Jeho tmavě hnědé vlasy divoce tančili v podzimním vánku a zakrývaly dokonalé rysy v jeho obličeji.Podle jeho lhostejného chování bych řekl že jeho neposlušná ofina bylo to poslední co ho v této chvíli zajímalo.

Nehybně přede mnou stál a čekal na mou reakci.Snažil jsem se nedávat své rozpaky najevo ale abych pravdu řekl…..tohle pro mě byla opravdu nepříjemná situace.Odvrátil jsem od Hideakiho zrak a snažil se rukou zakrýt své rudé tváře.Hideaki stále nehybně stál a snažil se upoutat pozornost mích očí.Začal jsem si nervózně hrát s náramkem na ruce a promluvil s nadějí že už mé líce nejsou rudé.

„Neměl by si zbytečně plýtvat tak drahými slovy.“

„Pokud se jedná o tebe,tato slova nikdy nebudou zbytečná.“řekl bez váhání a jeho výraz ve mně budil dojem,že nejsem jediný,kdo je tu teď nervózní

Následovala trapná chvíle ticha při čemž jsem si dával pozor abych nevydal ani hlásku.Měl jsem strach že když teď tohle osudové ticho přeruším,skončí celý náš rozhovor katastrofou,ale věděl jsem že ani mlčení nikam nevede.

Má nervozita pomalu nabírala na síle a mé srdce začínalo hlasitě bít.

„C-Co si od tohohle všeho vlastně slibuješ?“zvýšil jsem hlas,skoro až zakřičel

„Vůbec nic.Jen chci abys věděl o mích citech a aby ses necítil špatně během krádeže tvého srdce.“

„Krádeže mého srdce?Co tím myslíš?“

„Ušetři se zbytečných otázek.Víš přesně co tím myslím.“

A je to tu zas.Zčervenal jsem jako rajče.Co se to se mnou dějě?Vždyť Hideaki je kluk.Proč jsem tak nervózní?

„No,já…ehm..víš..umm…“to je všechno co jsem byl schopný ze sebe dostat

Čekal jsem že bude následovat další chvíle ticha ale ne..div se světe, Hideaki se zasmál.On se opravdu zasmál?Co je na tom tak vtipného?

„Hideaki!!!“okřikl jsem ho poníženě

„Čemu se směješ,Já se tu snažím mluvit vážně!“

„To já přece taky.“řekl  pobaveně

Hideaki se mi podíval do očí a smích na tváři se změnil v provinilý výraz.

„Makoto…omlouvám se že jsem ti nedal možnost se na náš rozhovor dostatečně připravit.“řekl zklamaně

„Aby jsi byl v obraze,mé city k tobě se začali projevovat zhruba před 7 lety a každým dnem jejich hloubka vzrůstala a mé srdce mi jednoduše přikázalo ti říct co cítím.Chtěl jsem abys věděl že pro mě není jednoduché mluvit s tebou jako s kamarádem.Já …..tě Miluju.“řekl sebejistě

Nervózně jsem sklopil hlavu k zemi a pozoroval hlemýždě plazícího se po hnědooranžovém listu.

Co je to za pocit?Proč mé srdce tak rychle bije?

„J-Já tě mám taky rád.“

„Já vím,ale tvoje –mít rád- je něco jiného než to moje.“

„C-Co když je moje –mít rád- stejné jako tvoje?“řekl jsem nervózně

Hideaki se na mě udiveně podíval  a zastrčil si svou ofinu za ucho.

„V tom případě nebude problém když tě políbím,že?“

V okamžiku jsem zkameněl a mé rozpaky se znovu začali prořezávat na povrch.Hideaki se mírně usmál a udělal pár kroků ke mně.Takhle blízko něj jsem ještě nikdy nebyl.T-Tohle je opravdu divné.

Postupně se ke mně začal naklánět a jeho tvář se začala přibližovat k té mé.On mě opravdu políbí!!Rychlostí světla jsem zavřel oči a nehybně čekal co se bude dít dál.Chvíle očekávání začala být čím dál delší a já si připadal dost trapně.Pomaličku jsem začal otvírat oči.Ucítil jsem Hideakiho úsměv několik centimetru od mého žhavého těla.A s uvědoměním že k polibku nedošlo a asi ani nedojde jsem si oddychl.

„Tvé-mít rád- je rozhodně jiné než to moje.“

„O-Omlouvám se“řekl jsem poníženě

„Omluva není potřebná ale příště než něco podobného řekneš,promysli si jestli se jen nesnažíš obelstít své smysli,ano?“

„Ano.“