Skončeme to.

Strnule na něj zírám. Smutně se usměji. Co jsem si vlastně myslel… Jasně, v dnešní době je přece přirozené, že se lidi spolu pobaví, povyrazí si, chvíli spolu stráví čas a pak si sbalí kufry, řeknou si sbohem a víckrát se nevidí. Možná, že jsem to čekal. Možná, že jsem to na sebe sám i přivolal.

„Ty jsi trdlo,“ zasměje se Walter a prohrábne mi vlasy. Zlomeně k němu vzhlédnu. Ještě si ze mě bude utahovat, když mě takhle jednoduše odhodí? Skloní se ke mně a políbí mě, což mě zarazí ještě víc. „Nechej mě domluvit, než si začneš vytvářet své vlastní scénáře, ano? Skončeme to, jak se věčně přesouváme z jednoho místa na druhé. Tudíž – tady je plán – buď ty ke mně, nebo já k tobě. Rozhodnutí nechám na tobě.“

Skončeme to.

Počkat – cože?!

Jestli jsem předtím byl deprimovaný, tak teď na něj hledím jako sova. „Co?“ vydám ze sebe, neschopen vstřebat to, co mi nyní právě říkal.

„Mluvím o stěhování,“ zazubí se na mě. „Fakt mě nebaví pořád jen přespávat nebo tě zase nechávat odejít nebo muset se sám vracet domů. To je fakt na nic. Takže – buď ty ke mně, nebo já k tobě. Takže?“

Chvíli je ticho, než se stejně hloupě zeptám znovu: „Co?“

Walter se zasměje a prohrábne mi vlasy.

„Mám ti to snad hláskovat?“ zeptá se, než mě přivine k sobě a pevně mě sevře v náručí. „Chci s tebou strávit každou možnou vteřinu a přecházením z jednoho místa na druhé tím moc času neušetřím. Proto mě napadlo, že bychom mohli bydlet spolu…“ vysvětlí a poté se na mě zaraženě podívá. „J-Jestli teda souhlasíš!“ dodá, jakoby mu právě nyní došlo, že nám tady plánuje společnou budoucnost pod jednou střechou a mě jaksi zapomněl informovat o drobných detailech.

V hlavě mi mezitím šrotuje, jako nikdy, a když mi konečně poslední šroubek zapadne tam, kam má, konečně zase vnímám. Nikoliv: „Skončeme to.“ ve slova smyslu rozejděme se, ale: „Skončeme to.“ ve slova smyslu, abychom jsme se nastěhovali k sobě! Kdyby tohle byl kreslený seriál, asi by mi nyní šla pára z hlavy, z nosu tekla krev a já bych kolaboval. No, k tomu třetímu rozhodně nemám daleko.

„Jsi fakt hrozný,“ zabrblám do jeho hrudi, než ho pevně sevřu. „Něco takového musíš říct jako první a ne až jako poslední informaci!“ zamračím se na něj.

„Nenechal jsi mě domluvit,“ usměje se Walter smutně. Našpulím zle pusu. „Omlouvám se,“ svěsí hlavu a upadá do deprese. Za chvíli je z něj skoro uzlíček neštěstí. To já bych měl propadat depresi! Povzdychnu si. Zatahám ho za vlasy a snížím se k němu.

„Ještě jednou začni větu o tom, že něco skončíš, a zajistím ti letenku rovnou hluboko pod vodu a s radostí zavřu víko!“ slíbím mu se šibalským úsměvem. Ano, nedávalo to moc smyslu, ale jako první mi to přišlo na mysl.

Nyní na mě on zmateně hledí, než se mu rozzáří očí a div na mě neskočí jako šťastný pes na svého pána, že přišel domů dřív z práce. A to jsem si myslel, že jednám s dospělým člověkem. Usměji se pro sebe, a to skoro dětinské, pevné objetí mu s radostí vracím.

„Jsi pako,“ zasměji se mu tiše do vlasů.

„Já vím,“ zavrní téměř okamžitě.

„Takže – ke komu?“

„To nechávám na tobě.“

Chvíli přemýšlím, než se ušklíbnu: „Tam, kde je více místa.“

„To abych šel rychle uklízet,“ usměje se nevinně.

Přestože mi před chvílí způsobil málem infarkt, tou dlouhou pusou, kterou mu nyní věnoval, mé srdce zase zklidnil.

„Za to si tě ale ještě podám,“ šeptám proti jeho rtům.

„Jsem připravený na jakýkoliv trest,“ svěří se mi bez ostychu.

„To bys teda měl být!“ vlepím mu hravý pohlavek.

Vyplázne na mě hravě jazyk.

„Ještě jsem ti ale neodpustil,“ dodám a hraji si na nedostupného, když se snižuje k dalšímu polibku.

„Vždyť jsem ti to vysvětlil…“

„Ale udělal sis ze mě blázny.“

„No, to sice ano, ale ty jsi mě nenechal domluvit,“ brání se. Vymaním se z jeho paží, přestože jsou tak příjemně hřejivé. Když mě chce chytit znovu, o krok ustoupím. Jen se snaž, pobízej mě! Možná jsem krutý, ale zaslouží si to. Aspoň trošku.

Povzdychnu si, když na mě udělá ten smutný kukuč malého, opuštěného štěněte. Jen zeširoka roztáhnu paže a on mě s velkým úsměvem zase uvězní ve svém náručí. Někdo nás vidět, klepe si na čelo, že jsme se zbláznili. Ale upřímně – užívám si to.

 

Nečekám však, že mi hned další den bude bušit na dveře krátce před sedmou hodinou ráno, že už všechno zajistil a stěhováci čekají před domem. Dostane mě to sice z postele, ale krátce

poté zjistím, že si jen dělal legraci, aby mě vzbudil v čas.

„Copak se děje?“ zeptá se s úsměvem, když si všimne mého nehezkého pohledu.

Nuceně se usměji a upřímně mu řeknu: „Ale nic, jen přemýšlím, zda tě zahrabat pod zem

zaživa nebo se utopit s tebou.“

„Proč se mnou?“ usměje se nechápavě.

„Protože pak bych se bez tebe nudil,“ usměji se zeširoka, když ho obejmu. Zazubí se na mě.

„Aha, takže ne z pocitu viny.“

„Hm a taky proto, abys mě nemohl posmrtně dostat do vězení.“

„To by mě ani nenapadlo – co kdyby mi na tebe někdo potom sáhl,“ vyplázne na mě jazyk. Ušklíbnu se.

„Rád bych viděl tvou žárlivou stránku,“ zavrním mu do ucha.

„Chvíli mě provokuj a rád ti ukážu svou zlou stránku.“

Zaujatě na něj pohlédnu a pozvednu obočí. K čertu, je sotva sedm hodin ráno a už se provokujeme? To naše společné bydlení nás s takovou za chvíli zničí. Fyzicky, pochopitelně. Ale ne že bych byl proti.

„Co ten tvůj odchod z práce?“ zeptá se konečně na něco normálního. Ale zarazí mě to. Změnil téma příliš rychle.

„Ach,“ vydám ze sebe. „Jo, myslím to vážně,“ dodám po chvíli, kdy si věci skládám do kufru.

„Máš už nějakou jinou?“

„No, včera večer jsem rozeslal životopis, tak uvidíme.“

„Kdyby to nevyšlo, mohl bych tě dostat k nám,“ usměje se mile.

Na jednu stranu je to dobrá nabídka, ale být pod jeho štítem hned od počátku, aby o tom každý věděl, se mi nezdá jako moc dobrý začátek nové práce.

Prohrábne mi vlasy.

„Zase nad tím moc přemýšlíš,“ zavrtí nade mnou hlavou, než mu zajiskří v očích. „Měl bych tě nějak uvolnit.“

Plesknu ho po neposedné ruce a ušklíbnu se. „Neměl bys mi spíše pomáhat s balením?“

„Balením tebe?“ zamyslí se nahlas s úsměvem.

Hravě nad ním převrátím oči v sloup.

„Spíše sbalím já tebe, jestli nepřestaneš přemýšlet svým druhým mozkem.“

„Pokusím se,“ slíbí mi s rukou na srdci.

„Až tady skončíme, můžeš klidně trénovat,“ mrknu na něj provokativně, když kolem něj projdu a svůdně pohybuji boky do stran. Neohlížím se. Moc dobře vím, jaký výraz má nyní na tváři.

„S radostí,“ slyším jeho hlas najednou blízko svého ucha a než stihnu zareagovat, uvězní mě ve svém náručí. Povzdychnu si, ale opřu se o jeho rameno.

„Klíště.“

„Doufám, že i ty dodržíš své slovo.“

Zaraženě na něj pohlédnu. „Ehm, jo, můžeš mě potom balit, jak moc chceš,“ zasměji se.

„To nemyslím,“ řekne vážným hlasem a já nakloním hlavu na stranu.

„Ne?“

„To, že mě dneska potrestáš,“ zazubí se zeširoka.

S takovou se nesbalím ani neodstěhuju…

Mám na jazyku otázku, zda mi náhodou nepřišel pomoct a ne mě tady pokoušet, ale raději ji spolknu. S velkou, opravdu velkou námahou se od něj odtáhnu. To moje velké klíště mi to však nedovolí. Povzdychnu si.

„No tak,“ skoro zaškemrám. „Byl to tvůj nápad.“

„Jen myšlenka, že teď s tebou budu trávit tolik času, mě vzrušuje,“ ušklíbne se.

„Tak udrž svého přítele ještě chvíli na vodítku, nebo se nikam nestěhuji,“ vymaním se mu ze sevření znovu.

Zklamaně si povzdychne, ale konečně se taky pustí do uklízení.

Kdyby mi to laskavě nesdělil pár hodin před plánovaným stěhováním, bylo by to jednodušší. Měl bych sbaleno, věci roztřízené, krabice polepené a tak. A ne teď dělat všechno na spěch a obávat se, co se všechno zapomene.

A vůbec – co s domem, až se k němu nastěhuji?

To ho mám prodat?

Nejspíš tuhle část přenechám Walterovi, očividně se vyzná, když dokázal zařídit stěhování přes noc.

 

Div mě nesloží infarkt, když se rozezní zvonek u dveří.

Nakonec jsme to s Walterem nějak stihli v čas a nevypadá to tady jako po zásahu tornáda, ale i tak bych tady chtěl mít trochu větší pořádek.

Nejspíš neslyšeli, že už jsem na cestě, protože se zvonek rozezvoní tak pitomým způsobem, že mi nejspíš dělají opožděný budík.

Stojí mě to všechnu mou klidnost, abych je mile pozdravil a pustil do svého domu, jinak bych jim asi nejednou dupl na nohy za to, jak znásilnili můj zvonek.

Když se zrovna domlouvají s Walterem, co všechno za nábytek budou brát (neměli by to tak čirou náhodou probírat se mnou?), rozezvoní se mi mobil. To číslo neznám, tak chvíli váhám, než to zvednu.

„Ach, um… Uzuki, jsi to ty?“ slyším Timothyho hlas.

V práci jsem své osobní číslo na mobil nedával. Maximálně tak na pevnou linku. A přímé číslo na mě má snad jen Newtown, jakožto „vedoucí“.

„A-Ano,“ odpovím trochu zaraženě. „Děje se něco? Už se cítíš lépe?“

„Ano. Chtěl bych se omluvit. A poděkovat ti. Předtím jsem byl dost mimo. I včera. Asi jsem ti způsobil potíže…“

Trochu se usměji.

„Ne, nic se nestalo,“ uklidňuji ho. ‚To spíše my jsme ti způsobili potíže,‘ proletí mi hlavou, ale rozhodně mu nebudu říkat, co si myslím, že se stalo, když jsme se tak opili. Pokud si na to

čirou náhodou už nevzpomněl sám.

„Uzuki, víš…“ začne nejistě.

Vzhlédnu k Walterovi, který zrovna pomáhá s nošením krabic, a cítím se provinile, že tady telefonuji místo toho, abych jim také pomohl.

„Přemýšlím, že skončím,“ dokončí Timothy po chvíli.

Zmateně zamrkám. „Cože?“ zeptám se nahlas, aniž bych si to uvědomil.

„Bylo to očekávatelné… že? Každý k tomuhle bodu jednou dojde.“

Mlčím a nechám ho mluvit.

„Taky jsi už o tom přemýšlel, nepletu se? Proč bychom měli dělat něco takového, když nás lidi stejně neuznají. Nejsme vojáci, Uzuki. Nemusíme poslouchat. Můžeme kdykoliv svobodně odejít. Tím se od vojáků lišíme. Nenech Newtowna, aby tě úplně zlomil, jako zlomil mě.“

Opět je na mé straně ticho.

Má pravdu.

„Uzuki?“ ozve se po chvíli.

„Jo… Popřemýšlím o tom,“ řeknu jen.

„Dobře. Můžeš vyřídit ostatním, že si pro věci dojdu koncem týdne?“

„Zavolej jim sám… bude to lepší.“

„Chápu.“

Nechci být spojka.

„Ani nevím, jestli vůbec budu chtít i nadále někde pracovat,“ slyším, jak říká.

„Ale kdeže,“ snažím se ho povzbudit, „ještě nejsi úplně na odpis. Čerstvý čtyřicátník, co má za sebou tvrdou školu jakožto archivář, který si pamatuje spoustu čísel a jmen? Kdo by takového člověka nebral?“

Nezní to moc povzbudivě. Snažím se pozdvihnout jeho dobré stránky, ale aby na ně nepadal stín.

„A taky skvělého týmového hráče, který dokáže lidi pobavit a povzbudit, když to budou potřebovat. Takový skutečně jsi, Timothy, a nemysli si nic jiného. Určitě se ti povede. Jen tomu dej šanci.“

Nyní je na jeho straně ticho.

„Děkuji, Takeshi,“ řekne po chvíli a mně je jasné, že se usmívá. „Za všechno. Jo, a pozdravuj svého přítele.“

A pak zavěsí.

Zaraženě hledím před sebe, ale nakonec se usměji pro sebe.

Bylo to poprvé, kdy mi někdo popřál štěstí a přijal mě takového, jaký jsem.

Měl bych to být já, kdo mu děkuje.

Jeho číslo si uložím pro případ nouze nebo spíš z nostalgie.

Když konečně vzhlédnu, vše potřebné už je vystěhované a čeká se jen na mě. Naposledy se projdu po svém domu.

Bude mi to chybět.

Na druhou stranu ale získám něco víc – Waltera a všechen jeho volný čas, jeho přítomnost a jistotu, že když se vrátím domů, někdo mi odpoví na pozdrav a bude se zajímat, jaký můj den byl.

Tenhle dům by mi jen připomínal mou minulost a práci.

A protože se vším chci dnes skoncovat, není lepšího nápadu, než po tom jít po hlavě.

 

„Překvapuje mě, že máš řidičák.“

Walter mi věnuje pohled se zvednutým obočím.

„No co? Většinou jsme všude chodili pěšky,“ podotknu.

„Netušil jsem, že jsi až takový lenoch,“ zazubí se.

„Nejsem lenoch, když každé ráno jezdím na kole do práce,“ vypláznu na něj jazyk.

„To nemáš řidičák?“

„Mám, jen ho nemám potřebu využívat.“

„Nemáš auto,“ opraví mě.

„Protože představa, že investuji do něčeho, co mi posléze puberťáci zničí během své první jízdy, mě celkem děsí.“

Zakroutí nade mnou hlavou.

„Co?“ zeptám se pobaveně.

„Taková zábava možná byla před pár lety.“

„Chceš snad říct, že jsem staromódní?“

„To bych si nedovolil,“ mrkne na mě, než se konečně rozjede kupředu, aby za námi mohlo jet i stěhovací auto. Tahle sranda ho určitě nemálo stála. A hlavně, aby to zařídil tak narychlo. On má snad kontakty všude!

 

Vykládání nám jde rychleji, než nakládání. Když krabice a pár dalších předmětů vidím pohromadě, moc toho není. Celý můj dočasný život nyní leží ve vstupní hale Walterova obřího domu. Prostě se tam jen tak válí a já na něj jen hledím. Když slyším odjíždět auto, vykouknu z okna. Walter vejde dovnitř, svěsí ramena a já pozoruji, jak jde pomalu jako náměsíční ke své sedačce, na kterou se svalí.

Div nedostanu infarkt, že se mu něco stalo.

On se však jen zazubí, natáhne ruce ochable ke mně a čeká.

Převrátím nad ním oči.

Sednu si na sedačku vedle něj a obejmu ho, jinak by ty ruce nesvěsil.

„Příště ti už žádná překvapení nedovolím zprostředkovat,“ zazubím se na něj.

„Hm, já ale rád překvapuji,“ usměje se na mě jako sluníčko na hnoji.

„A co ta tvoje párátka?“ zamávám mu s jeho ochablou paží před nosem. „S takovou nevydržíš dlouho.“

„Měl jsi mi pomoct.“

„Já? To tys mě odháněl pryč,“ vypláznu na něj jazyk.

„Tak to by ses o mě měl alespoň pořádně postarat,“ ušklíbne se.

„Neboj, ty věci poklidím a nějak roztřídím, aby se ti to hodilo k nábytku a tak.“

„Kašli na nábytek, stejně na to nemám zrak.“

„Červený nábytek se hodně bude bít s modrým kobercem, věř mi. To poznám i já.“

„Tak ten koberec vyhodím, stejně se mi nelíbí.“

„Ať tě to ani nenapadne. Víš, jak je příjemné po něm chodit bosý?“

„Aha,“ pronese zamyšleně.

Zasměju se. „Jestli ti tak moc vadí, tak si ho můžeš dát pryč. Mně se líbí a nepřekáží mi tu.“

„Spíše ho zbožňuješ, přiznej si to.“

„Ale tebe zbožňuji víc, přestože jsi občas dost velké pako.“

„Pako, kterému na tobě záleží.“

Cítím, že mi znachoví tváře.

Usměji se a skloním se k němu, abych ho políbil. „A moc si toho vážím,“ svěřím se mu tiše. Projede mi rukou vlasy, než mě stáhne dolů do dalšího polibku. I když se jedná spíše o tření našich rtů, nutí mě to se usmívat víc a víc.

Omotám mu ruce kolem krku a konečně ho pořádně políbím.

„Jsem limitovaná edice,“ zazubí se na mě. „Jeden Walter Kay za celou generaci.“

Převrátím nad ním oči.

„Limitovaná edice k dostání hned v obchodě za rohem,“ dodá.

Raději ho umlčím polibkem.

„Tu limitovanou edici zruším, protože originál zůstane tady. A žádné kopie nejsou dovoleny,“ zašeptám proti jeho rtům. Usměje se.

„Co když ty kopie získá někdo jiný, než tram přijdeš?“ zeptá se tiše.

„Tak mu je všechny seberu pro sebe.“

„Chamťo.“

Sevřu mu vlasy mezi prsty a chtivě, svůdně zašeptám: „Jsi jen můj.“

Až poté si uvědomím, co říkám. Oba na sebe zaraženě hledíme. Asi jsem si vykopal vlastní hrob, protože se Walterův pohled po chvíli změní ve vzrušený.

„Bolí tě přece ruce, dám ti na ně ledový obklad nebo něco,“ zareaguji, ale to už mě zase tahá

dolů a uvězňuje pod sebou.

„Ne, mně se dobíjí baterky jinak,“ zavrní mi do ucha.

Snažím se dostat od něj. Opravdu jsem si nepředstavoval, že první věc, kterou po nastěhování budeme dělat, bude tohle. No… nápad to špatný není, ale opravdu jako první věc?!

„Zlobím se,“ zašeptá mi do ucha.

Zmateně na něj kouknu a obdaruje mě letmým polibkem. Spíše dětským.

Našpulím pusu.

„Proč?“ nechápu.

Taky našpulí pusu a já mám co dělat, abych se nerozesmál. „Protože jsi to řekl jako první.“

„Hm?“ opět nechápu.

„Jsi jen můj,“ řekne a pořád špulí pusu. „To není fér.“

Netušil jsem, že se z něj stane skutečné dítě. Pohladím ho po tváři a stáhnu ho níž k sobě. „Tak mi to řekni tak, abych na to nikdy nezapomněl. A aby to věděli všichni,“ zašeptám mu do ucha tak svůdně, jak jen to jde.

Nakazil mě a zkazil.

Ale nezlobím se.

Protože je můj. A nikomu ho nedám.

„Ale varuji tě,“ zastavím jeho rty, když už se opět blíží k těm mým. „Ještě jednou řekneš, že chceš něco skončit, pokud se to nebude týkat práce nebo něčeho podobného, zakopu tě na zahradě a uteču.“

Zasměje se. Ale… tak nějak ďábelsky.

„Stáhnu tě s sebou dolů,“ zazubí se.

„Uteču.“

„To se ti nepovede,“ zakroutí hlavou.

„Pravda, jsi jako klíště.“

Na důkaz mých slov mi omotá ruce kolem boků a pevně sevře. „Správně.“

Spravím mu vlasy za ucho.

„Dostal jsem bezva nápad,“ vypálí na mě najednou.

Raději se neptám, co ho zase napadlo.

Vstane a odebere mi tak ten příjemný pocit, že mě drtí mezi sebou a sedačkou.

Přejde k rádiu a přehrabuje se v šuplíku. Slyším, jak obaly od CD o sebe třískají, jak něco zuřivě hledá.

„Jestli chceš tančit, tak říkám předem, že nesouhlasím,“ zavolám na něj hravě a svěsím nohy ze sedačky.

„Toho jsem si vědom,“ usměje se na mě zářivě.

Ten jeho úsměv je nakažlivý až běda.

Zvědavost mě překoná, vstanu a dojdu až k němu. Zavěsím se mu za krk, jako dítě, a sleduji jeho hbité prsty, jak prohrabují hromady obalů od CD. Kdo v dnešní době má tolik CD? Většina lidí si písně pouští přes internet nebo si je stahuje do mobilů či nějakých jiných přehrávačů. A pak že já jsem staromódní. Prohrábnu mu vlasy.

„Mohu ti pomoct?“ zeptám se.

„Můžeš se na mě věšet i nadále, tím mi pomůžeš,“ usměje se nevinně.

Zakroutím nad ním hlavou a políbím ho do vlasů. Když vidím, že se mu jeden koutek zvedl o něco víc, políbím ho zezadu na krk. Úsměv se mu ještě zvětšil. Rukami mu sjedu na hruď a polibek nyní věnuju jeho ramenu skrytému pod oblečením.

„Nesváděj mě,“ ozve se jeho smích.

„To bych si nedovolil,“ odvětím tak nevinně, jak jen to jde.

Najednou se zvedne, div nespadnu z jeho náhlého zvednutí, a strčí CD do rádia. Nestihnu si všimnout, co vybral, protože obal hned schová. Našpulím pusu.

Hravě se na mě zazubí a pustí rádio.

Chci utéct, ale to už mě popadne za obě ruce a přitáhne k sobě.

„No tak!“ snažím se protestovat.

„Neboj se,“ uklidňuje mě.

„Pošlapu ti nohy,“ slíbím mu.

„S chutí do toho,“ podporuje mě.

Když se konečně ozve hudba, musím se zasmát.

„Nelíbí se ti snad?“ vyzvídá Walter.

Kdo by mohl odolat svůdnému hlasu Ricka Astleye, když vám slibuje, že se vás nevzdá. Píseň přímo stvořená pro nás.

„Netušil jsem, že jsi na starší hudbu,“ podotknu upřímně, když přede mnou začne předvádět prapodivné úskoky, které nejspíš mají být tancem.

Sám na tom ale nejsem o nic lépe.

Smějeme se tomu druhému a ukazujeme si navzájem, jak se má tančit.

Po chvíli nás to omrzí a spíše se naháníme, než že tančíme. Pobíháme mezi kuchyní, obývacím pokojem a vstupní halou. A my máme být dospělí…

„Mám tě!“ zajásá Walter, když mě konečně odchytí po minutě honění.

„Podvádíš!“ směji se, když skončím v jeho náručí.

„Nepodvádím. Jsem jen dobrý lovec.“

„Aha, takže já jsem jako tvoje kořist?“

Hravě na mě zavrčí. Zavrčení mu oplatím.

Svůdný hlas Ricka Astleye se pomalu vytrácí, když se opíráme o toho druhého a stojíme na

místě, a já poslouchám tlukot Walterova srdce, zatímco mi prohrabuje vlasy. Po chvíli mě do nich políbí a sevře o něco silněji.

„Vítej doma,“ zašeptá a usměje se.

Vzhlédnu k němu.

Strčím mu vlasy za ucho.

„Děkuji,“ odvětím mile.

Sníží se ke mně, aby mě znovu políbil. Jeho polibky záhadně působí jinak od doby, kdy jeho dům mohu nazývat vlastním domovem.

„Doufám, že to nebylo unáhlené z mojí strany,“ svěří se mi. „To stěhování… a že jsem to na tebe jen tak vybalil.“

Zakroutím nad ním hlavou.

„Dřív nebo později by k tomu stejně došlo,“ prohrábnu mu vlasy.

Přikývne. Zahledím se do těch jeho ocelových očí.

„Co si dáš na snídani?“ zeptá se najednou.

Uchechtnu se. „Cokoliv by se hodilo,“ usoudím nahlas.

Walter se na mě zkoumavě podívá. „Cokoliv?“ pozvedne jedno obočí.

„Myslím k jídlu,“ připomenu mu.

„K jídlu?“ pozvedne druhé.

Je možné, aby někdo byl stejně neodolatelný, ale zároveň perverzní jako je on?

Asi ne, protože je limitovaná edice.