Všechny peníze, co mi spokojená Saniiro Usugi nacpala do boxerek, jsem utratil cestou za nové džíny, pár triček a karton alkoholu. Do bytu jsem přijel na večer. Mezi dveřmi jsem dostal pěstí mezi oči, která mě poslala k zemi. Vím, že jsem si to zasloužil, a docela mě mrzí, že Ritsuke nevlastní nějakou zbraň, kterou by ukončil můj trapný život.

Ležím na zemi a dívám se smutně a odevzdaně na Ritsukeho. Obkročmo si na mě sedne a znovu mě praští do tváře. Z nosu se mi řine krev.

„Promiň,“ zašeptám.

„Nenávidím tě,“ řve se slzami v očích.

„Promiň,“ opakuji.

Napřahuje se k další ráně. Tentokrát zavírám oči, protože to fakt bolí. Jsem odhodlán nést veškerou odpovědnost za své činy a řekám konečnou ránu z milosti. Ritsuke se místo úderu na mě svalí celou svou vahou. Vyhledá mou ruku a stiskne ji. Hlavu má položenou na mém hrudníku a vzlyká jak malá holka.

„Je mi to líto,“ tiše se omlouvám.

„Měl jsem strach...“

„Vím, měl jsem zavolat...“

„Nezavolal jsi...“

„Potřeboval jsem si vyčistit hlavu, promiň. Byl jsem v domě Saniiro, měl jsem tam práci...“

Ležíme na zemi, nohy mi trčí na chodbu. Ritsuke je docela těžkej. Utřu si krev z obličeje. Ritsuke zvedne hlavu a dotkne se mé tváře. Jeho zelené oči, vždy plné radosti a smíchu, jsou zalité slzami, smutné a zároveň vyčítavé. Jeho stisk zesílí. Prsty zkoumá mé lícní kosti. Přejede mi po rtech. Cítím na břiše jeho napětí. Skloní se k mě dostatečně nízko, aby se naše rty dotkly.

„Ritsuke,“ šeptám a vložím mezi nás ruku. „Co to děláš?“

Něco zakoktá, utře si rukávem oči od slz a vyskočí na nohy. S námahou se zvednu, vtáhnu karton alkoholu do bytu a zavřu dveře. Ritsuke má skloněnou hlavu a dívá se do země.

„Máme něco k večeři? Jsem celý den nic nejedl,“ houknu jakoby se nic nestalo.

„Jasně,“ usměje se nuceně Ritsuke a odběhne do kuchyně.

Děláme, že se nic nestalo, ale pořád ze sebe nemůžu dostat to napětí. Rozdělám láhev burbounu a oběma nám naleji do hrnku. Ritsukeho večeře je jako obvykle vynikající. Při jídle mlčíme. Hustou atmosféru se snažím rozptýlit úsměvy, ale Ritsuke mi to nežere.

Po třetí skleničce se Ritsuke uvolní. Mému vysvětlení, že mě včera na hřbitově rozhodil vyšetřovatel a já se pak vysekal na motorce, úplně uvěřil.

„Nechtěl jsem tě v noci otravovat, vzal jsem to hned do Saniiro vily,“ pokračuji. „Však víš, že je tam práce jak na kostele, chtěl jsem začít hned brzy ráno, abych byl brzo doma. Opravoval jsem ještě motorku...“

Ritsuke chápavě přikyvoval, pořád teda opakoval, že jsem mu mohl zavolat, ale byl totálně namol, že se v polovině výčitek svalil na zem a musel jsem mu pomoct do postele. Chvíli jsem ještě seděl sám u stolu a dojel láhev. Jak jsem se dostal do postele si fakt nepamatuji.

***

Ráno jsme zaspali. Nebyla ani snídaně. Ritsuke si nestačil ani koupit noviny. Podle mě jsme měli oba stále pořádnýho draka.

Snažil jsem se udržet po dobu přednášky oči otevřené, ale moc mi to nešlo. Hlavu jsem měl jako balón, přeplněný heliem, jen hodit sirku a bouchnout.

„Prosím studenta Masao Kiyoschi, aby se dostavil do ředitelny,“ hlásil školní rozhlas.

Natsuko, sedící vedle, mě musel několikrát šťouchnout loktem, aby mě probudil.¨

„Máš jít do ředitelny,“ sykne.

Malátně se zvednu. Ritsuke po mě vrhne vyděšený pohled. Usměju se, jak nejlíp to umím. Jsem tak namol, že si nemůžu na chodbě vzpomenout, kde je ředitelna.

„Masao Kiyoschi,“ ozve se za mnou.

Do mozku dostanu tak silnou dávku strachu, že mě úplně zmrazí a já nejsem schopen se ani pohnout.

„Masao Kiyoschi, rád bych vám položil pár otázek u nás na stanici nebo u mě v kanceláři,“ pokračuje hlas a Osamu Hikara se zhmotní přede mnou.

„Nemyslím si, že znám odpověď na některou z vašich otázek,“ odpovím co nejvíc bezstarostně.

„Jestli dovolíte, to bych rád posoudil sám. Půjdeme?“ a pokyne rukou ke vchodovým dveřím.

Neochotně ho následuji. V mžiku jsem střízlivý a v hlavě mám jasno. Zatímco já mám na sobě pomačkané oblečení, jako by se po mě válelo stádo krav, on je jako vždy pan dokonalý, perfektně sednoucí černý oblek, s bílou košilí, nedopnutou až ke krku, odhalující bílou kůži, a s jeho obvyklými manžetami trčícími z rukávů. Havraní vlasy stažené do ohonu, podbarvené bílým melírem, jakoby chtěl být schválně sladěný s černo-bílým ohozem. Nasadil si svoje sluneční brýle, takže při opouštění školy nedostal přímý zásah slunečních paprsků, jako já, přímo do očí, takže jsem opět vypadal jak nejubožejší z nejubožejších.

Nasoukal jsem se do policejního auta a nechal se odvést. Byl jsem docela v klidu, nemohli přece nic vědět... ikdyž tenhle týpek mě docela hodně znervózňuje.

Rozvalím se nenuceně na židli, ruce složené na břiše. Místnost má holé šedé stěny, s blikající zářivkou, jak v nějakém úchylném filmu, kde je jen stůl, dvě židle, já a on. Pokládá na stůl žlutou složku. Sedne si tak blízko mě, že se mi dělá špatně.

„Půjdu hned k věci, pane Masao,“ začne Osamu. „V sobotu na večer došlo opět k útoku masového vraha... Černého stínu...!“

Masový vrah... to zní docela brutálně... polknu.

„Něco k pití?“ pozvedne obočí.

„Dal bych si kafe,“ vyhrknu. „Omlouvám se, ale trochu jsme to včera večer se spolubydlícím přehnali s pitím.“

„Něco jste oslavovali?“

Naše pohledy se střetnou a já v jeho očích, jako na vodní hladině, vidím Ritsukeho, jak na mě sedí a snaží se o něco, čeho by později litoval. Zacuká mi pravý koutek úst.

Do místnosti přijde nějaký policista a postaví přede mne kouřící hrnek s kávou.

Osamu počká, až muž odejde a pokračuje.

„Zavolal jsem si vás proto, že tady na té fotce,“ otevírá složku a pokládá na stůl černobílou, ne moc jasnou fotografii rozmazaného jezdce na motorce. „... jste vy na motorce, v blízkosti místa činu.“

Podívám se na fotku zblízka a pak se znovu opřu o opěradlo židle.

„Nikoho takového tam nevidím.“

Osamu překryje fotku druhou fotkou: „Místo činu... opuštěný skladový hangár.“

Sesedám z motorky a natahuji si rukavici. V rukou se mi zhmotňují dva meče. Stojím před pootevřenými vraty velké plechové budovy a cítím, jak mě adrenalin úplně pohlcuje.

„Černý stín přišel do tohoto hangáru, které v tu chvíli sloužilo jako překladiště zbraní. Bylo tam 15 mužů...“ na stole se objevuje další fotka.

Uvnitř je hodně světla. Dvě velké dodávky a několik beden. 15 chlápků, přičemž polovina z nich je po zuby ozbrojena a to nemluvím o zbraních, které jsou vidět v otevřených bednách. Slastně se usmívám.

„Asi použil nějakou sečnou zbraň, podle stop,“ ukazuje na krvavé cákance na dodávce, zachycené na další fotce, tentokrát pěkně barevně vykreslené.

První si mě všiml muž, opřený se samopalem o dodávku a vychutnávající si cigaretu. Vypadla mu úlekem z úst, když mě uviděl. Nedal jsem mu žádnou možnost k dalšímu počinu. Stačil jeden švih mečem a muž se při pádu na zem snažil uchovat vnitřnosti tam, kde mají své místo. Na bílé dodávce zůstal jeden krvavý cákanec.

„Museli být překvapeni, většina zabitých nestačila ani vystřelit. Zajímavé, že?“ Osamu předkládá další fotku, na které je opět dodávka, po jejichž dveří se táhne pět krvavých čar až k zemi.

Muž, který seděl za volantem, uslyšel hluk a vyskočil ven. V ruce měl jen nůž. Vyrazil jsem mu ho z ruky rukojetí meče. Pak meč obrátil a polovinu čepele zabořil do jeho hrudníku. Snažil se dlaní zastavit krev, crčící z díry, zející po meči. Život ho ale opustil dřív, než si stačil uvědomit, jak o něj přišel. Zakrvácenou rukou se snažil chytit dodávky a zanechával za sebou obtisky prstů celou cestu poroučící se k zemi.

„Kosil je jak cukrovou třtinu,“ skládá další fotky na stůl, kde jsou vyfocené jen obrysy namalované na zemi bílou barvou, s červenými fleky od krve.

Moc dobře se bavím, Je to trochu nuda, že jsou tak překvapení a nekladou odpor.

„Z téhle zbraně bylo jako jediné vystřeleno,“ na fotce je nějaká poloautomatická puška s krátkou hlavní a pažbou. Ve zbraních se nevyznám. Dlouze si ji prohlížím a přistihnu se, jak si držím ruku na břiše a cítím bolest. Hned ruku pokládám do klína a rozpačitě se usmívám. Začíná se mi zvedat žaludek.

Po břiše se mi rozlévá horkost. Toho parchanta to nebolí, ale je to tak silná bolest, že mě to přinutí myslet a zavrávorám. Démon mě chytí podvědomě za krk a postaví mě na nohy. Dostanu další dávku.

„Chcípni, mě nedosta...“ řve zlostí nějaký muž, na kterého pořádně nevidím, protože stojí ve stínu.

Jeho slova dál neslyším, meč opouští ruku a proniká skrz jeho hrdlo a berou mu nejen slova z úst, ale i jeho život.

„Můžu říct, že ten střelec nedopadl zrovna nejlíp,“ přistihnu Osamu, jak se při pohledu na fotku usmívá, ale neukáže mi ji.

Přistoupím k ležícímu muži a beru si svůj meč zpět. Mám vztek, košile se mi zbarvuje do ruda, nebolí to, ale za chvilku zatraceně bude. Rozsekám ho na malé kousíčky. Krev otírám o džíny a ledabyle se otočím na poslední dva muže, kteří vyděšeně zírají, aniž by se pohnuli. Pomalu se blížím k nim, meče ležérně táhnu za sebou po betonové podlaze. Vydávají strašidelně skřípavý zvuk, při kterém naskakují chlupy po celém těle.

„Tato zpráva zatím neprosákla do médií, je to ale otázka času,“ povídá dál Osamu Hikaru. „Začíná to být znepokojující. Zatím se jedná o zločince a někteří by mohli Černý stín vyzdvihovat za spravedlivého mstitele, ale pořád je to obyčejný vrah.“

„Pořád nechápu, proč mi to ukazujete. Nemáte žádný důkaz, nevidím žádnou fotku toho zabijáka, spíš mi přijde, že se tam pozabíjeli navzájem. Vaše teorie je trochu chabá,“ namítám.

„To je pravda, nebyla tam žádná bezpečností kamera,“ posmutní Osamu. „Ale venku před hangárem ano. Zaznamenávala příjezdovou cestu.“

Polknu.

Pokládá přede mne další fotografii, na niž jsou dva bílé obrysy, překrývající se přes sebe.

Moje tělo mě neposlouchá. Jsem unavený. Ti dva, co se chtěli zachránit úprkem z hangáru, dostali oba meče v jeden okamžik a na zem dopadli už mrtvi. Když procházím kolem obou mužů, ležící přes sebe, meče mizí a za mnou zůstává jen tichý hangár s patnácti mrtvolami. Těžce nasedám na motorku, neuvěřitelná bolest se mi rozlévá po břiše, až mi vytrysknou slzy. Vím, že musím co nejdál a že to musím vydržet. Krev mi stéká po tříslech a nepříjemně hřeje. Nepamatuji si, jak dlouho jsem jel, ale pak ztrácím vědomí, klopím motorku k zemi, která mě táhne daleko do pole.

Všechno to na mě dolehne. Veškerá ta tíha bezmocnosti, když mě ovládá shinigami a já se musím koukat, jak pod mýma rukama vyhasínají životy. Bez varování hodím šavli na stůl a pozvracím poslední černobílou fotku, na které je vzdalující se motorka s rozmazanou poznávací značkou. Další várku posílám do klína uhlazenému Osamovi, ve vteřině zničím jeho dokonalost a pak se svezu v mdlobách k zemi.

***

„Pane Reizo, máme podezřelého.....ano pane... ne důkazy nejsou, ale podezírá ho Osamu Hikara, nikdy se nespletl.... ano pane, zjistím o něm podrobnosti...ano pane, jmenuje se Masao Kiyoschi.“

Muž v policejní uniformě zaklopil mobil. Muž na druhé straně byl moc spokojený. Vůbec se mu nelíbilo, že nějaký zabiják likviduje jeho obchody, jeho nejlepší muže, jeho majetek. Byl moc naštvaný. Masao Kiyoschi. Usmál se. Moc se těšil, až se s ním osobně seznámí.