Propustili mě pro nedostatek důkazů. Několikrát mi bylo zdůrazněno, že se nemám vzdalovat z města. Přikyvoval jsem na všechno. Ritsuke byl taky u výslechu. Nedivil jsem se, že mě kryl, jak jen mohl a dal mi nějaké alibi na večer. Na neděli jsem dostal krásné alibi od paní Saniiro Usagi, i když doufám, že podrobnosti si nechala pro sebe. Je mi jasné, že po mě Osamu Hikara půjde a že si musím dávat lepší pozor. Hlavně po tom, co se zbavím shinigamiho. Ale jak to mám sakra udělat, když si z toho většinou ten moment nic nepamatuji?!

Ležím v posteli a je mi mizerně. Ritsuke ještě nepřišel domů, což u něho není zvykem a i když je na mě určitě naštvaný, na rozdíl ode mě by mi zavolal. Za okny už stíny pohlcují poslední zbytky slunečního světla a já začínám být nervózní. Jen doufám, že to není pomsta, abych si sám okusil ten pocit starostí a strachu o někoho jiného. Vytáčím jeho číslo ve dvouminutových intervalech, ale jeho mobil je hluchý. Vstanu z postele a začínám chytat syndrom lapeného zvířete v kleci. Chodím bezduše po bytě, pořád držím mobil v ruce a dívám se na display v naději, že se Ritsuke ozve. Konečně se mobil rozdrnčí kytarovým solem Hizaki z Versailles.

„Ritsuke, kde jsi, stalo se ti něco?“ vyhrknu.

„Pan Masao, předpokládám,“ ozve se hlas, který mi vůbec nic neříká, ale mám z něj blbý pocit. „Vašeho spolubydlícího máme u nás na přátelské návštěvě. Záleží na vás, jak dlouhá bude. Byl bych rád, kdyby jste nás také navštívil, jestli chcete vidět pana Kangu ještě někdy na živu...“ nadiktuje mi adresu a zavěsí.

Stojím uprostřed tichého pokoje. Srdce mi buší vzteky. Co je zač? Proč někdo unesl Ritsukeho? Proč chtějí mluvit se mnou? Jsou od policie? Někdo, kdo by se rád pomstil Černému stínu? Jak by přišli zrovna na mě?

Beru na sebe bundu. Sakra, jsem takový vrah a nemám doma ani pořádný nůž. Nemám žádnou zbraň. Kruci, co tam asi tak budu dělat? Cesta na motorce mi trvá 20 minut. Stojím na příjezdové cestě k nějakému starému dřevěnému domu s velkou verandou. Vypadá opuštěně, v domě je tma, nikde se nesvítí. Zahrada je zarostlá, divoké růže se pnou po rozpadlé zídce a nasycují noční vzduch těžkou vůní. Zhasnu světlo na své Ducati. Celou cestu jsem přemýšlel, co mám udělat, až sem přijedu. Jestli tam jen tak nakráčet, tvářit se mile a doufat, že došlo k nedorozumění, nebo se snažit Ritsukeho dostat ven potají, vloupat se nějakým malým okýnkem pro kočky, tápat v neznámém domě. Všechno byly nápady padlé na hlavu.

Vlevo ode mně ve tmě praskla větvička. Lekl jsem se a přitiskl se blíž k motorce. Zahlédl jsem jen letmo něčí postavy, splývající s černou tmou a pak mě pažbou pušky někdo poslal k zemi. Zatmělo se mi před očima, krev z rozbitého obočí se mi nahrnula do oka. Silné paže mě chytily v podpaží a v polobezvědomí mě táhly přes zahradu do domu. Zbytečné přípravy, prostě jsem to všechno zpackal. Jsem úplně k ničemu.

Hodili mě surově na židli, až jsem ji svou váhou málem převrhl. Ruce mi přivázali za záda k opěradlu. Pak někdo rozsvítil, světlo zalilo prázdnou místnost, bez nábytku a mě na chvíli oslepilo.

Ozvaly se těžké kroky okovaných bot. Zvedl jsem s námahou hlavu, hučelo mi v ní jak ve vosím hnízdě a měl jsem závrať. Rozmazaným pohledem jsem si změřil mladíka, jen o nějaký ten rok starší než já, přes bílé tričko se mu rýsovaly vypracované svaly. Na tričku měl černou vestu, která byla ze stejného materiálu jako kalhoty, kapsy podbité stříbrnými nýty. Měl jezdecké vysoké kožené boty. Vlasy zrzavé jako liška, sestříhané na ježka, na rtu malou pecku piersingu a v uchu náušnici převráceného kříže. Zíral na mě s notnou dávkou opovržení a nadřazeností.

„Masao Kiyoschi,“ řekl a naklonil se ke mně blíž. „Nevypadáš nebezpečně.“

Měl jsem svých 190 cm, ale jen něco málo kolem 80 kg, takže jsem byl spíš hubená čára, bez známky nějakého času stráveného v posilovně. Byl jsem flákač a na tohle jsem neměl čas. Vedle něj jsem vypadal jak chrastítko, i když jsem ho minimálně o hlavu převyšoval.

„Tvůj kamoš nebyl moc vstřícnej a nechtěl si s námi vůbec povídat,“ poodstoupil a pohodil hlavou na druhý konec místnosti.

Přimhouřil jsem oči. Světlo mě dost oslepovalo, roztržené obočí stále slabě krvácelo a já neměl ruce volné, abych si krev mohl z obličeje setřít.

„Ritsuke?“ zašeptal jsem, když mé oči přivykly světlu a kousl se zuřivě do rtu.

Ritsuke byl několik metrů ode mě také přivázán k židli, obličej celý od krve a modřin. Nehýbal se a já doufal, že je jen v bezvědomí. Měl na sobě roztrhanou košili a hrudník pokrytý zaschlou krví, který se mu naštěstí slabě zvedal.

„Co po nás chcete, nic jsme neudělali!“ vykřiknu a začnu trhat pouty. „Pusťte nás.“ ;

„No, prý likviduješ moje chlapy,“ usmívá se. „Když tě tak vidím, tak vůbec nechápu, jak tě někdo může spojovat s vraždícím monstrem, nějakým Černým stínem.“

„Nemám nic společného...“ bráním se.

Zrzoun mě srazí kopancem i s židlí na zem. Vyrazí mi dech a ústa se mi naplní krví.

„Řekni, jak to děláš,“ obchází mě jako lev v kleci kolem své kořisti. „Chci to vědět! Jak můžeš dostat naráz 15 plně ozbrojených chlapů?!“

Znovu mě kopne do břicha. Jen zaskučím. Nemůžu se nadechnout a když se mi to podaří, naříkám bolestí.

„Opravdu nevím, o čem mluvíte...“ opakuji stále dokola.

„Jste nějací tvrďáci,“ rozčiluje se mladík a znovu si do mě kopne těma okovanýma jezdeckýma botama.

Namíří si to přes místnost na druhou stranu, přistoupí k Ritsukemu, chytne ho za vlasy a zvedne mu hlavu.

„A co tvůj přítelíček? Jak moc ti na něm záleží?“ zatřese s ním, až Ritsuke slabě zasténá.

„Nechte ho na pokoji, nic neví,“ vypravím ze sebe s velkou námahou svou prosbu.

„A ty něco víš? Povíš? Nebo si s ním mám trochu pohrát?“ a rozepne si poklopec od kalhot a stáhne si je do půl žerdi. „Můžeš se dívat.“

Vyplivnu krev z úst na podlahu. Cítím, jak mi stoupá tlak v hlavě, jak mi krev vře zlostí v žilách, jak zatínám svázané ruce v pěst.

„To bych chtěl vidět,“ ozve se mi u ucha a vedle mě si dřepne bráška Shijo. „I když to asi pro takovýho malýho kluka, jako jsem já, nemusí být moc příjemná podívaná.“

„Grrrr,“ zachroptím.

„Mám ti pomoct?“

„Ehgg..“

„Mám je pro tebe všechny zabít?“

Přivírám vzteky oči. Nejsem vrah, nejsem vrah, opakuji si stále pro sebe, ale pohled na zrzkův holý zadek mě nenechává v klidu.

„Můžeme je zabít spolu,“ navrhne mi lísavě shinigami. „Nechám to na tobě, já se budu jen dívat.“

Už to nemůžu vydržet a slabě přikývnu. Nechám zlost a zuřivost, aby naplno projevila svou vůli. Bolest od kopanců ustupuje a můžu se bezstarostně nadechnout. Provazy, kterými jsem svázán, se trhají jako z papíru. Pokleknu na jedno koleno a se svěšenou hlavou se pomalu zvednu na nohy. Hranou zápěstí si setřu z obličeje krev. Zrzek a další jeho tři společníci na mě nevěřícně zírají.

„Sakra, jak jsi to udělal?“ vřískne údivem.

„Klidně se ho dotkni a zabiju tě!“ zavrčím. Myslím, že takhle můj hlas nezní. Je hrubý, slova zůstávají hmatatelně viset ve vzduchu.

Zrzek pokyne svým poskokům, kteří na mě zaráz zaútočí. Zvednu židli, ke které jsem byl přivázán, ze země a prvnímu útočníkovi ji nelítostně rozmlátím o hlavu. Židle se rozletí na kousky a pošle útočníka k zemi. Druhý je skoro o hlavu větší než já, svaly se mu rýsují pod trikem a v ruce svírá vystřelovací stříbrný nůž. Jeho ráně, směřovanou na mou hruď, se vyhnu pověstnou rychlostí Černého stínu, chytnu ho za zápěstí a zkroutím jeho ruku se zbraní proti němu. Muž zachroptí a sveze se na podlahu, stále držíc nůž, který mu trčí z břicha. Vrhnu vražedný pohled na posledního muže, mající malý revolver, který měl strčený za opaskem, jeho ruka se zbraní se třese a zbytečně dlouho váhá.

„Já jsem smrt a ty nejsi nic,“ zašeptám mu do ucha, když se zjevím za jeho zády. Nedal jsem mu možnost zamyslet se nad tím, jak jsem to udělal. Cítil jsem, jak mu shinigami touží zlomit vaz, ale jen jsem ho loktem omráčil. Projela mnou vlna nevole a výsměchu, jaký jsem slaboch.

„Zabiju ho!“ vykřikne únosce Ritsukeho a přiskočí k němu s velkým ozubeným nožem v ruce, který mu položí na hrdlo. Má vyděšený výraz v očích, krůpěje potu mu tancují na čele a jeho mozek stále nemůže vstřebat, co právě viděl, či spíše nestačil postřehnout.

Ritsuke sykne bolestí a snaží se otevřít napuchlé oči. Pod tlakem čepele se mu na krku objeví kapičky krve.

„Ri-tsu-ke,“ cedím jeho jméno mezi zuby a pak vrhnu dlouhý pohled na zrzouna. „Ještě jeden pohyb a jsi mrtvej muž...“

Jsem stín, vysmívající se lidské pomalosti. Stojím nad postavou, která se scvrkává strachem, drtím jeho ruku s nožem, až mu praskají kosti a on řve bolestí. Mrsknu s ním neuvěřitelnou silou o zeď. Moje ruce mě neposlouchají, jsou ovládané vztekem. Držím ho pod krkem a pravačkou ho mlátím do obličeje.

Nevnímám, jak někdo rozráží dveře a křičí: Policie!!!

„Masao,“ zní mi v uších hodně vzdálený hlas. „Masao!“

Někdo mě chytne za napřahující ruku a mnou projede spalující žár, ve vteřině dokáže zchladit moji rozzuřenou mysl. Otočím se na něj a srazím se s jeho hlubokýma modrýma očima. Vyděsím se odrazu, který tam spatřím, a hrdlo se mi stáhne úzkostí. Pak se obraz rozptýlí a já cítím, jak mě shinigami opustil. Úlekem pouštím krk zrzouna, který už jen chroptí a obličej má na sračky. Sveze se mi k nohám.

„Masao, už je to v pořádku,“ drží mě muž stále za ruku, kterou mám od krve.

Jeho hlas je pro mě uklidňující. Osamu Hikara, uvědomím si. Bez upozornění se mi nadzvedne žaludek a vyzvracím se na jeho kožené boty. Dnes už podruhé.

„Ritsuke...,“ vypravím ze sebe a moje oči těkají po místnosti.

Muž v policejní uniformě Ritsukeho odvazuje ze židle. Těžce se nadechnu, bolí to, mám asi naražená nebo dokonce zlomená žebra. S bolestí se svezu vedle Ritsukeho na kolena, položím mu hlavu do klína a objímám ho.

„Jsi v pořádku? Neublížili ti?“ přistihnu se, jak vzlykám.

„Kiyoschi,“ zašeptá Ritsuke. „Proč jsi tady?“

Pokládá mi své dlouhé štíhlé prsty do vlasů.

„Co se tu stalo?“ rozhlíží se Osamu Hikara. „Jak jste se dostali do společnosti takových týpků?“

Ritsuke se snaží držet hlavu vzpřímenou. Ale nezná odpověď na detektivovu otázku.

„Jak jste nás našel?“ vysoukám ze sebe.

Osamu pohodí vlasy na stranu, které má rozpuštěné a lesklé jako havraní peří. Projede mnou divný lechtivý pocit, touha dotýkat se těch vlasů a zjistit, zda jsou i tak hebká. Otřepu se a zaženu ten pocit, nechápu, jak mě mohla taková myšlenka napadnout.

„Ehhh, dal jsem vám tenkrát na hřbitově GPS vysílačku na motorku,“ řekne omluvně. „A sledoval jsem vás...“

Policisté odvádí ohromené a zakrvácené únosce do auta. Osamu Hikara vytáhne z kapsy papírové kapesníčky a začne si čistit svoje boty od mých zvratků. Stále mě však sleduje svým podezíravým pohledem a přivírá oči do tenké čáry.

„Mohli bychom domů?“ zeptám se s nadějí v hlase.

„To by neměl být problém,“ odpoví. „Zítra v deset bych vás vyzvedl a odvezl k výslechu, jestli nemáte nic proti.“

Oba přikývneme. Máme toho plné zuby a o noční společnost podivného Osamu nemáme ani jeden zájem.

„Odvezu vás...“ nabídne se.

Ztěžka se zvednu na nohy, snažím se sykat co nejtišeji, aby si toho nikdo nevšiml. Osamu mě neustále osahává svým pronikavým pohledem, věřím, že vidí až na dno mé duše a ví přesně, do nejmenších detailů, co se ve mě odehrává. Rád bych se ho na pár věcí zeptal. Pořád mám dojem, že toho o mně ví víc, než já. Přistihnu se, jak mě ta myšlenka, že jsem s ním o samotě, vzrušuje.

„Odvezu Ritsukeho sám, dík,“ pomůžu Ritsukemu na nohy, opatrně ho podpírám v pase. Je o hlavu menší než já a váží přibližně stejně. Na rozdíl ode mě má krásně vypracované tělo, chodí denně běhat a cvičí tai-chi. „Ještě jednou dík za tamto...“ pohodím hlavou. „Asi bych ho zab...“

Osamu Hikara kývne na znamení, že rozumí a že není potřeba to okecávat.

„Co vaše zranění?“ snaží se mě dotknout na hrudníku, ale já se jeho ruce nenuceně vyhnu.

„Zvládneme to… kdyby něco, vezmeme to přes pohotovost,“ ubezpečím ho. „Díky, tak zítra v deset.“

„Jo, jasně, v deset. Ještě se tu porozhlédnu,“ konečně se Osamu ode mne odpoutá zrakem a přejede místnost. „Zatím si odpočiňte a pořádně promyslete svoje výpovědi.“

Dnešní večer je příjemně teplý, růže stále prosycují svou omamnou vůní vzduch. Noc tak akorát stvořená pro romantickou procházku či projížďku. Já si to teda vůbec neužívám, trpím a jízda na motorce je pro mě pouze utrpením. Bohužel nemám žádné dobré vyhlídky do budoucna, protože s naraženými žebry se probudím i zítra ráno.

Ritsuke mě posílá jako prvního do sprchy. Mám rád horkou vodu, můžu stát ve sprše několik desítek minut a jen tak se nechat laskat vodními kapkami. Snažím se ze sebe smýt tu špínu dnešního dne, krev z obličeje a za nehty. Najednou se otevřou dveře a do sprchy vleze nahý Ritsuke. Ve sprše je zatraceně těsno, naše těla se skoro dotýkají. Kapky nás zahalí do průhledného roucha a stékají po našich nahých postavách.

„Promiň,“ šeptá Ritsuke. „Můžu tu s tebou zůstat… Bojím se.“

„Mě to nevadí,“ snažím se vypadat, co nejvíc bezstarostně a usměji se.

„Neboj, nebudu tě obtěžovat,“ taky se na mě usměje tím svým chlapeckým úsměvem.

Podám mu namydlenou houbu. Otočí se ke mě zády, jakoby se za svou nahotu styděl a omývá si rány na hrudníku a obličeji. Dám si na dlaň šampon na vlasy a dotknu se jeho zlatavých vlasů. Ucukne pod mým dotykem a zůstane nehybně stát. Nevím, jestli můžu pokračovat, ale neřekne nic a jeho napětí v ramenou nakonec povolilo. Jemně mu masíruji kůži pod vlasy a vychutnávám si pocit jejich jemnosti. Horká voda mi krade mýdlovou pěnu z prstů. Dotýkám se stékajících provazců vody po jeho zátylku a sleduji jejich cestu po linii páteře. Netuším, jestli se mi dělá nevolno z horké sprchy nebo z náhlého vzrušení, které projelo mým tělem. Všimnu si, že se Ritsuke opět znehybněl. Přitisknu se k němu a chytnu jeho ruku s houbou. Naše prsty se propletou a já mu jemně pomáhám omýt zbytky krvavých šupinek z těla. Je mi strašné horko a zrychlené dýchání mi namáhá polámaná žebra. Moje vzrušení se zdvojnásobuje, jak se tlačím na jeho mokrou kůži a pevný zadek.

Stiskne mi ruku, až zaskučím bolestí. Články prstů mám rozedřené od úderů a já si náhle uvědomím, co jsem vlastně zač. Že už nejsem to, komu Ritsuke mohl důvěřovat a co miloval. Vymaním se z našeho sevření a vypotácím se ze sprchy. Seberu osušku a padnu s ní na postel. Pokoj nechávám zahalený do tmy, abych skryl a zkrotit své vzrušení a svíjím se na posteli. Z koupelny jdou slyšet stále stékající proudy vody. Děkuji Ritsukemu, že se mě nesnažil následovat. Do očí se mi derou slzy, nechávám je stékat po tváři a doufám, že odplaví smutek a napětí. Proto jsem ani nepostřehl, kdy přestala voda téct. V pokoji je ubíjející ticho. Slyším jen moje vzlykání. Když si ke mě Ritsuke přisedne na postel, zaskočí mi slzy leknutím v krku. Z vlasů mu kape voda na moji kůži a mlčky si mě prohlíží. Bez upozornění nebo náznaku se nade mnou nakloní a polibky stírá moje slzy z tváře.

„Ritsuke,“ šeptám a snažím se mu v tom zabránit.

Chytne mě za ruku a silou ji přitiskne za mou hlavu na polštář. Přejede mi jazykem rozbité obočí.

„Ritsuke, já... neměl bys... nevíš,“ soukám ze sebe. „Nejsem...“

Položí mi prst na ústa a zavrtí nesouhlasně hlavou. Vymaním se z jeho sevření a stáhnu ho k sobě na postel. Oplácím mu polibky na jeho rány a prsty hladím mokvající jizvy na hrudi.

„To vše kvůli mně,“ šeptám a bodá mě u srdce.

Ritsuke mi náhle zvadne pod rukama. Mám přiložená ústa na jeho zvedajícím hrudníku a poslouchám, jak oddychuje. Chvíli takhle ležím a vstřebávám jeho vůni. Nakonec se zvednu, přikryji prostěradlem jeho spící vysílené tělo a ulehám na jeho postel. Bude to tak lepší. Cítím se provinile. Co jsem to udělal? Ležím na zádech a pozoruji stíny na stropě. V myšlenkách si vybavuji tvář, kterou jsem před několika hodinami viděl v očích barvy vodní hladiny. Černou masku bez tváře, s dvěma bezednými temnými dírami místo očí a ústy bez zubů v blaženém vražedném úšklebku. S tou podobou plnou beznaděje a smutku, s obrazem černého stínu mé duše, jsem se propadl do bezesného spánku.