V hlavě mi drnčí neodbytný zvonek domovních dveří. Neochotně otvírám oči a mžourám do světla. Ritsukeho postel je prázdná a ustlaná. Posadím se na postel. Rána na boku je zahojená. Tohle je jediná výhoda být schránkou shinigamiho.

Slyším, jak Ritsuke otvírá dveře. Kdo tak po ránu může otravovat? Ještě k tomu je sobota.

„Kouga Ritsuke?“

Zvednu se a nakouknu do vedlejší místnosti. Ve dveřích stojí muž v černých kalhotách a černé mikině s velkou kapucí, se zipem našitým sešikma, z rukávů vyčnívaly manžety bílé košile. Černé dlouhé vlasy, částečně svázané do ohonu, zbytek vlasů rámovalo jeho snědě opálený jemný obličej. Na očích měl úzké černé sluneční brýle. Tak o deset let starší než my.

„Tahle peněženka a doklady budou pravděpodobně vaše,“ podává Ritsukemu jeho peněženku. „Byla nalezena v Koisgi – Sushi baru, kde byli zabiti tři lidé...... jak jistě víte.“

Naklonil hlavu a zamířil svůj pohled přes Ritsukeho rameno přímo na mě. Posunul si brýle na špičku nosu. Naše oči se střetly. Viděl jsem je už několikrát. Hluboké modré oči, které fungovaly jako zrcadlo a odrážely vše kolem sebe. Viděl jsem tam sám sebe s katanou v krvavých rukách. Otřepal jsem se při tom obraze.

„Jsem Osamu Hikara a vyšetřuji vraždy, které se staly v Badboys baru a v Koisgi – Sushi baru,“ ukázal svůj policejní odznak. Pořád se na mě díval a Ritsukeho úplně ignoroval. „Mohu jít dál? Rád bych vám položil pár otázek. Vám oběma.....,“ ukázal na mě s otázkou v očích.

„To je můj spolubydlící, Masao Kiyoschi,“ odpoví za mě Ritsuke. „Kiyoschi, hoď na sebe něco.....je hroznej Adamita,“ omlouvá mě.

Svraštím nesouhlasně obočí.

„ Nebudu vás zdržovat, jen si ověřím pár faktů, kvůli mě si nedělejte starosti,“ usměje se vyšetřovatel, ale jeho oči se nesmějí, stále ze mě nespouští zrak, i když si přede dveřmi vyzouvá boty. Mám z něj divný pocit.

„Zrovna jsem udělal snídani, dáte si s námi?“ usměje se nervozně Ritsuke a ukáže na stůl, kde má na několika talířích vystavené svoje oblíbené saši z několika druhů ryb, suprově dozdobené zeleninou, křenem, nakládaným zázvorem a ředkví. Vůbec netuším, kdy vstával, aby tohle připravil.

„Whau, to vypadá moc dobře,“ řekne pochvalně Osama Hikara, sundá si brýle a zasune je do kapsy.

Všichni sedneme ke stolu.

„Doufám, že chápete, že není dobré se moc vyhýbat pravdě, protože vše je zachycené na bezpečnostní kameře,“ začíná Osama Hikara. „Do baru vešli dva ozbrojení muži a začali střílet na soukromou sešlost významného politického činitele Minaka Asogi. Smrtelně ho zasáhli a evidentně byli zaplaceni za úplné vyhlazení celé skupiny. Přišel pak někdo, kdo tomu teoreticky zabránil a ty dva pěkně sadistickým způsobem rozpáral samurajským mečem. Popis, který vlastně neexistuje, sedí na toho samého, co zabil šest mužů v Badboys baru.“

Když to vyprávěl, díval se pořád na mě. Sklopil jsem hlavu. Nevím, proč jsem se v jeho očích stále odrážel se zakrváceným obličejem a výrazem masového vraha. Osama Hikaru, co jsi zač, že vidíš mou zvrácenou duši?

„Kamera bohužel vůbec nezachytila tvář Černého stínu, jak jej média pojmenovala. Nikdo z přítomných si ho také nedokáže vybavit. Pamatují si, že vás,“ ukazuje na Ritsukeho, „.. strhl a zachránil před kulkou. Přísahali, že byl zraněn.....“ krátce otočil pohled na Ritsukeho a pak zpátky na mě. „Proč by to dělal?“

„Ehmmm,“ vytřeštil oči Ritsuke.

„Sebrali jsme nějaké vzorky krve a uděláme testy DNA,“ propichuje mě pohledem, cítím to, i když se soustředím na jídlo. „Nezanechal nějaké stopy krve na vašem oděvu?“

„Vůbec jsem si nevšiml, že by byl zraněn,“ vrtí hlavou Ritsuke a podívá se na mě. Čekám, co řekne. „Ne, neměl jsem na sobě žádnou krev," lže vyšetřovateli do očí. "... a bohužel oblečení jsme včera večer hned naházely do pračky.“

„Ohhh,“ posmutní vyšetřovatel. „A vy pane Masao jste si ničeho nevšiml?“

„Byl jsem zrovna na toaletě,“ vyhrknu. „Přišel jsem až po tom, ani jsem ho nezahlédl.“

„Neslyšel jste střelbu?“

„Měl jsem vystrčit čumák a nechat se odprásknout?“ odsekl jsem.

„To máte asi pravdu, to bylo rozumné,“ pokýval hlavou Osama. „No nic, počítejte s tím, že si vás pozvu do mé kanceláře. Tady je moje vizitka. Být vámi, měl bych se na pozoru. Co kdyby si ten dotyčný myslel, že jste ho viděli....“

Zvedl se, poděkoval za jídlo a nechal nás stát u vchodových dveří v určité nejistotě, kde mě Ritsuke okukoval podezírajícím pohledem. Ritsuke zabloudil pohledem na moje břicho a já si tam instinktivně dal ruku. Zamračil se. Zvednu tričko a usměji se.

„Ty mě snad z něčeho podezíráš?“

„Kiyoschi, Masao Kiyoschi....“ do očí se mu vrhnou slzy.

Za celý den na mě nepromluví. Po obědě nic nedělání si na sebe hodím bundu, vezmu helmu do ruky a při odchodu jen prohodím, že odcházím ven si provětrat hlavu.

Jel jsem se podívat za bráškou Shijo, na místní hřbitov. Cestou jsem koupil bílou růži. Mám rád kytky. Chybí mi. Moc jsem se s ním ty tři roky na vysoké neviděl. Možná kdybych byl s ním, nebyl bych teď v takové bezvýchodné situaci a on neležel dole pod zemí.

Sedím v trávě, opřený o svou motorku, a pozoruji hřbitov. Bílé náhrobky vrhají stíny a je tu nádherný klid. Myšlenky se mi honí hlavou a čas ubíhá. Nechce se mi zpátky do bytu. Pozoruji mraky, jak mění tvary a slunce, které se kloní k obzoru.

„Trávíte zajímavým způsobem svůj volný čas,“ uslyším za sebou hlas. „Někdo blízký?“

Nemám potřebu se ani otočit. Promnu si ztuhlý krk.

„Neříkejte, že jste si to nezjistil,“ odseknu.

Osamu Hikara si sedne vedle mě. Vlasy má rozpuštěné. V havraní černi má pár bílých pramínků. Jakoby rychle zestárnul. Určitě mu není víc než 35. Zvláštní. Černé úzké brýle odráží rudý kotouč slunce.

„Sledujete mě?“ spíš konstatuji, než se ptám. „Jsem nějak podezřelý?“

„Připadáte si tak?“ odpoví mi otázkou.

„Mám čisté svědomí.“

„Tak se nemáte čeho obávat.“

Několik minut sedíme mlčky. Je docela vytrvalý.

„Co si myslíte o Černém stínu?“ nadhodí vyšetřovatel.

„Je to vrah,“ odfrknu.

Neřekne na to nic. Docela mě sere. Jsem z něj nervózní. Proč si myslím, že TO ví?

„Zajímavé, že ho nikdo nedokáže popsat že?“ pokračuje Osamu.

„Nějaká omamující droga ve spreji? Hypnóza?“ zkouším to na něj.

Do ticha se rozezní jeho smích. Já se nesměji. Myslím, že jeho oči se taky vůbec neusmívají. Sklouznu k němu pohledem.

„Co takhle člověk ovládaný nějakým démonem? “ spíš konstatuje, než se ptá.

Už se nesměje. Ochladilo se. Slunce se schovalo za hory. Přistihnu se, jak se škrábu na pravé ruce, jakoby mi na ni narůstala černá kůže.

Píp, píp... nadskočím. Tázavě na mě otočí hlavu.

„Už je pozdě,“ prohlásí netečně. „Užijte si zbytek večera.“

Osamu se zvedne a vydá se pěšky po chodníku ven ze hřbitova. Lampy, které ještě nezačaly svítit, vrhají temné stíny a plazí se po zemi, zatímco odcházející Osamu Hiraka nevrhá ani špetku svého stínu. Otřepu se. Co jsi zač?

Vytáhnu mobil z kapsy. Doufám, že to bude smska od Ritsukeho, ve stylu: Na stole je večeře. Bohužel, je tam adresa. GPSkou si nechám vyhledat nejkratší cestu. Věnuji dlouhý pohled směrem k bratrovu hrobu.

„Shijo, ty hlupáku,“ syknu, nasadím si helmu a nastartuji motorku. „Shijo.....“

Nejsou vidět hvězdy. Jsem v západní části Kjota. Vzduch voní hlínou, bude pršet. Nejsem nervózní. Sesednu z motorky, položím helmu na sedadlo a vstřebávám zvedající se vítr. Vmete mi vlasy do obličeje. Pokynu postavě, která se zhmotní ze stínů. Je tu, nebráním se, je mi to tak nějak jedno. Krátce si prohlédnu podávanou rukavici, uhladím vlasy za ucho a ušklíbnu se odevzdávajícím úsměvem.

„Hlavně to neprodlužuj a buď tak laskav.... moc se v tom nevyžívej,“ procedím mezi zuby.

Cítím, jak do mě vstupuje nenávist, touha po krvi a zuřivý adrenalin. V rukou se mi objevují dva meče. Stačím do mozku vyslat vzdor, že boj zblízka nemám rád a už vůbec ne krev na oblečení, či dokonce na obličeji. Ale démon mě absolutně ignoruje a opět mě zbaví na chvíli vzduchu v plících.

„Nesnáším tě,“ stačím ještě říct a pak nakráčím do pootevřených vrat nějaké větší garáže.

***

Ležím na zemi, kapky deště mě bodají do obličeje. Je mi zima. Motorka leží několik metrů ode mně, podřená a celá od bahna. Těžce se mi dýchá. Nemůžu se zvednout. Sáhnu si na hrudník. Ruce mám od krve. Cítím teplo, jak se mi rozlévá na prsou. Zakašlu a cítím pachuť krve v ústech. Shijo se nade mnou sklání a usmívá.

„Parchante,“ šeptám. Slova mě neposlouchají. „Doufám, že sis to užil...“

„Dobrá práce, niisan...“

„Takhle mi už nikdy....“ krev mi opět vyteče z úst. „....už nikdy neříkej...“

Sleduji, jak se voda pode mnou zbarvuje do ruda. Přeji si, abych se už neprobudil a démon mě propustil ze svých služeb. Ztrácím vědomí. Je temná noc, hvězdy stále nesvítí.

Otvírám oči. Déšť je neodbytný a bodá do očí. Někdo se nade mnou sklání.

„Jdi do hajz...,“ pohybuji rty.

Chytá mě za ruce. Rozlévá se mi do žil hřejivé teplo. Nechce se mi to vzdát. Snažím se rozeznat obličej, ale nemám sílu. Zavírám oči a propadám se do bezesné slastné hloubky nevědomí.

V hlavě mi zní Revenant choir od Versailles. Snažím se otevřít oči, ale dostanu přímý zásah oslepujících slunečních paprsků. Zase je zavřu. Píseň neustává. Uvědomím si, že to zvoní můj mobil. Zašmátrám v kapse a poslepu ho zvednu.

„Ehhhh?“ zamumlám.

„Kiyoschi!“ slyším známý roztřesený hlas. „Kde jsi? Kde jsi byl celý den a celou noc? Nestalo se ti nic?“

„Ritsuke?“

„Sakra, kdo jinej by ti tak asi volal,“ sjede mě. „Kde jsi?“

Posadím se. Chvilku mi trvá, než se přizpůsobím dennímu světlu. Osobní prohlídka mě nijak neuspokojuje, mám na sobě totiž mokré oblečení, jsem celý od bláta a od krve.

„To kdybych věděl,“ procedím mezi zuby.

„Kiyoschi, děje se něco?“

„Ozvu se ti za chvilku, jsem v pořádku, “ řeknu a zavěsím, abych předešel dalším otázkám.

V trávě leží moje motorka, která za sebou nechala hlubokou rýhu v trávě. Na sobě mám svou oblíbenou bundu od krve a tričko rozstřílené na sračky. Opodál stojí moje noční můra s tváří brášky a pozoruje motýly, kteří se honí nad květinami. Zamrazí mě na krku.

Vykročím rázně k němu.

„Sakra, co má tohle znamenat!“ křičím na něj a tahám se za zbytky trička. „Dělá ti dobře mě každý den zabíjet?! Mě se to teda nelíbí a byl bych rád, kdyby jsi příště všechny ty lidi vyhlazoval něčím efektivnějším, rychlým a z dostatečné vzdálenosti..“ představuji si třeba tank....

Usměje se.

„Jsi naživu a bez jedinýho škrábnutí,“ odpoví.

Zarazím se. Nikdy semnou nemluvil. Snažím se rozpomenout, co se v noci stalo. To, že tu je i za všedního dne a k tomu ještě mluví, znamená, že musel mít dobrou „sklizeň“. Bojím se toho, co si přečtu v novinách nebo uvidím v televizi.

„Nesnáším meče...,“ zavrčím.

„Jsem ze staré školy,“ pokrčí rameny démon.

„Sakra, kdo tě vůbec zaměstnává? Kde bereš ty typy na zabití?!“

Poškrábe se ve vlasech.

„Neříkej mi, že existuje něco jako Death note?“ zkouším to.

Začne se smát dětinským smíchem.

„Dobrá představa,“ směje se. Pak jeho úsměv ztuhne a vrhne na mě dost nepříjemný vražedný pohled. „Jsem anděl smrti, můžu si zabíjet, koho chci.“

A jako uražené dítě zmizí.

Stojím v poli a dívám se na místo, kde před chvílí stál. Může si zabíjet, koho chce. Parchanty, vrahy, nepřátelé… přátelé? Kdo bude další?

Zvednu motorku ze země a snažím se ji trochu očistit. Zkusím ji nastartovat. Chytla se, trochu mi to zvedlo náladu, že nemusím jít po svých. Do bytu se v takovém stavu vrátit nemůžu. Musím se někde umýt, převléct… napadá mě jen jedno místo.

Asi čtvrt hodiny mi trvalo, než jsem se chytil nějakého bodu, podle kterého bych se zorientoval a zjistil, kde vlastně jsem. Pak necelá půl hodinka cesty za Kjoto, na venkov. Rodina Saniiro tady má velký dům z 19. století a nádhernou zahradu. Jezdím sem za prací. Dělám všechno, starám se o květinové záhony, keře, sekám trávník. Taky se starám o veliký bazén, a když je třeba, provádím i menší údržbářské práce v domě. Takhle si přivydělávám na studium. Mnohem lépe placené, než dělat někde ve fast foodu. Mám pro sebe zahradní domek, kde je nářadí, ale i malá kuchyňka, postel a sprcha. Tento víkend by tam neměl nikdo být. Mám svoje klíče, takže dostat se dovnitř nebyl žádný problém. Svléknu ze sebe špinavé oblečení. Tričko hodím na gril, postříkám ho benzínem a zapálím. Rozstříhám džíny a přidám je do ohně. Bundy je mi líto, tu hodím do dřezu s úmyslem ji vyprat. Dávám si horkou sprchu a smývám ze sebe bláto a zaschlou krev. Mazlím se svým tělem, vstřebávám teplo a čistotu a zkouším na nic nemyslet. Cítím se trochu líp. Ve skříni mám náhradní oblečení. Natáhnu na sebe jen odrbané šortky. Venku je příjemné teplo, neznám nic lepšího, než když slunce prohřívá ztuhlé tělo a kosti. Ten večerní „spánek“ na mokré zemi v blátě mi opravdu na zdraví nepřidá. Přitáhnu zahradní hadici a začnu ostříkávat motorku, zbavovat ji zbytku hlíny, trávy a kamení.

„Kyi,“ trhnu sebou při těch slovech.

Otočím se a zírám na paní domu.

„Paní Saniiro, omlouvám se, nevěděl jsem, že jste doma,“ vyhrknu a vypnu vodu.

„Ale Kyi,“ usmívá se. „Víš, že mi máš říkat Usugi.“

Saniiro Usugi je nádherná zralá žena, její postavu by jí mohla závidět kdejaká „dvacítka“, krásně plné tvarované poprsí, které nikterak nezakrývaly červené titěrné bikiny. Zlaté vlasy měla rozpuštěné a svůdně s nimi pohazovala. Poplácala mě po zadku.

„Jsem ráda, že tě vidím, nudím se tu, Saniiro je zase na služební cestě a já jsem tak opuštěná,“ vrní jako kočka a projíždí mi dlouhým červeným nehtem po páteři.

Naskočí mi husí kůže.

„Nedáme si něco k pití? Je takové horko...“ chytne mě za ruku a táhne mě do domu.

Vím, že se k pití nedostanu. Ano, dostávám zaplaceno za práci zahradníka a údržbáře od pana Saniiro. Dostávám ale taky zaplaceno od paní Usugi. Za trochu jiné služby. Jsem její osobní mazlíček. Mám tak zvrácenou duši, že se sám sobě hnusím. Kdyby se to dozvěděl Ritsuke, zabil by mě. K tomu jsem i vrah. Myslím, že by se Ritsuke neštítil dvojnásobné vraždy.

Ritsuke, odpusť mi, dělám to jen pro prachy, říkám si pořád dokola, když mě Saniiro Usugi povalí hned za dveřmi na koberec a doslova mě znásilní.