Ležím rozvalený na posteli, ranní slunce proudí oknem do pokoje a paprsky hladí prázdné místo, kde ještě večer oddychoval roztoužený Ritsuke a chtěl provést největší chybu svého života. Bytem se rozlévá dráždivá vůně smažených vajíček a slaniny. Nemůžu se pohnout, natož zvednout, abych mohl jít po čichu po vytoužené snídani. Žebra mě nesnesitelně bolí a bolest mi brání v jakémkoli pohybu. Sesunu se jako pytel brambor na zem a teprve z kleku a za pomocí postele se postavím na nohy a potácím se do koupelny. Snažím se studenou vodou probudit život do mého obličeje. Pohled do zrcadla má za následek děsivý šok, jak vypadám, kolik dní už jsem se neholil, kruhy pod očima a rozškleb na obočí, které dokola začalo dostávat pěknou fialovou barvu. Hodím do sebe dva prášky od bolesti s přesvědčením, že to moc nezabere. Vlasy mi trčí na všechny strany, jako bych dostal zásah elektrickým proudem, což je následek mého ulehnutí s mokrou hlavou. Probírám si mokrou rukou vlasy v domnění, že je srovnám do uspokojivé vizáže, pomáhám si i hřebenem. Nevěřícně mžourám do zrcadla a snažím se identifikovat skvrnu ve vlasech. Namotám si bílý pramen vlasů na prst a nechápavě si ho prohlížím. Co to k sakru je?

Na koši s prádlem leží komín čistého a vyžehleného prádla. Věřím, že by byl Ritsuke dobrá manželka. Určitě i milenka. Hodím na sebe jednobarevné tričko, abych zakryl fialovějící hrudník, na jehož zakrytí bohužel nestačilo ani mých pár světlých chloupků.

Ritsuke je ve své oblíbené kuchyni, obrácen ke mě zády a zalévá hrnky s kávou. Na stole je připravená snídaně. Musel vstát časně ráno. Obdivuji ho, že dokáže kdykoliv vstát a být v pohodě.

„Ritsuke, včera večer....“ začnu opatrně.

Ritsuke se na mě otočí a usměje se. Roztržený ret úsměvem znovu praskne a objeví se kapky krve. Jeho obličej vypadá hůř než ten můj, na jedno oko ani nevidí, ale pořád se usmívá.

„Dobré ráno, Kiyoschi, dáš si snídani?“ dělá jakoby se nic nestalo. Nelíbí se mi to.

Postaví přede mě kafe a sedne si naproti mě ke stolu. Opět mezi námi panuje to silné napětí před bouří. Mlčky jíme. Sleduji, jak se jeho ruka třese.

„Ritsuke...“

Vyskočí tak nečekaně, že nestačím zareagovat. Srazí mě ze židle a povalí mě na zem. Vidličku se zbytky vajíček mi drží na krku.

„Nesnáším tě, nesnáším, nesnáším, nesnáším, nesnáším....“ křičí mi do obličeje. „Co se to mezi námi stalo... jsi tak nepřístupný, tajíš přede mnou tolik věcí, lžeš mi, ubližuješ....“

S bolestí ho překulím pod sebe a zalehnu ho celou svou vahou. Přitlačím vidličku na svůj krk a jsem odhodlaný zemřít potupnou smrtí, jeho rukou. Ritsuke se vymaní ze sevření a zahrne mě polibky.

Chtěl bych je opětovat, laskat jeho tělo, milovat se s ním, ale nejde to. Na prsou mi leží neuvěřitelná tíha výčitek a špatného svědomí.

Jsem svolný ho jen obejmout a hladit ve vlasech.

„Omlouvám se, ale nemůžu,“ řeknu přiškrceným hlasem.

„Proč?!“ šeptá Ritsuke. „To včera večer... Chci víc,“ sténá.

„Jednou pochopíš....“

„Můžu se přidat?“ ozve se nad námi vážný hlas a vše, co bylo v tu chvíli napnuté, v mžiku ochablo.

Oba se posadíme a zíráme na Osamu Hikaru, který se na nás uculuje tím svým divným výrazem ve tváři. Vypadá fakt přesvědčivě, že by s námi šel do „trojky“.

„Je deset,“ prohodí jakoby mimochodem.

Zatímco já se snažím s námahou vstát, Osamu Hikara vezme hůlky a naháže do sebe všechnu naši slaninu a vajíčka. Vypije můj hrnek kávy. Slušně si přede dveřmi vyzul boty, ale určitě neklepal ani nezvonil. Plácá mě po zadku a tlačí směrem ke dveřím:

„Odcházíme, máte mi toho hodně vysvětlovat.“

Nasazuje si tmavé lenonky a jeho tvář opět zkamení do vážného výrazu tesané sochy, se svraštělým obočím. Odváží nás autem na policejní stanici, znovu do oné místnosti, která svou atmosférou dokáže z malé dušičky udělat ještě menší, zmačkat ji v hrsti a rozdupat. Už jen přítomnost tohoto člověka, který musí znát pravdu, ale nedává to nijak najevo a hraje si s vámi, mě dohání k šílenství. To, že se mu nemůžu podívat do očí, aniž bych viděl své druhé Já, mě usvědčuje z viny.

Pokládá přede mne kyblík a sedá si na druhou stranu stolu. Nijak to nekomentuje chabými vtípky, chápu, kam tím míří. Ritsuke tu semnou není, jsem tu jen já a on.

„Tak,“ začne Osamu Hikara. „Budete vyprávět vy, nebo mám já?“

„Ehhh?“ vypravím ze sebe.

„Tak začnu já. Takutaro Reizi, to je ten, co unesl pana Kanga. Prý si vás vyhlídnul před školou a měla to být nevinná zábava.“

Představil jsem si rozbitý obličej Ritsukeho a cítil jsem, jak se mi nahrnula krev do tváře. Sevřel jsem ruku v pěst a zarýval nehty do dlaně.

„Trošku se zvrhla na můj vkus,“ pokračuje Osamu a zvedne se ze židle. Zase mě obchází a kroutí si pramínek vlasů na prst, jak nervózní holka.

Pozoruji přes ofinu spadenou do obličeje jeho kroky sem tam.

„Nechtěl se vyjadřovat, proč si vybral zrovna vás dva… copak na vás vidí?“

Nevšimnul jsem si, kdy se objevil přede mnou. Chytl mě za bradu a zahleděl se mi dlouze do očí. Rozklepal jsem se jak osika, působil na mě jako paralyzér, nemohl jsem se pohnout, vzdorovat, poslat ho někam… do háje zeleného například. Přejede mi prsty přes rty, shrne vlasy z čela a přejede po bílém pramenu vlasů, který se mi přes noc ve vlasech objevil. Trpím jako zvíře, chycené do pasti a toužebně očekávající rychlou smrt, která ukončí mé trápení. Cítím, jak se mě zmocňuje vzrušení, zrychleně dýchám, napětí v rozkroku je nesnesitelné, chci ho zakrýt rukama, ale nemůžu.

„Zajímavé, úplně obyčejný vysokoškolák,“ ušklíbne se Osamu a začne opět pochodovat po místnosti.

Připadám si jak odkopnutý pes, rohožka, o kterou si někdo očistil zablácené boty a pak ji mrsknul do popelnice. Zatraceně, co mělo tohle znamenat?

„Takutaro Reizi vás nazval zběsilým maníkem, kterému ruply nervy, a bezdůvodně jste na ně zaútočil. Chce vás zažalovat za ublížení na zdraví,“ čeká na moji reakci.

Nemůžu se vůbec soustředit na to, co říká. Snažím se vypořádat s erekci, která mi proběhla v rozkroku. Obávám se, že se svíjím na židli a vypadám, jako by se mi chtělo čůrat. Trapné.

„Máte také nějakou svou verzi?“ pořád vyčkává.

„Ehhhh, měl jsem vztek, viděl jste, co udělali Ritsukemu?!“ znovu se soustředím na výslech. „Nevím, proč si nás vybrali, proč to udělali…“

„Kdybych vám řekl, že to vím, zajímalo by vás, to pane Masao?“ jeho kroky se zastavily a v místnosti bylo najednou takové nesnesitelné ticho, že jsem slyšel, jak moje srdce zběsile tluče.

„Ehhhh?“ zachroptím.

„Zajímalo by vás, co vím?“ zopakoval svoji otázku.

Potí se mi ruce.

„Nevím, co tím vším sledujete? To je nějaký psychologický výslech? Když něco víte, tak to řekněte!“

Přistihnu se, jak křičím.

„Uklidněte se, Masao,“ položí mi Osamu své ruce na ramena a jemně je promne. „Nemusíte být nervózní, když jste nevinný. Jste přece oběť. Takutaro Reizi, ten zrzoun, co vás unesl, je syn klanu Takutaro. Jeho otci patří polovina města. Myslím tím toho z podsvětí. My ale na něj nic nemáme, právníci ho ze všeho vysekají. Patří mu bordely, šlapky, obchody se zbraněmi, s bílým masem, drogami… chápete. Má pod palcem minimálně třetinu tady těch policajtů. A nějaký magor,“ stiskne mi silněji ramena, „… kterého tak všichni milují a nazývají ho Černým stínem, v poklidu a bez známky své totožnosti, likviduje jeho lidi, jeho obchody, okrádá ho o peníze a ničí jeho plány. Přeje si jeho smrt, rád by mu vlastnoručně uřízl koule, ale nemá žádné vodítko.“



Takutaro Reizi, chlápek, co po mě jde. Chlápek, co má lidi a prostředky, jak mě dostat. Chlápek, co rozbil Ritsukemu obličej a udělal si pár značek na jeho kůži.

„Nechápu, co s tím mám společného já?“ oklepu se a odhodím jeho ruce z mých ramen. „Tvrdil jste, že si nás vyhlídl před školou pro neškodnou „zábavu“. A vy mě tady začnete spojovat s nějakým vraždícím maniakem…“

„Pravděpodobně se toho chytil, jako já. Někdo z oddělení mu musel dát typ, že vás podezírám. Je pravda, že nemám žádné důkazy, jen to, že vaše motorka, se už dvakrát pohybovala na místě činu. Ehh, to ta štěnice,“ přimhouří oči, stojí naproti mě a pořád mě sleduje.

Vyskočím vzteky ze židle, až ji převrátím na zem.

„Takže jen kvůli vašim nepotvrzeným domněnkám a hloupému podezření, jste na nás poštval partu zabijáků?!“ zase křičím. „Kvůli vám musel Ritsuke tak trpět…“

Vrhnu se na Osamu, který vyloženě čeká na to, až vypěním. Nechá se povalit na zem. Vlasy má pečlivě svázané do těžkého copu, takže ani jeden pramínek mu nezasahuje do jeho dokonalé tváře, sleduje mě těma svýma velkýma modrýma očima, se špetkou výsměchu a pohrdání.

„Tolik vám na příteli záleží?“ usměje se. „Jste milenci?“

Moje pěst vyletí proti jeho zvědavému obličeji. Je tak rychlý, že jsem ani nepostřehl, jak to udělal. Drží mou sevřenou pěst, ležím na zádech a on je ten, kdo na mě sedí obkročmo a druhou rukou svírá můj krk a tlačí mě celou svou vahou k zemi. Sakra, dnes už podruhé se válím po zemi s chlapem na rozkroku.

„Nic vám do toho není,“ sýpu. „Do hajzlu s vámi…“

Jeho vlahý jazyk, kterým mi přejede po vyprahlých rtech plných sprostých slov, mi bere další slova z úst. Pod jeho naléhavým tlakem pootevírám ústa a on vnikne jazykem dovnitř. Jemně prozkoumává má ústa, jako myš, co se bojí tmy, vyhledá můj jazyk a opatrně se s ním seznamuje a mazlí. Zatraceně, co to dělám!

„Možná proto si vás Takutaro Reizi vyhlídl a já se celou dobu mýlím,“ řekne Osamu, jeho oči mě spalují a není v nich ani troška jeho obvyklého výsměchu. Jsou modré, smutné a neodráží nic.

Zvedne se a uhladí si kalhoty skrčené na kolenou.

„Takutaro Reizi bude určitě za pár hodin venku,“ prohodí Osamu Hikara. „Dávejte na sebe pozor. Můžete jít. Nemám na vás už další otázky.“

Nechá mě ležet jako vyplivnutou žvýkačku na zemi a vyjde ven z místnosti.

„Ten člověk je vážně nebezpečnej, vůbec se mi nelíbí“ objeví se vedle mě shinigami. „Měl by ses dát dohromady. Za čtyři hodiny na tebe čeká práce. Najdi tu štěnici, ať tě nemůže sledovat.“

Na chodbě se setkávám s Ritsukem. Vypadá v pohodě, určitě si neprošel takovým citovým vydíráním, jako já. Jeho obličej hraje všemi barvami.

„Dal bych si něco k jídlu,“ mrknu na něj. „Zvu tě na oběd.“

Ritsuke souhlasně přikývne. Míjíme prosklenou místnost, kde sedí Takutaro Reizi s pouty na rukou a tváří sešitou několika stehy. Když nás uvidí procházet kolem, jen na nás ukáže prstem a já mu odezírám ze rtů: „Dostanu vás.“ Opravdu mě to uklidnilo. O pár hodin byl Takutaro Reizi propuštěn na kauci. A já v té době vrazil se dvěma poloautomatickými puškami do strip klubu a vystřílel salonek pro VIP hosty.

***

Jsou toho plné noviny a plná televizi. Rozebírají Černý stín, dělají z něho mstitele bezpráví, protože likviduje gaunery. Já objímám záchodovou mísu a mazlím se s ní jako s milenkou. Obrazy mi vyskakují v hlavě jak kostlivci ze skříně. Ritsuke dnes naštěstí není doma, na rozdíl ode mě je ve škole. Já jsem se vymluvil na naražená žebra, která po pravdě bolela jako čert, ale vzpomínky na večerní střílečku mě zbavovaly zdravého rozumu. Obávám se, že z tohoto vraždícího kolotoče není úniku a nenapadá mě nic, jak se z toho dostat. Jediné, co by mě možná osvobodilo, je má vlastní smrt, ale na to jsem moc velký zbabělec.

Naštěstí mě shinigami nechal celý týden na pokoji. Snažil jsem se chodit do školy, ale nemohl jsem se vůbec soustředit. Koupil jsem si na černém trhu pistoli, naznal jsem, že nemůžu pořád jen spoléhat na svého démona a Takutaro Reizi nebo někdo z jeho lidí si mě může kdykoliv podat.

Osamu Hikara mě bohužel strašil pořád. Při jakékoliv zmínce o něm, nebo jen myšlenka na něj, mě naplňovala vzrušením a měl jsem nutkání si „ho“ vždy vyhonit. Zato Ritsuke byl odtažitý, skoro nemluvil a vyhýbal se jakéhokoliv dotyku či jiného kontaktu semnou. To bylo taky dost kruté.

Ten den jsem měl zrovna dobrou náladu, podařilo se mi vystrnadit všechny strašáky z hlavy, když mi přišla smska s časem a místem další akce.

***

V ulici svítí jen jedna lampa, tmavé stíny se plazí po chodníku a nahlíží do oken okolních domů. Naskočí mi husí kůže. Svou motorku jsem nechal stát o pár ulic dál, nechtěl jsem riskovat nic, co by poskytlo policii nějaký důvod mě zase obvinit. Rozbaluji druhou tyčinku Snickers a čekám. Proč si shinigami dává dnes večer tak načas? Koho dnes v noci připraví moje ruce o život? Mám na sobě jen obyčejné kapsáče a tílko, protože nevím, co si shinigami vybere za způsob boje a nerad pálím své oblíbené oblečení. Kolem krku uvázaný černý šátek jak Ferda mravenec, pro případ, že si budu muset ucpávat nějakou ránu. Myslím, že dnes jsem byl připraven na vše.

„Dnes to bude čisté a rychlé,“ zhmotní se vedle mě bráška s nevinným úsměvem.

Nehodlám to komentovat. Už to chci mít za sebou. Slyším blížící se běžící kroky, skryté ve tmě. Moje oběť, nic netušící, kráčející své smrti. Natáhnu vůni svého strachu do plic a dlouze si prohlédnu svou ruku, s černou rukavicí a pevně sevřu chladnou pistoli. Zaplavuje mě vlna vzrušení z pomyšlení na následující okamžiky. Ve světle pouličních lamp dostanou kroky obraz postavy v tmavé mikině a kapucí na hlavě. Vykročím mu naproti, se zbraní namířenou před sebou. Zmáčknu několikrát spoušť, přesvědčen o krátkém a rychlém procesu smrti. Postava uskočí před mou střelbou za popelnici, kopancem mi ji pošle k nohám i s obsahem, který se rozsype po chodníku. Znovu vystřelím. Postava se kotoulem dostala za lampu a jen letmo zahlédnu záblesk výstřelu. Cítím, jak mě kulka jen o fous míjí. Shinigami se vůbec nesnaží ukrývat natož uhýbat před střelbou. Je mu jedno, jestli nějakou schytám. Vyšlu svůj protest, aby mě shinigami šetřil a tahle nepozornost stačila protivníkovi k tomu, aby zaútočil. Oba jsem zaráz vyskočili proti sobě a vystřelili. Záblesk výstřelu ozářil obličej schovaný pod kapucí a já na pár vteřin spatřil svou tvář, vyděšenou a zmatenou, odrážející se v zrcadlech vodní hladiny.

Oba jsme dopadli tvrdě na zem. Překulil se a schoval se za další popelnici. Uskočil jsem do tmy. Protestuji, svádím vnitřní boj se shinigami.

„Tohle dělat nemůžeš,“ křičí to ve mě. „Nemůžeš zabíjet, koho chceš!“

„Nepleť se do toho, tvé tělo patří jenom mě, nemáš právo vzdorovat!“ drtí mi shinigami vnitřnosti. „Zabij ho, zabij ho…“ hučí mi v hlavě.

Znovu pozvedám zbraň a pošlu směrem k popelnici několik ran. Moje tělo je opět neuvěřitelně rychlé, ani já nestačím postřehnout, jak jsem se dostal své oběti za záda a mířím ji na hlavu. Překvapeně se na mě otočí, navzájem se díváme do očí, trvá to pár desetin sekund, ale pro mě je to jako několik minut, plné utrpení, bolesti a smutku. Naše prsty zmačknou spoušť v jeden okamžik. Rána mě odhodí na zem, tvrdá dlažba mi obrušuje kůži na rameni. Zvednu se na kolena a snažím se zvednout. Nohy mě neposlouchají, ale i přesto donutím své tělo k pohybu a snažím se zmizet, co nejdál odsud. Shinigami je uvnitř mě opravdu hodně naštvaný, drtí mi kosti v těle a nechává mě co nejvíc trpět. Po několika desítkách metrů mě shinigami opustí a já těžce dopadnu na chodník. Po noze mi stéká teplá krev a hrozně to pálí. Slyším blížící se spěšné kroky. Proběhne kolem mě, aniž by si mě ve stínu všiml. O kus dál se zastaví a zmateně se rozhlíží.

Zasténám bolestí. Snažím se sundat si šátek z krku, ale nejde to. Zatraceně, zatraceně. Ten hajzl mě tu nechá vykrvácet.

„Hej, je tam někdo?“ ozve se. Pak si mě všimne schovaného ve stínu.

„Masao! Co tu děláte?“ přiskočí ke mně a zastrkuje si zbraň za opasek. „Krvácíte!“

Roztrhne mi kalhoty.

„Zatraceně, kde jste se tu vzal, Masao!?“ opakuje pořád dokola a snaží se mi stlačit ránu dlaní ve stehně. „Neříkejte, že vás ten grázl postřelil? Utíkal tudy...?“

Přivírám oči, nemám sílu donutit je zůstat otevřené.

Zvedám ruku ke krku a snažím se strhnout šátek. Pochopí, sundá mi šátek a ránu s ním stáhne. Zvedne mě do náruče jako bych byl malé dítě a nese mě pryč.

„Bydlím kousek odtud, vydržte,“ mluví na mě naléhavým hlasem.

Pokouším se usmívat. Vzepřel jsem se mému démonu, nedovolil jsem, aby mu zblízka vystřelil mozek z hlavy, donutil jsem ruku pozvednout zbraň a poslat kulku do prázdna. Dokázal jsem to, Osamu Hikaru, nic ti není. Propadal jsem se do slastné náruče bezvědomí se spokojeným výrazem ve tváři.