Zmáčkl jsem spoušť. Sprška krve potřísnila graffity na zdi vyhlášeného baru. Namířil jsem na dalšího vystrašeného chlápka a moje rána ho poslala k zemi. Vyměnil jsem zásobník nacvičeným pohybem a zamířil na zbylé dva muže, kteří se snažili udržet pevnou ruku se svou zbraní a trefit mě. Jedna kulka mi olízla rameno, ale ani jsem to nepocítil. Nahodil jsem ďábelský úšklebek a dal si záležet, aby mozek mého cíle byl co na co nejvíc místech.

„Máš nějaké poslední přání?“ zazubím se.

Vždycky má takové přiblblé hlášky k poslední oběti. Nenávidím ho za to.

„Vzdávám se, prosím, ušetři můj život,“ třese se hlas poslednímu přeživšímu.

Je to můj poslední cíl. Bohužel je na seznamu a já nedělám žádné výjimky. Je to moje práce. Odkládá svou prázdnou zbraň a doufá, že se smiluji. Stojím těsně vedle něho. Rád bych, ale nejde to. Černá rukavice svírá zbraň a bez milosti mu vystřelím mozek z hlavy. Blaženě se usmívám a stírám jeho krev z obličeje. Olizuji prsty a jsem velice spokojen.

„Ty parchante!“ křičím a strhávám si rukavici z ruky.

Zbraň v mé ruce mizí. Syknu bolestí, ta střelná rána na rameni zatraceně bolí. Mizera! Cítím sladkou pachuť v puse. Začne se mi zvedat žaludek. Podívám se do zrcadla, které tvoří celou jednu stranu baru. Stojí tam vyděšený barman a na zemi leží pět chlápků v trolišti krve. Já mám potřísněnou tvář i vlasy rudou tekutinou. Vyběhnu ven na ulici a hledám na zemi nějaký kanál. Neudržím se a vyzvracím celý obsah žaludku.

„Dnes tě to nějak vzalo,“ slyším zpovzdálí.

Nemusím ani zvedat hlavu. Znovu se mi zvedne žaludek a zvracím. Nesnáším ho, jednou ho určitě vlastníma rukama uškrtím, i když je to nereálné. Vytahuji kapesník z kapsy svého dlouhého pláště a utírám si obličej.

„Tohle mi nedělej,“ skřípu mezi zuby. „Zabiju tě!“

Pomalu dostává svou tvář. Svou ne, tvář mého bratra, aby mé utrpení bylo dokonalé. Tvář malého chlapce s dívčí tváří, velikýma očima a upřímným úsměvem.

Rychle najdu svoji motorku a snažím se ho vypudit z hlavy. V dálce už začínají houkat sirény policejních aut. Nasadím si helmu, nastartuji motorku a snažím se co nejrychleji zmizet z tohoto prokletého místa. O několik metrů dál míjím policejní auta. Můj pohled se střetl s pohledem řidiče. Pronikavé modré oči, ve kterých se odrážela světla okolních mrakodrapů. Nevím proč, ale zanechal v mém mozku hlubokou jizvu. Přidal jsem plyn.

Žiju v malém bytě, který mám pronajatý spolu se s svým spolužákem Kougem Ritsuke. Nevzbudil jsem ho. Vrazím do koupelny a vrazím zakrvácené tričko s kalhotami do pračky. Zatáhnu za sebou závěs sprchy a pouštím na sebe horké kapky. Snažím se ze sebe smýt pachuť smrti. Taky rána na rameni stále krvácí. Hodím na sebe ručník. Snažím se najít ve skříňce nějaké léky nebo desinfekci, či náplast, ale naše slavná lékárnička obsahuje jen láhev Four Roses. Naleji si do plastového kelímku a hodím bourbon do sebe. Moc mi to nepomáhá. Na mé posteli leží démon, v podobě mého brášky, v pyžamu s kačenkami. Obrátím do sebe obsah láhve. Piji tak dlouho, až v lahvi nezbyla ani kapka. Zazubím se na ležící postavu a těžkopádně se svalím na postel. Do minuty jsem tuhý jako poleno a strávím pěknou noc bez jediného snu.

***

„Kiyoschi, ty debile,“ zní mi v hlavě a někdo semnou surově třese.

Mám v hlavě temno a bolí mě celé tělo. Nade mnou se naklání Ritsuke a snaží se ze mě vytřást duši. Chytnu se za hlavu a posadím se na postel.

„Sakra, nedělej tohle přede mnou, sakra, nemůžeš na sebe něco hodit?“ křičí a hodí po mě košili.

Sedím úplně nahej na posteli a mám okno. Zvedne se mi žaludek.

„Přijdem pozdě do školy!! Co jsi sakra v noci dělal?!“ křičí na mě stále Ritsuke a mává mi před nosem prázdnou lahví Four Roses.

Začne po mě házet kusy oblečení. Jdu si napřed umýt obličej. Ritsuke to těžce nese a vřeští jako holka. Poplácám ho po zádech:

„Ty s tím naděláš, jakobys nikdy neviděl nahýho chlapa,“ usměju se.

Ritsuke odbíhá do kuchyně a začne tam sprostě nadávat. Prohlížím si svůj obličej v zrcadle. Asi jsem se v noci pěkně opil, skoro nic si nepamatuji. Na rameni mám zaschlou krev, ale žádnou ránu nevidím. Nemůžu si vzpomenout, kde jsem k tomu přišel. Natáhnu si kalhoty, košili, vázanku a sako. Zatímco ostatní spolužáci si užívají vysokoškolské svobody v oblékání a chodí si v otrhaných riflích, Ritsuke dbá na to, abych byl vždy slušně oblečen a vypadáme ve škole jak párek exotů. Ritsuke udělal snídani, tousty s volským okem a mísou zeleniny. Pořádně se nadlábnu. Ritsuke se o mě stará už čtyři roky, líp než máma.

Do školy jdeme pěšky. Je to tak půlhodinová procházka.

„Můžeš mi prosím tě vysvětlit, proč jsi v noci vyžral naši poslední zásobu chlastu?“ probodává mě Ritsuke naštvaným pohledem.

„Asi jsem měl špatný den,“ krčím rameny. „Abych se ti přiznal, tak mám okno.“

„Nelíbí se mi, že se po nocích touláš,“ vyčítá mi.

„Jo, polepším se,“ kývám provinile hlavou.

Ritsuke si kupuje noviny, jako každé ráno, má rád přehled o všem, co se děje. Je schopen vše přečíst cestou do školy.

„Páni,“ mává mi novinami před obličejem. „Nějakej magor vystřílel Badboys bar.“

Ukazuje mi fotky z baru, jehož stěny pokryté graffity jsou podbarveny krvavými cákanci. Je tam také fotka barmana, který popisuje v rozhovoru s novinářem ten masakr, kdy do baru nakráčel chlápek v černém plášti a bez jediného zaváhání vystřelil šest ran pro šest hlav. Je jasné, že si vůbec nevybavuje, jak vypadal, ani jaké měl vlasy. Další fotka byla policejního vyšetřovatele, nastupujícího do vozu, který vrhl do objektivu novináře temný pohled modrých očí s odleskem probouzejícího se města, se slovy „bez komentáře“.

„Kiyoschi, Kiyoschi, je ti dobře?“ doléhá mi do uší Ritsukeův hlas. „Jsi celý bledý....“

Zhluboka se nadechnu. Vzpomínky se mi hrnou do hlavy v záplavě hlasů a výkřiků, vůně střelného prachu, strachu a krve. Zacuká mi v pravém rameni a hrdlo se mi stáhne úzkostí.

„Je mi fajn,“ usměju se. „Jen mi to včerejší pití neudělalo dobře.“

Jmenuji se Masao Kiyoschi. Narozen ve znamení býka, krevní skupina AB+. Jsem ve druhém ročníku Kyotské vysoké školy. Před třemi měsíci jsem se upsal bohu smrti – shinigami, abych ochránil svého mladšího bratra Shijo. Ten se mu upsal kvůli blbé lásce k holce. Když jsem viděl jeho trápení, i přestože mu shinigami přislíbil krásnou Yuki, zakročil jsem a nabídl mu svou duši za duši bratra. Netušil jsem, co obnáší spolčit se s démonem. Netušil jsem, že budu muset být jeho nástrojem vykonávání smrti. Že budu muset brát do ruky zbraň a někoho zabít. Můj bratr to nesl těžce i po tom, co ho shinigami propustil ze svých služeb. Týden po tom si našel pěkné, vysoké místo a skokem za ranního rozbřesku ukončil svůj 15-ti letý život. Chtěl jsem poslat shinigamiho do pekla, ale boha smrti nelze zabít. Snažil se mě potěšit nebo snad úplně zničit tím, že se mi začal zjevovat v podobě zesnulého bratra. Mohl jsem ho nenávidět, ale taky milovat, protože bratr mi hrozně chybí. Zabíjel jsem včera po druhé. Poprvé si to ani nepamatuji, ale včera to bylo jiné. Vzpomínky se vydraly na povrch a byly moc živé. Zpráva o zničení Muichova gangu přišla včera po škole na můj mobil, s místem schůzky. Vzal jsem si motorku a dojel do Badboys baru. Navlékl si černou rukavici a nechal své tělo démonovi. Necítím bolest, strach ani výčitky. Jsem jako stín a nemám jméno ani podobu. Horší je pak probuzení, vrácení se do svého těla, uvědomění se své lidskosti.

Jmenuji se Kiyoschi a jsem vrah.

Snažím se soustředit na výklad. Ritsuke mě zahrnuje úsměvem, ještěže ho mám. Kdyby tak ale věděl.... nikdy by mi to neodpustil. Prohrábnu si ničím nevýrazné hnědé vlasy a zastrčím si cíp za ucho, abych dobře viděl na poznámky. Pípne smska na mobilu. Nadskočím na židli a zblednu. Bojím se ji přečíst, počítám s další „zakázkou“.

„Půjdem dnes na nějaké sushi?“ čtu.

„Jasně,“ odpovím.

Naštěstí to je jen Ritsuke. Pošlu mu úsměv o dvě řady vedle mě. Vidím na něm, jak ho něco trápí. Zná mě už tolik let, něco určitě tuší. Dnešní den je fakt utrpení. Byl jsem rád, když jsme vypadli z university.

Sedíme v baru a vychutnáváme si jídlo. Venku se pomalu stmívá, dřív než obvykle, vypadá to, že bude pršet. Ale nikam nespěcháme. Na velké LCD televizi jdou zprávy beze zvuku. Zrovna ukazují Badboys bar. Začínám být nervózní.

„To byl teda psychouš, nakráčet si tak mezi lidi a na veřejnosti všechny odrovnat,“ diví se Ritsuke s plnou pusou a pozoruje zprávy v televizi. „Stejně je divné, že nikdo neviděl, jak vypadá.“

„Asi byli v šoku,“ namítám.

„To mě nenapadlo,“ zamyslel se Ritsuke. „No, byli to grázlové, ale nechtěl bych být v jejich kůži, prý to byla poprava a krve jak z prasete, mozky...“

„Ritsuke,“ zvýším hlas vyčítavě.

„No jo, no jo, jsem se nechal unést.“

Píp. Nadskočím. Koisgi-sushi, 19.10. Mrknu na hodinky. Pět minut. Bar, kde právě sedím.

„Měli bychom jít, Ritsuke,“ zvednu se od stolu.

„Ještě jsem nedojedl,“ namítl Ritsuke. Zavrtí svou hřívou plavých vlasů. „Chováš se poslední dobou dost divně. Měli bychom si o tom popovídat...“

„Není čas, zaplatíme a odcházíme,“ naléhám.

„Necháme si to zabalit...“

„Ritsuke...“ skoro škemrám.

Ritsuke zvedá ruku a povolává číšníka a žádá ho, aby nám to zabalil. Do dveří vchází malá postava. Má na sobě tričko a kraťasy a usmívá se. Ruce ležérně v kapsách. Dítě. S podobou mého bratra. Nikdo jiný než já ho nevidí. Vytahuje ruce z kapes a pokládá přede mě na stůl černou rukavici.

„Musím na záchod,“ vyhrknu. „Prosím, do ničeho se nepleť,“, shrábnu rukavici a mizím na toaletě

V té samé chvíli se rozrazí dveře restaurace a vcházejí dva chlápci. Přes obličej mají natažené šátky a v ruce každý menší samopal.

„Žádný blbosti,“ pohrozí zbraní a zamíří do zadní části restaurace, kde sedí u velkého stolu asi 8 lidí. Vypadá to, že tu něco oslavují. Zazní střelba. Ritsuke vyskočí od svého stolu. Maskovaný útočník se otočí a vypálí po Ritsuke několik ran. Ritsuke se chce automaticky přikrčit, ale někdo ho srazí svou vahou a mrští s ním o vedlejší stůl. Zahlédne jen černý stín. Otřepe se, jakoby na něj sáhla smrt.

Cítím, jak se mi stáhlo hrdlo. Myslím, že mě shinigami trochu přiškrtil. Netušil jsem, že bych mohl něco udělat z vlastní vůle, když jsem v jeho moci. V ruce třímám dlouhou katanu a přestávám ovládat své ruce. Muž, který vystřelil po Ritsuke, nevěřícně zaskučel, když mu katana rozřízla břicho a na zem se začala hrnout krev. Pustil zbraň na zem a snažil se ji rukama zastavit. Hosté začali hystericky křičet.

„Nepřibližuj se,“ mává druhý muž zbraní před sebou. „Všechny je zabiju!!!!“

Přes jeho rameno vidím někoho ležet v kaluži krve na stole mezi talíři. Dívka vedle má potřísněný obličej krví a vyděšené zírá přímo na mě.

Jako potvrzení své výhružky za sebe vystřelí několik ran. Jsem rychlý. Stačí pár kroků a meč odtíná ruku i se samopalem. Ocitnu se za útočníkem a jedním pohybem mu proříznu hrdlo. V restauraci se stupňuje panika a všichni se tlačí k východu. Vražda v přímém přenosu. Meč v mé ruce mizí. Odbíhám do temného kouta a sundávám rukavici. Ještě stále mi neuvěřitelně rychle bije srdce, nevím, jestli adrenalinem, vzrušením nebo už strachem.

„Padáme,“ přiskočím k Ritsukemu, popadnu ho za paži, chytnu naše tašky a táhnu ho pryč.

„Kiyoschi,“ vyhrkne Ritsuke. „Kde jsi byl? Bylo to tady hrozný ..... “

Venku prší. Ihned nás skropí provazce vody. Ulicí se rozlehnou sirény policejních aut., které nás rychle míjí. Přitisknu Ritsukeho do dveří jednoho domu a zakryji ho tělem. Splynuly jsme s tmou.

„Kiyoschi...?“ vypraví ze sebe Ritsuke. „Co to děláš?“

„Promiň,“ přistihnu se, jak mu pevně svírám zápěstí. Odstoupím od něj zpátky na chodník do deště. Vidím jeho vyděšené oči. „Omlouvám se. Zpanikařil jsem. Nestalo se ti nic?!

„Myslím, že ne,“ Ritsuke se prohlíží. „A sakra....“ zakleje a zvedne zakrvácenou ruku.

„Ritsuke!“

Má celé tričko od krve. Nadzvedne ho, ale nikde není zraněn.

„To není moje krev....“ zašeptá Ritsuke.

Zapnu si sako. Zatraceně. Cítím, jak se mi v boku rozlévá horko. Zatraceně.

„To jsem si oddychnul, padáme. Ať jsme co nejrychleji doma,“ otočím se na patě a odcházím.

„Kiyoschi,“ volá za mnou Ritsuke. „Měli bychom se vrátit!“

„Proč? Myslím, že o žádnou popularitu nestojím. Nějací maníci si to tam mezi sebou vyřizovali a my na sebe budeme jen zbytečně upozorňovat. Jestli chceš být nějaký svědek, po kterém by pak šli, tak si klidně posluž.“

Ritsuke mě doběhl a kráčí vedle mě. Nemluvíme celou cestu domů. Snažím se nenápadně stlačovat ránu. Zatraceně to bolí. Po posledním zranění vím, že se ráno vzbudím a nebude po něm ani památka. Ale kdo má pořád prát ty hadry!



Pošlu napřed Ritsukeho do sprchy, abych ze sebe stačil nenápadně sundat zakrvácenou košili. Je v ní díra. Trhám ji na malé kousky a zítra ji musím někde spálit. Sako a kalhoty spolu i s Ritsukeovým oblečením dávám znovu do pračky. Shinigami si dnes odpustil moje trápení a neukázal se v podobě mého brášky. Řekl bych, že se ukazuje, když má v jeden okamžik hodně duší. Jako minule při tom masakru. To si mě opravdu dlouho vychutnával.

Ležíme na palandách, pouliční lampy z ulice vrhají do pokoje zlomky světla. Nemám se ani z čeho opít. Zítra musím koupit nějaký alkohol. Cítím, jak mi krev z rány stále slabounce uniká. Pod peřinou si na ni tlačím smotaný ručník. Je mi trochu mdlo, ale nedám na sobě nic znát.

„Kiyoschi,“ šeptá Ritsuke. „Co se tam vůbec stalo?“

„Uhh?“ zamumlám.

„Kam jsi zmizel?“

„Na záchod?“

„Něco předemnou tajíš? Proč jsi mi řekl, ať se do ničeho nepletu?“

„To jsem řekl?“

„To byl on, Černý stín, co tam ty dva zabil, že jo?“

„Kdo je Černý stín?“

Ritsuke se posadil na posteli.

„O čem to mluvíš. Viděl jsi zprávy, ten zabiják....“

„... co zabíjí zabijáky,“ kývnu do tmy.

„Nemůžu si vůbec vybavit, jak vypadal....,“ zašeptá. „Byl tak rychlý.....“

Nastalo ticho.

„Zachránil mi život,“ hlesne.

„Pořád je to vrah,“ ukončím náš rozhovor.