Moje představa, že Timothyho rychle uspím velkým množstvím alkoholem prolitého hrdlem ve velmi velké rychlosti, nakonec nedopadla tak, jak jsem si představoval. Protože nejenže se ten chlap snad nedal vůbec opít, ba dokonce chtěl mít i protihráče, aby byla zábava. Takže si jistě dokážete představit, jak vypadal náš trojúhelník s velkou zásobou alkoholu, kterou Timothy nakoupil (nebo ji sbíral mnoho let nebo dostal k narozeninám) bůhví kdy. Alkohol nepiji, a když už, tak jen ve velmi malém množství. Proto mě vyděsilo, když řekl, že jsem na řadě. Walter se zachoval jako džentlmen a rozhodl se, že to vezme za mě. To však neznal Timothyho. Protože hned poté Timothy znovu koukl na mě a čekal, že se napiju také. Takže ano – jestli si nyní představujete tři opilé muže, kteří prozpěvují národní hymnu falešně a pobíhají po domě jen ve spodním prádle, protože jim bylo horko, vaše představa je nanejvýš správná.

To však nevysvětluje, jak je možné, že jsem se probudil dalšího dne ve vaně, s Walterem pod sebou jako nějakou náhražkou matrace a oba úplně nazí, smradlaví a ulepení bůhví od čeho a naprosto grogy. Když se mi mozek lenivě trochu zapojil do zkoumání mé dané situace, zjistil jsem, že se mezi námi (bohužel) v naší opilosti nic nestalo. To lepkavé bylo předtím vylité pivo, jehož plechovky jsem našel poházené po koupelně a taky trochu zlatavé tekutiny uschlo na dně vany. Váhavě pohlédnu na Waltera, ten však vyspává první ligu s hlavou zakloněnou. Alespoň že nechrápe. I v tomto prapodivném stavu vypadá zatraceně sexy.

Bolest hlavy však zvítězí nad jakoukoliv jinou myšlenkou a já se nerad od něj odlepím. Ano, doslova. Nohy se mi motají, v hlavě mi hučí a je mi špatně od žaludku.

Své prádlo nikde nevidím. Zakryji si klín a vydám se ho hledat.

Když se zázrakem vymotám z koupelny, slavím vítězství, že můj nepřítel práh byl poražen. To jsem však nepočítal se schody. Naštěstí mi nohy podjedou jenom trochu na posledním schodu a já se rychle chytím zábradlí.

Tohle byl zatraceně špatný nápad…

Dobelhám se do kuchyně. V obývacím pokoji najdu svého kolegu, jak spí ve spodním prádle rozvalený na sedačce, z úst mu teče slina a kolem něj se taktéž válí plechovky od alkoholu. Na rozdíl ode mě nebo Waltera, smrdí. Raději tiše zavřu dveře a nechám ho tam. Pamatuji si, že jsme se začali svlékat v kuchyni… ale pak jsme dlouhou dobu pobíhali všude možně ve spodním prádle. Bože, to bude ostuda u sousedů! Ale ani v kuchyni nemohu najít svoje oblečení. Zanadávám a začínám panikařit. Kde jsme všude pobíhali?

Byl to zatraceně blbý nápad, nadávám si v duchu, když chodím po Timothyho domě, zakrytý jen novinami, které jsem našel.

K mojí smůle najdu jenom Walterovo triko. Zatraceně, hledám svoje věci! I když… Ne, zapomeň na to! Tohle je naprosto dětinské, nelogické… A přesto se po chvíli obleču do Walterova trika. Je mi o něco málo větší, ale dokonale mi zakryje větší polovinu těla. Díkybohu, že Walter má větší postavu. Pobíhat tady s novinami bych asi těžko vysvětloval. Ale zase – jak vysvětlím, že mám jeho triko? Kdybych pořád něco vymýšlel, mozek by se mi uškvařil. Přestanu s tím po chvíli a hledám dál své a Walterovo oblečení.

Oslavuji menší vítězství, když najdu naše spodní prádlo. Své poznám stoprocentně, u Waltera a Timothyho chvíli váhám. Oba mají stejnou velikost a totožnou barvu. Prohlížím si dvoje skoro totožné trenýrky a váhám. Nakonec jedny zahodím a budu muset doufat, že jsou od Waltera.

Vlezu do jiné místnosti a tam vidím košili svého kolegy. Roztrženou a knoflíčky rozházené všude možně. Matně si nyní vzpomínám, že si ji roztrhl, když zpíval národní hymnu s námi, aby tomu dodal dramatický efekt.

Po chvíli najdu zbytek svého oblečení a rychle se do něj nasoukám. Z jedné hrozné části jsem venku. Teď najít Walterovy věci, nebýt chycen svým kolegou, jak je nesu nahoru, aby si náhodou něco nedomýšlel, a rychle odsud s Walterem zmizet. Pokud ho probudím. Měl bych se osprchovat a zbavit se toho lepkavého pocitu po celém těle, ale musím to vydržet. Alespoň k sobě domů… K čertu s Timothym, když nemůže odpadnout během prvních pár plechovek piva! Walterovy věci ale nejsou (k mojí smůle) k nalezení.

 

Mám chuť se propadnout na místě do země.

Nejenže mám o ostudu postaráno asi tak na pět let dopředu, ale abych byl chycen svým kolegou, jak pomáhá Walterovi rychle do kalhot, to už je opravdu vrchol schválnosti. Timothy si to nenechal rozumně vysvětlit a vyvodil si z toho bůhvíjaký závěr. Raději to nechci vědět. Pro své vlastní dobro.

Proto nyní dupu vzteky směrem k sobě domů, zatímco Walter vypadá, že by rád něco řekl. Tak proč mě sakra nebránil, když mě Timothy obviňoval z orgií, které jsem tam „určitě“ v jeho nepřítomnosti smyslů pořádal.

„Můžeš zpomalit?“ slyším jeho hlas.

„Ne,“ řeknu zle a dupu o to víc.

„Chci si promluvit.“

„Nemám čas.“

„Chci to něco vysvětlit.“

„Nezájem.“ Walter si povzdychne, zrychlí krok a dostane se přede mě. Nasupeně na něj hledím a překřížím ruce na hrudi. „Co?“

„Dvě věci.“

Pozvednu obočí.

„Zaprvé – pokud si matně pamatuji, byl to tvůj nápad ztřískat se do němoty. Timothy přišel na jiné myšlenky, takže to zabralo. A zadruhé – můžeš se na mě nedívat jako kakabus? Takže… zadruhé – nemohl jsem říct nic ve tvůj prospěch, protože bůhví, jak by zareagoval Timothy, nebo zda by dokonce nepřišel s ještě praštěnější teorií, než kterou nám tam přednesl předtím.“

„Skončils?“ zeptám se nabubřele.

„S tebou určitě ne, s řečí ano.“

„Fajn.“

„Vážně se chceš vztekat kvůli takové hlouposti?“

„To není hloupost!“ otočím se na něj prudce.

Walter se trochu ušklíbne. „Víš, že ti to sluší, když se vztekáš?“

Sleduji ho nehezkým pohledem.

„Hele, každý šlápne za život milionkrát vedle. No a co, že nás viděl? No a co, že si o tobě myslí bůhvíco. Měl by být rád za naši ochotu ho přes noc pohlídat. Jestli sis nevšiml, ráno sice vypadal jako opice přejetá vlakem, ale rozhodně neměl myšlenky na smrt. Takže – pane Uzuki – jestli jste si toho náhodou nevšiml, tak jste mu tím vaším šíleným nápadem zvedl náladu a zajistil, že mu nerupne zase v bedně na delší dobu.“

Musím to bohužel uznat – další bod pro něj. Walter se na mě usměje a rozevře svou náruč. Otočím se k němu zády. Byl jsem na něj hnusný, nezasloužím si jeho uklidňující slova. On však přijde i tak ke mně a sevře mě u své hrudi.

„Ty naše hádky budou stát za to,“ uchechtne se.

Pousměji se a přikývnu. Prohrábne mi vlasy.

„Musíš do práce?“ zeptá se.

„Budu předstírat nemoc,“ zamyslím se nahlas.

„Nemožné,“ ušklíbne se Walter. „To abych se o tebe hezky postaral.“

„To bys teda měl,“ dloubnu do něj.

„Co takhle někam zajít?“

„Mám přece předstírat nemoc, pamatuješ?“

„Tak budeš stonat v kině.“

Zakroutím nad ním hlavou. „Nemáš ani lístky, trdlo.“

„Pozvu tě někam na snídani a probereme to nad jídlem, co ty na to?“ popadne mě za ruku a nedá mi ani čas odpovědět.

 

Skončíme po delším hledání u něčeho, co bych nazval Hladové okno nebo Rychlé občerstvení. Moc na výběr nemáme. Tousty, obkládané chlebíčky nebo bagety, káva převařená bez mléka či s mlékem, s cukrem nebo bez cukru, to vše za příplatek jen pár dolarů. Pokud byste chtěli být hodně mlsní, udělali by vám tady i párek v rohlíku nebo čínskou polívku. Oba nakonec skončíme u čínské polévky a kávy s mlékem bez cukru. Abychom jsme se probrali a dostali něco do žaludku. Walter moc se svou snídaní spokojený není, ale to ani já ne. Jenže hladu neporučíte. Když přijde, musíte ho poslechnout.

Sedíme venku na mokré lavičce a srkáme kávu a nudle. Jak romantické, že?

Se lžičkou se mi nudle nabírají špatně, tak požádám o vidličku. Walter se ušklíbne a poznamená něco o tom, že to nejsou špagety.

„No a?“ pokrčím rameny. Když není zbytí (a pochybuji, že by tady měli luxus v podávání hůlek), tak nudlovou polévku budu jíst i jako špagety. Walter to po chvíli se lžičkou vzdává a taky vyžaduje vidličku. Někdo nás vidět, praskne smíchy.

Na druhou stranu – s plným žaludkem vám to bude hned myslet o mnoho lépe.

To, že jsme oba smrděli a vypadali jako opilci po flámu, jsme nějak v tu chvíli přešli.

A stejně jsme se nakonec nedostali k tomu kinu, protože jsme na to oba zapomněli.

 

Abych pravdu řekl, s touhle myšlenkou si hraju ve svém nitru už delší dobu. Možná od chvíle, kdy jsem se podruhé viděl s Walterem. Mohu skončit se svou prací. Kdykoliv se mi zachce. Stejně tak ostatní. Nijak jsme se neupsali do konce smrti dělat jednu a tu samou práci. Tak proč jsem takovou dobu vydržel? Protože jsem tvrdohlavý mezek. Jakási chuť sloužit státu, do kterého ani pořádně nepatřím pro svůj předešlý původ. Jakási povinnost být oddaný zemi, která mě nikdy nepřijme. To jsem si opakoval celé ty roky, když jsem chodil do práce a pochyboval, zda dělám dobře. Není to práce, za které získáte zásluhy nebo si během nich najdete plno přátel. Vím to, a přesto pořád zůstávám. Stejně tak ostatní. Jsme bezcitní. Práce z nás udělala bezcitné lidi. Kdo by chtěl, aby jeho nový pracovník byl bývalý Anděl smrti? Někteří předsudky určitě mít nebudou, ale co já? Budu schopný přijmout tuhle velkou změnu nebo se po chvíli vrátím do starých kolejí a zase budu dělat to, co nenávidím ze všeho nejvíc a zároveň po tom doslova prahnu?

„Nad čím dumáš?“ slyším Walterův hlas a vzhlédnu zrovna ve chvíli, abych čele narazil do jeho prstů. „Budeš mít vrásky, když budeš moc přemýšlet.“

Zamrkám na něj jako sova.

To ho očividně pobaví. Možná nad tím až příliš přemýšlím. Kdybych se uvolnil stejně jako Walter a podíval se na to s nadhledem, třeba bych měl jednodušší život. Kdo ví. Strčím ruce do kapes a zanedlouho jsem zase ponořen do myšlenek. Z myšlení mě vytrhne najednou ruka, která se přikradla do mé kapsy, aby chytila tu mou.

„Vetřelec objeven,“ ušklíbnu se.

„Vetřelec chtěl být objeven,“ úšklebek mi vrátí a vytáhne mi ruku z kapsy, aby ji pořádně majetnicky sevřel. Usměji se pro sebe.

Ruku v ruce dojdeme až ke mně domů.

Váhám jen chvíli, než se ho zeptám, zda chce jít dovnitř. V očích se mu slabě zablýskne a on se mile usměje v odpověď. Vtáhnu ho dovnitř a hned za dveřmi zneužiju situace a políbím ho. Nijak se mi nebrání.

„Pokračuj a neskončíme jen u líbání,“ zavrní mi do ucha.

„Neměl bych tě nějak odměnit, že jsi vydržel noc u cizího chlapa a ani jednou se mě nedotkl?“ zašeptám svůdně.

„Neprovokuj mě.“

„Ty víš, jak moc rád tě provokuji.“

„Teď by to ale mohlo špatně skončit.“

Chvíli si užíváme té blízkosti, než se Walter odtáhne. Zklamaně na něj pohlédnu.

„Nejdříve koupel, potom prasečinky,“ řekne s úsměvem.

„Když už jsme špinaví, můžeme se ještě trochu ušpinit, ne?“ provokuji ho.

„Ne,“ zavrní a plácne mě po ruce. Tak nic.

 

Musím se přiznat – snad nikdy jsem nebyl tak čistý, jako nyní! Nežertuji. Masáž hlavy v průběhu mytí vlasů? Ano, prosím! Mám nutkání Walterovi nabídnout, aby se se mnou takhle nevinně myl každý den! Nejdříve jsem se obával, že si mě pan lovec bude chtít zase přivlastnit, ale tohle bylo milé překvapení.

„Mám celkem chuť si jít zase lehnout,“ prohodím upřímně, když se svalím na postel jen v županu. Po chvíli vedle mě přistane i druhé tělo a Walter něco zabrblá do pokrývky. „Není ti rozumět,“ zasměji se.

„Ta noc ve vaně mi rozhodně neprospěla, takže souhlasím,“ ušklíbne se.

„Neměli jsme mu tam aspoň trochu uklidit?“

„Ne – může být rád, že jsme s ním včera popili a dostali ho z deprese.“

„To sice ano, ale nepořádek jsme dělali všichni tři.“

„No, ale byl to nepořádek hlavně kvůli němu. A na příště máš zákaz takové věci dělat.“

„Proč?“

„Proč? Protože pochybuji, že by ti oni pomohli, kdybys byl takhle ve srabu.“

Po jeho slovech mlčím. Nevím, jak by reagovali ostatní. Je pravda, že jsem se pro Timothyho vrhnul sám a dobrovolně. Možná, že kdyby rozhodl o svém osudu sám, byl by šťastnější… Ne, takhle nemysli. Byla to jen krátkodobá krize. Kdyby si nedej bože něco zlomil, litoval by toho.

„Promiň,“ ozve se Walter po chvíli a prohrábne mi vlasy.

„To nic,“ zabrblám. Máš pravdu. Zpozorním po chvíli, když jeho prsty pořád cítím ve vlasech. Přivřu oči. „Ne, že mi uděláš pankáče,“ dodám po chvíli.

„Ani omylem,“ zavrká ironicky a já nad ním zakroutím hlavou. Baví se, a to je hlavní. Za včerejšek jsem mu hodně vděčný.

„Co to kino?“ zeptám se, když začne dělat drobné úpravy mého nového účesu.

„Řekni si, na co chceš jít, a já to zařídím,“ usměje se mile.

„Zaprvé – nevím, co se hraje, a zadruhé – nemohu tě nechat všechno platit,“ vypláznu na něj jazyk. Políbí mě do vlasů.

„Nevadí mi to. Ale můžeš klidně koupit občerstvení, když na tom trváš.“

„Platí.“

„Nějaký oblíbený žánr?“

 

Jsem Walterovi moc vděčný, že se mě snaží tolik rozptýlit, abych na nic nemyslel. Tedy – abych myslel jen na něj a na čas strávený s ním.

Film ani moc nevnímám – jen na začátku postřehnu, že se jedná asi o nějakou komedii. Vnímám Walterovu velkou ruku, která drží tu mou. Jeho teplo, když se o něj opírám. Přeji si, aby film nikdy neskončil a já mohl zůstat takhle.

Uměl bych si představit takový bezstarostný život. Skutečně uměl.

A mohu ho mít.

Stačí jenom chtít.

Myšlenky se mi zase vrátí k tomu, nad čím jsem přemýšlel dopoledne.

Nakonec není až tak moc nad čím se rozhodovat.

 

Když vyjdeme z kina, oba máme ruce v kapsách. Walter taky očividně o něčem přemýšlí a moc nevnímá okolí. Když ho oslovím, nejdříve ani pořádně nezareaguje. Když ho zatahám za triko, konečně na mě zmateně pohlédne.

„Chci ti něco říct,“ usměji se.

Úsměv mi váhavě opětuje a přikývne. Pohlédne zase před sebe a já mu nevidím na tvář.

Sbírám všechnu svou odvahu.

„Chci skončit se svou prací,“ řeknu po chvíli ticha.

Čekám na jeho reakci, která… ale nepřichází.

Mám udat nějaký důvod, aby nebyl tak šokovaný?

„Taky ti chci něco říct,“ otočí se na mě Walter konečně.

„Ano?“ nakloním hlavu na stranu.

Chvíli na mě upíjí své šedé oči, než tím svým svůdným barytonem řekne slova, ze kterých mrazí.

Skončeme to.“


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 9
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.