„Kde to sakra jsme?!“ vykřikl jsem hned, jak jsme vystoupili z autobusu.

„Ehehe,uklidni se Makoto. Někoho se optáme na cestu a brzo budeme doma. Fajn?“

Oddychl jsem si „No tak dobře, už jsem v klidu.“

„I když….“ Začal Hideaki.

„C-Co?!“ Vykřikl jsem na pokraji zoufalství.

„Jen mě tak napadlo, že když už jsme na místě kde ještě ani jeden z nás nebyl, co takhle se pro jednou vykašlat na školu a užít si to?“ Vybízel mě.

„Jak můžeš v takovéhle situaci myslet na zábavu?!“ Řekl jsem nechápavě.

„No, myslím, že i kdybychom teď vyrazili zpět do školy, stihli bychom to tak na předposlední hodinu a to se moc nevyplatí.“

Zamyšleně jsem se na Hideakiho podíval a on se mě snažil svým prosebným pohledem stáhnout na stranu zla.

„No…. Jednou by to vadit nemuselo.“ Řekl jsem nejistě.

„Jaj,věděl jsem, že řekneš ano.“

 

„A co teda budeme dělat?“

„Hmmm,mohli bychom najít nějaký park a projít se tam.“

„T-To zní fajn.“

 

V blízkém krámku jsme si koupili mapu okolí a podle ní došli do nejbližšího parčíku.

Nikdy jsem mimo město nebyl a tak jsem neměl možnost poznat krásu světa. Jen vedlejší město mi přijde tak odlišné od Tokia. Je to nádhera.

 

„Tak a jsme tady.“ Řekl Hideaki zmoženě.

„Krása.“ řekl jsem si pro sebe mezitím, co jsme parčík procházeli.

„To teda jo…. Jsem vážně rád, že jsme tady.“

„Já taky.“

„No a kdo to vymyslel no?“ Otázal se ironicky a drcnul do mě ramenem.

„Ty.“ Řekl jsem poraženě.

 

Chvíli jsme se jen procházeli a užívali si krásu města. Procházka byla čím dál delší a mě už pomalu začínali bolet nohy.

Div jsem nespadl na zem „Nemůžeme si někde odpočinout?“

„No……hele, tam je lavička. Pojď, jdeme.“ Řekl šťastně.

Vyšli jsme nízký kopeček a došli k nově nalakované lavičce. Všude okolo tančili nejrůznější stromy do rytmu větru. Ještě nádherný západ slunce a bude to dokonalé…. Smůla.

Společně jsme si sedli na lavičku a v tichosti pozorovali okolí.

 

„Makoto,můžu tě obejmout?“ Otázal se, se zvrhlým úsměvem Hideaki.

Zdlouhavě jsem ho pozoroval a přemýšlel, jestli mám říct ano či ne.

„Pokud se o nic nepokusíš…….“

„To bych si nedovolil.“ Řekl jako vznešený rytíř.

A v okamžiku jsem byl obklopen celým jeho žhavým tělem.

 

Slyším, jak mu bije srdce…… On mě asi opravdu miluje.

 

Moje mysl chce křičet, ať toho nechá, ale mé srdce touží po pravém opaku. Chci ho obejmout. Chci víc cítit jeho hřejivé teplo.

Objetí jsem mu oplatil a i přes to že jsem mu neviděl do tváře, věděl jsem, že se na mě dívá svým milým úsměvem, který by zahřál u srdce i toho nejmrzutějšího člověka.

 

„Hideaki,miluješ mě?“ Otázal jsem se zasněně.

„Celým svým srdcem“.

„Proč?“ Otázal jsem se trochu hrubším hlasem.

Ještě pevněji mě ve svém objetí sevřel „Hloupá otázka.“

„Odpovíš mi na mou hloupou otázku?“

Pustil mě a starostlivě, se skoro nepoznatelným náznakem úsměvu se na mě podíval.

„Když jsi blízko mě, mé srdce začne splašeně bít a nemůžu se ovládat. Tvá slova mě po celý den dělají šťastným a vždy mi dokážeš jediným pohledem zlepšit náladu. Když se bavíš s jakýmkoliv jiným člověkem, začnu žárlit. Mám chuť tě odvést na místo, kde budeme jen my dva a dělat s tebou nemravné věci. Chci, abys celý patřil jen mě a aby ses díval jen na mě.

Nic jiného než tvou lásku nepotřebuji. Jsi celý můj život………. Stačí?“

„A-Asi ano.“ řekl jsem celý rudý.

„To rád slyším…………… Až budeš připravený, oznam mi to prosím.“

„Připravený na co?“

Donesl se ke mně hluboký nádech, plný nejistoty „Na to dát mi klíč od svého srdce.“

 

„N-Nevím jestli toho budu někdy schopný.“ Řekl jsem tiše

Po mém krutém řečnění Hideaki zklamaně sklopil zrak k zemi. Nechtěl jsem ho nijak zranit ale nevím jestli budu schopný přijmout tolik množství lásky najednou.

„Omlouvám se, nemám v plánu tě do ničeho nutit. Protože pokud budou mé city neopětované, nikdy nebudu šťastný. Pokud máme zůstat jen přáteli, tak ať.Jediné co chci je být navždy po tvém boku.“ Řekl se slzami na krajíčku.

Hideaki se v mžiku postavil a strčil si ruce do kapes.

„Už by jsme se měli pomalu vrátit.“

 

Proč se cítím tak prázdný když mi říká že budeme jen přáteli? Proč je tak složité to pochopit? Je opravdu zůstat přáteli jediný způsob jak se nerozdělit? A proč vůbec přemýšlím takovýmhle způsobem? Vždyť jsem to takhle vždycky chtěl. Zůstat přátelé až dokonce života. Proč se kvůli tomu cítím tak špatně?

 

„Co se to se mnou děje?“ Vykoktal jsem s obličejem plným slz

„M-Makoto,proč brečíš? Co se děje?“ Řekl vystrašeně Hideaki a klekl si přede mě.

„P-Proč mé srdce bije tak rychle, když jsi blízko mě? Proč mám chuť se tě dotýkat? Proč tě nemůžu dostat z hlavy?.......Co je to za pocit?“ Spustil jsem ještě silněji.

Odvrátil zklamaně zrak „Nemusíš mi lhát.“

„Proč bych o něčem takovém lhal?!“

„Je tu spousta důvodů.“ Začal se pomalu vzdalovat.

,,Počkej!“ Zastavil jsem ho.

,,Prosím,nechtěj abych v tomhle rozhovoru dál pokračoval. Nenuť mě říkat takové hlouposti,jako třeba že mi stačí být  jen tvůj přítel. Tohle po mě nechtěj.“ Zastavil utrápeně

,,A nebreč pořád.“ Utřel mi rukávem slzy

Popotáhl jsem a přitáhl si Hideakiho k sobě. Přimáčkl jsem si ho k hrudi a za pomoci gravitace jsme se společně svalili na zem.

Hideaki po de mnou bezbranně ležel a já ho tlačil stále víc a víc k zemi.

,,Makoto,můžeš ze mě slézt?“

,,Nechce se mi.“ Odpověděl jsem.

 

Díky dojmu z tehdejšího okamžiku nás oba přemohl nesnesitelný smích a já si z Hideakiho udělal své soukromé křeslo. Byl jsem stále zaujatý svým horlivým smíchem,ale ve chvíli mé představy přerušila hideakiho hřejivá ruka, hladící mou tvář.

,,Opravdu jsi před tím nelhal?“ Otázal se nedočkavě Hideaki.

,,Přísahám.“

Vzájemně jsme se na sebe usmáli (jako šťastně vdaní novomanželé).

,,Ani nevíš, jak rychle mi teď tluče srdce.“ Řekl zasněně Hideaki.

,,Rychleji, než moje určitě ne.“

Dobře, dobře. Přiznávám, flirtovat oba umíme.

 

Po mém obličeji stále “ pobíhalo “ několik krůpějí slz ,,Makoto, proč pořád brečíš?“

,,Protože to pořád nechápu.“

,,Tak co je to tentokrát?“ Otázal se znaveně a zároveň starostlivě.

,,My……….. Spolu chodíme?“

Hideakiho má otázka zřejmě překvapila. Nebo možná z jistého úhlu odradila. Nebyl jsem si jeho výrazem jistý.

 

,,No, myslel jsem, že to ještě chvilku počká, ale když tak naléháš……“

,,Já nenaléhám, jen si nejsem jistý, protože ses mě ještě nezeptal.“

,,V tom případě……“ Nedokončil.

 

Hideaki mě ze sebe smetl jako bych byl malý brouk na jeho rameni a postavil se. Neslyšné odkašlání mi doplulo k uchu, mezitím co mi byla darována Hideakiho hluboká úklona.

,,Makoto, můj světe… Staneš se mým milencem?“

Bez uvědomění toho, co vlastně říkám jsem odpověděl ,,Um……. Ano.“