Byl nádherný večer, bez jediného mráčku, plný hvězd. Byl jsem ještě stále plný dojmů z posledního rychlého, krátkého, ale intenzivního sexu s Osamou, že jsem to nemohl vypudit i přes naléhavost a vážnost situace, z hlavy. Stál jsem před kovovou masivní bránou, která chránila příjezdovou cestu k honosnému domu, postaveného ve viktoriánském stylu, kde celé dolní patro svítilo a skrz okna házelo světlo dlouhé stíny na trávník. Před vchodovými dveřmi stálo černé auto, které odvezlo Osamu. Shinigami nelhal a dovedl mě k místu, kam detektiva odvezli. Nechtěl jsem, aby už nikdo kvůli mně nikomu ubližoval.

Démon pro mě obešel bezpečnostní opatření a brána se otevřela do kořán. Nepřipravil jsem si žádný scénář útoku, jednal jsem jen instinktivně, bezhlavě a hlavně rychle. V té nejvyšší rychlosti, kterou jsem na ten úsek po příjezdové cestě, stačil ze své Ducati vymáčknout, jsem projel skrz jedno obrovské okno, střepy se z rachotem rozlétly po mramorové zemi a moje motorka dostala smyk. Dokázal jsem se udržet a flokem zabrzdil, seskočil z motorky a natůrovanou jsem ji pustil do masivních dveří, které se pod její vahou roztříštily a vjela do místnosti, plnou chlápků v oblecích, tasící své zbraně a bezhlavě střílející po Ducati. Nakráčel jsem do místnosti a rozhlédl se.

Ten chlápek, s zrzavými vlasy, staženými do mohutného ohonu, v elegantním obleku, šitým na míru jeho svalnaté postavě, držící rozpálený pohrabáč, musí být Takutaro. Má zvednutou druhou ruku v gestu, aby zastavili palbu. Stočím pohled na bezvládné polonahé tělo, jen v zakrvácených kalhotách bez bot, visící několik centimetrů nad zemí, uvázané na řetězech kolem zápěstí. Dlouhé havraní vlasy mu splývají přes tvář na holý hrudník, zakrývajíc vypálené černé značky, čáry seškvařené kůže.

„Oh, kdopak to k nám přišel?“ usměje se Takutaro.

Sundám si helmu a uhladím své vlasy z čela. Opatrně ji položím na mahagonový stolek, vykládaný slonovinou a pomalu kráčím směrem k němu.

„Jmenuji se Kiyoschi Masao a přišel jsem si pro Hikaru,“ šeptám.

„A můžu se u toho smát?“ šklebí se Takutaro. „Neříkejte, že jste to vy, kdo mi zabil syna a všechny ostatní. Takový… by to nikdy nedokázal.“

Zastavím se těsně u něho. Nespouštím z Takutaro pohled, ale zároveň sleduji, jak se Osamův hrudník pravidelně zvedá.

„Hikaro,“ zašeptám.

Zvedne s námahou hlavu.

„Ty blbče,“ hlesne.

„Očividně z vaší přítomnosti nemá radost,“ stále se usmívá Takutaro. „Moc nechápu smysl vaší návštěvy…“

„Já jsem černý stín a všechny vás zabiju,“ prohlásím ve stejný okamžik, kdy do mě vstoupí démon a v obou rukách se mi zhmotní zbraně.

Pošlu několik střel směrem k pohybujícím se stínům.

„Kiyoshi,“křičí na mě Osamu a snaží se vyprostit z řetězů.

Posílám další smrtící rány směrem k Takutarovým mužům, kteří se mě snaží zastavit. Přistoupím k Osamovi, nechám zmizet jednu ze svých pistolí a rozpálím zámky u řetězů do ruda, až mi na dlaních naskakují puchýře od spálenin. Řetězy pod Osamovou vahou prasknou a já ho zachytím, než dopadne na zem. Dotknu se jeho ran na prsou. Vrhne po mě pohled plný bolesti, ale hlavně zklamání, že jsem ho opět neposlechl.

„Neměl jsi chodit!“ odstrčí mě od sebe.

„Nech mě, abych tě ochránil,“ stoupnu si před něj jako živý štít a znovu v ruce zhmotním zbraň.

„Jak romantické,“ usměje se Takutaro a vezme ze stolku vystavený samurajský meč. „Takže opravdu černý stín… démon… kdo by to byl řekl.“

Takutaro vytahuje meč z pochvy a napřáhne ho před sebe. Zpozoruji, jak se kolem něho začne zhmotňovat temnota a pohlcovat ho. On i meč se zahalují do šedého oparu, jakoby mi náhle chtěl zmizet.

„Ale já mám také svého démona,“ zaskřehotá Takutaro zlověstným smíchem. „Připrav se… je čas zemřít.“

A kruci mi projede hlavou jako žiletky, myslím, že shinigami tohle nečekal a pěkně ho náš nepřítel vyvedl z míry. Aniž bych chtěl, mi démon přemění pistole v katany s myšlenkou, že démoni takhle prostě spolu bojují. Úder mi málem meč vyrazil z ruky a rukojeť sedřela puchýře na dlani do krvava. Necítím bolest, ale mozek to i přes to stačil zaznamenat.

„Tak si to spolu rozdáme, ty sráči!“ křičí Takutaro,. „Kdybych věděl, že jsi démon, už bych se tě dávno zbavil.“

Osamu Hikara sebere ze země poloautomatickou pistoli, kterou měl u sebe v krvi ležící jeden z Takutarových mužů a začne střílet. Stojíme k sobě zády, Osamu se sotva drží na nohou a nechává po sobě na chladné podlaze krvavé šlápoty.

Takutaro mi zasadí tvrdou ránu, ostří jeho meče mi projede skrz koženou bundu a i přes to, že bych neměl nic cítit, znovu mě obejde ledový chlad, vycházející z jeho těla. Je to úplně jiný pocit, než který mám ze svého démona, tento je zlověstný, bez výčitek a charakteru, jen s touhou zabít.

„Soustřeď se,“ uslyším Osamu. „Mě si nevšímej, budu ti krýt záda.“

Další úder mi skoro vyhodí rameno. Je tak silný, že se stačím jen bránit a ne zasazovat nějaké rány. Nechci ztratit sám sebe tím, že předám celé své tělo démonovi, aby se s Takutarou vypořádal on. Tohle si musím vyřídit sám. Takutarův úder mě odhodí, udělám pár vrávoravých kroků dozadu a narazím do Osamy, že ho skoro porazím.

„Ty idiote!“ vmete mi do tváře Osamu a chytí mě za bundu. „Řekl jsem ti, ať se soustředíš!“

Přitáhne mě k sobě tak nečekaně a přitiskne mi svoje rty na ty moje. Sebere mi dech. Jeho polibek chutná po krvi a trvá několik vteřin.

„Prosím, nenech se zabít,“ zasyčí.

Odstrčí mě od sebe a vypálí další spršku střel. Rozběhnu se proti Takutarovi, vyskočím na stolek a s rychlostí démonovi vlastní zároveň s odrazem seknu po mafiánovi. Čepel sjede po té jeho a zasekne se mu do ramene. Trochu se zapotácí, ale vidím, jak jeho temnota narůstá. Zaútočil tak rychle, že jsem to sotva postřehl. Vyhnul jsem se jeho ráně úskokem stranou, ztlumil svůj pád kotoulem a narazil jsem do kamenného obložení krbu. Sálá z něj nepříjemný žár. Nabodnu hořící poleno a mrsknu jej po Takutarovi. Vyhne se mu a rozžhavený kus dřeva se roztříští o okenní tabuli a spadne na zem. Jsem tak pohlcen bojem, že jsem si ani nevšiml, jak těžké závěsy, sahající až na zem, chytly a přehazují si plameny z jednoho okna na druhé.

„Za všechno mi zaplatíš!“ křičí zuřivě Takutaro a máchá mečem jako zběsilý.

Z bundy mi už visí jen cáry, mé tělo mě neposlouchá, shinigami vynaloží veškerou sílu, aby mě udržel na nohou. Osamu Hikara klečí na jednom koleni a vypadá, že toho má taky dost. Zahlédnu plameny, jak si pochutnávají na starobylém nábytku. Žárem začínají praskat tabulky skla. Musím to ukončit. Musím být rychlý. Nepředvídatelný. Nechci umřít. Nechci, aby se něco stalo Hikarovi. Slíbil jsem, že ho ochráním.



Úder za úderem, krok za krokem, Takutarova ruka s mečem se začíná chvět. Mohl bych si vzít svou brokovnici. Střelit ho mezi oči…ale může to jít jen pěkně postaru – s meči. Takutarův výpad mě povalí na zem a vyrazí mi meč z ruky. Plazím se ke zbrani. Takutaro se napřahuje ke smrtícímu poslednímu úderu. Uslyším výstřel, který Takutaro ohromí, zpomalí jeho máchnutí. Nahmatám meč a obrátím ostří proti němu. Jeho zbraň mě o vlas mine, nevěřícně sklopí zrak ke svému hrudníku, ze kterého se mu řine krev. Můj meč mu trčí mezi žebry a střelná rána mu udělala pěknou díru. Zavrávorá, jeho démon ho opouští a on jako člověk, s bolestivým výrazem ve tváří, se převalí na zem.

Osamu ke mně přiskočí, ze zbraně se mu ještě kouří a trochu se usmívá.

„Vypadalo to, že potřebuješ pomoc,“ mrkne na mě.

Vedle nás se zřítila hořící skříň plná knih, které se rozsypaly po podlaze a od nich chytl další závěs. Na zemi leží několik zkrvácených těl, které začnou olizovat plameny.

„Nejvyšší čas zmizet,“ pohodí hlavou Osamu a zastrkuje si zbraň za kalhoty.

Kývnu hlavou. Žár je nesnesitelný a začíná požírat úplně všechno. Nedostali jsme se ani ke dveřím, když se místností ozval ohlušující výbuch. Oba nás to vymrštilo do haly. Zalehl jsem Osamu, abych ho ochránil před plameny. Cítím, jak se mi seškvařily vlasy.

Těžce se oba zvedneme.

„Padáme odsud!“ vyhrknu a mířím ke vchodu.

„To byla nejspíš tvoje motorka,“ dívá se Osamu směrem k hořící místnosti.

To, co následovalo, mi hlava nebrala. Nebyl jsem na to připraven. Z ohnivé hradby se vyřítilo hořící tělo, řvalo zlostí, či bolestí, s napřaženým mečem před sebou. Otočil jsem se rychle, instinktivně, přitočil jsem se k Osamovi, vytáhl jsem mu zbraň zastrčenou za opaskem, odstrčil ho, až znovu upadl na zem, postavil se před něj a vystřelil. Takutarova hořící postava se zhroutila na zem a oheň ho celý pohltil. Osamu se vyškrábal na nohy a táhl mě ven.

Dopadli jsme oba na oblázky vysypanou cestu.

„Sakra, ten měl ale výdrž,“ vrčí Osamu a těžce dýchá.

Klečíme vedle sebe a pozorujeme plameny, jak ničí dům. Shinigami stojí vedle nás a vůbec si to neužívá. Navzájem se pozorujeme a já v jeho pohledu čtu, jak je smutný a zklamaný. Sklopí zrak na moje břicho a já sleduji jeho pohled. Moje tělo začíná být osvobozeno od démonova vlivu a vrací se mi veškerá lidskost a pocity. Vnímám, jak mi ruka hoří a pálí, jak mi z paže teče krev. Položím si dlaň na břicho a mezi prsty ucítím teplou tekutinu.

„To byla jízda, Masao!“ obejme mě kolem ramen Osamu. „Slib mi, že už tohle příště dělat nebudem.“

Místo odpovědi se mu složím k nohám do štěrku.

„Masao!“

„Myslím, že jsem byl… pomalej,“ zašeptám.

Chytne mě za ruku, kterou se snažím zakrýt ránu.

„Masao!“ opakuje.

Vyhrnuje mi tričko a snaží se zastavit krvácení.

„To bude dobrý, nedělej si starosti,“ usmívám se.

„Ten démon tě z toho dostane, žejo?“ ujišťuje se Osamu.

„Pochybuji…“

„Chci s ním mluvit! Hned! Můžu ho vidět?“

Pokrčím rameny. Podívám se na shinigamiho, který stále stojí vedle mě. Mračí se.

„Nejsem žádná tvoje hračka,“ syčí démon. „Ale jestli to chceš, jestli toužíš odejít z tohoto světa ještě s větším utrpením, než si neseš doposud, tak prosím.“

Démon začíná před mýma očima růst, mění tvář mého brášky Shijo na tvář úplně někoho jiného, vysokého mladého muže, s krátkými hnědými vlasy, ale já ho neznám. Můžu jen říct, že se mi skoro podobá.

„Daishi,“ zašeptá Osamu a obličej mu úplně zbledne.

Přestává se mi tohle představení líbit. Chci se posadit, ale nemám sílu, s každým nádech, s každým pohybem cítím, jak ze mě uniká moje krev.

„Kdo je…?“ snažím se promluvit, ale vyplivnu jen rudou tekutinu, která mě dusí.

„Představuji vám Osamu Hikaru,“ ukáže démon na detektiva a ukloní se. „Můj pán, který nade mnou zvítězil. Sloužím mu několik měsíců. Plním jeho poslední přání.“

„Nechápu,“ brání se Osamu.

„Jsem Daishi,“usmívá se démon. „Vzal jsem si podobu člověka, kterého Osamu Hikara miloval, kterého chtěl pomstít a upsal svou duši ďáblovi. MĚ. Brzy pochopil, že to byla špatná volba a začal se bránit. Škrábal jak kočka, byl tak vytrvalý. A Bůh si ho tak oblíbil,“ šklebí se démon. „Musel jsem ho propustit, musel jsem se vzdát jeho duše… grrr… byla jen moje, nikdo neměl právo mi ji brát. Ani ON!“

Osamu Hikara mě podebere a položí si mou hlavu na holý hrudník. Pátrá v mých očích a kroutí hlavou, že o ničem neví.

„Lidé jsou tak problémoví, tak hloupí. Nabídl jsem mu přání,“ pokračuje shinigami. „A on ho přijal. Jak bláhové. Jeho šlechetné přání – očistit město od zločinu… ha, ha…“

„Chápu,“ přivřu oči. „To já plním jeho přání…“

„Ironické, co?“ dřepne si démon vedle mě. „Svým vykoupením zatratil jinou duši. Lidé jsou nepoučitelní, už tolik staletí.“

„Kiyoshi, tohle jsem opravdu nechtěl,“ brání se Osamu Hikara. „Nic si z toho nepamatuji… Chtěl jsi mě zabít,“ obrátí se s otázkou v očích na démona.

„Chtěl jsem ochránit mého drahého brášky,“ ušklíbne se shinigami. „Už jsem nechtěl být tvým poskokem!“

„Mohli byste už být všichni zticha!“ zvýším hlas. „Běž do háje, zmizni, nechci tě už vidět! Táhni do pekel a uvidíme se až tam.“

„ON je ten, kterého by jsi…“ brání se démon.

„Táhni!“ křiknu a s námahou po něm hodím hrstku štěrku.

„Pět minut,“ ušklíbne se démon a zmizí.

„Kiyoshi,“ chytne mě Osamu za bradu. „Nevím, co bych měl na svou obhajobu…“

„Chtěl bych, abys na chvíli zapomněl na nějakého Daishio, chtěl bych, abys mi odpustil, chtěl bych cítit tvoje rty na těch svých… buď prosím jen semnou,“ šeptám a oči se mi zavírají.

„Kiyoshi,“ prohrábne mi vlasy rukou a políbí mě na rty.

Jeho polibek je plný jemnosti, smyslnosti, polibky smývá kapky krve z mé tváře. Vnímám prsty jeho kůži, projíždím mu po holém hrudníku a chci si to co nejvíc vrýt do paměti, odnést si ten pocit sebou. Myšlenku pouze na něj, na muže, který mi zničil život, ale přitom mu dal smysl.

„Promiň, Hikaru,“ usměji se.

Je krásná noc, ve vzduchu poletují červené jiskřičky, dům je celý v plamenech. V dáli zní sirény.

Jsem v náručí svého nepřítele. A zároveň milence.

Jeho polibky chutnají po krvi.

Jeho vlasy mě příjemně šimrají na tváři.

Jeho přítomnost mi dodává odvahu a pocit bezpečí.

Jeho slova „miluji tě“ jsou jen pro mě.

Tohle mi na cestu stačí. Jsem připraven.

Sbohem Osamu Hikaru, uvidíme se v pekle!