Probudí mě silné nutkání na záchod. Ležím na boku, schoulený do klubíčka, pozoruji okraj peřiny a nemůžu si vybavit, co se stalo. Jsem slabý jako moucha a z postele se zvednu z velkou námahou. Dopotácím se do koupelny, pečlivě se vyhýbám pohledu do zrcadla, abych se náhodou nevyděsil svého zjevu. Oblečení mám jako obvykle připravené v komínku. Přehozená kožená bunda přes sušák mi připomene deštivou noc. Snažím se ze svého mozku vypáčit podrobnosti, ale mám opět okno, což neznačí nic dobrého.

„Dáte si něco k jídlu?“ ozve se mi za zády.

Asi jsem se v té chvíli netrefil do mísy, jak mě to rozhodilo. Za mnou stojí Osamu Hikara, s naběračkou v ruce a s tím svým debilním úsměvem na tváři, s perfektní řadou bílých zubů. Rukama si zakrývám svůj poklad, který reaguje na Osamu nepředvídatelně a vyloženě nebere v úvahu mou antipatii vůči tomuto člověku.

„Zatraceně, do pr**le, co tu děláte!“ vykřiknu.

„Mám za úkol vás hlídat a jestli se probudíte, ohřát vám polévku. Dáte si?“ mrkne na mě Osamu. „Být vámi, tak bych na sebe něco hodil, ať tu mezi námi nepanuje moc napnutá atmosféra,“ ukáže naběračkou na moje nádobíčko. „Jo, ty stehy jsem vám vytáhl, takže jsem TAMTO už stejně viděl.“

Jeho hlava zmizí a nechá mě vyděšeného stát samotného v koupelně. Dávám si zatraceně načas. Můj odraz v zrcadle, kterému jsem se nakonec nevyhnul, mi vmetlo do tváře zarostlé monstrum, s vlasy stojícími na všechny strany, což jsem musel patřičně napravit. Vodu jsem si chrstal nejen na obličej, ale i na vlasy, což jen způsobilo mírné zvlnění a to nesnáším. Natáhl jsem si tričko a kalhoty a vypotácel se po půl hodině z koupelny.

Osamu do sebe zrovna převracel misku a jen přes okraj si mě dlouze prohlížel.

„Nějak dlouho vám to trvalo, nevím, jestli tam něco zbylo,“ naklání skoro prázdný hrnec s polévkou. „Ten váš spolubydlící opravdu fantasticky vaří.“

Vyliji si zbytek do misky, kde už neplave skoro žádná nudle a pomalu jím. Sedíme naproti sobě, Osamu má podepřenou dlaní hlavu a vysíláme k sobě nevraživé pohledy.

„Kde je Ritsuke?“ zeptám se.

„Šel do školy, prý má nějaké důležité zkoušky,“ odpoví Osamu. „Byl rád, že jsem zrovna přišel a mohl na vás chvilku dohlížet…“

„Proč jste přišel?“ pozvednu v otázce obočí.

Osamu se začne škrábat zamyšleně ve svých vlasech, zamotané do ledabylého uzlu, protáčí své modré oči a snaží se vymyslet pro mě stravitelnou odpověď.

„Možná kvůli té noci,“ prohodí a okusuje si nehet.

Neptám se, vyčkávám. Nechci se zase trapně obhajovat, protože vím, že je to zbytečné, že už si na všechny otázky stejně sám odpověděl. Nelíbí se mi, že jsem tu s ním sám. Atmosféra mezi námi houstne, na obou jde vidět určité napětí.

„Zrovna to ráno, co jste onemocněl, jsem se setkal s Černým stínem, už podruhé. Poprvé mě chtěl očividně zabít,“ promluvil do ticha.

Dál srkám svou polévku a nechávám ho mluvit.

„Sledoval jsem vás. Od té doby, co jste opustil můj byt,“ čeká na moji reakci. „I po tom, co jste dvě hodiny po půlnoci sedl na motorku a odjel si to vyřídit s další partičkou grázlů, rozmetal je brokovnicí po asfaltu, málem mi ustřelil hlavu, zachránil život a pak si v klidu odjel.“

Překlopím do sebe zbytek polévky. Aha, tak to se stalo v noci. Vybavuji si výbuchy a těžkou zbraň v ruce. A taky vzdálený hlas Osamu, jak za mnou křičí moje jméno. Začínám být nervózní.

„Chtěl bych vědět, jak to funguje,“ pokračuje ve svém monologu. „Zatím jsem vůbec nepochytil, jak to děláte…jak se zbavujete zbraně, jak dokážete být tak rychlý, tak pro jiné neviditelný…“

„…proč pro ostatní?“ zašeptám. Dochází mi trpělivost. „Proč ne pro vás, Osamu Hikaro? Co jste zač? I kdybych byl to, z čeho mě obviňujete, proč jste ještě naživu? Jak jste dokázal uniknout? Jak to, že ho vidíte? Jak to, že jste o krok před ním?“

Uvědomím si, že stojím, opírám se rukama o stůl a nakláním se nad ním nebezpečně blízko. Osamu se pod mým nátlakem otázek opírá o opěradlo židle a natahuje proti mně dlaň, jakoby se bránil kontaktu, jakoby se bál, že mu zakroutím krkem.

„Co je tohle?!“ chytám ho za vlasy a vytáhnu mu bílý pramen vlasů stažený do drdolu. „Jak jste k tomu přišel?!“

Nervózně po mě těká očima. Chytne mě za ruku a snaží se mě od sebe odtrhnout.

„Vidíte,“ skoro křičím. „Mám je taky… bílé prameny. Objevily se pokaždé, když jsem se vzepřel. Když jsem vás měl zabít, ale já nechtěl! Když jsem odmítl zlomit vaz tomu hajzlovi, co ublížil Ritsukemu! Jak jste k nim přišel VY?!“

Mlčí. Jen rychle polyká.

„Netuším,“ šeptá. „Neznám odpověď…“

Chytnu ho za košili a zvedám ho ze židle k sobě.

„Proč mě tak duševně trýzníte?“pokračuji ve svých otázkách. „Proč mě jednoduše nezavřete, nezastřelíte, neukončíte moje trápení? Víte vůbec, čím procházím?!“

Přiloží svoje dlaně na moje rudé tváře, hořící vztekem. Proniká svým uhrančivým pohledem až do nitra mého srdce. Spaluje mě nesnesitelným žárem a já ztrácím půdu pod nohama.

„Chci o tobě vědět vše,“ řekne tiše. „Chci ti pomoct, dej mi šanci…“

„Nejde to,“ vzlykám.

Mé ruce mě neposlouchají. Vyhrnuji mu košili z kalhot a přejedu dlaněmi po jeho holém břiše.

„Je to nemožné, nepochopíte….je to nebezpečné…sakra, proč mě tolik přitahujete?“

Lísám se k jeho dlaním, které mi drží tvář. Vjede mi do vlasů a přitiskne svá ústa k mým. Jemně mě kouše do spodního rtu a proniká jazykem dovnitř, kde se střetne v milostném obětí s tím mým. Náhlý přísun vzrušení nám podráží nohy a podlomí kolena, Osama mě převáží svou vahou a opět je to on, kdo je nahoře, přičemž se naše ústa od sebe ani o milimetr neodlepily. Mazlím se s jeho kůží, přejíždím po napnutých bradavkách a tlakem vytrhuji knoflíky s knoflíkových dírek. Jeho hrudník je posetý jizvami, bělostné čáry na snědé kůži. Naše vzrušení na sebe navzájem tlačí a chce ven.

„Masao Kiyoschi,“ opakuje dokola Osamu. „Od prvního okamžiku, co jsem tě poznal, mě neuvěřitelně přitahuješ…. nejsem na kluky. Co to s námi je? Máme něco společného?“

„Sloužím démonovi, mé tělo mi dávno nepatří,“ zastaví se náhle moje ruce a zaryji nehty do jeho kůže. „Démonovi smrti, může tě kdykoliv zabít, jako tenkrát. Nejsem tak silný, abych mu v tom zabránil.“

„Chci vědět, jak to funguje,“ naléhá Osamu Hikara.

Do napjaté atmosféry zapípá mobil. Je mi jasné, že to bude zakázka pro mě. Něco v tom smyslu, že jsem se dlouho flákal a že je na čase někoho zabít.

„Chci jít s tebou a vidět to,“ pokračuje .

Probodává mě pohledem a čeká na odpověď. Vynaložím veškerou svou sílu a převalím Osamu pod sebe na lopatky. Jednou rukou mu tisknu jeho zápěstí a předám mu tak vášnivý polibek, jakoby to byl můj poslední. Pod nátlakem vášně přivírá oči, přičemž mu vytahuji ze saka přehozeného přes židli pouta a nemilosrdně mu ruku připoutám k noze stolu, která je spojena k druhé noze tyčí a tudíž se z ní nedá vyvléct.

„Je mi líto,“ zavrtím hlavou. „Nedávej mi další příležitost tě zabít.“

Shrábnu mobil ze stolu, helmu a klíče. Osamu leží na zemi připoután ke stolu, nesnaží se ani nějak z pout dostat, jen tak na mě odevzdaně kouká, se smutkem a zklamáním v očích

„Opravdu bych ti chtěl pomoct,“ řekne.

„Mě už nikdo nepomůže,“ sklopím hlavu a zabouchnu dveře.

***

Stojím opřený o motorku a z uctivé vzdálenosti sleduji hořící stavbu, která vzplanula pod další dávkou výbuchu a plameny olízly nejbližší stromy a keře. Z trávy už zůstal jen černý popel a jen slabě doutná. Velikost ohně znásobuje odraz ve vodní hladině menšího jezera. Nepamatuji se, jestli shínigami trefil ty barely s naftou omylem nebo schválně, ale z jeho zářícího výrazu měsíčka na hnoji, bych řekl, že to druhé. Čekám, že se mu v ruce objeví rošt a půjde si udělat nějaké hovězí barbecue. Vychutnává si žár pro mě v nebezpečné blízkosti a vypadá moc spokojeně. No, jako vždy.

„Jak to děláš, že si svoje cíle tak hezky nahrneš na jednu hromádku, aby z toho byl co největší masakr?“ zakřičím na něj. „Myslel jsem, že smrt si bere hezky po jednom. Nebo ty jsi z těch, co si užívají pády letadel?“

Shinigami dělá, že mě neslyší, jen znechuceně přešlápne z jedné nohy na druhou, jako bych mu právě přerušil pěknou zábavu. Chci mu položit pár otázek, musím toho využít, že je tu semnou, jen nevím, jak mu klást otázky, aby se neurazil svou dětinskou náturou a nezmizel mi.

„No a co, mám to tak rád,“ ušklíbne se a jeho ďábelský pohled umocní oranžové plameny, které se mu v černých očích odráží.

„Jo, to jsem si všiml…jednotlivci ti dělají problémy, co?“ naťuknu situaci s Osamu Hikarou, který se nám tak hezky postavil.

„Ty jsi to zbabral, mě do toho nezatahuj,“ začíná se urážet.

„To je fakt, můžu za to trochu já, ale stejně by mě zajímalo, jak se dokázal hned na začátku tak hezky vyhnout, to jsem ještě nevěděl, že je to ten detektiv,“ udržuji opatrně naši konverzaci.

Neodpoví. Vypadá, že přemýšlí, spíš nad tím, jestli mi něco prozradit nebo si to nechat pro sebe.

„Nejenom že mě neustále vytáčí, od začátku mě podezírá, dokonce mě stačí sledovat v tvé podobě, ale má i stejný typ ozdoby ve vlasech,“ namotávám si pramen bílých vlasů. „Jakoby taky zlobil.“

„Hmmmm,“ mručí shinigami. „Nechci se s tebou bavit. Máme to zakázané, už porušuji hodně pravidel.“

„No, taky to může mít jen obarvené, co já vím,“ uklidňuji napjatou atmosféru. „Ty divné jizvy po těle může mít z policejní akce,“ nebo z toho, kolikrát neposlechl a jeho démon ho nechal vymáchat ve své vlastní krvi a se svými zraněními jako mě.

„Moc si ho prohlížíš,“ zavrčí shinigami. „Říkal jsem ti, ať ho zabiješ a ne ať s ním spíš.“

„Můžu za to, že mě tak děsivě přitahuje?“ bráním se. „Právě jsem doufal, že mi to nějak zdůvodníš.“

„A co bys rád slyšel? Že to někdo jako já pěkně zpackal, opustil ho bez následků a nechal ho žít?“ mračí se démon čím dál víc a vůbec nevypadá mile jako můj bráška. „Mě se to nestane!“

„Zabiješ mě, až se ti omrzím?“ zašeptám.

Přistoupí ke mně a podívá se mi dlouze do očí.

„Tvoje duše už dávno patří peklu, takže teoreticky už mrtví seš. Co záleží na tom, jakým způsobem a kdy se tam dostaneš.“

Nechá ty slova viset ve vzduchu ještě dlouho po tom, co zmizí. Jsem přesvědčen, že Osamu Hikara byl také schránkou shinigamiho. Možná si to nepamatuje, ale zůstala mu schopnost vidět takové, jako jsem já a dokonce se jim i vyrovnat. Podle mnohočetných jizev a pramenů bílých vlasů, se musel hodně vzpouzet. Dokázal přežít. Snaží se mě zničit nebo se mě snaží ochránit? Možná, že někde v hloubi svého vědomí mi rozumí a chápe a na druhou stranu je to prostě policajt a to ho zavazuje mě dostat za mříže a to na pěkně dlouho.

Cestou domů jsem koupil nějaké dobrůtky, ať si udobřím Ritsukeho, vymýšlením story, proč máme detektiva u nás v kuchyni připoutaného ke stolu, jsem se nezdržoval, doufal jsem, že se z toho Osamu dostal a že už bude byt prázdný. Myslel jsem si to správně, nikde ani živáčka. Co mě nejvíc zarazilo bylo, že ani Ritsuke nebyl doma. Docela mi z výletu na venkov k jezeru vyhládlo a tak jsem veškeré jídlo postupně nacpal do žaludku a k tomu vyžahl lahvinku vína. Do toho se mi zvýšila opět teplota, bylo mi blbě, utápěl jsem se v sebelítosti a výčitkách, své slabosti a namlouvání si lepších zítřků, a nakonec jsem vytuhnul rozvalený na židli jako ožralé prase.