„Masao, mluvte na mě,“ plácá mě někdo po tváři.

Otvírám oči, bolest se vrací. Nade mnou se sklání cizí tvář.

„Je to čistý průstřel, ale okolí je dost roztrhané, zašiju to, píchl jsem vám nějaké anestetika, za chvilku začnou působit… ztratil jste dost krve…“

Těkám očima po místnosti. Na stěnách nevisí žádné fotky ani obrazy, jsou to holé bílé zdi. Ležím na velké posteli s bílým prostěradlem a mám na sobě jen boxerky, ničím nepřikrytý, takže si připadám, jako bych byl nahý. Pak se naše oči setkají. Oči hluboké, neskutečně modré, odrážející jen mě a nikoho jiného. Mračí se. Vlasy až neskutečně černé, jako noc v jeskyni, rozpuštěné a rámující jeho obličej, ten vážný výraz ještě víc umocňují.

Opět ztrácím vědomí.

***

Probudí mě lehké mravenčení po celém těle. Když otevřu oči, v pokoji je ještě šero a příjemné šimrání přejde v bolest ve stehně. Osamu Hikara sedí na židli vedle mé postele, hlavu složenou na okraji, zkroucený jako padlý anděl, ruku položenou v mém klíně. Havraní vlasy s bílým podivným melírem má rozhozené na matraci, zakrývají mu tvář a splývají na holých zádech, kde se jemně rýsují svaly a dlouhá jizva, kopírující páteř a mizící v kalhotách, kde je stále zastrčená zbraň. Potichu oddychuje. Dotknu se jeho ruky, abych ji odsunul z mého klína, protože mě dost vzrušuje. Zvedne rychle hlavu a odhazuje prudkým trhnutím hlavy vlasy z obličeje.

„Ach, jste vzhůru,“ prohodí. Svou ruku stále nechává položenou a jen ji posune směrem k ráně.

Zasténám. Celé tělo se zachvěje pod jeho dotykem a postaví se mi všechny chloupky vzrušením. Prosím, nedotýkej se mě… takhle, šeptám v duchu.

„Omlouvám se,“ šeptne Osamu, ale ruku má pořád položenou. „Můj přítel Reijino vám ošetřil ránu, říkal jsem si, že o další publicitu nestojíte, tak jsem nevolal záchranku ani policii. Je teda jen veterinář, ale snad svou práci odvedl dobře. Nenechal mi tu žádné utěšující přípravky, takže to bude asi bolet.“

Sedne si ke mně na postel a poškrábe se na hlavě.

„Mám na vás spoustu otázek,“ povídá. „Musel jsem na to celou noc myslet. Co se včera večer venku stalo, kdo na mě zaútočil a kde jste se tam vzal vy, Masao.“

Odmlčí se.

„Jsem přesvědčen, že to byl Černý stín,“ přimhouří oči, podívá se na mě a zaryje mi nehty do kůže. „Zajímavé… mám pocit, že se navzájem přitahujete, protože jste vždy tam, kde je on. Možná, že jde po vás… co?“

„Nemám s ním nic společného. Už jsem vám to několikrát říkal. Potřeboval jsem si jen provětrat hlavu a zajel jsem si,“ sypu ze sebe jednu lež za druhou. „Zastavil jsem a chtěl si ujasnit, kde jsem, když jsem uslyšel střelbu. Schytal jsem to, ani nevím jak. Nikoho jsem neviděl.“

„Aha, dobré vysvětlení,“ posmutní nad mou pro něho neuspokojivou odpovědí. „Doufal jsem, že jste ho třeba viděl. Protože ta rána, byla pěkně zblízka.“

Objel prstem kolečko kolem mého zranění, přelepeného vysokým fáčem složeného obvazu. Až moc blízko slabin. Chytil jsem ho za zápěstí.

„Jsem vám fakt moc vděčnej, že jste se o mě postaral, ale do ničeho mě nenamočíte,“ zavrčím. „Mám prostě smůlu být ve špatnou dobu na špatném místě.“

„A to mě na vás tak přitahuje,“ zavrní jako kočka, nakloní se nade mě, jeho dlouhé vlasy mě lechtají na hrudníku, cítím jeho teplo na kůži, jak se naše těla dotýkají. „Máte hlad? Udělám něco k jídlu,“ přeruší elektrizující ticho, zvedne se z postele a odchází.

Nemůžu se nadechnout, jak jsem vzrušením zparalyzován, napětí v rozkroku je těsně před výbuchem, ještě pár vteřin a musel bych zase podstoupit trýznivý výslech intimními otázkami. Znovu to udělal. Jako tenkrát při výslechu. Netuším, co tím sleduje. Dohání mě k šílenství. Přetáhnu přes sebe deku, aby neměl šanci se mě dotknout. Nejsem přece na kluky, opakuji si stále dokola.

Po pár minutách mi položí talíř se suchými tousty do klína a nějakou břečku v hrnku, co vypadá jako kafe. Má na sobě červenou košili bez kravaty a černé sako. Své dlouhé vlasy má stažené až na zádech mým šátkem, který jsme použili jako škrtidlo.

„Musím do práce,“ prohodí Osamu. „Reiji se na vás přijde během dne podívat. Zatím můžete přemýšlet nad tím, co se včera večer stalo.“

Když odešel, musel jsem se donutit vstát a za pomocí kopírování holých zdí, abych neupadl, najít koupelnu. Nechtěl jsem se ztrapnit nějakým převlíkáním postele. Osamu má na můj vkus pro samotáře velký byt. Je skoro prázdný, ničím nevybavený, jen tou postelí, oblečení má přehozené přes opěradlo židle a všude možně, kam se dá prádlo odhodit, aniž by se pomačkalo. Koupelna je velká, dokonce s vanou. Na polici u umyvadla je jen holicí strojek, velký masivní kartáč na vlasy, zubní kartáček a pasta. Opláchnu si obličej a dlouze si prohlížím svůj zdecimovaný vzhled, jako bych týden nespal. Toho rána jsem zjistil, že mi ve vlasech přibyl další bílý pramen vlasů.

 

V zrcadle se vedle mého obličeje zjeví tvář mého brášky Shijo. Výraz zamračený, naštvaný a docela strašidelný.

„Co to mělo znamenat?!“ zeptá se výhružně. „Příště tohle už nikdy nezkoušej!“

„A co mi hodláš udělat?“ ušklíbnu se.

„Tobě? Myslím, že ty už peklo na zemi máš, ale co ti další? Tví přátelé? Viděl bys je rád trpět v mém pekle? Tvou rukou?“ usměje se a zmizí.

Stojím sám se svým svědomím v koupelně a zírám do zrcadla. Ten hajzl. Musím co nejrychleji něco vymyslet. Jak se zbavit shinigamiho, jak se zbavit Osamu, jak neublížit Ritsukemu... Ale můj mozek je úplně vygumovaný. Měl bych začít svým spolubydlícím, zase jsem v noci nepřišel a zase nezavolal. Už teď jsem to podělal.

Vytáčím jeho číslo, dává si na čas.

„Co chceš?“ vyštěkne na mě, ani mu nestačím říct ahoj.

„Ritsuke, omlouvám se, že jsem nepřišel,“ říkám co nejponíženějším tonem. „Musel jsem zůstat u přítele...“

„Osamu Hikara je teď tvůj přítel?“ vybafne naštvaně Ritsuke.

„Cože?“

„Včera mi volal, z tvýho telefonu!“

„Co?“

„Tvrdil, že u něj zůstaneš pár dní. Proč?!“

„Ritsuke...“

„Máš s ním něco?“ skoro do telefonu brečí. „Mě odmítneš a jemu vlezeš hned do postele?!“

„Ritsuke, nic mezi námi není...“ snažím se ospravedlnit. Sakra, co mu všechno Osamu napovídal?

„Nenávidím tě!“

S těmi slovy Ritsuke ukončí náš rozhovor.

Sedím na posteli a pozoruji svůj mobil v ruce. Svírá se mi hrdlo, cítím v hrudi najednou takovou prázdnotu. Ritsuke mě opravdu nenávidí. Tolik jsem mu ublížil. Klesám do peřin a pozoruji strop. Když zavřu oči, vidím jeho smutnou tvář plnou zklamání, stojícího v našem společném bytě. Cítím, jak se mi do očí derou slzy. Snažím se je zadržet, ale je to ještě horší, nemůžu dýchat, stoupá mi tlak v hlavě a začne se mi třást brada. Jsem takový idiot!

Ve dveřích stojí neznámý chlápek a s vyděšeným výrazem mě pozoruje.

„Zdravím, jsem Reijino, přišel jsem se podívat na tvoje zranění. Bolí to?“ ptá se a poklekne u mě s kufříkem v ruce, který hned otvírá a rozbaluje injekční stříkačku. „Něco ti dám od bolesti.“

Jen slabě přikývnu, protože mi vyschlo v krku a snažím se rychle smýt slzy z obličeje. Reijino je menší vychrtlý chlapík, s neupravenými světlými vlasy. Prohlíží mi ránu, vyčistí ji a znovu převáže.

„Co je Osamu zač?“ zeptám se do ticha.

„Co?“ pozvedne oči od převazování.

„Jste jeho přítel. Znáte ho dobře? Trochu podivín, ne? Nemá tu fotky, nemá tu nic, je to trochu strašidelné.“

„Hmmm, nejsem jeho přítel. Jsem mu jen zavázán. Kdysi mi hodně pomohl a já jen splácím svůj dluh. Jak říkáš, je divnej, nevím o něm vůbec nic. Jen je skvělý detektiv. To je tak vše.“

Položí mi na postel dvě krabičky s jídlem.

„Koupil jsem ti něco na zub,“ usměje se, „Myslím si, že by tě tady ten chlápek nechal umřít hlady. Rána vypadá dobře. Přijdu ti pak vytáhnout stehy.“

Zůstávám opět sám. Nevím, co mi ten veterinář píchnul, ale chce se mi spát. Chci zavolat Ritsukemu a vše mu říct, urovnat naše přátelství, ale ruce mě neposlouchají a jsem moc unaven. Zavřu oči, uvolním svou mysl a je mi v tu chvíli všechno jedno.

Hlava se mi motá jak po nějaké bujaré oslavě. Ani nevím, jak dlouho jsem spal. Kručí mi v břiše hlady. Krabičky s jídlem, co mi donesl Reiji, jsou prázdné. Zatraceně, snad mi to Osamu všechno nesežral. Nepamatuji se, že bych jedla nepamatuji se, jestli přišel Osamu domů. Proklínám ho a hlavou mi probleskne myšlenka, proč jsem shinigamimu odporoval a Osamu neodrovnal. Dobelhám se do kuchyně. Je obrovská, bílá, ve vysokém lesku. Řekl bych, že se tu kromě kávy či čaje nic jiného nevařilo. Lednička je prázdná, ale fakt úplně vymetená. Ve skříních kuchyňské linky není ani blbá čokoládová tyčinka. Ritsukeho vydatné snídaně mi hrozně chybí.

O půl páté večer dostávám smsku. Mám aspoň záminku odsud vypadnout. Musel jsem Osamovi sebrat jedny kalhoty, protože moje roztrhané kapsáče jsem nenašel. Vzal jsem si i jeho jedno tričko. Vyčistil si zuby jeho kartáčkem a svoje několik dní neumyté vlasy jsem pořádně vykartáčoval jeho hřebenem a dal jsem si záležet na tom, aby mu jich tam co nejvíc zůstalo. Jo, možná mi zachránil život, ale byl jsem na něj dost naštvaný. Za to všechno, co mi udělal. I za to podělaný jídlo.

Svoje Ducati jsem našel tam, kde jsem ho nechal. Nic mě nemohlo zastavit od cíle. Shinigami spokojeně vrněl, když přejímal moje tělo, protože jsem vůbec neodporoval a dokonce jsem byl i v bojové náladě, takže se mi v ruce zhmotnila jeho oblíbená katana a spolu jsme nakráčeli do vchodu v domě se zabedněnými okny, abychom nenechali naživu jedinou duši.

Ten večer pršelo, déšť byl příjemně teplý. Chvíli jsem seděl na motorce a nechal kapky deště, aby si vychutnaly každý kousek mého těla. Pozoroval jsem okno v poschodí, kde se svítilo. Přehrával jsem si v hlavě veškeré scénáře, jak Ritsuke zareaguje, až vstoupím do dveří. Nechtěl jsem být zbabělcem a zahodit šanci si Ritsukeho udobřit.

„Nemysli si, že se o tebe budu starat, až chytneš nějakou chřipku,“ ozve se od vchodových dveří od domu. Stojí tam Ritsuke s deštníkem v ruce.

„Ritsuke, chci ti to vysvětlit...“ vyhrknu.

„To můžeme i vevnitř,“ pohodí hlavou Ritsuke, vykročí mi naproti a schová mě pod deštník. „Vypadáš hrozně,“ přejede mě pohledem.

„Promiň,“ sklopím hlavu. „Nevím, co ti ten detektiv nakecal, ale nic...“

„...řekl mi, že jsi se dostal omylem do přestřelky a on tě střelil do nohy. Nechal tě u sebe v bytě, abyste ani jeden neměli opletačky s policií.“

Zvednu udiveně hlavu.

„Proč tedy...?“

„Chtěl jsem vědět, jestli mi budeš zase lhát a snažit se přede mnou všechno zatajit.“

„Ritsuke!“

Ušklíbl se. Chytil mě pod paži a táhne mě dovnitř. Zatraceně, Ritsuke, co to mělo znamenat?!

Takhle mě trestat a trápit. Celou dobu tady vymýšlím, jak to co nejlépe okecat, jak Osamu za jeho pohrávání si s lidskými city potrestat a Ritsuke mě tady zatím zkouší.

Ritsuke mě nahnal do sprchy, že prý děsně smrdím a podezíravě prohlížel moje oblečení, které mi velikostně moc nepadlo. Zatímco jsem si dával očistnou koupel, připravil velkou mísu nudlové polévky s kusy kuřecího masa. Na tohle jsem se fakt moc těšil. Vychutnávám si horkou polévku a Ritsuke mi převazuje ránu.

„Musíš mi všechno říct,“ naléhá Ritsuke.

Vymýšlím si historku, podobnou té, co jsem řekl Osamovi. Jen mě zaráží, že Osamu tvrdil, že mě postřelil on. Začal jsem být opět nervózní, protože tímto mi dal najevo, že si stále myslí, že jsem Černý stín.

„Fakt se omlouvám, že jsem ti hned nezavolal,“ omlouvám se skoro za každým druhým slovem. „Jsem byl trochu mimo, vůbec si z toho večera nic nepamatuji, ani jak jsem se dostal do Osamu bytu. Normálně na mě poštval veterináře a nechal mě po celou dobu hladovět.“

Ritsuke se směje. Jsem rád, že má dobrou náladu. Usmívám se s plnou pusou, ale uvnitř mě tak šíleně hryže svědomí, že mám v celé dutině břišní bolestivou křeč. Ritsuke mě hladí po stehně, není v tom nic erotického, jen starostlivé doteky. Položím mu ruku do vlasů a jemně stisknu.

„Zase bráchové?“ mrknu na něj.

Kývne. Vidím mu na očích, že moc nesouhlasí, že mě stále bolestně miluje a ví, že ho odmítnu. Neví proč, ví, že pořád něco tajím, chce semnou sdílet všechnu bolest, ale já před ním nechci žádnou přiznat.

Jdeme spát každý na svou válendu. Cítím hroznou vinu, že mu dlužím víc. Po chvilce ticha se zvednu a přistoupím k jeho posteli.

„Ritsuke, můžu za tebou?“ zašeptám a aniž bych čekal na odpověď, zalezu k němu pod deku, přitisknu se k jeho zádům a obejmu ho.

Chytí mou ruku a stiskne ji. Usínáme vedle sebe, v objetí, každý se svými myšlenkami na toho druhého. Chtěl bych mu vše říct, podělit se o své starosti, vím, že by to pochopil. Ale prostě nemůžu. Políbím ho na krk a zabořím svůj obličej do plavých vlasů. Tiše opakuji své omluvy tak dlouho, až konečně usnu.

***

Mobil mi pípne uprostřed noci. Mžourám do tmy a nevěřícně čtu pokyny na displeji mobilu. Si snad ze mě shinigami dělá prdel?! Ve 2h ráno? Před pár hodinami jsem poslal k čertu několik chlápků a on nemá pořád dost?

„Smrt nikdy nespí,“ přijde mi nová smska.

Vyprostím se z hřejivého objetí svého spolubydlícího, potmě na sebe natahuji kalhoty a bundu. Venku stále prší. Tak do deště se mi vůbec nechce. Jsem unavený, rozespalý a motorku startuji s nechutí. Kdybych aspoň za tak mizernou práci dostal zaplaceno. Místo toho jsem na seznamu nějakého šéfa podsvětí, na kterého nikdo nic nemá a nemůže ho dostat za mříže.

Projíždím osvětleným městem, blikající neony se odráží v provazcích vody. Chodníky jsou prázdné, bez jediného živáčka. Semafory už nefungují a oranžové světlo monotónně bliká a pouští mě na všech křižovatkách. Voda mi stéká po hledí helmy a docela mi snižuje viditelnost. Uprostřed silnice se mi zjeví malá postava chlapce, dešťové kapky se mu vyděšeně vyhýbají. Přidám plyn, mám velkou chuť ho srazit, trošku si na něm zasmykovat a nechat krvavou čmouhu na asfaltu. Místo toho mnou projede mrazivé chvění, jak si shinigami bez milosti bere moje tělo přímo za pochodu a ještě víc přidává plyn do zběsilé jízdy městem.

V protisměru se vynořují z vodní clony světla několika aut. Brzdím svou Ducati, přivádím ji do smyku a jen žasnu, že jsem ji nepoložil na silnici. V jeden okamžik spouštím nohy na zem a v ruce zhmotňuji elegantní poloautomatickou brokovnici SPAS 12. Pohybem dozadu dopředu předpažím, nabíjím zbraň. Cvak, cvak, docela děsivý zvuk. Tři kulky zaráz opouští hlaveň a odbouchnou kufr nejbližšího auta. Řidič dupne na brzdy a dostává smyk. V kotrmelcích přeletí do druhého jízdního pruhu a zůstává ležet na střeše. Cvak, cvak. Výbuch, který otřásl ulicí a vysypal skleněnou výlohu restaurace, rozmetal i auto a nedal nikomu šanci přežít.

Cvak, cvak. Přední sklo dalšího vozu se tříští na milion kousků a bere sebou i krvavou kaši. Neřízené auto naráží do sloupu semaforu. Další rána z brokovnice posílá auto do pekelných plamenů, které už ven nikoho nepustí. Slyším pištění brzd třetího auta. Otevřou se dveře a někdo začne zpoza nich pálit z pistole.

Cvak, cvak, v klidu nabíjím. První rána, poslaná pode dveře, rozdrtí nohy střelce a donutí ho opustit úkryt za otevřenými dveřmi auta. Snaží se po mě ještě vypálit, ale moje následující rána ho v krvavém chuchvalci posílá o několik metrů dál po asfaltu. Začíná ještě víc pršet a déšť se snaží uhasit oheň a smýt krvavé stopy.

Cvak, cvak. Chvilkové nakouknutí druhého muže zpoza dveří ho připravuje ve vteřině o půlku obličeje. Prázdné nábojnice cinkají o zem a hned mizí.

Další auto zastavuje v dostatečné vzdálenosti od krvavého běsnění. Déšť rozmazává světla reflektorů a i přes to, že mě částečně oslepují, rozeznávám za sklem mezi pravidelnými intervaly pohybů stěračů dvě vyděšené tváře mužů, usilovně přemýšlející o další taktice. Sedím na motorce, ruku s brokovnicí opřenou o břicho.

„Odhoď tu bouchačku!“ řve na mě někdo za zády.

Pomalu otáčím hlavu po hlase. Nikdo jiný, než on, se nedokáže vyhnout kulkám shinigamiho, nikdo jiný se neumí zhmotnit jako stín těsně u něho, aniž by ho vycítil. Zatraceně, Osamu Hikaro, proč tu zase jsi?!

Mává mi zbraní před nosem, obchází motorku a postaví se přede mě. Déšť mu smáčí dlouhé vlasy, zakrývají mu polovinu obličeje a vypadá hodně naštvaně. Pozvedám zbraň. Shinigami se určitě pod hledím helmy blaženě usmívá. Střely opouští hlaveň a jen o pár milimetrů minou Osamovu hlavu. Reflexivně se přikrčí a uchopí pistoli oběma rukama, stále namířenou na mě, ale nemačká spoušť. Muž, který vystoupil během mé nepozornosti z auta, se přiblížil Osamovi za záda a nyní dostal přímý zásah do hrudníku, kde mu výstřel přeorganizoval vnitřnosti a poslal ho několik metrů zpět do černé tmy. Druhý muž, co zůstal v autě, zařadil zpátečku a to, co viděl, mu stačilo k rozhodnutí, co nejrychleji opustit místo hrůzy.

Zvedám nohy ze země, brokovnice se rozplyne v dešťových kapkách a já položím obě ruce na řídítka.

„Zatraceně, stůjte!“ křičí Osamu a chytne mě za rukáv.

Pootočím hlavu. V černém hledí se odráží jeho tvář a auta v plamenech. Shinigami stojí opodál a nasává do sebe tu zkázu s úsměvem nejvyšší spokojenosti. Nehodlám se tu z Osamou pouštět do dlouhých hovorů. Nemám vůbec zájem s ním mluvit. Leze mi na nervy. Je mi jasné, že si dal tu práci mě sledovat a že víc než pravděpodobně moc dobře ví, koho má před sebou.

Nechávám Osamu stát uprostřed silnice, plné hořících vraků, se svěšenými rameny, s výrazem zklamání nezodpovězených otázek, aniž bych slyšel, jak za mnou křičí moje jméno.

Do bytu jsem vpadl někdy nad ránem. Slunce začalo rozbalovat svoje paprsky těsně nad obzorem, když jsem padl vysílením do postele. Bylo mi vesměs vše jedno, odhazoval jsem svršky cestou na zem, kde nechávaly na podlaze kaluže vody. Neměl jsem sílu ani se osprchovat, promrzlý jsem se přitiskl ke kůži Ritsukeho, který vydával nádherné teplo, jen se při mém dotyku trochu zachvěl, ale nevzbudil se. Usnul jsem hned.

***

Je mi hrozné horko, krůpěje potu mi stékají po čele. Nevím, kolik je hodin, v místnosti je šero, jsou zatažené závěsy. Snažím se zvednout, ale nemám sílu. Myslím, že mám teplotu. Motá se mi hlava a já znovu upadám do bezvědomí. Ve snech mě pronásledují všechny tváře, které moje ruka sprovodila z toho světa a snaží se mě stáhnout sebou do pekla.

„Ritsuke,“ křičím ze spaní.

Jen mlhavě rozeznávám jeho tvář, s chlácholivým úsměvem na tváři, držící mě za ruku a stále dokola opakující jednu větu, že to bude v pořádku. Věřím mu každé slovo a s klidem opět usínám.