,,Sestřičky u vás na škole jsou moc milé." Oznámil Sachio s obvázanou rukou. ,,To jsi ještě neviděl učitelku přírodopisu." Přidal se Hideaki. 

Trojitě jsme se zasmáli a zastavili se u kabinetu tělocviku a finanční gramotnosti. Já a Sachio jsme se snažili psychicky připravit, jediný Hideaki nijak nereagoval. Hideakiho nezbedná ruka se probojovala ke dveřím a pětkrát zaťukala. Z místnosti se ozývali hluboké kroky jedné osoby, které se odráželi od akusticky neadekvátních stěn. Dveře se otevřeli za pomoci tělocvikáře a všichni tři jsme vkročili dovnitř.

,,Posaďte se." Řekl hlubokým hlasem. Uposlechli jsme a posadili se do koženého křesla. Bylo měkoučké a hladké na dotek. Div jsem tam neusnul.

,,Tak, jak mi to hodláte vysvětlit?"

,,My se vám to vysvětlit nehodláme. Přišli jsme sem jen proto, že jste nám to řekl." Odpověděl Hideaki. ,,Jak chcete. Já mám času dost." Řekl a opřel se do křesla naproti tomu, kde jsme seděli my. Nikdo se neodvážil dál promluvit a tak ledové ticho v místnosti naplňovali jen zaseknuté hodiny nad dveřmi.

,,Benjiro, nechceš je nechat jít? Vždyť nic tak hrozného neudělali. Tohle je v jejich věku naprosto přirozené." Ozvala se peněženka sedící v židli u psacího stolu. Tělocvikář se na nás nelítostně podíval a stoupl si před nás. ,,Tentokrát vás pustím bez trestu, ale příště už počítejte s následky. Teď běžte, než si to rozmyslím."

,,Děkujeme." Řekli jsme jednohlasně a odešli z kabinetu. ,,Uh, Daiki nás zase zachránil." Řekl jsem. ,,Už jsem se bál, co ten tělocvikář vymyslí." Přidal se Hideaki.

,,Kdo je Daiki?" Otázal se Sachio. ,,To je náše peněženka." Odpověděl Hideaki.

,,Jasně." Nečekaně pochopil naši přezdívku.

Šli jsme dál chodbou, která se, se zvoněním začala zaplňovat vyššími ročníky a tak jsme se ani nepokoušeli je svými slabým hlásky překřičet. Pár třeťáků do mě cestou narazilo, ale to se přece očekává. Mě byla jejich neobezřetnost celkem lhostejná, ale Hideaki to asi viděl trochu jinak. Na jeho nevrlém obličeji se začali rýsovat pronikavé vrásky. Když je naštvaný bývá celkem děsivý, ale teď to tak není. Je vlastně celkem roztomilý. Hideaki si mého zasněného úsměvu všiml a marně se snažil porozumět.

,,Co teď budete dělat?" Otázal se Sachio. ,,My? No, nic moc. Jen jsme plánovali zajít, na... nějaký film a na oběd." Vymyslel jsem si. Při maximální soustředěnosti jsem ani nestihl zareagovat na Hideakiho pobavený úsměv. 

Co je? Jen se snažím zachránit situaci. Co mu mám jako říct? ,No, víš my spolu jdeme na rande.'  To vážně ne. ,,Můžu jít s vámi?" Otázal se zvědavě Sachio.

,,No...." Nedokončil Hideaki. ,,Jasně, aspoň nás bude víc." Odpověděl jsem rázně. Hideaki se otráveně podíval do stropu a něco si pro sebe mumlal.

,,Tak fajn. Půjdem rovnou nebo se ještě stavíme doma?" Otázal se spíše Hideakiho než mě. ,,Nejdřív domů." Řekl lhostejně, jako by to byla samozřejmost.

Náš rozhovor skončil na školním dvoře, kde se opět shromáždilo spoustu studentů a já se automaticky vydal směrem domů. Narovnal jsem si tašku, aby se jí nepodařilo mě uškrtit a vyleštil si brýle. Teda vážně, jak jsem bez nich mohl žít? Všechno je teď tak přesné, detailní a ostré. Teď koukám na svět naprosto jinýma očima.

Bystře jsem pozoroval své okolí a zastavil se u školních ploch nižších středních. Opřel jsem se o kovový plot a prohlížel si Akiiny spolužáky. ,,Ahoj." Ozvalo se vedle mě.

,,Ach, ahoj Aki." Aki, se přidala k mé cestě domů a od našeho přivítání nepadlo ani jedno slovo.

Odemkl jsem hlavní dveře a vešel s Aki dovnitř. Máma zrovna stála ve dveřích od kuchyně a telefonovala. Z telefonu jsem nepatrně zaslechl poměrně známý hlas. Odložil jsem si tašku na botník a zul si boty. Nečekajíc na Aki jsem vešel do kuchyně a pozdravil mamku pouhým mávnutím. Na můj pohyb nijak nereagovala a dál se věnovala telefonátu. To asi bude hodně důležité. Možná jí volají z práce nebo ze školy. Počkat, neříkejte mi, že jí volá tělocvikář!

,,Na to zapomeň. Já ti ho nedám!" Zakřičela rozčíleně máma do telefonu. Její slova mě zaskočila. Koho mu nedá? Kdo to vůbec je?

,,Ne, to si teda nerozmyslím. Už mi nevolej a nesnaž se spojit ani s ním. Jasné?" Řekla a s tím položila. ,,Mami, v pohodě?" Otázal jsem se.

,,Jo. Všechno je v pořádku. Neměj strach." Odpověděla a otřela si pot z čela. Nedočkavě jsem pokračoval v našem rozhovoru. ,,Kdo to byl?"

,,Nikdo."

,,Fajn." Řekl jsem a svážně, jako by bylo normální nemluvit s ’nikým‘  a odešel do svého pokoje. Vyšel jsem do druhého patra a zavřel se v pokoji. Přišel jsem ke skříni a pečlivě se zadíval na svou sbírku. Vytáhl jsem pomerančově oranžové triko s krátkým rukávem, úplé černé džíny a rychle se oblékl. Cestou dolů jsem ještě zaskočil do koupelny a učesal se. Narovnal jsem si brýle,  zkontroloval jsem si svou majetnost peněženky a vyrazil ven. Bez rozloučení, jen s klapnutím dveří. Máma se teď potřebuje hlavně uklidnit. Sice nevím, s kým mluvila, ale vypadalo to, že nejspíš nejsou nijak dobří přátelé. Ale teda, co jsem nepochopil, byl ten jejich rozhovor. ,Na to zapomeň! Nikdy ti ho nedám!' Co to mělo být? Proč dospělí nemluví stejným jazykem jako děti? Pak by bylo mnohem jednodušší si navzájem porozumět.

,,Ach." Vzdychl jsem si pro sebe. Pokračoval jsem v cestě, už s jinými myšlenkami a soustředil se jen na krásu zdejšího okolí. Je to podobné jako v den, kdy se mi Hideaki vyznal. Slunce vyvolávalo příjemný, hřejivý pocit bezpečí. Stromy podél cesty se mírně pohupovali ve větru a vál teplý podzimní vánek. Taková nostalgie.

Z mého snění mě probudila vibrování v mých kalhotách. Ne, není to, to co si myslíte. Byl to telefon.Podíval jsem se telefonní číslo a marně jsem šmátral v hlavě. Hmm, tohle číslo neznám. Cítil jsem se napjatě a nervózně, ale zároveň jsem byl i vzrušený. Mám to vzít nebo ne? Stále jsem se díval na display a podvolil se vzrušení.

,,Ano?" Otázal jsem se napjatě. ,,Ach, ahoj Makoto. Myslel jsem, že mi to nezvedneš.“

Počkat, ten hlas. Ne, to není možné. To nemůže být… ,,Víš, mluvil jsem s tvojí mámou, ale ona odmítala spolupracovat. Volám ti, protože bych se chtěl na něco zeptat." Oznámil volající trochu nervózně, s roztřeseným hlasem.

Beze slov jsem držel telefon u ucha a začínal se bát vlastních myšlenek.

,,Makoto, jsi tam?" Otázal se nejistě z druhé strany. Zhluboka jsem polkl a pokusil své štěstí. 

,,T-tati?"