Společně s Atsushim jsme procházeli temnou chodbou a hráli si na slepce. Všude kolem nás se hromadil chladný vzduch což způsobovalo zrychlení našeho (teda mého)krevního oběhu.Atsushi zastavil před dveřmi svého minulého pokoje a vešel dovnitř. Následoval jsem ho s nadějí, že budu mít šanci zase spatřit své okolí. Atsushi mi mé přání splnil a rozsvítil. V okamžiku mě obklopil pocit bezpečí, avšak stále mě zneklidňovala jistá věc. A to Atsushiho úchylný úsměv směřující přímo ke mně.

,,C-Co je? “ Otázal jsem se neklidně.

,,Pojď se posadit.“

,,Ehehe…“ Řekl jsem a k smrti vystrašen (dobře, trochu přeháním)se posadil na židli.

,,Co chceš dělat s mými vlasy?“

,,Zkoušet nové účesy, samozřejmě.“ Řekl a prohrábl mi vlasy.

Proč já vždycky na všechno kývnu?

,,Tak, zkusím nějaký jednoduchý culík. Bohužel na něco složitějšího máš moc krátké vlasy.“

Děkuji za krátké vlasy…..

***

Atsushi nepotřebuje žádný poznávací znak, aby si ostatní uvědomili, že je kadeřník. Protože normální člověk by vzal pramen vlasů trochu ho učesal, a zpevnil gumičkou, ale ne. Atsushimu to musí trvat 20 minut.

,,Juchuchů,vypadáš jako holka.“ Řekl ohromeně.

,,Co? Počkej, dej mi…..“.

,,Ahhh,nemůžu si pomoct. Já tě prostě musím namalovat.“ Skočil mi do řeči.

,,Ne-e! Na to zapomeň. “.

O dalších patnáct minut později…..

,,Ahhh,ty jsi tak rozkošná malá dívenka.“

,,Já jsem kluk!“ Vykřikl jsem po“násilném“ donucení přijmout jeho nabídku.

,,To, že ti tam dole něco visí, ještě neznamená, že si kluk.“

,,Jo, to teda znamená.“

,,Právě jsi urazil všechny transvestity na světě.“ Řekl a chytil mě za tváře jako nějaká zaujatá důchodkyně.

,,Přestaň Atsushi!“ Snažil jsem se vyprostit z jeho spáru, když v tom……

,,Ehhh, kluci? Co to děláte?“ Otázal se Hideaki který právě vešel do místnosti.

,,No,Atsushi si chtěl hrát na pedofilní důchodkyni.“

,,Atsushi,o tom už jsme se už bavili ne?“ Řekl znechuceně Hideaki.

,,N-No promiň?“.

,,Radši půjdeme, než tě znásilní.“ Řekl Hideaki,chytil mě za ruku a odtáhl na chodbu.

***

,,Děkuji, vážně si mě zachránil.“ Řekl jsem hned, jak jsme došli do Hideakiho pokoje.

,,Nemůžu přece svého milence nechat na pospas pedofilní důchodkyni.“.

Náš rozhovor se nevyhnul zdlouhavému zívnutí a zapotácení k posteli. Mé nohy mě déle neudržely a já se svalil na levou polovinu manželské postele. Hideaki udělal totéž. Celým obličejem jsem se zabořil do polštáře.

 ,,Makoto. “.

,,Ano? “ Vynořil jsem se z polštářového království a zadíval se na Hideakiho.

Něžně mě chytil za ruku a políbil na čelo. Srdce se mi divoce rozbušilo a krev v žilách se začala vařit.

,,Dobrou noc.“ Dodal, jako by umíral.

,,Dobrou.“ 

Nastávající ráno........

Probudil jsem se na signál mého kručení v břiše a uvědomil si, že se od včerejšího večera něco změnilo. A to, že jsem byl v peřinách zachumlaný jen já, a Hideaki ležel bezmocně na zemi. Díky jeho zvrhlému pohledu, se mi v hlavě začínaly přemítat nejrůznější myšlenky, bez kterých bych se zaručeně obešel.

Opatrně jsem doskákal ke dveřím, s nakopnutým palcem.

,,Promiň." Zašeptal jsem bolestně..

Otevřel jsem dveře a přemístil se na chodbu.Vičkával jsem na jakýkoliv náznak zvuku, ale nic. Sešel jsem do kuchyně a ze dveří pozoroval povědomou osobu.

Pedofilní důchodkyně......

,,Kdybych tě chtěl znásilnit, už bych to dávno udělal." Ozval se Atsushi, s uvědoměním mé přítomnosti a dál připravoval snídani. 

Nenápadně jsem se přiblížil k lince a nasál vůni miso polévky.

,,Dáš si taky?"  Řekl jako starostlivá manželka.

,,Ano." Odpověděl jsem, po vzpomenutí na kručící břicho.

 

,,Co Hideaki?" Otázal se Atsushi po přisednutí ke stolu.

,,Líbá podlahu."

,,Aha."Bezcílně jsme pokračovali v našem rozhovoru a pomalu dojídali.

,,Proč jste mi neřekli, že Atsushi vařil?" Přidal se právě probuzený Hideaki.

,,Podle všeho si líbal podlahu, nechtěli jsme rušit." Odpověděl Atsushi pobaveně.

,,Líbal podlahu?….... Makoto?" Otázal se nechápavě Hideaki.

,,To nic." Odpověděl jsem.

 

,,Zbyla ještě polévka?"

,,Jo, je na lince." Řekl Atsushi a ukázal do kuchyně.

Hideaki beze slova odešel do kuchyně a nalil si polévku. Přišel zpět a s plným talířem si přisedl. První lžíce doputovala do jeho úst a další ji následovaly.

Po několika minutách, lžíci položil do poloprázdného talíře a zmoženě vydechl.

,,Dojez to." Řekl jsem nabroušeně.

,,Už nemůžu." Odpověděl.

,,Tak sis neměl brát tolik. Prostě to dojíš.".

,,Nedojím." Stál si za svým Hideaki.

,,Ano, dojíš.".

,,Ne, nedojím.".

Chtěl jsem v rozhovoru pokrčovat, když v tom nás přerušil pobavený smích.

,,Co je?" Otázal jsem se znechuceně.

,,Jste jako manželé. Taková zbytečná hádka." Řekl Atsushi a stále se smál.

Atsushi od Hideakiho schytal zlostný pohled, který by zastrašil všechny, kromě Hideakiho mamky.

,,Řeknu Kaorimu o tvém tajemství." zastrašil ho Hideaki.

,,O-O jakém tajemství to mluvíš?“.

,,Ty to moc dobře víš." odpověděl s podzvednutým obočím.

,,To neuděláš.".

,,Ale jo, udělám.".

,,Ne, neuděláš!!" Vykřikl bezmocně Atsushi.

Hideaki provokativně kýval, na znak potvrzení a Atsushimu došla trpělivost. Vystresovaně odešel z jídelny a zabouchl za sebou dveře.

,,Eh, jaké tajemství?" Otázal jsem se.

,,Žádné, vymyslel jsem si to." Odpověděl.

,,A proč tak vyšiloval?".

,,No, vlastně...... Jedno tajemství by tu bylo."