby to čirou náhodou nechtěl brát jako jednorázovou záležitost… klidně bych souhlasil s něčím, co bychom mohli nazývat vztahem.

Nečekaně pevně mě k sobě přitiskne. Opírám se o jeho hruď. Mlčí. I já mlčím. A vnímám jeho vůni a tlukot srdce. Po chvíli mu ruce omotám kolem těla a přitisknu ho o něco blíž k sobě. Je to divný pocit… když vás někdo jen tak beze slova drží u sebe, když jste si tak blízko s někým, koho v podstatě ani neznáte a přitom máte pocit, že o něm víte všechno… nebo že o něm chcete vědět všechno. Sleduji kapky vody, které se dostávají do malých štěrbinek mezi námi nebo tvoří proudy, které spadají podél našich spojených těl. Cítím jeho ruku ve vlasech. Přejedu mu prsty po škrábancích a usměji se.

Jeho ruce mi sklouznou po zádech o něco níž a pohladí mě po hýždích.

„Máš energii na další kolo?“ zeptá se provokativně.

To mu nedaruji. Ušklíbnu se. „Jestli máš pořád sílu, klidně si ze mě ukousni další část,“ odvětím mu vášnivě v blízkosti rtů a pak se odtáhnu. Provokativně zvednu ruce a projedu si jimi vlasy. Zakloním hlavu a nechám mu celý pohled na své nahé tělo. Užívám si ten pohled jeho hladových očí. Ale i já mám pohled na jeho pevné tělo. A musím se přiznat – toužím po něm. Vyšlu k němu nebezpečný pohled, které snad bere jeho pozvání, než se na mě zase vrhne. Během chvíle už ho zase cítím v sobě. Polibky mě rozptyluje, zatímco si mě náruživě bere. Nohu mám omotanou kolem jeho pasu, zatímco on mě drží za boky ve stálé poloze a přiráží, tentokrát v nepravidelných rytmech. Někdy zrychlí, jindy zpomalí. Nesnažím se krotit svůj hlas. Jen sem a tam ho kousnu do krku, aby měl také viditelnou památku. Ani trochu se mu to nelíbí, ale o to divočeji si mě bere.

Pokud mi chtěl ušetřit za vodu, moc se mu nepodařilo. Bůhví, jak dlouho jsme byli ve sprše, zatímco na nás tekla voda. Musím tomu tvrzení o sexu po ránu dát za pravdu. Sice jen z poloviny, ale i tak… Možná jsem sotva schopný chodit, o sezení nemůžu ani přemýšlet, ale rozhodně mám energie více než dost. A navíc pohled na Walterovo nahé tělo by dostalo do latě snad každého. Provokuje mě těmi svými pomalými pohyby, když se vysušuje, jak pohybuje boky, jak kolem mě pomalu kráčí, jak se jen jakoby omylem otře o mé rameno tím svým a jak se pomalu sklání k oblečení, které jsme včera večer rozházeli snad všude. Kousnu se do rtu, když se mi dostane pohled na ten pevný zadek.

„Šmíráku,“ ušklíbne se na mě, když mě přistihne.

„Kdo by odolal?“ pokrčím rameny nevinně.

„Každý správně vychovaný muž.“

„Musím se toho ještě hodně učit.“

„Co ti to vůbec ten pošťák donesl?“ zajímá se, když pomalu zakrývá to své svůdné tělo do oblečení. Škoda, byl na něj hezký pohled.

„Kolega nechtěl přiznat před ostatními, že je homosexuál, tak si objednal nějakou sexuální hračku. Dneska mu ji vezmu a přinutím ho, aby ji ihned otestoval,“ zažertuji. On to ale nejspíš vzal smrtelně vážně, když na mě zůstane tiše hledět. „Opravdu!“ zasměji se.

„Takže ty sis objednal nějakou erotickou hračku?“ ušklíbne se a přistoupí ke mně.

„Ne, jak jsem řekl – kolega.“

„Tak proč to přišlo na tvou adresu?“

„Vždyť to říkám – nechce si přiznat, že je homosexuál.“

„Takeshi. Myslím si, že poznám, když lžeš,“ usměje se mile. Když vyslovil mé jméno, pocítil jsem nával jakéhosi divného citu. Přistoupí ke mně, chytí mě okolo pasu a přitiskne k sobě. Políbí mě na čelo. „Zčervenají ti totiž uši,“ řekne se zákeřným úšklebkem. Beru zpátky – ten úšklebek nenávidím!

„Fajn, tak jsem se už sám nudil, no!“ řeknu narovinu a odložím krabičku vedle. „Víš, jak je těžké v této době najít čirou náhodou chlapa, který by měl stejně zvrhlé choutky a nebál by se to přiznat? Nebo který by byl ochotný jen tak přistoupit k jinému chlapovi a zeptat se ho, zda náhodou nesmýšlí stejně?“

Walter mlčí, ale hned na to se omluvně usměje. „Chápu. Omlouvám se,“ řekne a já mu věřím, že to šlo od srdce.

„To nic… asi všichni by reagovali podobně.“

Prohrábne mi mokré vlasy a druhou rukou mou hlavu přitiskne znovu na svou hruď. Hraje si s mými vlasy. Musím uznat, že je to vážně uklidňující. „Už jsme v pohodě?“

Jen přikývnu.

„Dobře,“ zašeptá, ale nepouští mě. Přivřu oči. Je to vážně příjemné…

S radostí bych strávil celý den doma s Walterem – zažíval další postelové hrátky nebo sex ve sprše, potom možná v kuchyni nebo v obývacím pokoji na sedačce… ale nemám tu drzost se ho zeptat, zda by měl také zájem o tohle všechno. Zda by měl zájem o vztah se mnou… Prsty se mu zaháknu o triko a on na mě pohlédne.

„Copak?“

Chvíli mlčím, než se zeptám: „Máš dneska večer čas?“

Hledí mi do očí, usměje se a sníží se ke mně, aby mě znovu políbil. „Určitě mám. Stačí říct kdy a kde.“

Nejistě se usměji. Opravdu mohu mít štěstí v životě? Mohu se zamilovat? „Tak jako včera? Možná… tentokrát u tebe?“

Přejede mi prsty pomalu po rtech. Je to jen obyčejné gesto, ale tak láskyplné a v jeho podání svůdné. „Pokud si tak přeješ?“

„Ano,“ vydechnu tiše. Konečně mě políbí. Asi se stávám závislým na těch jeho polibcích a rtech.

„Dobře,“ zašeptá mi do vlasů, když polibek přerušíme. Na chvíli jsme oba potichu, jen stojíme v objetí toho druhého. Už zase. „Mám tě vyzvednout?“

„To by bylo fajn, ale obávám se, že by tě mí kolegové ihned zahltili nesmyslnými otázkami,“ zasměji se. Přejede mi po krku, až mnou otřese další vzrušení. Měl by se mě přestat dotýkat, nebo se přestanu ovládat a budu chtít druhé kolo. Na druhou stranu – jeho dotyky jsou tak příjemné.

„Jsem ochotný jim je všechny zodpovědět,“ řekne až přehnaně vážným hlasem a rozesměje mě. Taky se rozesměje. Políbí mě nečekaně a rychle na rty. „Takže tak jako včera?“ zeptá se, zatímco drží mou ruku. Přikývnu. „Dobře,“ řekne a pohladí mě po tváři. Přejede mi po bradě palcem. Přestaň se mě dotýkat, nebo ti nedovolím odejít! Zhluboka, soustředěně se nadechnu. „Tentokrát jsem to nejspíš já, kdo musí brzy odejít,“ podotkne smutně.

Nemusíš.

Zůstaň.

Neodcházej.

Chci tě tady se mnou.

To jsou slova, která nemohu říct, na která nemám nárok. Zatím. „Rozumím,“ řeknu jen. „Tak zase večer?“ Přikývne a usměje se. Stáhnu ho dolů pro ještě jeden poslední polibek, do kterého dám všechnu svou energii. I on tak učiní. Vydechnu proti jeho rtům, když se po delší době odtáhne. Palci mu přejedu po lícních kostech. Usměje se a políbí mi levou dlaň.

„Však já si pro tebe přijdu, neboj se,“ ušklíbne se na mě a přejede mi rukami po zádech. Když se odtáhne, cítím náhlý chlad a prázdnotu, přestože stojí jen kousek ode mě. Prohrábne mi vlasy a dá mi neposedné pramínky za uši. Zakření se nad mým zmateným pohledem. „Slibuji,“ dodá s úsměvem.

Když opustí můj dům, je mi vše najednou cizí… a místnosti jsou příliš velké jen pro jednoho člověka. Mohl zůstat na snídani. Výjimečně bych nějakou udělal. Nebo alespoň čaj. Teď jsem to já, kdo sedí s hrnkem čaje před sebou, schoulený na židli a poslouchám ticho svého domova. A přitom myslím na to, že se v těch místnostech doposud nese jeho vůně. Opřu si hlavu o kolena a pomalu vydechnu.

Sotva ho znám, je pryč sotva chvíli a mně se už stýská.

 

Otázkám, co to bylo za muže, zda ho znám, zda jsme si blízcí, kam jsme nakonec šli, co se stalo, jsem se nakonec nevyhnul. A zvednutý límeček košile a přes něj pro jistotu přehozená šála tomu také moc nepomohly. Ani moje výmluva, že mě bolí v krku, což jsem ještě doplnil rouškou přes pusu, aby to divadlo bylo dokonalé.

„No tak, co se stalo? Nenapínej nás,“ škemrá jeden z mých kolegů.

„Nic, jen jsme si povídali, trochu popili, pak šli skákat do studeného jezera nedaleko a já nastydl,“ řeknu ve zkratce právě vymyšlenou historku.

Je pravda, že se potím o sto šest pod tím vším oblečením, které jsem na sebe nahodil, ale pochybuji, že necítí ten pach sexu, který jsem se bezúspěšně snažil ze sebe smýt a zároveň si ho ponechat jako důkaz, že se to vážně stalo.

„Chceme odpovědi!“ třepe se mnou další kolega a já se dívám do stropu. Proč jsem tady vůbec chodil? Měl jsem se držet toho rána s Walterem, které jsem si předtím vymyslel. To by bylo mnohem lepší, než se teď potit a hledět do stropu.

„Hele, když si já čirou náhodou vrznu, tak to víte jako první!“ ozve se další kolega. Pravda, tady se nic neutají a říká se zde všechno. Tak proč nemohou pochopit, že když jim to říct nechci, že se nejspíš jakože nic vlastně nestalo? Ale stalo. Kdyby ne, necítili by ze mě magnet, který je ihned přitáhne a nutí je se ptát.

„Že by Takeshi konečně zasunul?“ podiví se další kolega. To si opravdu myslí, že jsem ještě neměl známost, nebo co?! Prohrábnu si vlasy. Tohle opravdu psychicky nedávám. Chci domů! Ihned. Mohu se vymluvit, že je mi nevolno, ale na druhou stranu jsem se s Walterem domluvil, že se sejdeme tady tak jako včera. Takže on by tady přišel přesně ve chvíli, kdy by i oni končili, dali by si dvě a dvě dohromady a těm otázkám by rozhodně neutekl. A obávám se, že by jim narovinu řekl, co se stalo.

Po chvíli je to přestane bavit (alespoň si to myslím) a začnou se zase nudit, spát, hledět do stropu, hrát karty, vařit převařenou kávu, nadávat na společnost a na Newtowna a jiné nudné věci. Já sedím s hlavou opřenou o ruku a přemáhá mě spánek. To teplo mě rozčiluje a mám chuť si všechny přebytečné věci sundat. Polevím v ostražitosti a pomalu oči přivřu. A to je ta chyba, na kterou mí kolegové čekali.

Snad se domluvili jen pohledy předtím, ale kolem mě během chvíle projdou dva z nich. Jeden mi blesku rychle stáhne šálu, div mě na ni rovnou neudusí, druhý rychle otočí mou židli, div z ní rozespale nespadnu, a stáhne mi roušku i límeček košile. Chvíli zmateně mrkám, než si uvědomím, že všichni zase nalezli ke mně, a hledí na mě, zkoumají mě a hledají rozdíly ze včerejška. Otráveně si povzdychnu. Tak tohle bude zatraceně dlouhý rozhovor…

Otázky typu: „Kdo ti to udělal? Známe tu osobu? Proč jsi hrál, že jsi nemocný? Je to vážná známost?“ na mě vystřelí ihned. Ani nevím, na kterou mám dřív odpovědět a tak na ně rozespale hledím. Jen si podepřu hlavu a počkám, až jim dojde, aby se ptali pomalu postupně a po jednom.

Když jim neodpovídám, tak se na sebe jen zmateně dívají. Potom jim to konečně (snad hromadně) dojde a určují si pořadí. Můj rozespalý mozek odmítá pracovat, takže je ani moc nevnímám.

„Je tenhle výslech nutný?“ zeptám se.

„Ano, je!“ řeknou sborově.

„Pochop, jestli to bude vážnější známost, musíme ji nejdříve schválit! Zda je pro tebe ta pravá, nebo to byl jen úlet, víš jak!“ oznámí mi jeden z nich.

Povytáhnu obočí a uznale přikývnu. Když se mě postupně začnou ptát, jen se jich zeptám, zda jim říká něco slovo soukromí.

„Ne, to je nově zavedené slovo, jehož význam neznáme.“

Výborně.

Protřu si oči a zvažuji, zda jim odpovídat popravdě, nebo vymýšlet nějakou historku…

„Proč je tady takový povyk?“ zahřmí naštvaný hlas a já snad poprvé děkuji Newtownovi, že tady vešel bez ohlášení a bude nás nutit do práce, nebo ji alespoň předstírat. To však ještě netuším, že mě má na mušce a ihned zaregistruje, že je na mě něco jiného. Když se hlouček kolem mě rozstoupí, slyším jeho mohutné kroky blíž a blíž k sobě. Zkusí něco typu srovnávání své schůzky s tou mojí a asi to nevydržím a s velkou pravděpodobností ve finále přijdu o práci za urážku a napadení válečného hrdiny. Podepřu si hlavu a předstírám, že počítám nějakou velmi důležitou rovnici, která vůbec nedávala smysl. „Uzuki, co to bylo předtím za povyk?“ zeptá se mě přísně.

„Nevím, o čem to mluvíte,“ řeknu upřímně. Už jsem na to v podstatě i zapomněl. O čem je řeč?

„Já si myslím, že to víte až moc dobře,“ řekne přísně a já už podruhé málem skončím na zemi díky někomu, kdo mi surově otočí židli, aniž by mě varoval, k sobě. Nahne se ke mně, důkladně mě pozoruje, potom začichá jako pes a odtáhne se. „Jak jsem si myslel,“ řekne jen. Mlčím. Bylo to opravdu potřeba? „Ty vyrážku si dejte zkontrolovat, a pokud máte doma psa, nedovolte mu, aby vám šel po krku. Jednou stiskne zuby silnějc a bude po vás,“ řekne jen, než odejde. Zaraženě za ním všichni hledíme, než se rozesmějeme.

Smějeme se dlouhou dobu. Ale teprve až když opustím místnost, abych si odskočil, opět se setkám s Newtownem.

„Dobrý vtip, že ano?“ zeptá se mě a já se zastavím. „Rád vidím své lidi, když se baví. Ale nejsem úplně blbý, abych nepoznal kousance nebo cucfleky od člověka. Přesněji řečeno od muže. Měl byste si tu svou známost krotit. Narušujete tím morálku nás všech.“

Neotočím se na něj, ani na to nic neřeknu. Nestojí o to.

„To je vše, běžte,“ dodá chladně a já si zase jdu po svých.

Dlouze vydechnu, když se objevím na toaletě a ujistím se, že jsem o samotě. Dívám se do země a zhluboka dýchám. Někdy jsou jeho postřehy horší než urážky nebo potupné oslovování jen příjmením bez hodnosti. Pohlédnu na sebe do zrcadla. Přejedu si po zarudlém krku. Nakonec se pousměju. No a co? Je to můj soukromý život, ne? Nemusím se v něm držet zpátky a obávat se, že se něco stane. Ani mě nenapadne říct Walterovi, aby v tom přestal, pokud v tom bude chtít pokračovat, pochopitelně. Klidně mu řeknu, aby ještě víc přitvrdil! A nebudu se stydět za to, že s ním spím. Sice to zatím bylo jen dvakrát a možná dnes večer potřetí, když bude zájem (což si myslím, tedy doufám, že bude), ale i tak to byl skvělý pocit. Rukou si přejedu po rameni, do kterého se mi také nejednou Walter zakousl, a zasměji se.

K čertu s Newtownem a jeho poznámkami.

 

Mám chuť odsud utéct. Očividně jsem hlavním tématem dnešních nudných rozhovorů snad pořád. Všichni hádají, s kým jsem měl včera schůzku a zda ono koupání v rybníce není nějaký japonský výraz pro oplzlosti vyššího stupně. Už dobrých pět minut hledím upřeně na hodiny a přeji si, aby se mí kolegové zvedli o něco dříve a odešli. Další promarněný den, kdy se nic nedělo…

Nepostřehnu, kdy usnu, ale probudím se trhnutím, když mi někdo poklepe na rameno.

„Asi s námi nepůjdeš na pivo, když tady usínáš, co?“ zeptá se můj kolega se smíchem.

„Vás baví každý večer trávit v hospodě?“ zeptám se a promnu si bolavý krk.

„Upřímně? Ne. Ale když tě doma nikdo nečeká, tak nějak zabiješ čas s přáteli.“

Přikývnu. „Užijte si to i za mě, něco už mám.“

„Že by rande?“ zeptá se o trochu hlasitěji, než je potřeba, aby to slyšeli i ostatní a já si povzdychnu. „Jen žertuji!“ plácne mě do ramene. „Ať už je to cokoliv, užij si to!“

Pousměji se.

„Taky si to užijte,“ řeknu zdvořile.

„Díky!“ zavolá na mě ode dveří, než i s ostatními zmizí.

Protřu si oči a pohlédnu na hodinky. Mám ještě pár minut času. Rozhodnu se, že tady ten nepořádek trochu uklidím. Uklízečky tady chodí, kdy jim to vyjde. Jsou pověrčivé a obávají se, že kdyby tady uklízely častěji, tak se jim nebo jejich manželům, synům něco stane. Promnu si krk, než vyhodím ohryzek od jablka a kelímek od kávy do koše a umyju si ruce. Když si je utírám, slyším, že někdo vkročil dovnitř. Je to Newtown.

„Ach, Uzuki, co tady pořád děláte?“ hraje si na překvapeného.

„Už jsem na odchodu,“ řeknu upřímně a přemístím se ke svému místu, abych skutečně odešel. Jdu ještě zavřít okno a ujistit se, že Walter je někde poblíž.

„Dobře,“ řekne Newtown jen, než zmizí za dveřmi Archívu. Zmateně ho pozoruju. Není mi nic do toho, co by tam čirou náhodou dělal. Pokrčím jen rameny a odejdu z místnosti. Za přesčas mi nikdo neplatí.

 

Sejdu dolů do haly a trpělivě čekám. Pohlédnu na hodiny na stěně. Ještě má pár minut. Nikdo přece neříkal, aby tady byl předčasně, nebo přesně… Tak proč tak vyšiluji? Kupodivu se opět přesvědčím, že Walter Kay je přesný jako švýcarské hodinky. Usměji se a vyjdu mu vstříc. Rozhlédne se pozorně kolem, než mě konečně sevře ve svém náručí. Zasměji se. Zkoumal okolí, zda je bezpečné mě rozdrtit rovnou nebo až za rohem.

Políbí mě do vlasů. „Ahoj,“ zavrní.

„Ahoj,“ odvětím stejně a opřu se o jeho hruď.

„Jaký byl den?“ zeptá se. Chvíli váhám, zda ho chytit za ruku. Nakonec mé trápení ukončí za mě, když chytne tu mou.

„Nudný až běda,“ řeknu upřímně.

„A byl jsi zpovídán?“ ušklíbne se při pohledu na můj krk.

„Jsi snad hrdý na svou práci a chceš pochvalu?“

„Určitě!“

Zakroutím nad ním hlavou. Ani chvilka zaváhání. Zavřu oči, když mi prohrábne vlasy. „Měli bychom jít,“ navrhnu. Chytne mou ruku a společně vyjdeme směrem k jeho domu. Ještě jednou se ohlédnu na světlo, které přichází z našeho Archívu, než otočím zády a plně se věnuji Walterovi.

Celou cestu k němu si povídáme o všem možném. Konečně se dozvím, kde pracuje – doma, na počítači, vyřizuje telefonáty, zastupuje svého šéfa – cokoliv je potřeba, aby pro firmu udělal. Nemusí tak chodit v obleku a mezi lidi, ale může si hovět celý den doma, ale musí být na příjmu. To máme trochu společného – nemusím chodit v obleku. Ale tu práci doma mu moc nezávidím – zešílel bych z toho. Lidi se mnou nemluví, ale abych seděl zalezlý doma celou dobu, to by mě nebavilo.

„Doufám, že ti nebude vadit ryba na večeři?“ zeptá se mě najednou.

„Ty jsi vařil?“ pozvednu překvapeně obočí.

„To vypadám tak neschopně?“ ušklíbne se. Ne, vypadáš schopně až běda.

„Jsem jen překvapen, nic víc. Předtím jsi mě zval do nóbl restaurace a dneska vaříš?“

„Pokud tě neotrávím, tak vím, že jsem se vařit naučil.“

Opřu se o jeho rameno a obejmu jeho paži. „Určitě jsi uvařil znamenitě dobrou večeři.“

Usměje se. „Tak tuhle pochvalu si nechám líbit.“

„Ale tahle pochvala tě bude něco stát,“ varuji ho škodolibě.

„Hm? Jaká je tedy její cena?“

„Hmm…“ zabručím a zastavím ho, když mu omotám ruce kolem pasu a opřu se u o hruď. Zírám do těch jeho očí, které mě pohlcují a svádějí. „Třeba dlouhý polibek?“

„Jak moc dlouhý?“ zeptá se po chvíli ticha, když se přiblíží k mý rtům.

„Až do konce dnů…?“ zašeptám, když se naše rty skoro dotýkají.

„S radostí,“ vydechne mi proti rtům, stiskne mi tváře a políbí mě. Jinak, než předtím. Laskavě, něžně, ale zároveň chtivě a majetnicky, romanticky a přitom chladně, jako lovec, který polapil svou kořist. V onom jediném polibku se míchá tolik různých pocitů, že je nedokážu ani všechny určit. Zaháknu se mu o oblečení a on mě přitáhne blíž k sobě. „Abychom vůbec ke mně došli,“ zašeptá mi proti rtům, které špičkou jazyka obkrouží, a drží se v těsné blízkosti těmi svými, připravený se mě znovu zmocnit.

Pousměji se nad jeho poznámkou. „Pochybuješ o tom snad?“

„Pokud mě nepřestaneš svádět, naplacám ti,“ řekne upřímně.

„Zkusil bys jednou.“

„A určitě by se ti to líbilo,“ zavrní vesele.

 „Hmm… můžeš to zkusit,“ zašeptám mu svůdně do ucha. Slyším, jak se zhluboka nadechne nosem. Ano, provokuji ho až za hranice. A strašně moc si to užívám! Objevuji jeho slabiny a hranice, zkoumám, co vše si mohu dovolit, kam mě až nechá zajít… Než si to uvědomím, chci o něm zjistit všechno. Úplně všechno!

„Tak to bychom měli pokračovat v chůzi,“ ušklíbne se a rukami mi prohmátne zadek. „Teda pokud to ještě vydržíš,“ dodá, když mi půlky stiskne silněji.

„Já? Snad pokud to ty vydržíš,“ ušklíbnu se a rukami mu taky stisknu zadek.

Někdo nás vidět, tak na nás zavolá policii za pobuřování mládeže a osahávání se na veřejnosti. Naštěstí pro nás nikdo není venku. A i kdyby byl, asi bychom si ho stejně nevšímali. Jsme oba stejně zkažení, což nás oba uspokojuje.

 

Na večeři se úplně zapomene.

Ta je vedlejší.

Když překročíme práh, máme v mysli jen jedno. Toho druhého. Ať už je to z čistého chtíče nebo ze dne stráveného o samotě, bez toho druhého – sotva se za námi zavřou dveře, přitiskne mě na ně a dravě políbí, kouše mě do jazyka a rtů a otírá se o mě vlastním tělem. Kdo by mohl odolat, když ho svádí takový samec?

„Nesnáším tě za to, co se mnou provádíš,“ zašeptá mi do ucha a kousne mi do něj. Kousnu se do rtů, abych nezasténal. Kdyby jeho hlas alespoň nebyl tak sexy nakřáplý, když tak mluví! Rty se mi pomalu přesouvá z ucha na krk a zanechává za sebou mokrou cestičku. Zakloním hlavu dozadu a nechám ho, aby zkontroloval všechny své značky, na které je tolik pyšný. Nezapomene některé zvýraznit, nebo vytvořit nové.

Zakleju a zaháknu se mu o ramena.

„Přestaň mě provokovat,“ řeknu výhružně.

Políbí mě na rty, jemně, škádlivě.

„Musím tě potrestat za to tvé svádění.“

Zhluboka se nadechnu jeho vůně. Má mě plně v hrsti. Nehodlám se mu bránit. Vidím však, že i on se drží zpátky. Pozoruji jeho hruď, jak se rytmicky, pomalu zvedá a zase klesá, jak také zhluboka dýchá, jak se drží zpátky.

„Jak?“ zeptám se škodolibě.

Ušklíbne se a přiblíží k mým rtům. Zavřu oči a očekávám další jeho dravý polibek. Ale ono nic. Otevřu oči a zmateně zamrkám.

Ten zmetek se na mě jen ušklíbne a se sebeuspokojením se ode mě odtáhne.

„Nejdříve večeře, potom hrátky, brouku,“ mrkne na mě.

Cože…?

Počkat, cože?!

Tak ty mě nejdříve svádíš a pak vycouváš?!

Srabe!

Mám chuť toho člověka zaživa zahrabat!!

Na to ho ale mám příliš rád. Chyběl by mi během první minuty, kdy bych ho zahrabal.

Nebo ještě líp – zahrabal bych se s ním.